Ten týden, který původně měli zůstávat v Americe, se protáhl na dva. V rádiu i v televizi jsem snad ani neslyšel nic jiného. Blondýna sem, blondýna tam. Začínalo mě to štvát. Začala mě štvát ona. Její velká prsa, dokonalá postava a možnost být těhotná. Přál jsem si, abych byl jako ona – aby se za mnou chlapi ohlíželi, aby se můj partner nemusel stydět za moje pohlaví a abych měl s někým rodinu. Jenže Park Jiminovi byl od přírody nadělen kopulační orgán muže (který bude v nejbližší době používán nejspíše jenom na čůrání) a já jsem s tím nemohl nic udělat.

Z hotelu jsem se už po třech dnech přestěhoval domů, ačkoliv mi pokoj platil Namjoon. Ze svého bytu jsem však nemusel vycházet, tudíž jsem ani nemusel poslouchat ty otravné zprávy.

Celou dobu jsem byl zachumlaný v peřině a zmenšoval zásoby jídla, které jsem si tu vždy schovával. Občas jsem si objednal pizzu nebo nudle, ale placení poslíčkům byl můj jediný kontakt s lidmi.

Až když se bytem nečekaně rozezněl zvonek, musel jsem vylézt ze svého úkrytu z polštářů. Ke dveřím jsem šel opravdu pomalu a stejnou rychlostí jsem i odemykal. Když však klapl zámek, dveře se rozletěly tak rychle, že mě málem uhodily. Objevil se v nich Yoongi. Měl kruhy pod očima a zoufalý výraz na tváři.

„Jimine, potřebuju pomoct.“

--------------
Myslíte si, že je v tom Yoongi nevinně? A co tedy Namjoon?

Jak moc mě teď máte rádi 🙃.

Nejvíc „zabrat“ mi dal na této kapitole banner – vůbec se mi do toho nechtělo.

A chtěla jsem vás ještě upozornit, že na mém profilu už nějakou dobu visí nabídka ke korektuře. Takže neváhejte, a pokud máte zájem o opravu příběhu, napište mi!

A taky tady mám úplně random informaci... Nechala jsem si udělat dírky v uších! Jo, v osmnácti 🙃.

Můj ksicht vypadá zblízka fakt divně 😏.
A anonymita je fuč. Ať žije GDPR 🙃.

Vaše Noriko.