Dámy a pánové (?), je tu poslední kapitola tohoto příběhu, doufám, že si ji užijete, ačkoliv jsem s ní spokojená ze všech kapitol nejméně.
___

Když jsem v noci ležel v Yoongiho objetí, ve kterém mě ve spánku pevně držel, cítil jsem se jako velký plyšový medvěd. Nemohl jsem spát a tak jsem tupě zíral na zeď. Necítil jsem se už prázdně, ale milovaný a ochraňovaný přesně jako ten plyšák. Přemýšlel jsem, to v noci asi dělají i oni. Měl jsem v hlavě tolik myšlenek, že mi nedaly spát. Byly směřovány především na Yoongiho, který poklidně spal vedle mě. Na jeho spokojený úsměv, na to, jak na chvilku něco zamumlal ze snu, a na jeho pevné objetí, které jsem už nikdy nechtěl opustit. Na objetí, ve kterém jsem poté usínal už každý večer a ve kterém mě přes den hýčkal.

Ten večer jsem cítil, že dělám poprvé něco správného. Protože v ten den jsem poznal pravdu. A ač moje teorie nebyla úplně přesná, v lecčem se podobala realitě. Nejdříve jsem si totiž myslel, že je Namjoon otcem dítěte té blonďaté holky (která se, jak jsem se později dozvěděl, jmenovala Kate), ale podle testu, o který si Namjoon musel zažádat, to byl nějaký známý Kate, kterého nikdo z nás neznal.

Když jsem ten večer přiběhl za Yoongim, všechno se začalo vracet do normálu – především Yoongiho čest, kterou se jeho společnosti nakonec podařilo obhájit. A tím pádem se o to víc musel snažit Namjoon, u nějž vyšel najevo i falešný vztah se mnou. A aby se z toho Kate vyvlékla a nenesla následky, přiznala se, že jí za tu lež Namjoon zaplatil, čímž u mě klesl ještě více, než to bylo možné.

Teď jsem chtěl žít v relativním klidu. Neříkal jsem, že bych to chtěl vrátit, ty měsíce mi daly zkušenost, díky které jsem byl odhodlaný stát se lepším člověkem, a vzaly mi naivitu, se kterou jsem se ještě nedávno díval na svět. Cítil jsem, že jsem se posunul o něco dál, a věděl jsem, že kdybych tohle nezažil, nejspíš bych si neuvědomil, kdo si moji lásku opravdu zaslouží. Nejspíš bych se stále koukal tím zamilovaným pohledem na nesprávného člověka. Toho člověka, co mi nedokázal dát to, co jsem potřeboval – lásku, pocit bezpečí ani věrnost. A já mohl až teď bez zábran milovat, s pocitem, že mi je láska opětována. Mohl jsem být sám sebou.

Cítil jsem se jako velký plyšový medvěd – obdarovávaný láskou, péčí a hřejivým objetím.

ｔ ｈ ｅ   ｅ ｎ ｄ

___
A co dal tento příběh vám?
___
Opět upozorňuji na výběr příběhů, které připravuji a pro které můžete hlasovat:

They lie má zatím 2 hlasy, a tudíž vede.
Příběh má jednoduchou zápletku, abych se mohla soustředit na to ukázat vám chyby, které autoři na wattpadu často dělají (co se týče dějových postupů; pravopisné chyby vynechám).
Příběh bude vyprávět o životě středoškoláka Jimina (ano, opět Jimin), který prochází depresemi, ale posunu ho na náboženský rozměr (takže přidám pár myšlenek filosofů a záhadného Yoongiho... Ano, zase Yoongi. 😅)

Why (Not) Let Them Go je příběh z psychiatrické léčebny, ze které nedávno propustili pacienta Kim Namjoona. Neopatrností recepční se mu podaří navštívit jednoho ze svých přátel, čímž splní část svého slibu. Tímto malým neškodným vloupáním se do systému však vytvoří skulinku a jeho přátelé jsou bez podezření propouštěni na svobodu.
Namjoon se však bojí toho, že z léčebny pustí i jeho přítele, který ovládal jeho chování a bral mu tak svobodu i mimo léčebnu.

Stray Kids jsou teprve začínající skupina, ale moje srdce si získali na plné čáře, proto začínám psát zatím ne úplně promyšlený příběh Speaking na pár ChangLix (Seo Changbin+Lee Felix). Nejsem si jistá, jestli budu schopná tento příběh aktualizovat extra často, ale vím, že ho někdy chci publikovat.

©η.†εrrα 2018