Od Yoongiho jsem odcházel pozdě v noci. Nemusel jsem. Yoongi vlastně chtěl, abych zůstal, a celou dobu mě pevně tiskl k sobě. Cítil jsem se u něj zvláštně; jeho tělo bylo malé a vypadalo slabě, ale já věděl, že jsem u něj v bezpečí, že kdyby se jeho blízkým cokoliv dělo, nenechá je v tom a bude se za ně bít - a nejspíš naivně jsem doufal, že by to udělal i pro mě.

Celou dobu, co usínal, jsem poslouchal klidný tlukot jeho srdce, kvůli kterému jsem dokonce začínal pochybovat o svých pocitech k Namjoonovi. Snažil jsem se tu myšlenku vyhnat z hlavy, ale nešlo to. Ne, dokud jsem ležel na jeho hrudi. Proto jsem, hned jak Yoongiho sevření povolilo, vylezl z postele a odešel. Schylovalo se ke čtvrté hodině ranní a já věděl, že už nemělo cenu jít spát, proto jsem zamířil na opačnou stranu chodby, než se nacházel můj hotelový pokoj. K Namjoonovi. Abych si opět mohl vyčítat, jak jsem všechno podělal.

---
Author's nooooote 😅
Tahle kapitola je trochu kratší, ale kdybych se snažila navázat dalším textem, dopadlo by to stejně příšerně, jako většinou dopadají časové skoky na wattpadu, pokud je zsadíte do jedné kapitoly. Já sice navazuji v další kapitole na to, čím tato končí, ale takhle z toho mám lepší pocit.

Povedla se mi dneska „krásná“ věc. Ve škole jsem si zrovna chtěla zamknout mobil, proto jsem se chtěla ze třetí rozepsané kapitoly vrátit tou šipkou nahoře... Jenže se mi asi popletla pravá a levá strana a já místo na tu šipku poklepala na „zveřejnit“. Takže jsem začala šílet, ale naštěstí se mi do minutky podařilo zrušit publikaci.

A taky jsem se chtěla pochlubit, že zrovna v další kapitole píšu tak krásně sladkou scénku, že se asi rozpustím 😊.

Tyhle poznámky jsou delší než samotná kapitola 😐.

Vaše Noriko.