Přeji krásný den, přátelé! 
Doufám, že se máte dobře a vy školou povinní jste si užili jarní prázdniny. Jdete příští týden do školy nebo jsou vaši rodiče jako ti moji a nechají vás doma? Povídejte, přehánějte!

Nebyla to první a ani poslední hádka, to si Tony uvědomoval jasně. Ještě mnohokrát se na to téma bavili, někdy v klidu, někdy jeden nebo druhý vybuchl a oheň byl na střeše. Ty první dny byly hrozné a zdálo se, že se nic k lepšímu neobrátí.

Ale dny pomalu plynuly a on i Harley si zvykli na to, že je Steve zase s nimi. Pořád mezi nimi vládla napjatá atmosféra, ale Harley ho už alespoň vzal na vědomí a bavil se s ním. Chladně, odměřeně a někdy jednoslabičně, ale mluvil.

Po prvním týdnu vzal Steva do dílny a ukázal mu, co vyráběl na vědeckou soutěž. Tony se pobaveně culil, když sledoval Steveův napůl zvědavý a napůl naprosto ztracený výraz. Ale nijak nezasahoval. Jen seděl v pozadí, pracoval na vlastních věcech a po očku je sledoval.

Byl rád, že se Harley rozhodl dát Stevovi šanci. Navzdory všemu, Tony by si nikdy nepřál, aby přišel o druhého tátu.

Takhle trávili čas i dneska. Tony k nim seděl zády a soustředil se na projektování nového toulce pro Clinta, takže jejich rozhovoru nevěnoval pozornost. Dokud Harley nezačal křičet. Přes ránu (padající židle, jak zjistil později) slyšel jen konec věty, ale i to stačilo.

"-nechal jsi nás tady a ublížil jsi tátovi!" hulákal jak smyslů zbavený, pěsti zaťaté podél těla. Steve držel ruce před sebou a snažil se ho uklidnit, ale jen ho tím více rozčiloval.

"Ne! Nenávidím tě! Chci, abys vypadnul!"

Dveře práskly a schody hlasitě duněly pod Harleyho kroky. Utekl až nahoru a zavřel se u sebe v pokoji.

Tony byl chvíli zticha. Seděl na místě, díval se na Steva, a čekal, jestli se sám rozzlobí (pro dobro Harleyho) nebo to vyřeší v klidu. To druhé očividně zvítězilo.

"Co přesně se právě stalo?"

"Asi jsem- Asi jsem moc tlačil na pilu," přiznal Steve s povzdechem a promnul si kořen nosu. "Promiň, nechtěl jsem ho naštvat. Měl bych se jít omluvit."

"Ne," zatrhl mu to Tony okamžitě a vstal. "Dej mu čas. A prostor. Je to fouňa, i když se zlobí kvůli blbosti, to přece víš," pousmál se smutně a Steve souhlasil. Dlouho mlčel a jen se díval na vlastní dlaně.

"Je na mě naštvaný ne protože jsem odešel i od něj, ale protože jsem ublížit tobě," prohlásil nakonec. Tony se kousl zevnitř do tváře a odvrátil pohled. Když Steve odešel, snažil se před Harleym tvářit, že ho to tolik nezasáhlo, ale ne vždy byl úspěšný. Bohužel. Ale v životě by ho nenapadlo, že si to Harley přebere takhle.

"Raději půjdu," řekl Steve nakonec a vstal. Tony souhlasil a vyprovodil ho až k autu.

"Přijď zase zítra. Možná bude ochotný o tom mluvit."

"Možná," uznal. Tonyho na okamžik napadlo, že by ho mohl obejmout. Nikdy mu nedělalo dobře vidět Steva tak zničeného. A ať už na něj byl naštvaný sebevíc, chtěl pro něj jen to dobré. Očividně ho miloval z celého srdce a bezpodmínečně, hmm...

Nepohnul se.

Steve vycouval z příjezdové cesty, Tony mu zamával a vrátil se do domu.

Následující rozhovor s Harleym byl dlouhý a plný slz a když konečně skončil, oba byli naprosto vyčerpaní. Tony mu vysvětlil, že to není jeho práce, aby se o něj bál a bránil ho. Mělo to být naopak. Harley byl dítě a něco takového ho nemělo vůbec trápit. Harley mu nakonec vše odkýval.

Oba pak padli na pohovku a pustili si film. Harley se mu hlavou opíral o rameno, oči a nos měl rudé od pláče, a plnými hrstmi si do pusy cpal slaný popcorn. Bilbo Pytlík ze Dna pytle pod Kopcem mezitím běhal tam a zpátky a snažil se trpaslíky přesvědčit, aby mu neházeli nádobím.

"Nechtěl jsem říct, aby vypadl. Nechci, aby Steve odešel," zamumlal Harley najednou a popotáhl. Tony ho pohladil po vlasech a vtiskl mu polibek na čelo.

"Kozle," zamumlal. "Toho odtud nedostanou ani párem volů. Zítra se zase vrátí, neboj se. Něco mi říká, že už neodejde."

"Tak jo."

"Tak jo."

Tonyho důvěra vůči Stevovi byla hodně pošramocená. Hodně. A slova, která vyřkl, než je opustil, v něm zůstala uložená a už dávno zakořenila. Nevěděl, jestli se ho Steve jednou nerozhodne doopravdy opustit, ale věděl, že by znovu neopustil Harleyho. O tom nepochyboval.

Pravděpodobně proto se držel dál. Jestli se Steve nakonec rozhodne od něj doopravdy odejít, nějak to zvládne. Lidé ho opouštějí v jednom kuse a kolikrát se ani není čemu divit. Jak už bylo řečeno, Tony nevěřil, že na něj čeká jeho žili šťastně až do smrti. Nebyl vhodná osoba pro vztah a už vůbec ne pro manželství. Kolikrát ani ne pro přátelství. Takže pokud se Steve rozhodne ho tentokrát opustit nadobro, nechá ho jít. Nechá ho jít stejně jako ho nechal odejít poprvé.

Ale pokud to bude v jeho silách, nedopustí, aby vztah mezi Stevem a Harleym zmizel. To si ani jeden z nich nezasloužil.

Ty první dny byly hrozné a zdálo se, že se nic k lepšímu neobrátí. A přece jen obrátilo. Steve a Harley si promluvili, Steve a Tony si promluvili. A situace se uklidnila. Napětí mezi nimi se pomalu ztrácelo. Nestal se zázrak, samozřejmě, že ne. Nikdo vztahy mezi nimi nespravil pomocí kouzelného proutku a nebyli zase jedna velká šťastná rodina, ale to neznamenalo, že nebyli na dobré cestě. Naštěstí byli všichni tři stejní. Tvrdohlaví a odmítali se vzdát.

---

Harley seděl s naprosto spokojeným pohledem a špinavou pusou nad talířem a cpal do sebe už třetí přídavek. Steve seděl naproti němu, podpíral si bradu a sledoval ho s povytaženým obočím.

"To tě táta celé tři měsíce nekrmil?"

"No dovol?" obrátil se Tony od vlastního talíře (taky si přidal, ale jen dvakrát) a předvedl naprosto uražený pohled. Steve pobaveně nakrčil nos, ale znovu věnoval pozornost Harleymu, který si do pusy nacpal plnou lžíci těstovin a usmál se. Vypadal jako křeček.

"Krmil," zahuhlal a ztěžka všechno polkl, "ale ty vaříš líp."

Steve se uchechtl a podrbal se v krátkých vlasech. Uvažoval, že si prostě oholí celou hlavu a nechá to zase narůst, ale když to řekl nahlas, Tony se na něj podíval jako na vraha. Takže stále chodil s tímhle podivným sestřihem. Ne, že by mu to nějak extra vadilo.

Snědl poslední zbytky na svém talíři a když dojedli i oni dva, Tony mu pomohl uklidit nádobí. Poslední dny byly... v klidu. Šlo jim to dobře a nebýt toho, že Steve každý večer odjížděl a ráno se zase vracel, nikdo by nepoznal, že napravoval vlastní chyby.

Harley výjimečně hned po jídle neutekl do pokoje, dílny nebo k televizi. Zůstal seděl na židli, bradou se opíral o její opěrku a díval se na ně. Když promluvil, Stevovi se zježily vlasy vzadu na krku.

"Co s tebou ten měsíc dělali?"

Ztěžka polkl a mlčky se díval na špinavý talíř ve své ruce, než se vzpamatoval a odkašlal si. Tonyho bedlivého pohledu se snažil nevšímat si.

"Proč tě to zajímá?" zeptal se místo odpovědi.

"Chci to vědět," pokrčil rameny, "a tys slíbil, že nám odpovíš na všechny otázky."

To slíbil. Sakra, to vážně slíbil. Znovu si odkašlal, hodil poslední vidličku do košíku na příbory a nohou myčku zavřel. Ruce schoval do kapes, aby si ani jeden z nich nevšiml, že se mu třásly.

"Pamatuješ, jak jsme ti říkali, co se stalo Buckymu?" začal. "Jak ho Hydra tak dlouho držela a nutila ho dělat věci, které nechtěl?"

Harley přikývl. "Mazali mu vzpomínky."

"Přesně tak," přikývl, "mazali mu vzpomínky. A to stejné dělali mě."

Harley nechápavě nakrčil obočí. "Celou tu dobu?" Steve přikývl. "To to nestačí udělat jednou?"

Steve se zasmál a i jeho uším ten smích zněl hystericky. Na okamžik pevně zavřel oči, ale hned je zase otevřel, když se na něj Tony bokem natiskl. Ruce měl založené na hrudi a bedlivě ho sledoval. Tohle bylo nejblíž, co vedle sebe stáli od té doby, co se Steve vrátil. Uvědomil si, že se alespoň trochu uvolnil. Zhluboka se nadechl.

"Ne. Musíš to dělat znovu a znovu, protože se ti vzpomínky rychle vracejí. A ti lidi, co tohle dělali, tak neměli dost času mě... naprogramovat?" zkusil to slovo na jazyku a nebyl si jistý, jestli to přesně vystihuje onu skutečnost, ale Tony i Harley okamžitě přikývli, že chápou. Pousmál se nad tím. Ti dva a jejich ajťácké mozky.

"Takže se tě snažili donutit na všechno zapomenout," konstatoval Harley. Slovo "donutit" nebylo zrovna přesné, ale Stevemu to i tak odkýval. "Ale nepovedlo se jim to, že?"

Povzdechl si. "Povedlo, Harley."

V místnosti se rozhostilo ticho. Cítil na sobě jejich pohledy, ale neměl dost odvahy k tomu vzhlédnout. Pozoroval tmavé skvrny na podlaze (káva?) a myšlenkami se vracel tam, kam se vrátil nechtěl. Neříkal jim tak úplně pravdu, ale nemohl jinak. Opravdová pravda byla horší. Mnohem horší.

"Zapomněl jsi na nás?"

"Zapomněl. Zapomněl jsem na všechno, i na to kdo jsem já. Na dlouhou dobu."

"Ale.... ale vzpomněl sis!" Harley vyskočil na nohy a rozrušeně ho sledoval. "Musel sis vzpomenout! Jinak bys tu nebyl, ne?"

"Klid, kámo," usmál se Steve jemně. "Jasně, že jsem si vzpomněl."

Harley přikývl. Zase se posadil a sledoval ho, nicméně další otázka na sebe nenechala dlouho čekat.

"Jak se to dělá? To mazání vzpomínek."

"Je na to takový stroj. Nechtěj po mě detaily, víš že jsem v tomhle mizerný."

"Byl," ozval se Tony náhle a Steve se k němu překvapeně otočil. "Byl na to stroj. Rozstřílel jsem ho."

Úleva, která Steva zaplavila, ho překvapila. Vděčně se pousmál a jemně do něj drcl loktem. Tony mu to vrátil a zašklebil se na něj. Harley to mezitím očividně zpracoval, protože přikývl a odešel se posadil ke hře. Tony jej brzy následoval a Steve zůstal v kuchyni sám.

Oba je mlčky pozoroval a v hlavě mu bzučelo tisíce myšlenek.

---

"Jmenuju se Steve Rogers," šeptal Steve do ticha své cely a doširoka otevřené oči upíral do prázdna. Ležel na zemi a beton pod ním byl ledový. "Jmenuju se Steve Rogers... Steve Roge- Ne, ne, Stark-Rogers. Proč Stark? Kdo je Stark?"

Nepamatoval si. Proč Stark-Rogers? Proč ne jen Rogers? Stark, Stark, kdo je, sakra, Stark?

Vějířky vrásek lemující hnědé oči. Komu patřily? Starkovi?

Kdo je Stark? Já jsem Steve Rogers, tak proč bych měl být Stark-Rogers?

Nevěděl.

Nevěděl.

Cítil slzy stékající mu do vlasů. Zmocňovala se ho panika a nemohl dýchat. Pravá polovina tváře ho pálila, tělo se už nezvládalo uzdravovat. Všechnu energii soustřeďovalo do mozku. Proč? Co se stalo?

Kdo je Steve Stark-Rogers? Já?

Nevěděl.

Ze rtů se mu vydral zvuk. Zoufalý skřek raněného zvířete zahnaného do kouta. Ve vzpomínkách měl samé díry, nic si nepamatoval. Jen jméno. Hnědé oči. Vějířky vrásek.

Tony...

Další zvuk, tentokrát vzlyk. Oči se mu plnily slzami. Palcem levé ruky si neustále mnul prázdné místo na prsteníčku. Něco tam chybělo, něco tam mělo být!

Tony... Tony!

"Steve Stark-Rogers. Jmenuju se Steve Stark-Rogers. Tony Stark je můj manžel. Manžel. Můj manžel. A má hnědé oči. Tony Stark-Rogers! Má moje jméno a já jeho."

Tony Stark-Rogers. Má hnědé oči a vrásky ve tváři. Hezké vrásky. Mám rád ty vrásky. On je rád nemá, říká, že stárne moc rychle. Jsem jako vrásčité avokádo, Steve. Hloupost. Mám rád ty vrásky, hlavně když se usmívá.

Tony.

Mám manžela. A.... a ještě někoho.

Harley!

Bože, zapomněl jsem na Harleyho.

Pane, stůj při mě a dej, ať na ně už nezapomenu. Mám manžela a syna. Tony a Harley. Nesmím na ně zapomenout.

Uklidnil se. Vzpomínky se začaly pomalu, velmi, velmi pomalu vracet a zaplňovaly prázdná místa. Sledoval temnotu a poslední suché vzlyky jím otřásaly. Jak mohl zapomenout? Jak mohl zapomenout na svou rodinu?

Tony a Harley. Ublížil jim, aby je ochránil. Nesmí na ně zapomenout. Musí si pamatovat, pro koho to dělá.

"Vzpomínky se mu pořád vracejí hrozně rychle!" Neznal ten hlas, ale věděl, že jeho majitele nenávidí. Rozdrtí mu lebku o zeď, až se k němu dostane.

"Zvedněte ho a posaďte ho tam znovu. Jednou toho hajzla zlomím."

Znovu ne, znovu ne. Ještě si nevzpomněl, co přesně to znovu znamenalo, ale věděl, že to nechce zažít. Bránil se. Nenechal se bez boje, ale bylo jich moc. A on už neměl sílu.

Vzpomínky, které se mu vrátily, mu přeběhly před očima v jednom rychlém sletu. Tony a Harley. Lesley. Natasha a Clint. Bucky. Domek u moře, kde Tonyho požádal o ruku. Svatba. Všechno, na co si dokázal vzpomenout viděl jako film a to celé doprovázela bolest. Agónie, kterou zažíval už po několikáté.

Jeho mysl to nezvládla a obranné mechanismy zafungovaly. Vzpomínky, kdysi příjemné, teď spojené s bolestí, byly potlačeny. Uzamčeny.

...

Beton pod jeho zády byl ledový a oči upíral do tmy.

Kdo jsem?

- Když jsem psala tu poslední scénu se Stevem, brečela jsem u toho, což mě samotnou překvapilo. Nějak se mi podařilo vžít se do něj na pár vteřin a ta bezmoc byla šílená. Oh well, někdy bych měla být méně empatická :D

- Napadlo vás někdy, jak je vybírání domu složité? Na příští rok chceme s holkama privátní ubytování v Anglii a je to docela nářez, to vám povím. Máme 15 baráků a snažíme se u každého porovnávat pro a proti XD

- Děkuji všem za podporu, komentáře a hlasování. Mějte se krásně a uvidíme se zase ve středu!