Můj obličej zabíralo snad deset kamer a na má ústa mířilo ještě o několik více mikrofonů. Odříkával jsem slovo od slova - bez citů, bez úsměvu, jako naučenou frázi.

Se zamilovanou maskou jsem se rozplýval nad mým a Namjoonovým vztahem, přičemž jsem cítil, jak mě cosi bodá v hrudníku. Do plic se mi už nedostávalo tolik vzduchu jako předtím, srdce mi netlouklo pravidelně ani rychle; občas se zastavilo a pak se v pudu sebezáchovy zase rychle rozbušilo, aby mohlo na chvíli opět zpomalit a v momentě zastavit. Po zádech mi stékal studený pot, můj pohled sekundu co sekundu bloudil k Yoongimu. Ač na první pohled vypadal bezstarostně, jako vždy, já jsem poznal, že ho to uvnitř trápí. Namjoonova ruka kolem mého pasu mě i přes látku trička a bundy pálila jako oheň, už to ale nebyl ten příjemný plamen vášně, nýbrž falešný a prohnilý žár. Bylo to ale to jediné, co mě drželo při realitě a nutilo mě zůstat na místě a nerozběhnout se za Yoongim.

Mučil mě ten pohled na jeho tvář, přesto jsem se na něj nedokázal nedívat. Byl pro mě jako magnet a já si až pozdě uvědomil, že jsem si lásku k Namjoonovi pouze nalhával.

Chtěl jsem k němu běžet, obejmout ho a říct mu, že jsem udělal chybu, ale lživě jsem sám sobě namlouval, že nemůžu. Že mě držel Namjoon? Z jeho sevření jsem přeci mohl lehce vyklouznout. Že mě zkoumalo několik kamer? Co je bulvár proti lásce? Jenže co byla láska proti mému strachu? Obrovská hora z ocele, kterou nešlo zdolat a snad ani obejít, tak velký byl můj strach.

A když skončily všechny ty trapné rozhovory a vyslýchání, co plánujeme do budoucna, odešel jsem. Zprvu jsem se ovládal, abych neběžel, ale když jsem se ztratil z jejich očí a hledáčků kamer a fotoaparátů, zrychlil jsem, až jsem narážel do zdí a do dveří, které jsem vždy rychle otevřel a pokračoval dále, dokud jsem nedoběhl na záchody, kde jsem se v kabince zhroutil k zemi a začal jsem plakat. Slzy mi z očí tekly samovolně, bez potřeby vyvolávat je, ale také bez šance zastavit je. Jenže já se o to stejně nesnažil. Chtěl jsem ze sebe vypustit ten žal, ale čím víc jsem brečel, tím hůř jsem se cítil.

A tak jsem tam seděl, dlažba mě už začínala studit a já pociťoval nedostatek prostoru v kabince, ale zůstával jsem tam; čekal jsem a doufal jsem, že mě někdo přijde utěšit, ale nikdo nepřišel, protože jsem nikoho nezajímal.

A od té doby to se mnou šlo z kopce. Pokud jsem to, co jsem prožíval kdy dřív, nazýval depresí, byl jsem bláhový. Pocit prázdnoty a večerní pláč jsem měl na denním pořádku, zatímco ve společnosti jsem se musel usmívat, abych ostatní přesvědčil o opaku. A ačkoliv jsem si přál, aby ke mně někdo přišel a řekl mi, že ví, jak se cítím, moje maska fungovala. Uvěřil jí i Yoongi, kterého jsem vždy pozoroval jen zdálky, jak se utápí v prázdnotě, což se narozdíl ode mě ani nesnažil skrývat.

Namjoon se snažil hrát si na ideálního partnera, ale vždy, když mě viděl, chuť ho nejspíše přešla, proto se tak choval jen na veřejnosti.

Ani pár týdnů, ba ani měsíců nedokázalo vyléčit moje rány, padal jsem hloub a sám jsem to nedokázal zastavit. Nakonec jsem se nesnažil už ani usmívat, všichni si šuškali, že je se mnou něco špatně, ale když jsem se nad tím více zamyslel, zjistil jsem, že to oni byli ti, kdo udělali chybu. To oni mi nepomohli, to oni mě do toho zatáhli a nechali mě, abych se topil.

▌│█║▌║▌║▌│█║▌║▌║ ▌│█║▌║▌║█

Takže... Doufám, že jste si (dnes o něco delší) kapitolu užili a snad jste tam nenašli moc chyb.

Dneska se stalo hodně věcí...
A ty nejdůležitější jsou:

Za prvé: Pokud si ještě stále děláte srandu z Kauflandu... Začněte ještě víc, když si vzpomenete, že tam pracuju... ZASE ¯\_(ツ)_/¯

A za druhé: Teď všichni popřejte k narozeninám mojí milované kris, která mě často dokopává k psaní i vydávání. Fuckeenush, mám Tě moooc ráda a tahle kapitola je celá jenom Tvoje 💕.

P.S.: Za třetí: Chci tady vidět váš názor na tuto kapitolu nebo i celý příběh! (Třeba bude kapča o něco dřív 😏.)

P.P.S.: Na nějakou chvíli jsem změnila cover, ale mám pocit, že to není ono, takže jsem ten starý vrátila a budu se snažit co nejdříve vytvořit něco, za co bych se nemusela stydět 😅.

Vaše Noriko.