Nebesky modrý květ tanče,
němě hledící opeřenci pějíce.

Tvé jemné linie se zlehka vlnily mezi stébly trávy, zahalenými rouchem večerní rosy. Každičký tvůj pohyb jako by byl součástí jedné velkolepé taneční kreace. Bosé nohy se dotýkaly navlhlé, terakotové půdy a s grácií v ní vyšívaly otisky obnažených chodidel; medové vlasy se vlnily spolu s němou melodií teskně pějícího větru. Na tvých rtech tančila silueta nehynoucího smutku snoubícího se s nadějí, utápějící se v záři pozdních paprsků slunce, a krajina se pozvolna halila do šarlatového šatu.

Přál jsem si ovinout okolo tebe své silné paže, usínat s tebou v náruči, vetknout ti růži do vlasů. Jenže jsem věděl, že by mne za tvou lásku stihl trest. Tvá křehká duše by se roztříštila jako sklo a s ní i tvé tělo vydechlo by naposledy. A být zhoubou pro něco tak čistého a půvabného by byl ten největší hřích.

Ulehla jsi do trávy. Přivřela jsi víčka a azurové oči uvěznila ve stínu, paže jsi složila podél těla. Háv utkaný z chrp, jenž tě s lehkostí halil, zašustil podobně jako barevné listí spadené ze stromů, jímž se prochází zvěř. Z tvého hrdla vyšel sten zrcadlící těžkosti posledních dnů, v koutku oka se zatřpytila slza. Jiskřila se jako hladina jezera v obejmutí mohutných plamenů. Ladně jsem přes ni přejel kostnatými prsty, s myšlenkou, že se mi tě podaří zbavit utrpení. Ty sama jsi však moc dobře věděla, že ti bylo dáno do vínku být vězenkyní emocí. Navždy.

Tvá hruď se vzepjala a spolu s ní se zvedl i vítr, skuče v korunách vetchých stromů. Jejich kůra již dávno nenesla odér sladkých, krvavě rudých jablek, neb spolu se strádáním vyšly na stezky zármutek a bolest. Jako by snad ty urostlé jabloně toužily soucítit s tvými démony.

Mračna klenoucí se nad tebou jako příslib dalšího zármutku se roztrhla. Dešťová kapka divoce dopadla na tvou tvář, stala se jedním tělem a duší se slzou a společně se s jemností tahů štětce vpily do země. Víčka jsi semkla ještě pevněji, ruce ladně složila na prsou. Má touha zhmotnit svůj vlastní stín, abys mohla okusit nadýchanost mužských rtů, tu dravost a vášeň, se stávala mnohem palčivější a urputnější. Ve tvém oku byla zažehnuta jiskra neutuchajícího žalu a spolu s ní shořela má naděje, že bych kdy mohl okusit chuť tvých rtů. Natož abych kdy mohl poznat každičké tajemství tvého těla.

To kudla mého hnilobného nitra probodla tvé srdce. To já jsem byl důvodem, proč teskně ryčelo. Avšak prosím, odpusť. Přál bych si napravit to co jsem napáchal. Mé niterné tužby však byly odsouzeny nebýt nikdy naplněny. Jako kdyby mě sama Spravedlnost trestala za mé hříchy. Musel jsem přihlížet tvému chorému nitru, aniž bych jej dokázal vyléčit. Byla jsi tak bezmocná, a to i přesto, že jsi byla tou nejčistější. Tak rád bych vzal tvé těžké břímě na svá ramena, jenže jsem již dávno pochopil, že bych byl sám proti sobě. Ač jsi byla křehčí než porcelán sám, dokázala jsi nést žal silnější nežli tvá existence. Odprostit ses od něj však nedokázala.

Blesk proťal oblohu a ozářil tvoji bledou tvář. Na chvíli ses stala potomkem světla, tvá kůže zářila jako tisíce hvězd rozsetých na noční obloze. Zář to byla natolik oslnivá, a přec jsi neodvrátila pohled. Tvé oči ji naopak pohlcovaly, jako by byly živeny světlem samotným. Byla to jen vteřina, pro mne však nekonečná. Čas byl zmrazen. Zesnul spolu s hromem, jenž ze svých hlasivek vydral ohlušující ryk téměř v souznění se světelným úkazem.

Déšť zesílil. V trávě jsi sebou škubla jako had zsinalý vzteky, zdvihla jsi paže k nebi. Tvoji tvář zbrázdila bolest. A spolu s ní zatvrdilo se mé srdce. Tohle muselo skončit. Mučilo mne vidět, jak chřadneš.

Směrem k nebi vytvářely tvé paže taneční kreace, jimž jsem jen stěží rozuměl. Když jsi učinila ještě poslední oblouk, obloha se zklidnila. Sluneční paprsky zalily zemi a na nebeské báni vyrašila duha. Leč krajinu zahalil opar sladký, tvá duše se nepřestávala drolit na popel. Bojovala jsi však statečně. I přes tu bolest, již jsem dokázal z tvých prudkých, a přec ladných pohybů vyčíst i přes tu dálku, jíž jsme byli rozděleni, na tvých jako hedvábí jemných rtech tančil úsměv. Bylo to, jako by tmu prozářilo tlumené světlo lucerny. Stále melancholické, avšak s doutnajícím plamínkem naděje. Plamínkem naděje vyhasínajícím, a urputně snažícím vydobít si svobodu. Byl však ptáčetem uvězněným ve zlaté kleci, a tak nikdy nemohl dostát svého šťastně až navěky. Ty jsi však nepřestávala věřit, neb kdyby tvá víra pohasla, spolu s ní by bylo odsouzeno k záhubě vše, co halilo tento svět do omamného oparu nevinnosti. Každé světlo by začalo skomírat, až by dočista bylo uloženo do hrobu temných stínů.

Pomalu jsi se zvedla. Byl to pohyb plný krásy, a chmur. Chrpový háv, laskajíc tvé jemné křivky, tiše prosil o volnost. Ty jsi však moc dobře věděla, že byl spolu s tebou vězněm.

Zachvěla jsi se. Sic bylo i přes pozdní hodinu horko, přihlížel jsem, jak tvé tělo sžírá chlad. Jako kyselina, poblouzněna chtíčem zničit vše, co jí přijde do cesty. Umírala jsi a já to nemohl zastavit. Nemohl jsem, byť bych chtěl, touže konečně tě odprostit od tvých démonů. Lačných po zármutku, lačných po bolesti.

Když se tvá bosá chodidla zlehka dotkla rozbahněné půdy, terakot, jímž byla ozdobená, tlumeně zazářil. Vodou nasáklá země začala schnout, trsty trávy poničené zuřivou bouří, jíž bylo souzeno utichnout teprve před momentem, se zazelenaly. Květiny ukrývající se v nich, to přenádherné luční kvítí, vítaly tě jako královnu.

Smála jsi se. Byla jsi tak silná. Tvá tvář plesala i přes tvůj osud. Uchopila jsi jeden z květů do ruky. Byl mlád jako právě vycházející slunce, oděn do šatu šarlatové barvy. Složila jsi jej na hrudi, jako kdyby tě ta neživoucí krása dokázala naplnit ztraceným elánem. Obával jsem se však, že na povrchu tě zacelit dokázala, ale uvnitř tvé choré duše uzdravovat neuměla.

Pevně jsi k sobě stiskla nadýchané rty. Má touha okusit je se opět probudila k životu. I přesto, že se tvůj pohled setkal s mým, neměla jsi možnost mne vidět. Tvůj pohled byl prázdný. Slepý. Nemohla jsi uzřet to, co jsem si tak urputně přál, abys zahlédla. To, jak po tobě toužím. To, jak se ti snažím pomoci. Prosím, odpusť, že to nedokážu. Odpusť, že jsem příliš sláb.

Rozevřela jsi dlaně, teskně pějící kvítek se snesl do trávy. Stébla se za ním zavřela jako past, nebylo úniku. Jeden z tvých medových pramenů našel si cestu přes tvé azurové oči. Snad i on sám chtěl tě skrýt před démony světa, však ani on to dočista nedokázal.

Zvrátila jsi hlavu k nebi. V tvých očí jiskřilo čiré zoufalství. Zkažený svět se spolu s tebou znenadání opovážlivě rozhoupal. Cítil jsem, jak padáš vstříc temnotě, snaže se tě zachytit a již nikdy nepustit. Stát se pro tebe kotvou na širém moři, jakou jsi byla ty vždy pro mne, ale tvá paže se mi vysmekla. Svět se řítil do nekonečné tmy, tvůj křik pohltilo ticho natolik mučivé, že se samo stalo vládcem. Ač jsem věděl, že jsem jen pouhou loutkou, nicotnou, bezbrannou, která neměla dostatek sil zvrátit tvůj osud, opět jsem se snažil pevně tě přivinout do své náruče. Marně.

Na zem dopadla slza. Slaná kapka zračící selhání. Tentokrát však nepatřila tobě, nýbrž mně samotnému. Vpila se do země za doprovodu tvého sténání a na jejím místě zrodil se květ. Černý. Jakožto emblém toho, co jsem ti způsobil. Byl nenávratně vyšit na mapu mého života, již nikdy jej nikdo neodpáře. Navždy budu tím, kdo tě topil. Kdo ti nedovolil vzlétnout. Zasloužila sis být volná, konečně zbořit tu zlatou klec a šťastně vzlétnout k nebesům, jenže jsme věděli, oba jsme si byli moc dobře vědomi, že to přání řítilo se do nenávratna spolu s tím, co tříštilo se tvé tělo na tisíce kousků odsouzených k věčné záhubě a samotě.

Opět se na mých rtech objevila slova, jimiž jsem ti chtěl dát najevo, jak moc mne to mrzí. Odpusť mi, šeptal spílající vítr hvízdaje okolo tvých uší. I ten však přehlušila tvá bolest. Na chvíli jsem si přál, abys konečně vydechla naposledy. Po letech neutuchajícího žalu našla bys své šťastně až navěky. Tak moc jsem věřil té představě, že jsi konečně nalezla kýžený klid, že zrak můj vlastní stal se pro mne zhoubou.

Přede mnou vykvetl výjev živý, skrznaskrz však protkán nitkami lží. Ležela jsi na břehu moře. Dravé vlny omývaly tvé tělo zahalené do sněhově bílého plátna. Kolem tebe se rozprostíraly obrazce tvořené z pískových oblázků, jemných jako hedvábí. Nebeská báň, jež se nad tebou skvěla, třpytila se v záři slunce. Ten výjev by byl pastvou pro tvé oči, mohla bys-li je ještě naposledy otevřít. Tahy štětce kreslily na nebesa souhru barev, tuze magickou. Fialový háv snoubil se se zlatým a spolu tvořily něco tak neskutečně krásného a čistého.

Ruce jsi měla položené na prsou, dlaně tvé v objetí držely ten samý šarlatový květ. A na tvé tváři po tolika letech utrpení tančil úsměv, jenž nebyl maskou pro tvá muka. Spolu s ním totiž plesalo i tvé srdce, tvá duše.

Bylo však naivní myslet si, že je opravdu konec. Že jsi opravdu vylétla ze zlaté klece a jako holubice snesla jsi se k nebi, tam, kde tvořila tě radost čistší nežli voda v křišťálově průhledném jezeře. Tvé tělo se zachvělo. A v té duši bylo opět zaseto semeno krutosti.

Tvé jemné linie se zlehka vlnily mezi stébly trávy, zahalenými rouchem večerní rosy...

Nejsem hoden vyjádřit ti slova díků, kolik toho pro mě znamenáš. A nejenom pro mne. Pro celý svět znamenáš bytost na vlastních bedrech nesoucí těžkosti našich dnů.

Zůstaň silná, má Radosti.