V domácím prostředí posilky se cítili oba mnohem lépe než ve stísněných prostorech apartmá. K'Sante sice musel nastoupit do služby, neměl ani volný čas na rychlé kolečko po posilce. Stihl se jen převléknout a rozcvičit, pak musel nastoupit.

   „Dej mi hodinu a jsem u tebe, bratře,“ omluvil se Settovi. „Pak si dáme něco spolu.“

   „V pohodě. Půjdu si zatím pročistit hlavu.“

   „Dobrý nápad.“

   K'Sante si přehodil přes rameno ručník. Zatím je tu trochu chladněji, ale pohybem se zahřeje. Snad.

   Po této krátké interakci se rozdělili. Ne daleko od sebe, vlastně by se slyšeli, kdyby na sebe zavolali, ale protože se K'Sante musel postarat o klienta, připadalo mu, že jsou od sebe vzdáleni na míle.

   Provětrat si hlavu na běžícím páse, to byl původní plán. Chůzi měl, pak zrychlil do běhu, přidal si převýšení… nic z toho nezabralo. Stejně se myšlenkami vracel ke každému setkání s Kaynem a vybíral možnosti, jak by z toho vyšel nejlíp. Uznával, že se nechoval správně, snad ani v jednom případě.

   „Horkokrevnej,“ zabrblal si, „proč musím být tak horkokrevnej?“

   Rukou zašátral do kapsy. Každý oděv musel mít kapsy, jinak to ani nešlo. Kdyby byl kdykoli bez medailonu s fotografií mámy uvnitř, nemohl by si říkat syn. Jeho obdiv k ní je téměř nezdravý. Jakákoli urážka, kterou se Kayn snažil jeho mámu shodit, tak mířila na správné místo.

   Jakmile si vybavil jeho jméno, začala v něm vařit krev. Ještě před očima neměl ani obličej plných tvarů a už do něj praštil pěstí.

   Dopoledne se tu nepohybovalo moc lidí. U činek se potil hromotluk s fešným knírem, jemuž na rameni vysedával poro v životní velikosti – a Sett by přísahal, že na něj ten plyšák i mrknul –, kousek od něj si přeměřovaly stehna dvě ženy. Ta jedna měla stehno větší než jeho pěst a to je co říct.

   Soustředěním se na návštěvníky oddálil potřebu do něčeho praštit. Zvládl tak jít celou nastavenou dobu, dokud se pás nezastavil a on skoro nepřepadl. Naštěstí se včas chytil.

   Zamával si paží nad hlavou a slezl ze stroje. Až na něj někdo půjde, bude si to muset nastavit, jemu se to do základu vracet nechtělo. Musel využít toho, že nikdo není u vzpěrače, a pořádně se zřídit, aby neměl náladu na to Kaynovi vůbec odporovat.

   „Neměl bys to přehánět. Však víš, jdeš na nohy, na ruce, na záda…“

   To tu byl tak dlouho, že ta hodina uběhla? Čas letí rychle, když se jeden baví. Inu, to ticho mu připadalo zvláštní. Nepřirozené. To si za tak krátkou dobu stačil odvyknout na klid?

   Vrátil váhu na držák a vysunul se dopředu. K'Sante mu pomohl do sedu. Přestože dnes záda, ani břicho nenamáhal, připadal si jako hadrová panenka.

   „Mám před sebou jeho ksicht,“ odplivl si vedle lavice.

   „Tušil jsem, že to mezi vámi jiskří,“ přitakal K'Sante a hodil po něm ručník. „Takže jsme vybrali pokoje správně?“

   „Kaynův ksicht,“ konkretizoval.

   „Ach. Tak jsem prohrál sázku.“

   Otřel si ručníkem obličej. Bylo by lepší, kdyby byl mokrý, ale i tohle postačilo. To se tak zapotil? Když přemýšlel – opravdu přemýšlel – nevnímal prostor ani čas.

   „Nevím, co s Yonem kuchtíte, ale pokud mě chcete nasrat, daří se vám to. Sakra, nechci bejt ten agresivní, ale on… on si to vybíjí na mámě.“ Opřel si tvář o pěst. „Víš, že si ji nikdo nesmí brát do huby. Neznám bratra, když ji kdokoli vytáhne.“

   „Něco mi říká, že to nebude jen o tom.“

   „Jo. To asi jo.“

   „Střídačka,“ vyzval ho, aby se zvedl. Ještě vyčkal, než si to po sobě Sett utře, a nahradil ho. „A přišel jsi na to, co to je?“

   „Nějaká vyšší síla nechce, abych se dostal z mámina sklepa.“

   „Tope se taky odmítá vystěhovat z mýho.“

   „Tvůj… pes?“

   K'Sante se nejprve posunul dozadu. Ještě si promazával prsty magnézkem. Zdálo se, že ani neodpoví, že váhá. Ale nakonec kápl božskou.

   „Manžel.“

   „Hm. Aha.“

   „Zklamanej?“

   „Překvapenej. Myslel jsem, že lidi, co dávaj dobrý rady, jsou singl. Proč jsi vůbec kývnul na Yoneho nabídku? Není vztah něco jako… no… jako zakázaný, když chceš být hvězda?“

   „Budu se snažit nevyčuhovat tolik a nebrat vám mladým fanynky. Nějaký obdivovatele si zasloužíš. Se na sebe podívej, mladej, hezkej, všechny zuby, vlasy nevypadávaj… Chci být u toho, až ti budou tleskat. To je všechno.“

   Sett se rychle otočil zády. Znají se měsíce a neví o něm skoro nic. To on se na každém tréninku zpovídá, vypráví o tom, že by bylo fajn žít ve svém a vypadnout, žít jako normální dospělý daleko od mámina sklepení. Může se vůbec považovat za přítele, když se až teď dozvěděl K'Santeho důvody?

   „Hej, nebreč, bratře.“

   „Mi jenom zvrací oči.“

   K'Sante se zasmál. Takový smích jednou bude zvedat hory.

   „Jsi dobrej kamarád, Kroasante.“

   „K'Sante.“

   „Víš ty co? Já s ním vycházet budu. Dostanem se na výsluní. A ten potlesk si poslechnem spolem. Rozhodně se tím pitomcem nenechám rozčilovat. Ale pokud mě nasere, takovou mu vrazim, že –“

   „Sette.“

   „Jo?“ otočil se na něj.

   „Budeš mě jistit?“

   A tímhle jejich slabá chvilka skončila. Do konce tréninku spolu prohodili jen pár slov, o skupině však nepadla jediná zmínka. Dávali si pauzu, protože oba vědí, že až tuhle budovu opustí, zase do toho spadnou.

...

Všechny sny se mohou roztříštit v jediný moment. Kdy k tomu došlo? V moment, kdy se Kayn, ovlivněn výbornou náladou z nakupování, připlížil k čekajícím na popravu se slovy, že jen jednoho z nich si hodlá Yone nechat. Aby toho nebylo málo, nečekaně se k nim přidal Ezreal, jehož Yone nabral cestou.

   „Kdo že… cože? Je tady?“ vypadlo ze K'Santeho.

   Protože byl v autě omezený prostor a ten zaujaly velké krabice s nástroji a vybavením, bráchové z posilovny se sem museli dostat autobusem. Zmeškali tak Ezrealovo uvedení do nastavených pravidel i jeho reakci na skromně zařízený apartmán. Vlastně se sem sotva dostali a už se museli hlásit v jídelně.

   „Ezreal už čeká dole ve studiu,“ zopakoval Kayn, „a bude rozhodovat o tom, který hlasy ho doprovodí. Je to jasný, jsme na to tři, tolik nás nepotřebuje. A slyšel jsem Yoneho říkat, že nás všechny nezvládne financovat. Takžé…“ Myknul hravě rameny. „Jeden, nebo dva prostě poletí.“

   „To je pitomost,“ namítl Sett. „Proč by si dal tolik práce a sehnal nás všechny?“
   „Kde že vzal vás dva, hm? Já nevím, třeba se mezi váma rozhodne až tady. Já jsem jasná volba, mě by nevyhodil. Jsem jeho eso v rukávu.“

   Zatímco se Sett držel, aby Kaynovi nevrazil, ve studiu – sklepení pod bytovou jednotkou, kde se scházeli obyvatelé na projednávání novinek a zároveň to sloužilo jako protiatomový kryt – se Ezreal vrtěl na nepohodlném křesle. Takhle si to rozhodně nepředstavoval.

   „A tos je sehnal, aniž bys je slyšel zpívat? Bez konkurzu, jen tak?“ naklonil se k Yonemu.

   Tahle otázka padla už potřetí, dokonce ve stejném znění. Yone má naštěstí trpělivost šelmy vyčkávající na kořist. Odpověděl mu s klidem:

   „Slyšel jsem je všechny. Ale nebude ke škodě, když je uslyšíš i ty a Aphelios. Potřebujeme, aby pro ně byly vhodná místa. Pokud se najdou.“

   Ezreal se nahnul dopředu. Musel se přidržovat opěradel, aby sebou nešvihl na zem, ale ani tak na posledního člena poroty nedohlédl. Viděl jen ruku se zdviženým palcem.

   „Jasný…“ zabručel Ezreal doztracena.

   Stisk opěradel zesílil. Třásl se. Přestává to působit. Snad tahle šaškárna skončí brzy, nemůže si dovolit se jim složit před očima. Nebude to trvat dlouho a dostaví se už známá bolest. To to nestačilo?

   „Nejlepší bude si je poslechnout hned, bez příprav. Surová úroveň. A taky zjistíme, jak jsou na tom s nervozitou. U Kayna pochybuji, že takové slovo vůbec zná, ale zbytek? Pokud si vzpomínám správně, když sepisovali dohodu, nebyli zrovna při smyslech, ale trvali na tom, že to chtějí vyřídit okamžitě,“ poznamenal Yone. „A kdo jsem já, abych jim to bral? Mám rád lidi, co se do toho ženou po hlavě. Pro nás, co musí všechno promýšlet do detailů, jsou příjemným rozptýlením.“

   Nezdálo se, že by ho kdokoli poslouchal. Zatímco Ezrealovi cukaly koutky úst, jak se snažil zabránit drkotání zubů, Aphelios propaloval pohledem dveře od místnosti. I pro něj je to velká chvíle. Neslyšel nikoho z nich, jen slabě Kayna v autě. Když bude vědět, s čím pracovat, jak tu kompozici nastavit, kde přidat, komu ubrat, jak to celkově sesynchronizovat… možná se dostane přes překážku, kterou nemůže už několikátý den překonat. Tedy vůbec začít. Nemůže Yonemu lhát donekonečna, brzy musí předvést výsledek.

   Když už začínal nabývat pocitu, že takhle dlouho není přirozeně civět bez mrkání, ti tři se vcelku spořádaně protlačili dveřmi. Kayn v čele, za ním K'Sante, který sloužil jako bariéra, aby se Sett, co šel hned za ním, na Kayna nedostal.

   „Co je tohle za divadlo, Yone?“ rozhodil Sett pažemi. „To se ani nemůžem připravit?“

  Yone přehodil jednu nohu přes druhou a opřel si loket o koleno. Mezi prsty svíral tužku, která nyní proletovala kolem nich, jak si s ní hrál. Něčím tu nervozitu zahnat musel.

   „A jak by ses na to připravil?“ zajímal se.

   Pouhé sklopení uší mu napovědělo, že na to hromotluk odpověď nemá.

   „Včera jsme shlédli koncert K/DA, snad nebudete mít problém mi zazpívat něco z toho. Kteroukoli část. Nebudu hledět na paměť textu, jde mi o to, zda si pamatujete melodii a rytmus. A hlavně časy nástupů. Máte pět minut, abyste si rozdělili role.“

   „Budeme zároveň?“ vyhrkl Kayn překvapeně.

   „Čtyři minuty a padesát sedm sekund.“

   „Ale nemůžu s nima!“

   „Padesát tři…“

   Yone se dokonce pobaveně ušklíbl, když se ti tři sbalili a odešli si to vyříkat ven.

   „Musím jít!“ vykřikl Ezreal a vyskočil z křesla.

   Yone i Aphelios se na něj otočili. Pod jejich pohledy se necítil příjemně. S pravdou nemůže ven, on má být ta hvězda blízká dokonalosti. Kdyby přišli na to, že si doškrábal zápěstí… Pro jistotu natáhl rukáv, co nejníž to šlo.

   „Na… uh… důležitou schůzku?“ doplnil ne zrovna přesvědčivě. „Zapomněl jsem na ni. Hele, zvoní mi telefon.“

   Za nervózního smíchu vytáhl z kapsy mobil. Jak se mu ruce třásly, skoro ho v prstech neudržel.

   „Jsi v pořádku?“ staral se Yone.

   „Jo. Jo, v úplným. Jenom spěchám. Takže to prodnešek balím, výsledky mi pošli poštou, nebo jak to vy staříci děláte. Musím do banky. Oukej, báj!“

   Než stačili zareagovat, zablesklo zlaté světlo a Ezreal zmizel. Ať se koukali, kam dohlédli, hvězda nebyla nikde k nalezení. Jako by ho to světlo odneslo.

   „Inu… to bylo… zajímavé. Alespoň víme, že má o spolupráci zájem, viď?“

   Aphelios pokýval hlavou.

   „Dobře, máš za úkol to natočit. Já mu dám staříka.“