"Proč ho nemáš rád?" zeptalo se děvče s vlasy barvy ohně. "Koho?" nechápal mladík, jež seděl v křesle, neschopen od ní odtrhnout své tmavé oči. "Barretta." odpověděla Heather. "Zdá se... Normální. Jestli chápeš, jak to myslím." věnovala mu jemný úsměv, než sáhla po zapínání svých šatů. "Otočíš se?" požádala jej s povytaženým obočí. "Ne." zamítl mladík. Zrzka nad tím protočila očima. Co vlastně čekala? "Fajn. Tak mi aspoň odpověz." pobídla jej, když se začala svlékat. "Nemám důvod ho mít rád." "Tomu nerozumím." odvětila zrzka. Skutečně jí to nedávalo smysl. Zdálo se, že muž se svým nevlastním synem snažil vycházet v dobrém. Pokud to pochopila správně, Blaiseova matka byla jeho první žena. Neměl žádné potomky a teď, když mohl okusit, jaké to je, být otcem, tak mu to sám Blaise znemožňoval. Heather to nedávalo smysl. Pokud Blaise nikdy otcovskou lásku nepoznal, neměl by být rád, když mu ji někdo nabízel?

Sáhla po šatech, jež měla připravené na oslavu a upřímně se modlila, aby ji v nich nikdo nevyfotil. Pochybovala, že by to byla schopna otci nějak normálně vysvětlit, kdyby ji v oněch šatech viděl. "Nemá cenu, abych se na toho pitomec nějak upínal. Stejně do roka skončí pod drnem." Heather se napnula, což jejímu příteli neuniklo. Snažila se rychle vzpamatovat, ale dřív, než si stačila šaty přetáhnout přes hlavu, vzal jí je Blaise jemně z ruky, odkládajíc je zpět na křeslo. Natiskl se na její holá záda, ruce položil na utlý pas. "Lidi do mého života přichází a zase odchází. Už jsme zvyklej, že jediným stálým člověkem je v mém životě matka. Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude." přitiskl své plné rty na její odhalený krk. Zrzka přivřela oči, naklánějíc hlavu na stranu. "Není to fér." zašeptala. "Život není fér." zamručel jí do jemné kůže, díky čemuž jí po celém těle naskočila husí kůže. "Nikdy se mnou nebo s matkou nikdo nevydržel. Proč by tenhle idiot měl být jinej?" uchechtl se, pevně svírajíc její boky. Začínala se obávat, aby to nepřehnal a nezanechal na její kůži otisky svých prstů.

Zalapala po dechu, když ji prudce otočil čelem k sobě. Do tváří se jí nahnala červeň, jako kdyby jí až nyní došel fakt, že před ním stojí jen v krajkovém spodním prádle. On si ji však neprohlížel. Alespoň ne nyní. V onen okamžik jej zajímali pouze její čokoládové oči, jež zdědila po svém otci. "Jsi nádherná." zašeptal. Jednou rukou pustil její bok a místo toho ji něžně pohladil po tváři, načež se k ní sklonil. Jen co se jeho rty zkušebně otřely o ty její, omotala mu ruce kolem pasu a více se na něj přitiskla. Nebyl to jeden z těch polibků, jimiž si ji nárokoval a dával jí na jevo, že jen jeho. Tenhle byl nejistý, plný obav a hrůzy. Cítila jeho zoufalství. Strach z toho, že odejde. Že přestože tu s ním v onu chvíli byla, bude jako ostatní. Bál se, že by se jednoho dne mohla sebrat a odejít. Bez omlouvi, důvodu nebo slova na rozloučenou. Bál se, že by ji mohl ztratit. Že by mohl ztratit prvního člověka, jež si kdy doopravdy pustil k sobě. Proč by zrovna ona měla zůstat? Slušně vychovaná Havraspárka, jež má na všechno odpověď? I kdyby jí však dal tisíc důvodu, proč odejít, jí stačil jeden jediný zůstat. A ten měla. Zamilovala se.

_______________________________________

Tohle asi nikdo nečekal, co? 😂 Konečně jsem se dokopala pokračovat! 😅

Neznamená to ale, že hned zítra vyjde další kapitola. Budu se ale snažit tenhle příběh zase rozjet! 😉

💋🤗💖