Přeji krásný den, přátelé.
Jak se máte? Doufám, že skvěle!
Je pátek, což pro vás bude na dalších minimálně deset týdnů další den, kdy si budete moct užít něco z mé tvorby. Doufám, že si čtení užijete a musím vás varovat, tohle bude docela dlouho bolet. Jsem připravená na váš vztek a budete-li mít něco na srdci, moc dobře víte, že komentáře miluju a snažím se odpovídat na každý z nich.
Teď už se ale pojďme pustit do čtení. 

Tony na sebe měl aktuálně neuvěřitelný vztek.

Nenáviděl se.

Nenáviděl, že zareagoval bez zaváhání ve chvíli, kdy přijal hovor a vyslechl si Buckyho. Nenáviděl se za to, jak naskočil do auta uprostřed práce. Okamžitě všeho nechal a jel do nemocnice a to jen proto, že mu Bucky řekl, že je na tom Steve zle.

Proč by ho to mělo zajímat? Nemělo by ho to zajímat!

Měl mu říct "Jasně, díky za zavolání, ale já už s tím chlapem nemám nic společného. Měj se hezky a až se zase rozhodneš na čtvrt roku zmizet, dej někomu vědět!"

Steve z jeho života odešel a Tonymu by už na něm nemělo záležet ani trochu. Nezáleželo mu na něm! Celou tu dobu na něj nemyslel, přenesl se přes to a byl připravený žít dál.

Problém byl ten, že lhal sám sobě. A moc dobře to věděl.

Třesoucí se rukou si přejel po obličeji a sešlápl plyn až na podlahu. Srdce mu v hrudi tlouklo jako splašené a pokoušel se o něj hysterický smích. Nebo pláč. Nebo obojí najednou. Strach se mu rozlézal tělem jako jed a nořil do něj svoje zuby.

"Nevím jestli- Je na tom zle, Tony. Nevím, jestli se z toho dostane," slyšel stále dokola a dokola Buckyho tichý, unavený hlas. Zněl rezignovaně, jako kdyby už přijal možnost, že to Steve nezvládne. Tony to nebyl schopný přijmout ani trochu. Přijít o Stevovu neustálou přítomnost ve svém životě byla jedna věc, ale žít ve světě, kde on nebyl? To nedokáže.

"Opovaž se umřít," zavrčel si pro sebe a předjel několik aut najednou. Provoz byl hustý, lidé se vraceli z práce a nebýt Jarvise, už dávno by stál v koloně. "Opovaž se umřít, hajzle. Tohle mi neuděláš."

Modlil se. Už po několikáté se obracel k bohu, ve kterého nevěřil, jen aby ho požádal, aby si Steva nebral. Ještě ne, prosím, ještě ne. Tenhle muž je můj a já ti nedovolím se ho dotknout!

Zaparkoval a vběhl do nemocnice. Cítil pocit déjà vu, vzpomněl si na den, kdy se sem hnal úplně stejně, když tady Steve ležel po útoku Amandy. Ale tehdy se Steve probouzel a lepšil se. Dnes to bylo naopak.

Summers ho odchytil na chodbě. Neřekl vůbec nic, jen mu věnoval zachmuřený pohled a odvedl ho k pokoji. Tony nevnímal tiché bzučení nemocnice, neslyšel ozvěnu vlastních kroků. V uších mu hučelo, srdce mu tlouklo stále rychleji a rychleji a dlaně se mu potily.

Nechoď někam, kam tě nemůžu následovat, Steve. Prosím tě o to.

Jako první uviděl Buckyho. Seděl na židli na chodbě a sám vypadal, že je na pokraji smrti. Nebo alespoň absolutního vyčerpání. Snad každý viditelný kus kůže měl v obvazech nebo zalepený velkými čtvercovými náplastmi. Seděl s tváří v dlaních a hrbil se jako člověk, na kterého padala tíha celého světa. Když vzhlédl, Tony se kousl zevnitř do tváře. Pod očima měl temné kruhy, tváře propadlé a bílé, téměř průhledné.

Pomalu se zastavil a prohlédl si ho ještě jednou. Jeho neklid jen narostl a cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Nic nechápal.

Jako první promluvil Summers svým profesionálním hlasem hlavního lékaře. Nepodíval se přitom ani jednomu do tváře, raději klopil oči k deskám a listoval papíry. "Nemám dobré zprávy, Starku."

"Stark-Rogers," opravil ho okamžitě. Byl Stark-Rogers a to, že se v posledních měsících pohádal s každým, kdo se odvážil ho tak nazvat, bylo aktuálně zapomenuto.

"Omlouvám se. Steve, on... je na tom zle."

Tony měl dojem, že se udusí. Steve na tom nebýval zle. Ano, uměl se dostat do pořádných sraček, ale poté si Tony vždycky vyslechl větu jako "Je na tom zle, ale sérum už nakoplo jeho uzdravování! Bude v pořádku!"

Teď na tom byl jenom zle. A když už je na tom zle i supervoják...

Nikdo ho nezastavil, když vykročil k pokoji a podíval se skrz velké okno ve zdi. Srdce mu pokleslo a s obtížemi se nadechl. Neodvážil se pohnout, jen s doširoka otevřenýma očima sledovat muže na posteli.

Byl to Steve. Samozřejmě, že to byl Steve, ale nebyl si podobný. Nebo ho pod záplavou obvazů Tony sotva poznal. Museli ho intubovat, v ústech měl trubici, která mu pomáhala dýchat. Hlavu měl obvázanou a do jeho těla vedlo nespočet hadiček a drátů, přístroje pípaly a Tony měl pocit, že se pozvrací.

"Má otok na mozku, který nechce klesnout," slyšel Summerse. Konečně odtrhl pohled od Steva. Chtěl jít dovnitř, ale nemohl, teď ne.

"Dostane se z toho?"

Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Bucky znovu schoval tvář do dlaní a Tony pevně objal sám sebe pažemi. Summers si odkašlal.

"Třikrát se nám zastavil," pokračoval a dával si pozor na to, aby zněl jako doktor, ne jako přítel. "Museli jsme ho už několikrát operovat, má zlomenou snad každou kost v těle, rozsáhlé vnitřní krvácení a kvůli tomu otoku jsme mu museli nechat otevřenou lebku, aby měl mozek místo... Pokud zvládne následujících 48 hodin, má šanci."

Tony přikývl, ale cítil, jak se o něj pokouší panika. A vztek. A absolutní otupělost zároveň.

"Dostal jsem ho sem, jak nejrychleji jsem mohl," ozval se Bucky polohlasem a Summers se na něj otočil se zlostí v očích.

"Měl jsi ho vzít do nejbližší nemocnice, ne s ním letět přes půl světa! Přiletěl bych nebo by ho převezli jakmile by byl stabilní!"

"Seš jediný, kdo alespoň něco málo ví o supervojácích," štěkl Bucky zpátky a vstal.

"Stabilizovat by ho dokázal kterýkoliv doktor! Tím, že jsi letěl sem-"

"Stačí," umlčel je Tony a otočil se na Buckyho. Měl neskutečnou chuť ho praštit a téměř to i udělal, kdyby ho Summers nechytil za rameno a neupřel na něj varovný pohled. Očividně nechtěl ošetřovat dalšího z nich.

"Ty mi teď vysvětlíš, co jste kurva poslední tři měsíce dělali."

Bucky otevřel ústa, hned je zase zavřel a přikývl. Summers, kterému se nelíbila představa, že na sebe řvou na chodbě nemocnice, je odvedl na jeden z lékařských pokojů a nechal je o samotě. Tony toužil po skleničce nebo nejlépe po celé láhvi a proklínal sám sebe, že už několik let abstinoval.

Začal přecházet tam a zase zpátky po pokoji, zatímco se Bucky pomalu a s bolestivým syčením posadil.

"Než začnu, musíš vědět jednu věc. Steve od vás odešel jen proto, aby tebe a Harleyho ochránil."

Tony se zastavil tváři otočenou k oknu a celý ztuhl. Vzpomínky na tu noc byly až moc čerstvé.

---

To ticho bylo neúnosné, ale na druhou stranu za něj byl Tony vděčný. Lepší než slova podobný těm, která si před chvíli vyslechl.

Nechtěl jim věřit, nechtěl, ale někde uvnitř moc dobře věděl, že byla pravdivá. Navíc, kdy mu Steve lhal? Téměř nikdy. Zaprvé to neuměl a zadruhé lži nesnášel, věřil na krutou upřímnost. A tak se k ní uchýlil i tentokrát.

Tony vstal z křesla a přešel do kuchyně, aby se něčeho napil. Jak dlouho už mluvili? Hodinu, dvě? Celé odpoledne? Nevěděl, nestaral se. Bylo to triviální. Díval se oknem ven na jezero a měl chuť zmizet. Vypařit se, odejít z tohohle momentu a pak se vrátit a tvářit se, že se nic z toho nestalo.

Problém byl, že stalo.

Steve ho měl dost. A chtěl odejít. Seděli v domě, který spolu postavili a za chvíli se měl vrátit chlapec, kterého spolu přijali za svého. A Steve se to chystal všechno zahodit téměř bez mrknutí oka.

Neotočil se na něj. Cítil, jak se mu jeho ledový pohled zapichoval do zad, ale nebyl dost silný na to čelit mu.

"Prostě jen tak?" slyšel Tony sám sebe, hlas se mu třásl. "Nechceš tomu dát šanci? Pracovat na tom? Sakra, vždyť- Vždyť jsi mi vždycky říkal, že se dá všechno vyřešit..."

Znovu ticho, ještě nepříjemnější než předtím. Tony ztěžka polykal přes knedlík v krku a snažil se seškrábat ty poslední zbytky odvahy, které v sobě měl. Nehodlal to jen tak vzdát.

Steveův hlas byl stejně ledový jako jeho pohled, ale podivně klidný a smířený.

"Já už s tebou nechci být, Tony."

Zlomené srdce nemohla být jen metafora, přemítal Tony později. Kdyby byla, tak by si tu bolest, kterou v tu chvíli cítil, musel jen představovat. A tak hroznou bolest by si představit určitě nedokázal.

Název byl inspirován citátem z filmu Zmizení Eleanor Rigbyové

"There's only one heart in this body. Have mercy on me."

(Pro mé angličtinu neovládající čtenáře: "V tomhle těle je jen jedno srdce. Měj se mnou slitování.")