* one week later *

William:

Už je to týden, co je u mě Elliot. Musím říct, že jsem za to rád. Je příjemné nebýt, v tak velkém domě sám. Jeho přítomnost si užívám a mohu říct, že jsme si sedli. Lepšího spolubydlícího si nemohu přát.

Dnes musím do ateliérů, kvůli novému filmu, který točím. Jsem zvědav, jak to dopadne, protože vždy, když jdeme natáčet do ateliérů, a nejsme ve volné přírodě, tak se někdo s někým pohádá či vyvolává nesmyslné konflikty.

Hlavně to nesmí zapomenout říct Elliotovi, aby se třeba nebál, že jsem utekl nebo tak něco.

Dojdu do pokoje pro hosty, který je teď jeho, sice mi pořád říká, že má svůj byt, ale když jsme tam jeli, abych ho, podle jeho slov, odvezl domů a on u mě nadále neoxidoval, tak jsem mu, hned co jsme vjeli do oné čtvrti, oznámil, že až tam přijedeme sbalí si všechny jeho věci a stěhuje se ke mně. Vím, že je to narychlo a ještě se ani moc neznáme, ale nedopustil bych, aby se mu znovu něco udělali. Nejdřív jsem si myslel, že to dělám z lítosti, ale postupem času začínám zjišťovat, že to dělám ze svého vlastního zájmu o něj. 

Všimnu si siluety ležící na posteli. Asi bych měl poznamenat, že jsem ho první čtyři dny nosil v náručí nebo mu jídlo nosil do postele. Proč? Protože ti, s prominutím, debilové, ho vzali železnou tyčí zezadu a věřím, že ho to strašně bolelo. Nejdříve protestoval, že zvládne chodit sám, že je strašně tlustý, i když vypadá jako suvenýr z Dachau, nebo říkal, abych ho položil a neuhnal si kýlu.

,,Elliote?" oslovil jsem ho tiše, kdyby náhodou spal.

Odpovědí mi bylo jen nezřetelné ,Hmmm?'.

Rozhodl jsem se přejít před něj, abych se ujistil, že mě bude vnímat.

Přešel jsem před něj a poklekl, abychom měli oči pomalu ve stejné výši. K mému překvapení se na mě, ty jeho nádherné oči dívali. 

,,Dneska musím do práce, takže se vrátím až tak kolem sedmé hodiny. Jinak nemusíš si dělat starosti s jídlem, protože cestou domů dojedu nakoupit, na stole Ti nechám peníze, abys si mohl objednat pizzu, o right?" zeptal jsem se ho.

On jen mrkl, asi pro něj bylo moc namáhavé kývnout na souhlas.

,,Zamknu tě, takže jestli si tu pizzu objednáš, tak náhradní klíček je v té mističce na botníku," řekl jsem a vydal se ke dveřím, u kterých jsem se naposledy zastavil, otočil se a řekl mu ,ahoj'.

Dal jsem mu náhradní klíč od vchodových dveří do mističky, která byla na botníku. Obul jsem se a vydal k mému černému Range Roveru.

Otevřel jsem kufr a hodil do něj kabelu se všemi podstatnými věcmi, kterou jsem vzal cestou, a nasedl na místo řidiče.

Vyjel jsem.

Už jsem se blížil ke ateliérům, když jsem se ocitl v koloně.

Začal jsem tak nějak přemýšlet o všem možném. Vždy jsem se, ale dostal k tématu, týkajícího se onoho chlapce, který se mnou týden bydlí.

Nemohl jsem na něj přestat myslet.

V hlavě jsem si přehrával to, jak jsem před necelou půl hodinou vstoupil do jeho pokoje a on tam tak nevině ležel.

V hlavě se mi vybavily ony nádherné oči.

Z myšlenek mě probudilo až silné zatroubení, které oznámilo, že se kolona už pohnula a teď jsem já ten, který blokuje provoz.

Když jsem popojel o těch sto metrů, o kterých se kolona pohnula, tak jsem si uvědomil mé myšlenky.

Vážně jsem si právě myslel, že má Elliot nádherné oči?

Proboha, vždyť je to kluk! Já nejsem na kluky!

Toto jsem si opakoval celou cestu, až k ateliérům.

••• •••

581 přesně tolik má tato kapitola slov!

Doufám, že jsem vás nezklamala!

Těším se na vás u další kapitoly! :-)

hokejkaa-11 

P.S.: Nevím, kdy vyjde další kapitola, protože mě dvaadvacátého čekají přijímací zkoušky :-) :-///