„Otevři pusu,“ pošeptal mi, nepřikázal to a v jeho hlase jsem možná zaznamenal i náznak úsměvu. Na spodním rtu jsem pocítil dotek, ale mohl jsem jen odhadovat, že to byl jeho palec, kterým mi pomáhal splnit svou prosbu. Nic jsem neviděl, to kvůli šátku, který mi zakrýval oči, proto jsem ani netušil, co hodlá udělat.

Na jazyku se mi rozlila chuť čokolády. „Skousni,“ pobídl mě, a když jsem tak udělal, přes chuťové pohárky, které nevěděly, jestli mají dříve vnímat chuť čokolády nebo jahody, se mi prohnala vlna rozkoše. Abych ještě víc šílel, začal mi Yoongi pokládat jemné polibky na krk.

Ano, Min Yoongi. Romantiku bych čekal od Namjoona, ale od Yoongiho rozhodně ne. Kdyby mé mysli nechal chvíli na přemýšlení, nejspíše by z toho byla zmatená, ale jediné, co jsem v tuhle chvíli dokázal, bylo užívat si všechny ty pocity.

Odkdy Yoongi tohle dělal? Odkdy se o mě tak staral? Myslel jsem si, že se vždy choval tak chladně, ale nenamlouval jsem si to? Moje mysl stejně zvítězila, a když Yoongi přestal pokládat polibky na moji kůži – možná proto, aby vzal další jahodu – vyrojilo se mi v hlavě neskutečné množství otázek. Yoongi si nejspíš všiml mého rozpoložení, protože mi řekl, že jsem ztuhlý. Nedokázal jsem na to nijak zareagovat. Vždyť já ani nedokázal racionálně uvažovat, natož abych mluvil!

Polibky začal obdarovávat i můj obličej – přes čelo, tváře a nos se nakonec po pro mně nekonečných minutách dostal ke rtům. Bylo to poprvé, co jsme se políbili, a já se toho už teď nedokázal nabažit. Prvně svoje rty jen lehce přiložil na ty mé a pak vydechl – snad netrpělivostí – než se znovu nadechl, aby se vrhl na moje nedočkavé rty. A ačkoliv se zdálo, že mě bude líbat rychle a dravě, ve chvíli, kdy naše rty spojil, opět zastavil, jako by si tu chvíli chtěl vychutnat nebo si snad ještě rozmyslet, jestli je to, co dělá, správné. Když začal svými jemnými polštářky pohybovat proti těm mým, připadal jsem si jako něco křehkého a vzácného, protože mě líbal pomalu a s citem, který jsem u něho nikdy nezažil.

Tenhle Yoongi se mi líbil, moje srdce mi kvůli němu hlasitě bilo do hrudi, chtělo se probojovat k tomu jeho. Můj mozek se ale bránil a připomínal mi moje city k Namjoonovi.

Tohle bych neměl.

„Jsi myšlenkami úplně jinde, že?“ konstatoval Yoongi, který mě přestal líbat, aniž bych si něčeho všiml. To jsem až tolik roztěkaný?

„Asi,“ přiznal jsem. Byl jsem teď rád za ten šátek na očích, protože nebýt jeho, nedokázal bych Yoongimu opětovat pohled bez výčitek. Cítil jsem se vinen.

„Proč,“ chtěl vědět a já se sám sebe ptal na to samé. Proč mě takhle trápí a jednoduše si mě nevezme? Bez citů, tak jako to dělal doteď. Tak rád bych byl věrný, komukoliv, ale nejde to. Moje svědomí bylo udupáno strachem a já v tu chvíli řekl další pitomost, která mě házela do toho začarovaného kruhu.

„Přemýšlím, proč mě prostě už neojedeš.“ Moje odpověď nebyla úplná lež, ale ve skutečnosti jsem chtěl říct něco jiného. Chtěl jsem si rozvázat ten zpropadený šátek, co jsem měl na očích, zvednout se a říct, že už nechci být děvka. Chtěl jsem, abych mohl veřejně přiznat, že miluju Kim Namjoona a že ho nehodlám podvést. Chtěl jsem odejít z té místnosti a vyznat se své lásce. Ale místo toho všeho jsem tam ležel, čekal a lhal; Yoongimu, sám sobě.

„Chci, aby sis to taky užil. Nechci do tebe jenom bez citů přirážet, na to bude čas vždycky,“ uklidňoval mě Yoongi. Ale vlastně mě to dokázalo jenom zmást. Ruka už mi necukala v touze sundat si ten šátek, už jsem nechtěl vykřičet na celý svět, jak moc miluju Kim Namjoona, už jsem ani netoužil odtud odejít. Moje srdce bilo tak hlasitě, že jsem už neslyšel svoje myšlenky, a já jsem už jen dychtivě čekal na to, co bude následovat. Ten večer jsem nechal Min Yoongiho, aby si se mnou dělal, cokoliv se mu zachce.

---
Tak co na to zatím říkáte?

Vaše Noriko.