„O čem budeš psát?" „Nemám tušení." Odhodila jsem sešit a zahleděla se na profesorku.
Naivně jsem doufala, že s přechodem na střední skončila doba trapných esejí. Pozorovala jsem postavičku za stolem a šíleně mi připomínala profesorku Trelawneyovou. Chybělo ji jen věštění z čajových lístků, věštecká koule a mohla by být shodná s originálem.

„Témata mi zašlete na email, nejpozději do příští soboty do půlnoci, drahoušci. Velmi se na vaši práci těším." S těmi slovy ukončila hodinu a vytančila ze třídy.
Otočila jsem se na Kassandru a ušklíbla se. Tvářila se na chlup stejně, jako já; znechuceně. Ostatně, nebyly jsme v tom samy. Polovina třídy se tvářila stejně a ten zbytek, šprti, se tvářili spokojeně. Lehké zachvění jsem zahnala na poslední chvíli; trapné eseje mě opravdu nebavily, ale tohle bylo jiné... Jenže najevo jsem to dát nemohla.

„A ty?" „Myslíš, že ji stačí tradice, proč se vydlabávají dýně?" „Kéž by." Za smíchu míříme v proudu studentů na nádvoří školy a jakmile začne další hodina, prohlížím si témata související s Halloweenem.
Ten svátek byl fajn, ale milovala jsem ho jako malá. Z koledování jsem už odrostla a poslední říjen, byl pro mě dnem jako každý jiný. Dávno mě duchařské historky nebraly, iracionální strach jsem zdárně potlačovala už pár let, po sladkostech jsem netoužila a dlabání dýní bylo utrpením. Nicméně, někde ve skrytu duše jsem se na psaní těšila. Jenže na venek jsem se tvářila stejně neochotně, jako Kass; otráveně.
Jenže ta představa, že strávím několik večerů nad knížkami a weby věnující se té tématice... Potlačila jsem uculení a pak se přidala do debatního kroužku spolužáků, spílající profesorce.

Čtvrteční výuka skončila, rozloučila jsem se s Kassandrou a zamířila domů.
S hrníčkem horké čokolády jsem skončila na balkoně, sledovala ponuré okolí a neměla nejmenší nápad, o čem psát. Lepší to nebylo ani v pátek, a ještě v neděli večer, jsem netušila, o čem budu psát.

S nabručeným výrazem jsem dorazila do školy. Přes víkend se učitelé realizovali a z chodeb školy byl jeden velký kýč. Na nástěnce pro naši třídu viselo upozornění ohledně eseje a mně, nad hlavou, začínala dead line. Krajní znechucení spolužáků z eseje a celkově ze školy, zhnusilo i mě samotnou. Znovu a opět. Jako každý den, vlastně... Od momentu, co jsem sem nastoupila. Cestou z domu jsem si nasadila arogantní masku a sundala ji až ve chvíli, kdy jsem byla sama...

„Už to víš?!" V hloučku spolužáků před školou, jsem Kassandru neviděla. Jen jsem trhla hlavou k nim na pozdrav a zamířila rovnou do školy. Alespoň můžu být ještě pár minut jen sama sebou...
Zaskočí mi, propíchnu Kassandru pohledem a znovu se rozkašlu. Zjevila se mi za zády, sotva jsem dosedla do lavice.
„Co mám jako vědět?" Když jsem se konečně přestala dusit vodou, došlo mi, jak se tváří šokovaně.
„Haunting house!" „Co s ním?" Pořád se nechytám, ale na mysli mi vytane obrázek domu na konci mé ulice. Stojí na kopci a pohlíží na údolíčko, ve kterém bydlím.

Od doby, co jsme se sem přestěhovali, mě děsil a vyhýbala jsem se mu pouhým pohledem, působil ponuře, děsivě. Dokonale by se hodil do nějaké povídky od Poea. Strašidelný námět by poskytl víc než cokoliv jiného.
Dům, který od pohledu působil jako třípatrový, s věží, se tvářil zlostně za bílého, letního dne. Natož teď, kdy venku panoval chlad, ponuro, neustále pršelo... Stejně jako dům, působilo ponuře i okolí. Holé větve stromů, se smutně komíhaly v náporech větru. Samotný dům byl na mnoha místech obrostlý plevelem, dokonce, ze špičky věže rostlo několik větví... Cestu k němu, před několika, uzavírala před okolním světem těžká, kovaná brána. Ale postupem let, ji puberťáci zničily až nakonec skončila stržená k zemi a před pár lety, ji nechalo město odvézt úplně.
Přístup k domu byl neomezený a sotva jsem dorostla do puberty, parta nynějších kamarádů mě neustále nabádala k tomu, abych se s nimi do domu šla podívat. Ale strach byl mnohem větší než zvědavost. Jakýsi iracionální pocit strachu, že to není správné, protože to místo je prazvláštním způsobem skoro až posvátné, a že rodiče svým jednáním určitě nepotěším. Nikdy jsem na nabídku prozkoumávání domu nekývla a raději se zabavila sama...

„Už není opuštěný!" „Cože?" „Nastěhoval se tam nějakej borec. Že prý s dědečkem..." Oči navrch hlavy, zajela do lavice a spiklenecky se naklonila.
„Táta tam včera byl, stěhoval je... Kluka že neviděl, ale podle hlasu byl mladej. Měl kapucu." Dodá na vysvětlenou, když mi zmizí pravé obočí. „Děda je prý asi normální, ale z kluka měl špatnej pocit, že je divnej." Potlačím škleb. Je divnej proto, že nosí kapuci? Zajímavý důvod. Opravdu. 

„Uhm, promiň, ale každej, kdo by tam chtěl bydlet je buď divnej sám o sobě nebo sebevrah." Vydechnu a trhnu rameny. „Kdo ví, ale chceme to v sobotu prozkoumat." „Co?" „Nebuď labuť, Roxy. Pojď se mnou, jdeme v partě." „Jste cvoci? Ten barák někdo koupil, to je vniknutí na cizí pozemek!" „Není brána, zeď je na mnoha místech rozbitá... Prostě jsme sešli z cesty, chceme se jen podívat trošku blíž." Trhne rameny, jako kdyby to nic neznamenalo.
„Jako děti jste tam byli pořád, to vám nestačilo?" „Chceme si oživit vzpomínky, jako tak řka dospělý. Tak se přidej." „Bude z toho akorát jen průser! Nehledě na to, že stále nemám námět eseje, musím ho vymyslet během dnešního dne..." „Roxy, prosím! Pojď se mnou. Jen to omrkneme z dálky a vypadneme. Ostatní, ať si dělají, co chcou. Přece mě nenecháš jít samotnou." „Ale nechám." „No ták," Protáhne, nahodí štěněcí pohled a zakmitá řasami. „Kde jinde nabrat inspiraci, než tam? Nebuď taková konzerva, Rox."

Dost chatrný nápad, ale souhlasím. Přece jen, zní to slibně.

Kass nezavřela pusu, celý den, pořád dokola mlela o domě. Stejně jako ostatní... V poledne, po obědě, musím na chvíli z jejich společnosti utéct.
Řeči o tom, jak musí být ti dva nájemnici prostě divný, urážky na jejich osoby, aniž by je znali... Hlavně na toho kluka...
Cestou z knihovny se vracím kolem studijního, snahu tvářit se normálně, zhatilo pár kamarádů Brodyho a arogantní, nadnesenou masku, si nemůžu sundat. Posílám je k čertu, sexistické poznámky mě nutí jen k úšklebkům, stejně jako kecy, jestli jsem vlastně už s někým spala nebo ne.
„Jdi do prdele, Ricku." Procedím skrze zuby a pak mi dojde, jak se skupinka zarazila. Zírají kamsi přes moje rameno. S hranou bezstarostností, jestli tam stojí ředitel, se otáčím.
Místo někoho z vedení tam stojí kluk, několikadenní lehké, jemné strniště, odhadem je asi starší o něco málo, ale jeho výzor mluví víc než cokoliv jiného.
Pravá polovina tváře je zjizvená, nesla známky popálení, ale přitom to není důvod, proč na něj civět, jako na exotické zvířátko. Odfrkla jsem si, pohodila hlavou a zmizela do chodby. Ani mi nedošlo, že ten kluk musí být nový student... Tichá šeptanda, že Rick a jeho partička potkali novýho, zjizvenýho kluka utichla tak rychle jak začala. Další dny se neukázal a já na něj zapomněla.
Týden utekl jako voda, téma eseje stále v nedohlednu a dead line začínala zuřivě blikat, přesto jsem se v sobotu, k večeru, oblékala a mířila za Kass.
Rodičům suše oznamuju že budu s Kassandrou. Což není lež, jen poloviční... A to se nepočítá.
Sraz je u ní doma.
Zbývá mi několik posledních kroků, když svědomí, co jsem zdárně potlačovala, začne pomyslně hryzat. Jako malá jsem nedělala nic, co se nesmělo a teď začnu. Jestli majitelé zavolají policii, tak naše klepne, tátu na stopro. Pro Kapitána naší policie by to bylo ponižující. Nehledě na to, měla bych se přece chovat přiměřeně svému věku, ne? Za pár měsíců mě čeká maturita a aktuálně si spíš připadám, jako malé, hloupé a zvědavé děcko.

„Připravená?" „Ani ne. Je to blbost. Raději bych měla přemýšlet nad esejí a nevymýšlet voloviny, vhodný pro čerstvý puberťáky." „Co tě znám, nikdy jsi nebyla typickej puberťák, holt s tím začínáš až teď. Jen to omrkneme." Pokrčím rameny, dobře. Za podívaní přece nic nedám.

O hodinu později, mířím společně s ní ke kopci, z druhé strany. Tam na nás čeká několik kamarádů a pro všechny je má přítomnost překvapením. Nedivím se, když začnou pobaveně rýpat, proč princezna změnila názor na takové toulky.
Za dvacet minut jsme u první díry ve zděném plotu. Nahlas bych to nepřiznala, ale mám strach. Racionální. Vloupáváme se na cizí pozemek, riskujeme... A ten iracionální... Potlačím povzdech a neochotně pohlédnu na dům.

Jakmile došlápnu na trávu za zdí, hledám očima Kassandru. Ale stejně jako ostatní, ona si tohle užívá. Už jsem zapomněla na všechny jejich výpravy do opuštěných domů a budov v našem městečku, stejně tak vloupávání se do domů těch, co byly nějakým způsobem divní. Vždycky jim to prošlo, nikdy se nic nestalo, nikdo to nevěděl. Ale teď je to jiné. Můžu přísahat, že se tu ochladilo, tma je tu černější a každé zaševelení holých větví, mnohem hlasitější.

Tichý šepot o tom, jak omrknou dům dokola, Kass mě bere za ruku, donutí mě do pohybu. Obešli jsme dům, přitisknutí co nejblíže ke zdem, až jsme došli k verandě.
Ve vzduchu se houpe několik zvonkoher, po zemi jsou rozestavěné rozbité květináče s mrtvými větvičkami. Posezení je rovnou na vyhození, ze stolu, co měl skleněnou desku, zbyla jen konstrukce.

Brody vyšel dva schůdky na verandu, její prkna pod jeho vahou ihned zaskřípaly a na několik vteřin jsme ustrnuli.
Za okny panovalo šero, minimum světla tam vnikalo asi z chodby, viděli jsme nábytek z dob dávno minulých ale nikoho z majitelů. S nevolí jsem se přidala ke skupince, co opatrně nakukovala do oken.

„Tam může bydlet jen blázen. Vidíte to? Nad krbem." Stočím pohled nad krb. S odporem s sebou trhnu, nejsem si jistá, co to je, pravděpodobně nějaké zvíře, jeho hlava. V rozevřené tlamě má postavenou zapálenou svíci. Náhle se rozsvítilo. Sjela jsem pod okno, ani nedýchala.

Nemám tu co dělat, nemám! Je to o průser, a to je teď snad ta lepší možnost.
Vše, co jsem zatím v tom pokoji viděla, zavánělo okultismem. Různé stojany na svíce, ty doslova přetékaly z krabic u zdi vedle krbu. Kotlíky různé velikosti, usušené svazky bylin a rostlin. Na zdi nade dveřmi visel obrácený kříž... Knihovna přetékala knihami, byly poházené i po zemi. A ta, co byla oknu nejblíž, obsahovala informace o Salemském procesu.

Fantazie pracovala na plné obrátky. Ale... Vše se dalo rozumně vysvětlit. Svíce tu měly, protože nemusela fungovat elektřina. Byliny letěly i v téhle době, máma je taky sušila. Kotlíky i knihy mohly patřit bývalým majitelům a kříž se mohl uvolnit, upadnout a nový majitel ho zavěsil špatně. Dost chabá výmluva, ale přece to hned nemusí znamenat víru v Satana.
Ale ta hlava nad krbem? Měla paroží, na hlavu jelena mi to nepřišlo, ale hromada pavučin v paroží říkala, že už tam visí dlouho, pár let nepochybně.

Kassandra mi stiskla stehno, věnovala povzbudivý úsměv. Pro ně tohle bylo prostě dobrodružství a já si znovu nadávala. Neměla bych tu být, je to blbost.
Za pár minut se zhaslo, ještě pár vteřin jsme počkali a já naivně doufala, že tohle stačilo. Někdo tu prostě bydlí, nemusíme nutně vědět kdo. Nepochybně je brzy potkáme ve městečku.

„Říkala jsi, že se jen podíváme a vypadneme." Když ostatní naznali, že se můžeme dát do pohybu, seběhla jsem z terasy a zamířila ke zdi. Kassandra mě zachytila a zavrtěla hlavou. „Ještě mrkneme na druhou stranu." „Zbláznila ses? Je to o hubu. Málem nás chytli!"
Propíchnu pohledem ostatní, přidali se k nám a ihned začnou pronášet, jaký jsem srab. Že jsem tu neměla vůbec být, když na tohle nemám odvahu.
„Přece tě nevyděsilo pár hovadin, rádoby okultních." Brody mě objeme kolem pasu a přitiskne na sebe. „Tě ochráním." „Jdi k čertu." Procedím skrze zuby a znovu pohlédnu na Kass. Ona nechce odejít, chce tu dál zůstat. Oči ji planou vzrušením, které nahradil mírný vztek, když mě Brody objal.
„Riskujeme." Zavrtím hlavou. „Možná jsem srab, ale za ten průser mi to nestojí. Nejsme už jen zvědavé děti." Znovu zavrtím hlavou a pohlédnu na Kassandru. „Jdeš nebo ne?" „Zůstanu." „Fajn."

Než jsem doběhla ke zdi, oni se ztratili ve tmě a sotva jsem zdí prolezla zpátky, s hrůzou jsem zjistila že nemám mobil. Musel mi vypadnout z kapsy, snad u domu. Na několik prvních chvil, jsem byla rozhodnutá ho obětovat. Koupím si nový, o nic přece nejde, mámě to vysvětlím... Jenže na druhou stranu... V duchu si nadávám, když se vracím zpátky. Ve tmě na trávě ho stejně nebudu schopna teď najít, ale snad je na terase.

S potlačením výkřiku, po pár minutách hledání, skončím na zemi. Uvolněné prkno prasklo a noha mi projela podlahou. Hryžu si ret, polykám slzy. Na několik minut jsem se zhroutila po zádech na podlahu, uteklo mi několik slz a pak jsem nohu, svépomocí, dostala zpátky. Cítím, jak mi teplá krev teče po holeni do boty, vsakuje se do ponožky. Tiše zakňourám, pak se ozval odkudsi výkřik.
Plný děsu, strachu. Ani nedýchám, jako krab jsem se posunula ke zdi domu, vmáčkla se mezi rozbité křeslo a truhlu a snažila se očima proniknout tmu.
Dusot několika nohou, šum hlasů a skrze plot, kterým byla veranda obestavená, vidím Kassandru a ostatní. Utíkají, jako kdyby jim za patami hořelo, a odněkud, zpoza domu, zní vzteklý mužský hlas. Jakmile křik utichl, vnímala jsem jen to, jak mi v uších hučí.
Stiskla jsem hlavu v dlaních a několik minut ještě seděla na místě. Krvácení přestalo, v noze mě pálilo a když jsem na ni sáhla, bylo mi jasné že tam mám několik třísek. Polkla jsem další dávku slz.

Nevím kolik minut mi trvalo se postavit, noha bolela jako čert a s opatrností, i když bych se nejraději dala do běhu, jsem na pár metrech zkusila, jak zvládnu jít. Když jsem si byla jistá, že to půjde, v místnosti se rozsvítilo. S hrůzou jsem pohlédla do okna. Ten, kdo rozsvítil, byl k oknu zády, něco nesl a já měla šanci se znovu schovat, jenže...

Dopad byt tvrdý, nemám tušení jak ani proč, ale najednou jsem se propadla podlahou.
Zakňourala jsem bolestí, několikrát zamrkala a hleděla na díru nade mnou.
I přes bolest nohy, chtěla jsem se jen rychle skrčit pod okno, kterému jsem byla nejblíž. Na podlaze byl rozložen kus koberce a nečekala jsem, že v podlaze je díra.

Sykla jsem, ohmatala jsem si hlavu, krk, ruce a pak nohy. Koberec pode mnou pád trošku zmírnil, stejně jako něco, co bylo po podlaze... V prstech mi zůstala stébla slámy. Úlevně jsem vydechla a posadila se, pak se vytáhla na nohy.
Malými okny naproti mně, jsem mohla sledovat trávu na pozemku. Takže, pokud tu jsou okna, musí tu být i dveře.
Jakmile jsem si přivykla šeru, otočila jsem se kolem vlastní osy a začala zjišťovat, kudy odtud. Pak mě napadl spásný nápad; dům se přece jen rozpadá, třeba jsou okna povolená.
Marná snaha, okenice držely pevně, na kliku jsem vyskočila až na několikátý pokus, při druhém jsem se praštila do zraněné nohy a na pár minut znovu sjela na zadek a polykala slzy.
Co když tu strávím noc? Co řeknu našim, že jsem nebyla doma?
A pak, i když jsem na kliku doskočila, zůstala pod mou vahou nečině stát. Nepohnula se ani o milimetr.
Začala jsem sunout podél zdi. Tak možná najdu dveře.

Konečně mi alespoň tenhle nápad vyšel. Nahmatala jsem vystouplý rám a pak kliku. Když povolila a dveře se otevřely, úlevně jsem vydechla. Přede mnou se tyčily schody a na jejich konci se svítilo.
S doufáním, že schody nezapraskají nebo nedošlápnu na ztrouchnivělé prkno, vyšla jsem nahoru.
Bušení mého srdce muselo být slyšet na kilometry daleko, s bídou jsem zvládla uklidňovat pádící dech.

Až na posledním schodu mi došlo, že se musím nepozorovaně dostat odtud. Možná jsem měla zůstat dole a počkat až noc pokročí nebo až nad ránem... 
Vyklonila jsem hlavu a rozhlédla se. Dlouhá chodba a upřímně, netušila jsem, kde je aktuálně východ. Byla to jen dlouhá nudle, osázená dveřmi a podél zdí stálo několik zastaralých skříněk. Po zdech visely obrazy s různými motivy, ale jeden přece jen převládal; mystično. Jinak jsem to nazvat nemohla.

Zatáhla jsem hlavu zpátky, opřela se o zeď a uklidňovala se dýcháním. To zvládnu. Dojdu k těm prvním dveřím, zapadnu dovnitř a uteču oknem. Je to přece snadné, mnohem snadnější než doufat, že se dostanu k hlavním dveřím. A určitě nebudu mít takovou smůlu, aby první dveře, co otevřu patřily jako pokoj těm lidem. Kolik jich tu vlastně je? Kluk a dědeček, ne? Hluboký nádech a výdech, odhodlání vystoupalo na povrch a odlepila jsem se od zdi.
Přesně osm kroků ke dveřím, byly však zamknuté a moje nabitá odvaha začala slábnout. Další dveře také zamčené, stejně tak třetí a až čtvrté povolily. Pootevřely se, jednou nohou jsem vkročila přes práh, když se mi srdce zastavilo úplně.

„Takže jsem se nemýlil, bylo vás víc. Zdálo se mi, že někdo chybí, když ti zmrdi odtud utíkali."

Otočila jsem se a leknutím narazila do dveří. V chodbě stála postava, podle hlasu kluk a na hlavě mu seděla kapuce. Rukávy mikiny měl vyhrnuté, ruce mu zdobily tetování a teď stáhl pěst ve zlostném gestu.
„O-omlouvám se!" „Vážně?" Uchechtl se a rozešel se ke mně. „Nepřibližuj se!" Uchechtnutí nahradil pobavený smích.
„Já se nemám přibližovat? Princezno," Vydechne o poznání něžněji. „Já se nevloupal do tvého domu, ale ty do mého. Takže co? Mám zavolat cajty rovnou, nebo se ti můžu podívat na tu nohu? Nevypadá to hezky." Sklopím pohled k noze a když hlavu narovnám, stojí přede mnou.

„Bojíš se? Hrdinko. Nemáš lézt do cizích domů. Následky pak můžou být strašný." „Nesahej na mě!" Vyjeknu, chytil mě za pas a bez jediného slova mě vzal do náruče.
„Nekřič, nebo ti tu pusu zalepím. Nic ti neudělám. Kdes ses zranila?"
Nečeká na odpověď, dal se do pohybu a odnesl mě do kuchyně. Už jsem alespoň věděla, kde jsou hlavní dveře. Prošel halou a jakmile mi dveře zmizely z dohledu, mapovala jsem očima kuchyň. Tři okna, jedno pootevřené. Stačilo by, aby jen na chvíli odešel. Ošetřím se doma.

„Neodpovíš?" Posadil mě na kuchyňský ostrůvek. „Na terase... Prasklo prkno." „Mrzuté, kdybys nelezla, kam nemáš, nic se ti nestane. Jak ses dostala dolů?" „Kdo jsi?" „Nejsi ta, co klade otázky." „Takže buď odpovím nebo zavoláš policii?" „Vypadáš jako hodná holka, rodičům by se asi nelíbilo, kdyby tě hlídka dovezla, ne?" „Vyhrožuješ mi?" „Ne, já nevyhrožuju. Většinou varuju a pak konám. Tak co?" „Jak se jmenuješ?" Nevzdávám se. Uchechtl se, bez skrupulí roztrhl už tak potrhanou nohavici džínsů a odfrkl si.
„Moc pěkný. Šikovná." Znovu mě vzal do náruče a přenesl k lince. Zapnul vodu, počkal až zteplá a pak mi stáhl tenisku i ponožku.
„Stálo ti to za to?" „Ne." „Super, aspoň na něčem se shodneme. Tak teď mi řekni, co jsi dělala dole." „Jak víš, že jsem byla dole?" „Předem jsi neprošla, všiml bych si. Od doby, co jsem vyhodil tvoje přátele, jsem byl v hale a jak ses mohla přesvědčit, všechny dveře jsou zamknuté. Jinak ses tam nemohla dostat. Ale spíš mě zaráží, jak ses tam vůbec dostala. Okna jsem spravil." „Podlahou." „Cože?" Strčil mi nohu pod koutek, něžně ji oplachoval a teď mi věnoval nechápavý pohled. Tedy, asi. Kapuce ukrývala jeho tvář dokonale.

„Nechtěla jsem sem jít... Byla to jen chvilková nerozvážnost. Nechala jsem se ukecat, vlastně mě kamarádka nemusela ani moc přemlouvat. Jenže pak... Byli jsme na terase, když jsi, asi ty, rozsvítil v tom pokoji. Já pak chtěla odejít, oni zůstali. Jenže za plotem jsem zjistila že nemám mobil. Hledala jsem ho na terase, tam jsem se zranila, a když jsi je vystrašil a oni utekli, tak pak se znovu v tom pokoji rozsvítilo. Chtěla jsem se schovat, tak jako předtím, ale v podlaze je díra. Byl na ni položený koberec... Propadla jsem." Pokrčím rameny a sklopím hlavu. „Omlouvám se. Byla to hloupost, já vím. Jsem blbá."
Zavrčel, otřel si ruce od mé krve a vzal mě něžně za krk. „Něco tě bolí? Zranila ses i při pádu?" „Ne, to ne. Jen jsem se narazila." „A hlava? Bouchla ses do ní?" „Ne. Nevím, asi. Ta nebolí." Odfrkne si, zavrtí hlavou a znovu mi začne omývat nohu. Když skončí, přenese mě zpátky na ostrůvek.

„Máš tam plno třísek, a chtělo by to rentgen. Vezmu tě do nemocnice." „Ne!" „Proč jako?" „Protože mě naši zabijí." „Kdo chce kam... Nemáš dělat po večerech hovadiny." „Proč jsi takový?" „Jakej jako?" „Ehm, klidnej? Vloupala jsem se ti do domu a místo toho, abys ječel, tak se staráš." „V první řadě, propadla jsi mi do domu." Zacukají mi koutky, asi se sám usmál.
„A nemám důvod řvát. Je mi jasný, proč jste tady byli. Ale nasraly mě kecy tvých kamarádů, jinak bych po nich tak nezařval. Možná bych je nechal, aby se po okolí rozhlédli. Až bude brána i zeď spravená, nedostanou se sem." „Co říkali?" „Typický kecy zazobaných, namistrovaných kryplů. Nechce se mi to opakovat. Jak se vlastně jmenuješ?" „Roxanne. A tvoje jméno?" „Takže Roxy, co ta nemocnice? Můžu ti ty třísky vytáhnout, nohu ošetřit ale kotník se ti začíná zbarvovat. Buď tě hodím já, nebo to riskneš a prozradíš divnýmu týpkovi adresu, aby tě odvezl mamince?" „Tvoje jméno?!" „Nemusí tě zajímat, maličká." „Přestaň na mě být milej! Buď mi řekni, kdo jsi nebo zavolej policii. A sundej si tu kapuci! To je frajeřina?" Smích vyplnil kuchyni. Rozesmál se upřímně, nefalšovaně.

Cuknu s sebou, přiložil mi dlaň na tvář a sklonil se.
„Bojíš se toho, co nevidíš? Zajímá tě moje jméno, nebo to KDO jsem. Když vidíš, jak je barák vybavenej, musíš být ve skrytu duše strašně vyděšená. Doupě satana, hm? Hrdinství si strč za klobouk, to ti nevěřím. Tak tu na mě nekřič. Nechci ti ublížit. Kdyby jo, jsi zpátky ve sklepě a nikdo by nevěděl, kam jsi zmizela."
Zalapám po dechu, palcem mě něžně pohladil a sklonil se k uchu. „Kdybych ti chtěl ublížit, už jsem to udělal. Nejsem zlej. Tedy, jak kdy a jak na koho. Ale rozhodně ne na malou, vyděšenou, zraněnou holku. Tak co, princezno, tvoje adresa nebo nemocnice?" „Jen mi tu nohu ošetři, prosím. Zvládnu dojít sama domů. A pak řeknu mámě, že jsem spadla... Nebo to prostě splaskne. Chodit můžu." „Vážně? Dost jsi nohu při chůzi šetřila, tak ukaž." Stáhl mě ze stolu a postavil dřív, než jsem se vzpamatovala. Zachytil mě těsně před dopadem.
„Nemocnice, princezno. Jsi jasná. Minimálně na ortézu." Zavrčí mi do vlasů, než mě vytáhne zpět. „A tu nohu ti taky ošetří tam. Raději. Není to hezký."

Provizorně mi nohu ošetřil a pak mě vzal do náruče. Neměla jsem odvahu promluvit a on mlčel. Bez jediného slova mě odnášel z domu k autu. Posadil mě dozadu a stejně jako v domě, i teď panovalo ticho.
Rozmluvil se až na příjmu. Shrnul sestře osekaný příběh, jak jsem se zranila a já pak jen nahlásila celé jméno. Jakmile jsem pronesla příjmení, natočil ke mně hlavu a přísahala bych, že pohled, co mi věnoval, byl zvědavý. A k mému překvapení, ani tady kapuci nesundal.
Seděli jsme v čekárně na chirurgii, na chvíli odešel a vrátil se s kelímkem horké čokolády. Podal mi ho, stejně tak svůj mobil. „Nechceš napsat mámě? Ať nemá strach."

Na pár sekund se zaseknu, přemýšlím, co jí vlastně napsat. No nic, chatrná výmluva. Nechala jsem doma mobil, zůstanu u Kass, jsme s holkama v kině a píšu od Tracey. Na tu totiž stopro číslo nemá... Odpověď přišla vzápětí; ať si večer užijeme.

Utekla hodina. Seděl zapřený lokty o kolena a hleděl na neurčitý bod. Já se bavila děláním obličejů na malou holčičku naproti nám a když odešla, váhavě jsem ho chytila za rameno. Natočil hlavu, pak se narovnal a naklonil se ke mně.

„Co je?" „Ani tady mi neřekneš, jak se jmenuješ?" „Máš výdrž, to musím uznat." „Prosím." „K čemu ti to bude?" „Já ti svoje jména řekla." „Ale neřekla jsi příjmení." „No a? Ale tady, když jsem ho řekla, zdál ses mi překvapený." „Možná trochu." „Tak dobře, když ne jméno, tak jak víš, kolik nás tam bylo?" „Viděl jsem vás z věže, když jste se rádoby nenápadně plížili. Mám tam pokoj." Dodá na vysvětlenou, když zvednu obočí.
„Říkám, nechal bych vás tam se podívat, ale pak... Nějaká holka začala moc nahlas spekulovat kdo a co jsme." „Co říkala?" „Proč ti to mám říkat? Jsi jejich kamarádka. Na druhou stranu, zaráží mě, že tě nechali odejít. Čekal bych, že když někam jdete v partě tak i tak odejdete. Jak ví, že se ti nic nestalo?" „Neví..." „A kde budeš večer spát, hm? Četl jsme si tu zprávu..." „Myslela jsem, že-že bys mě vzal ke Kass. To je kamarádka." „Která tě nechala odejít a sama zůstala. Fakt kámoška." Ironie z jeho hlasu vyloženě bodá.
„Chtěla se jen zavděčit, líbí se jí jeden z těch kluků... Já na tohle nikdy nebyla." „Na kluky?" Skočí mi do řeči, pobavení v hlasu ani neskrývá.
„Ne! Na tyhle akce. Jako děti lezli pořád někam, ale já byla takový to hodný a nenápadný dítě. Ale ona se mnou kamarádila i tak a tahle partička co je, no prostě, tolerují že jsem v tomhle divná." „V čem jsi jako divná? Lézt na cizí pozemky je značka normálnosti?" „Jsem spíš knihomol a než jít o víkendu pařit, čučím raději na film. Prostě... Nejsem typickej puberťák." Tiché odfrknutí jsem sotva zaslechla. „To taky není divný." „To asi záleží na úhlu pohledu."

Než jsem stačila, něco dalšího říct, přišla jsem na řadu. Po vytažení všech třísek, kdy jsem polykala slzy, a přesto mi jich několik uteklo, mě čekal rentgen. Kotník byl jen naražený, vyfasovala jsem ortézu a berle, pak jsem mohla zpátky za ním. Když jsem se přiblížila na dohled, vytáhl se na nohy a svižnou chůzi byl u mě snad ihned.

„Naražený?" „Jo. Klidovej režim... Máma mě i tak zabije." „Jen v první moment, pak tě bude obskakovat." „No, ale i tak." Protočím panenky a ušklíbnu se.
„Chtěla bych ti poděkovat." „Co ti brání?" „Je to takové neosobní, když nevím jméno." „Jsi děsná." Rozesmál se a s něhou mě pohladil po tváři. „Jsem Zayn, princezno." Zakřením se, pitomě, jako měsíček na hnoji. To v něm vyvolá další salvu smíchu.
„Podrž ty berle, nic ve zlým, ale jinak polezeme jako šneci." Vzal mě do náruče a jakmile jsme vyšli před nemocnici, pohlédl k měsíci. *„Pěkná noc, jasná." „V tu dobu vstávají mrtví ze hrobů." „A nežli zvíš, jsou k tobě blíž. Má milá, nic se nebojíš?"* Rozesmála jsem, stejně jako on. Přechytla jsem berle do jedné ruky a váhavě ho objala kolem krku. Proud vzduchu mi ovanul tvář.

„Nemusíš se mě bát." „Nebojím se." „Když to říkáš. Tak co, chceš k té své kamarádce?" „Nemám moc na výběr." „Můžeš zůstat u mě." „Cože?" „Co už. Slibuju, že tě nechám v posteli. Do sklepa tě neuložím." V hlase mu zaznívá pobavení.
„A tvůj dědeček?" „Odjel. Vrátí se až v půlce týdne. Mimochodem, jak víš, s kým žiju?" „Jak to? No... Táta Kass, dělá pro stěhováky, stěhoval vás..." „Potřebuje ještě něco dořešit... Jo tak, jasně, chápu. Jsme teď rarita, když jsme se přestěhovali." „Asi mi po tom nic není, já vím. Promiň." „V pohodě, na někoho, koho znám jen chvíli, jsem s tebou prožil až dost." Vyslouží si bouchnutí, víc kousavěji to pronést nemohl.

„Takže?" Nastartoval a otočil se ke mně dozadu. „Kámoška nebo Haunting house?" „Haunting house?" „Vím, jak se domu říká."
Nevím, co odpovědět. Kass bude jančit, když zjistí že jsem s tím divným klukem strávila noc, moje zranění i nemocnice bude to poslední, co jí bude zajímat. A víc mě láká zůstat s ním. To, jak je nepřístupný je lákavé. A frajeřina s kapucí mě zajímá stejnou měrou jako to, kdo je, odkud je, proč je tady a proč ten dům.
„Roxy?" „Vážně by ti nevadilo, kdybych zůstala u tebe?" „A tobě to nevadí? Jsem cizí." „Ale nechceš mi ublížit. Nebo až nastane hluboká noc tak se v něco změníš?" „Cože? Co to povídáš?" Rozesmál se a já provinile trhla rameny. „Narážka na ten měsíc?" „Ou, jo ták. Jestli nejsem vlkodlak? Raději bych byl upír, když by došlo na věc."

Mám pocit déjà vu. Posadil mě na ostrůvek a beze slova mi začal dělat čaj.
„Máš hlad?" „Ne, čaj stačí. Děkuju." „Za nic. Tak co, kdy to začne?" „Co kdy začne?" „Tvoje otázky. Jsi tu, protože jsi zvědavá a říkáš si, že pokud bych tě zavezl ke kamarádce, tak si dám pozor abych tě znovu už nepotkal."
Frustrovaně vydechnu. Podal mi hrníček a posadil se vedle mě. „Nebo půjdeš spát?" „Tak jen pár otázek?" „Jméno sis vydynala, co tam máš dál?" „Proč tě zarazilo moje příjmení?" „Protože Bishop byla označena jako jedna z prvních čarodějnic v Salemském procesu." „No a?" „A úplně původními majiteli tohoto domu, byla generace Bishopů. Do doby než se poprvé, po několika generacích, narodila první dcera, která se provdala do jiné rodové linie a dům jim připadl. Jen mě to zarazilo. Nepoznal jsem nikoho, kdo by se jmenoval Bishop." „Takže, ty jsi Zayn Bishop nebo? To jsme jako nějak příbuzní?" Rozesmál se, vrtí hlavou.
„To těžko. Jsem adoptovanej. Ale Salem mě vždycky fascinoval. Tak jsem si to jen spojil. Ne že půjdeš zítra na úřady a pak se budeme soudit o dům." Zavrtím hlavou a mírně se nakloním. Kapuci neměl staženou tak hluboko, ale jakmile jsem se předklonila, zasmál se a kapuci si stáhl níž.

„Další otázka?" „Kolik ti je?" „Čekal bych, že se budeš spíš ptát na dům, abys měla co říct kamarádům než jen na mě. Ale hádám, že i já budu vděčný téma." „Nebudu jim nic říkat! O domě ani o tobě. Nic jim po tom není." Vydechnu bez přemýšlení. „A dům mě zajímá ale víc ty." „Proč?" „Když mi Kassandra řekla, že je tenhle dům obydlenej, řekla jsem jí že ten, co tady žije je buď divnej nebo sebevrah..." „Jsem divnej nebo sebevrah?" „Nevím právě... Z duchařských historek jsem už vyrostla... Nebo spíš, nepřipouštím si je a iracionální strach potlačuju zdárně už pár let... Ale tady... Tohle místo je děsivý. A ten pokoj? Ty věci? Co je ta věc nad krbem? Proč má v tlamě zapálenou svíčku? Proč kříž nade dveřmi visí obráceně?" „Tolik otázek..." Sjel ze stolu a vzal mě do náruče. „Bojíš se místa, ne mě?" „Jo." „Okey. Tak pojď hrdinko, ukážu ti dům."

Procházel se mnou místnost po místnosti, vynechal jen svůj pokoj a obývací, který jsem už viděla z terasy. Zhruba v půlce, rádoby exkurze, jsem ho objala kolem krku. Lehce si mě nadhodil v náručí, stiskl pevněji a přísahala bych, že se usmál.

Všechny pokoje působily starodávně, ale normálně. Nebylo tam nic zvláštního, děsivýho. Poslouchala jsem beze slova historii domu, kdo tu žil, jací byli, jaký je který pokoj a komu patřil.
Až když jsme vešli do obývacího pokoje, sevřela jsem v dlani jeho mikinu. Tiše se zasmál a postavil mě na zem. Objal mě zezadu a opřel si bradu o mou hlavu.

„Obývací pokoj... Všechny ty věci, co vidíš, jsem našel ve věži." „Jak jsi je stihl, tak rychle přenosit, jsi tu od včerejška." „Oficiálně ano. Jezdil jsem sem už asi měsíc, děda už na vše nestačí, a zatímco on řešil věci doma, já se to snažil dát alespoň trochu do pucu. Ta věž mě zaujala, takže si z ní dělám pokoj. Je na patra. To sis mohla všimnout zvenčí. Dole bude typickej pokoj, nahoře chci postel... A tohle jsem tam našel. Když jsem přijel, byla nad krbem jen ta hlava.
Ta věž byla zamknutá, klíče jsem nenašel, trvalo, než jsem se tam dostal... A podle prachu, různých novin a deníků jsem si odvodil, že ty věci jsou ještě z dob dávno minulých. A nemusíš se bát. Nehodlám tu po nocích běhat kolem ohně a proklínat zdejší lidi." Potlačím cukající koutky, mimoděk jsem stiskla jeho předloktí, kolem svého břicha.
Přitiskl se silněji a tentokrát si bradu opřel o moje rameno. Cítila jsem mě vousy píchají a on, rozverně bradou zavrtěl. Vyprsknutí smíchy ho pobaví. Znovu mě vzal do náruče a položil na nejčistší kousek pohovky. Sedl si na zem a rozhlédl se kolem nás.

„Nechtěl jsem sem. Měl jsem svůj život v New Yorku. Relativně dobrej život..." Trhne rameny. „Tenhle zapadákov, promiň, mě nelákal. Ale dědova neteř, dcera jeho sestry, které ten dům patřil ale nikdy tady nežila, zemřela. Děda je poslední z jejich rodiny, dům mu připadl. A on tu jako malej kluk žil. Chtěl zpátky a já šel s ním, aby nebyl sám ." Přikývnu, natáhla jsem ruku a bezmyšlenkovitě sáhla prsty do temnoty kapuce. Cukl s sebou, ale neodtáhl se. Pod prsty cítím vousy, přejela jsem prsty po levé straně tváře a když jsem se dotkla rtů, usmál se a až pak hlavu zaklonil. Prsty mi sjely na krk a na hrudník. Zachytil mi ruku, propletl naše prsty a vydechl.

„Nevím, jestli je to odvaha, nebo drzost." „Možná obojí." „Malé a drzé." Zakřením se, samu sebe nechápu. Pořád nevím, kdo je ale přitom se k němu chovám, jako kdybych ho znala. A hlavně, cítím se tak, jak už dávno ne. Nemusím si na nic hrát, nic předstírat, tohle jsem já a vím, že za to může to, jaký je on.

„A ta hlava? A kříž?" „Tma si hraje se smysly. Je to jen hlava daňka a je neškodná. Tu svíčku jsem tam dal já, lákalo mě to. A neboj, je na baterky. Jen vypadá věrohodně." „A kříž?" „Už tak byl, když jsem sem přišel poprvé." „Znamení satanovo?" „Neřekl bych. Obrácený kříž je symbolem pokory." „Cože?" „Symbol otočeného kříže si převzali satanisté, berou ho, stejně jako obrácený pentagram. Je to pro ně znak pohrdání církví." „A proč je to znak pokory? Já myslela – vysvětlovala jsem si, že je ten kříž jen špatně pověšený, že..." Pokrčím rameny. „Když byl svatý Petr ukřižován, nechtěl být ukřižován stejně, jako Kristus. Necítil se hoden. Proto je kříž opačně." „Jsi věřící? Že toho tolik víš?" Připadám si jako úplný neznaboh. Ale přesto chci, aby mluvil dál. Víra mě nikdy nelákala, ale to, jak o tom povídá...
„Nejsem křesťan, vyznávám jiný náboženství. Ale jsem prostě zvídavý." „A jaké náboženství?" „Chceš o mě vědět úplně vše? Na prvním rande?" „Co? Rande!? Hej!" Šťouchla jsem do něj špičkou zdravé nohy. Rozesmál se, pak zmizel a vrátil se se skleničkami s pitím.

„Co kdybychom se vyměnili? A teď se budu ptát já." „Dobře, ale mám ještě jednu, vlastně, dvě otázky." „A to?" „Kolik ti je let a proč si nesundáš kapuci?" „Nevědomost je hrozná věc, hm?" „Prosím." „Devatenáct. A nevidím důvod, proč bych ji měl sundat." „Chci tě vidět?" „Třeba ji jednou sundám. A teď já, jméno i příjmení vím. Co věk? Když jsi to říkala v nemocnici, nevnímal jsem." „Osmnáct" „Žiješ tady celý život?" „Ne... Jako malá, jsem bydlela jinde... Sem jsme odešli, no, kvůli mně." „Proč?" „Malé, baculaté dítě, co se bálo kontaktu s lidmi, protože jim nevěřilo a když už jo, tak se stejně spálilo... Neměla jsem kamarády, několik prvních tříd základky bylo hrozných, pořád jsem brečela... A ve škole jsem byla snadný terč šikany... Tady to pak bylo trošku jiné, já jsem začala být jiná." Pokrčím rameny a mrkáním zaženu několik slziček, co se díky vzpomínkám snaží dostat na povrch.
„To mě mrzí." „To je v pohodě. Každej mámě něco..." Hrdinsky se usměju, stiskl mi dlaň a přes nohy mi odnikud, přehodil deku.
„A proč jsi šla sem, když jsi nechtěla?" „Dost blbej důvod... Troška zvědavosti a snad i inspirace. Mám napsat esej na jakékoliv téma, co souvisí s Hall – Do prčic! Kolik je hodin?!" „Za deset minut půlnoc." „Půjčíš mi ještě jednou mobil, prosím?" „Co se děje?" „Musím do půlnoci napsat profesorce, o čem budu psát esej ohledně Halloweenu." „A o čem budeš psát?" „No... Nevím. Kruci!" „Klasiku, tradici Halloweenu?" „To bude mít většina. Sice mě tím štve, ale nechci, aby to bylo tak slaboduchý." „Tak co Salem? Můžu ti s tím pomoct. Kdybys chtěla." Překvapeně zamrkám.

Měl pravdu. Věřila bych, pokud by mě odvezl za Kass, že ho hned tak neuvidím, a teď mi nabízí pomoc...

„Jestli teda chceš mou pomoct." Trhne rameny a zahledí se ke knihovně. Vymaním dlaň z jeho a odskáču ke knihovně. Ta doslova přetéká. Pro milovníky tajemna, jsou ty poličky hotovým rájem.
„Nevadilo by ti to?" „Ne." „Takže Salem." Vydechnu, překotně se přihlašuju na školní mejl, hledám profesorčinu adresu a za dvě minuty půlnoc, odesílám zprávu. Pak se k němu otočím, úlevně vydechnu. „Děkuju!" „Za nic. Do kdy to máš mít?" „Třicátého ji to mám poslat." „Tak to máme skoro měsíc. Chceš začít rovnou?" „Ne, chci se ještě ptát." „Ale teď je řada na mně. Tak mi dopověz, proč jsi sem šla."
Když skončím, doslova cítím, jak na mě hledí nevěřícně.

„Jsi trdlo. Možná kdybys zazvonila, nezranila by ses." „Haha, takže jsem měla zaklepat a říct, že barák je jak dělanej pro děsivý témata a já potřebuju námět na esej?" „Proč by ne?" Dusí smích, podá mi další skleničku s pitím a mrkne na hodiny.
„Skoro půl jedné. Nejsi unavená?" „Trochu." „Fajn, tak si popovídáme jindy. Půjdeš spát." „A ty?" „Mám ještě práci." „Teď?" „Vstával jsem pozdě, nechce se mi spát. Chci roztřídit knihovnu. Rušit tě nebudu. Budeš spát u mě, princezna ve věži."

Odnesl mě nahoru. Nevinný dotaz, kde najdu koupelnu a jestli bych se nemohla osprchovat, pronesu rudá až na zadku. Sešel se mnou znovu schody dolů, nechal mě v koupelně a za pár minut se objevil s ručníkem a svým oblečením.
„Vyber si, co ti bude pohodlnější. Všechny sukně a kalhotky mám ve špíně." Vytřeštila jsem oči, potlačila smích. Dveře práskly, jeho smích utichl, a zatímco jsem se sprchovala, těkala jsem očima po dveřích a hromádce oblečení, co mi nechal na umyvadle.

Převlečená, v jeho triku a kraťasech, jsem vyskákala do chodby. Iracionální pocit strachu, při pohledu na černobílý obraz kostela rozmetal jeho hlas.

„Vyčůrat, pomodlit a spát." „Jsi vtipálek." „Já vím." Objevil se stejně jako jeho hlas odnikud, zezadu mě objal a drze mi vjel dlaní pod triko. „Musím uznat, že ti moje oblečení sluší." „Troufáš si." „Řekla ta, co mi vpadla do domu." „Budeš mi to předhazovat dlouho, viď?" „Jak jinak, viď?" Znovu mě odnesl k sobě, položil mě do postele a pohladil mě po tváři.

„Stejně jsi trdlo. Co kdybych byl opravdu divnej a místo pomoci, ti ublížil, hm?" „Ale nejsi, takže zbytečná otázka." „Jsi až moc důvěřivá, ale nechci tě tím vyděsit. Nic ti neudělám, klidně spi. Ráno tě hodím domů."
Od schodů popřál dobrou noc, zmizel na nich a pak dveře zespodu práskly.
Ležela jsem hodinu, neschopna zabrat. V prvních, několika minutách, jsem si nadávala. Jak jsem blbá, proč jsem sem lezla a proč jsem tu zůstala. Pak ale přišly myšlenky na něj. Pořád nevím, kdo to je, ani jak vypadá, ale to mi asi nevadí. Možná je divnej ale milej.
Nevadily mi jeho doteky, pohlazení... Bylo to až příliš drzé ale přitom... A povídaní s ním... Jako kdybych ho znala roky, bylo mi s ním hezky. Až moc. 
No a když konečně přišla únava, venku se začaly čerti ženit. Pár minut jsem zkoušela nevnímat, jak kvílí meluzína, jak dům pracuje pod nápory větru...

„Zayne?"

S vyčerpáním jsem seskákala schody a pak ho hledala. V kuchyni ani v obyváku nebyl. Znovu jsem se vracela do obyváku, po návštěvě koupelny, když jsem si všimla že dveře na terasu jsou otevřené.
Tam jsem ho našla. Svítil si velkou baterkou a něco kutil pod oknem, kudy jsem propadla.

„Zayne?" Sykl, mnul si ruku a nechápavě se otáčel. „Proč nespíš?" „Ehm, nejde to... Co to děláš?" „Provizorní spravení. Aby dolů nenateklo moc vody. Běž dovnitř, prochladneš. Za chvíli přijdu."
Odskáču dovnitř, přitom mi cukají koutky. Neměl kapuci. Úplné otočení se ke mně, zastavil na poslední chvíli. Mohla jsem tak vidět jen černé vlasy, potetovaný krk a část ostře řezané tváře, pokrytou vousy.

Když vešel, seděla jsem zády ke dveřím.
„Nekoukám." Vyprskl smíchy, pak mě na rameni zastudily konečky prstů. „Jsi příšerka." „Proč jsi tak familiární?" „Vadí ti to?" „Ne. Jen pořád nechápu, že jsi tak hodnej po tom všem." „Nic jsi neukradla, ani nezničila. A baví mě důvod tvé návštěvy. Nehledě na to, že na tak pěknou holku by se zlobil snad jen debil." Zrudnu, ještěže sedím k němu zády.
Pohovka se za mnou prohnula.
„Polož se, hrdinko. Nemůžeš spát kvůli bouřce, co?" „Doma mi nevadí. Tady to je jiné." Otočila jsem hlavu. Seděl za mnou, naprosto uvolněně a svou nabídku myslel vážně.

Pomyslná, výchovná facka, co blbnu že mu lezu hned do náruče, nestihla dopadnou. Opřela jsem se o něj, objal mě a stiskl.
„Zkus usnout. Ráno je taky den. Můžeme si ještě povídat, než tě vezmu domů." „Povídej o Salemu, jako strašidelnou pohádku, prosím."
Jeho hlas fungoval bezvadně, slyšela jsem jen prvních pár vět a teď, když se budím, venku je ponuré ráno a on mě stále drží. S neohrabaností se od něj snažím dostat, nutkavou touhu stáhnout mu kapuci zažehnám, a odskáču do kuchyně. Broukám si písničku, dělám snídani a když mi za zády promluví ospalý, chraplavý hlas, nadskočím. Chraplavý hlas přejde do smíchu.

„Podívala ses?" „Cože?" „I když jsem se snažil neusnout, vytuhl jsem chvíli po tobě. A upřímně jsem doufal, že se aspoň vzbudím dřív jak ty. Nevyšlo mi ani jedno." „Nepodívala. Chtěla jsem ale... Nepřišlo mi to fér." „Buď nelžeš nebo jsi dobrá lhářka." Cvrnkne mě jako malou do nosu a napustí vodu do konvice.
„Kafe nebo čaj?" „Kafe. Máš rád palačinky?" „Utloukl bych se po nich." Rovnou si jednu smotá do úst a na pár vteřin se tak odmlčí.
„Takže, co řekneš mamce?" „Uhm... Chodí na osmou do práce... Nemohl bys mě domů hodit až po osmé? Pak ji zavolám... Ať to stihne vstřebat, než se vrátí." „Takže mi adresu přece jen dáš?" „Musíš rýpat?" „Spíš přemýšlím, že si váš dům obhlídnu a nějakou noc se stavím na prohlídku." Dusí smích, motá další palačinku...

Zatímco já seděla na pohovce a pročítala knížky co mi nachystal o Salemu, on kontroloval škody, co déšť napáchal ve sklepě. Zněl rozmrzele i ve chvíli, kdy hodiny odkleply půl deváté a posadil mě do auta.
„Nebydlím zase tak daleko, zvládnu to o berlích. Jen tě zdržuju..." „Nezdržuješ. Stejně musím zajet nakoupit. Kdybych nechtěl, nedělám to. Máš všechno?" „Jo." Trhnu rameny, chybí mi stále mobil, ale ten je zjevně pasé. Na terase nebyl a jestli ležel celou noc v dešti někde na trávě, tak je stejně po něm.

Za pár minut vjel na příjezdovou cestu k mému domu. Pomohl mi z auta, doprovodil mě ke dveřím a očividně mapoval pohledem k okolí.

„Až se ozve divnej zvuk ze sklepa, tak jsi to ty? Nemusím se bát?" „Kde máš pokoj?" „Z druhé strany. Do zahrady." „Máš balkon?" „Uhm, jo?" „Tak ho spíš nech odemčenej, třeba se někdy v noci stavím." Potlačím smích, vzal mě za bradu a sklonil se.
„Až příště budeš chtít do domu, zkus jít hlavníma dveřma, hm?" „Můžu se stavit?" „Když budeš chtít. A pokud budeš chtít pomoct s esejí. Dal jsem ti vše, co by ti mohlo pomoct, ale kdybys potřebovala... Víš, kde bydlím. Jo a mimochodem, tohle je tvoje. Byl mezi květináči..." Podal mi mobil, přejel mi palcem po rtech a naklonil se ještě víc. „Máš tam moje číslo, kdybys potřebovala... Měj se, Roxy."

Odešel, ani nepočkal, než mu něco řeknu. Zmizel v autě a byl pryč.
Jakmile jsem napsala do školy třídní, že mám nohu v háji a několik dní nebudu ve škole, volám mámě.
Jak jsem čekala, v prvotní chvíli panika, která odezní ve chvíli, kdy pokračuju ve smýšleném příběhu o tom, jak mě při pádu potkal můj spolužák a odvezl mě do nemocnice. Mám po rentgenu a nohu mám jen pohmožděnou. Čtrnáct dní bych měla být doma, pak do školy naklušu i kdybych musela o berlích.

Celou neděli jsem strávila sledováním filmů, tedy, snažila jsem se o to. Zapínala jsem je bezmyšlenkovitě, prostě náhodný výběr a doufala, že mě nějaký zaujme víc než vzpomínky na uplynulou noc.
Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem Zayna z hlavy dostat. Všechno, co udělal, řekl, jak se choval... Bylo to milé a stejnou měrou tajemné a záhadné. Chtěla jsem vědět, kdo se skrývá pod kapucí, ale přitom mi to bylo jedno. Důležitý bylo, kdo byl on. A on byl tím, se kterým jsem si nemusela po dlouhé době na nic hrát.
Večer jsem strávila psaním a opětovným mazáním zpráv, které jsem mu chtěla napsat. Ale odvaha k odeslání nebyla. Vnucovala bych se, ne? Má moje číslo, může napsat on...
Lehce zdeprimovaná jsem usnula, překvapivě to šlo ztuha. I když venku bouřilo a byla jsem v bezpečí, raději bych byla v Haunting house, s ním, v jeho objetí.

Kass se ozvala až ve středu večer. Neměla nejmenší tušení, že jsem s ním strávila noc. Zranila jsem se až ráno poté... Každý znal trochu jiný, osekaný příběh, ale to všem stačilo. Pravdu nikdo znát nemusel.
K mému překvapení, nepadla ani jediná omluva, že mě nechala odejít. Jen mi gratulovala, že jsem stihla zmizet.
Když obešli dům a nakukovali do oken, nikdo z nich si nevšiml, že se jim za zády objevil ten kluk. Držel v rukou pušku a bez zaváhání, její hlaveň zapíchl mezi Brodyho lopatky. Vyděsil je k smrti, pak po nich zařval a když utíkali, čekali, kdy uslyší, a hlavně ucítí kulky.

„Je to magor. Vyšinutej! Není normální na někoho mířit zbraní!" Ukončovala svoje vyprávění těmito slovy.
„Nemyslíš, že tohle jsou silný slova? My mu vnikli na pozemek. Nedivím se jeho reakci." „Cože? Co kdyby vystřelil?!" „Neudělal to. Není co by kdyby... Aspoň tam už nepolezete." „To těžko, Brody tam chce znovu. A chce dovnitř. Chce vidět, jak moc velcí magoři to jsou, když tam mají tak divný věci." „Nechoďte tam, Kass. Nic tam nenajdete." „Jak to můžeš vědět? A hádám, že s námi nepůjdeš, co? I kdybys neměla tu nohu..." „Ne, nepůjdu... A vy taky ne. Je to blbost." „Brodyho nepřemluvím... Půjde tam. S námi nebo sám." „Jak myslíš. Nezlob se, ale bolí mě noha. Půjdu si lehnout." Zbaběle jsem hovor ukončila a pak se mobilu znovu natáhla. Přesně čtyři zazvonění trvalo, než mi Zayn zvedl telefon.

„Ahoj drzounku." Donutil mě, se ihned usmát.
„Ahoj... Já... Uhm... Neruším?"
„Ne, děje se něco?"
„Mělo by?"
„Zníš tak... Jak ti je? Co noha? A co rodiče? Jak to máma vzala?"
„Lehká hysterie, ale dobrý... Věří mi, že jsem spadla až cestou od Kass... Trochu bolí, jinak to jde..."
„No jo, kámoška... Co princezno, udržela jsi jazyk za zuby?"
„Řekla jsem, že jim nic nepovím. Nemám k tomu důvod... Já..."
„Co ty, hm?"
„Chtěla bych... Chtěla bych tě vidět."
„Mám ti poslat selfie v kapuci?"
„Haha... Víš, jak to myslím."
„Mám přijít dveřma, sklepem nebo balkonem?" V hlase mu zaznívá pobavení, těžko ho skrývá a já se pobaveně otočím k balkonu. Pod ním se plazí na plůtku na domě vistárie, mamčina pýcha, a kdyby jí zničil, nebo plot...
„Riskneš balkon? Do druhého patra? Nevím, jestli by tě teď táta spíš nevyhodil."
„Nevěříš mi, že tam vylezu?"
„Co když ne?"
„Dej mi dvacet minut, přesvědčím tě o opaku."
„Ok... Balkon je odemčený."
„Já vím... Tak jako poslední tři noci."
„Cože?!" 
Tiše se rozesmál, pak s drzostí oznamuje, že musel obhlédnout okolí.

Kdyby to šlo, přecházím po pokoji jako lev v kleci, místo toho neustále poposedám po posteli a hypnotizuju balkonové dveře. Není to blbost?
Jakmile se za nimi objevila postava, zabušilo mi srdce. Dveře se otevřely a postava se protáhla dovnitř.

„Zveš si kluky běžně po nocích takhle domů?" „Jsi první." Jakmile promluvil, nejistota ze setkání odezněla. Vyhrabala jsem se na nohy a zastavila se jen pár centimetrů před ním.

„Tak už mi povíš, co se děje?" „Jak jsi to myslel, poslední tři noci?" „Tak jsem to řekl. Jsi sladká, když spíš." Cvrnkne mě do nosu a bez rozpaků se projde po pokoji. Rozhlíží se kolem, čeká, co dál řeknu.
Zaženu rudnutí, dosednu do postele a střelím pohledem ke dveřím. Neměla bych raději zamknout? Co když mamku napadne sem dojít... Vezme to asi v pohodě, ale pak ten výslech... Potlačím odfrknutí a nejistě na něj pohlédnu. Dívá se do odrazu zrcadla, pak se otočí a přidřepne si ke mně.
„Tak co je, princezno? Nebo jsi mě chtěla vidět jen tak?" „Musí něco být? Co když tě chci vidět jen tak...?" „Věřil bych ti to, kdyby ses nedívala tak nejistě. Máš z něčeho strach. Tak mi to pověz." „Mluvila jsem s Kass... Volala mi, než jsem ti volala. Chtějí znovu přijít a chtějí do domu." Uchechtl se, vytáhl se na nohy a mohla bych přísahat, že pohled, který mu sedí ve tváři, není příjemný.
„Můžou to zkusit." „A tentokrát z té pušky vystřelíš?" „Kamarádka ti to říkala?" „Nedivím se! Jen jsi bránil, co je tvoje. Chápu to, nesoudím tě za to." „Bylo by nefér, kdyby ano." „Zayne..." „Hm?" „On to udělá... Já... Nevím, co dělat." „Není to tvoje starost, spíš mě zaráží, že mě varuješ. Zrazuješ kamarády." „Nejsem si už jistá, že to jsou kamarádi. Nelíbí se mi, jak o tobě mluví, o tvém dědečkovi... Nelíbí se mi, že si myslí, že váš dům je přístupný... Poprvé to byla blbost ze zvědavosti ale tohle je jiné..." „Když chce, ať dojde. Ale nikdo netvrdí, že vyjde bez úhony. Co Kass říkala? Hádám, že jsem asi za magora s puškou..." „Jo, něco takového ale-" „Asi jsem magor." Skočil mi do řeči a nenuceně se zasmál. „Už se mě začínáš bát?" „Zayne!" Procedím skrze zuby, neobratně za ním zamířím a stisknu mu paži.
„Je mi jedno, co uděláš jemu, pokud přijde. Ale není mi jedno, co by mohl udělat tobě." „Ani mě neznáš." Obrátil se. Vypnul se v ramenou, zachytil mě za bok a přitiskl na sebe. „Proč to k sakru děláš?" „Já nevím."
„Měla bys mít důvod." „Proč jsi teda přišel? Pokud já k tomu, abych se starala mám mít důvod, tak jaký je tvůj?" „Myslím, že to je očividný." „Neznáš mě." „Ty mě taky ne." Ignoruju pocit horka ve tvářích, pak ho praštím. „Za co?" „Za tohle." Jen se uchechtl, beze slova mě vzal, už snad automaticky, do náruče a položil do postele.

„Nic se nestane... Slibuju... Víš, kdy chcou přijít?" „Nevím... Asi zase víkend. To mi Kass neřekla." Jen přikývl a odhrnul mi vlasy z tváře. „O víkendu nebudu doma. Takže smůla..." „Kde budeš?" Vydechnu bez přemýšlení. Jakýsi pocit žárlivosti přišel znenadání.
„Ségře se včera narodilo dítě... Odlítám v pátek, musím tam..." Trhne rameny a dosedne mi do postele. „A vrátíš se?" „V pondělí... Dýl to tam nedám."
Vytáhla jsem se do sedu a opřela mu hlavu o rameno. „Nemáte dobrý vztah?" „Ale jo... Je skvělá... Na to malé se těším, ale nerozumím si s borcem, se kterým toho prcka má a s jeho rodinou..." „A tvoje rodina?" „To je jen děda a ona." „Kde jsou tvoji rodiče?"

Chvíli je ticho, nahrbil se, opřel se o kolena a svěsil hlavu.

„Myslíš biologický nebo adoptivní?" „Oboje?" „Skončil jsem v děcáku, když mi bylo šest. Ségře deset... Měli jsme autonehodu, rodiče ji nepřežili... A nebyl, kdo by se o nás staral. O tři roky později, nás oba adoptovala žena. Byla skvělá... Byla tou nejlepší mámou, jakou jsme si mohli přát. To díky ní, jsem skončil v New Yorku, jinak pocházím z Anglie... S naší výchovou jí pomáhal její otec, můj děda... Nahrazoval nám tátu... Bylo mi šestnáct, když jsem se zprčil. Vypadl jsem z domu, vysral se na školu, našel si práci a osamostatnil jsem se. Mohlo za to... To je vlastně jedno. Prostě jsem odešel z domova... Máma... Před rokem zemřela. Byla nemocná a já se to dozvěděl až před půl rokem, když mě našel děda... Ségra odešla bydlet k tomu svýmu, vzala si ho... A děda už na vše sám nestačí. Poprosil mě, ať s ním odejdu sem, ať se vrátím do Anglie a zkusím žít jinak. Že tady to bude jiný." Trhne rameny, musel se nadechnout a když zvedl ruku, semkla jsem víčka. Otíral si slzy a já ty svoje obtížně polykala.
„Pro ségřinýho chlapa jsem floutek a," Uchechtl se, ramena se mu lehce zachvěla. „Zrůda... Nemá mě rád, stejně jako já jeho. Kdyby mě ségra tolik neprosila, nejel bych tam. Ale děda chce vidět pravnouče... Má holčičku."

„Moc mě to mrzí." Na víc se nezmůžu. Přesunula jsem se za jeho záda a bezmyšlenkovitě ho objala. Opřel se o mě, pak zvedl ruku a vpletl mi ji do vlasů.
„To je v pohodě, Roxy... Smířil jsem se s tím." „Až se v pondělí vrátíš... Můžeme se vidět, když budeš chtít..." Zašeptám po chvíli, opřel si hlavu o moje rameno a vydechl. „Rád bych." Vymanil se mi z objetí, posunul se a tentokrát mě objal on. „Povíš mi ještě něco o sobě a o městečku?" „Co bys chtěl vědět?" „To je jedno... Nechci řešit svou minulost, se se stalo, se stalo... Nebo mám jít?" „Ne! Zůstaň prosím."

Najednou je půl páté ráno, povídáme si, a i když oba zíváme, ani jeden nechce usnout.
Když mi máma přišla popřát dobrou noc, se smíchem se schoval za závěs a jakmile odešla, s drzostí mi vlezl do postele. Tak nějak automaticky jsem se o něj opřela a znovu jsme pokračovali v konverzaci. Otevřela jsem se mu, tak jak nikomu. Stejně jako on povídal svou minulost, já rozvádím téma šikany, povídám o místě, kde jsme předtím žili a s hořkostí přiznávám, že trpím i tady.

„Měl jsi pravdu... Namistrovaní frajírci, co sežrali svět... Jediné, co mě to tady naučilo je maska přetvářky, že jsem jako oni. Zažít pocit, že nikam nezapadám jsem už nechtěla... Sem jsem nastoupila do osmé třídy a šla tam s pocitem, že budu jako ti, co jsem o prázdninách tady potkávala. Sedla jsem si do lavice za  Kass a nějak nám to přátelství vydrželo, ale ani ona mě nezná takhle... Je zvláštní, že i když tebe sotva znám, tak... Můžu ti říct asi vše a nemám strach, že se to proti mně otočí..."
„To s nimi netrávíš čas?" „Jen občas... Jsem až moc ledová královna, podle nich, na to, abych s nimi podnikala akce ve stylu večírků a tak... Tvářím se, jak je to pod mou úroveň a pak sedím tady, koukám na Harryho Pottera, cpu se popcornem a usnu ubrečená, když mi zabijí Siriuse..." Tiše se zasmál, stiskl mě v náručí a otřel se mi vousy o čelo.

„Jsi ohrožený druh mezi všemi." „Jsem divná." „Jsi dokonalá." Vydechne tiše a natočí ke mně hlavu.
„A bláznivá." „V čem?" „Dokonalá?" „Ne, bláznivá. Do dokonalosti mám daleko." „Ani bych neřekl. Jen nechápu, že ses mi tak otevřela... Takhle rychle." „V tom případě jsi i ty bláznivý." „Jsem magor, no." „Zayne!" Vyslouží si bouchnutí, utlumí můj smích, když mi zajede prsty na žebra a pak se vytáhne do sedu.
„Kdy rodiče vstávají? Přijde tě máma zkontrolovat? „Nechodí... A oba jdou dnes na denní. Odchází po šesté." „A sousedi? Neměl bych odejít?" „Nechci abys šel... Je mi jedno, jestli pak někdo našim řekne žes ode nás odcházel." „Půjdu dveřmi, jo?" „No... Teď by lezení z balkonu asi vypadalo divněji víc než odchod dveřmi." Uculím se, on se znovu položí a já znovu zkouším, jestli sundá kapuci. Odmítne, přejde to mlčením a s vrtěním hlavy mě začne hladit po tváři. Uspává mě to, a i když je to příjemné, zachytím jeho ruku. Pobaveně do něj rýpu, jestli si myslí že mě uspí a pak odejde, tak to mu nevyjde. Dusí smích a znovu se vyhne další otázce; „A tady nastoupíš do školy, nebo do práce?"

Odešel až po deváté, už jsem usínala, když se začal zvedat, že opravdu půjde balkonem. Ať nemusím dolů zamykat. Vrtím hlavou, tvrdošíjně se vytahuju na nohy a opakuju, že ještě spát nechci. Objal mě, překvapená strnulost je ihned rozmetaná. Zabořila jsem mu obličej do hrudníku a objala ho.
„Jdi spát, Roxy, jsi unavená. Dlouhá noc..." „Nechci abys odešel." „Věř mi, nechci odejít... Ale přijdu zase večer, hm? Chceš?" „Slibuješ?" „Jo... Musím na domě něco dodělat... Mám tam rozdělanou práci... Přijdu tak jak večer, hm?" „Nepůjdeš spát?" „Na chvíli asi jo... Uvidím. Ale ty se prospi, hm?

Čtvrteční noc strávil znovu u nás. Odešel až když se začalo rozednívat a tentokrát šel balkonem. Rodiče byli tentokrát doma a my nechtěli riskovat.
Část noci jsme si povídali, pak si zapnuli Harryho. Hltal ho snad víc než já, a přitom jsme ho oba už mohli dabovat. Když odešel, usnula jsem okamžitě a jen obtížně vstávala alespoň na oběd. Aby máma moc neremcala.
Něco jako povinnosti do školy mi nic neříkalo, a přitom se mi to začínalo kupit. Jen s odporem jsem k večeru sedla k učení a s jakousi nostalgií sledovala, jak se závěs díky pootevřeným balkonovým dveřím hýbe.
Odpoledne mi došla smska, je už na letišti a jak přistane, napíše mi... Když mobil zavibroval, pitomě jsem se uculila a pak mobil s odporem odložila. Byla to Kass, Po dotazu, jak se mám přišla ta horší část; akorát se chystají k domu. Chtějí se tam podívat stůj co stůj. I za cenu, že ten magor vystřelí. Může to zkusit, pak skončí ve vězení.

Když mobil zavibroval znovu, ulevilo se mi. Zayn se akorát vymotává z letiště...
Až pak, ze zvědavosti, když večer pokročil, odepsala jsem Kass. S omluvou, že jsem spala a jestli teda našli to, co hledali. Odpověď nepřichází, místo toho přišla máma. Zjevila se ve dveřích s nic neříkajícím výrazem.

„Mami?" Odhodila jsem mobil, Zayn znovu napsal. Je s dědečkem na hotelu, odmítl být v domě ségry. Malou uvidí až zítra...

„Roxy, nevíš něco o Haunting house?" „Cože?" „Teď mi volal táta, má na služebně Kass a pár dalších, tvých kamarádů!" „Cože?!" „Vloupali se do toho domu! Roxy, nevíš o tom něco?!"
Nevím, co mám říct. Pokud se takhle ptá, nemusí vědět nic nebo ví všechno. Nicméně, sázím vše na jednu kartu. Zavrtím záporně hlavou. Máma si povzdechla a dosedla mi do postele.

„Do toho domu, se přistěhoval pan Jackson s vnukem. Ani jeden není k zastižení... Ale dům je napojen na alarm a ten zburcoval hlídku. Pochytali Kass a dalších osm dětí, v čele s Brodym, nebo jak se ten kluk jmenuje, co na tebe dělá oči." „Pan Jackson? Zní to, jak kdybych ho měla znát... A co tam dělali? Jsou to volové." Protočím panenky.
„Prý je zajímalo, kdo se do toho domu nastěhoval. Že to byla jen zvědavost. Jak kdyby byly pořád malé děti... Bože, Roxy, ani netušíš, jak já jsem ráda, že tys taková nikdy nebyla. Copak si myslíte, že dospělí neví do kolika domů se jako děti dostali? Jen to nikdy nikdo neřešil, protože se nic nestalo. A pan Jackson je ten, co před několika lety založil zdejší popáleninové centrum." Překvapeně vydechnu, takže socha muže na náměstíčku, je socha Zaynova dědečka.
„Nevěděla jsem, že tam jdou. Vím, že byli všichni na škole zvědavý, když se rozneslo, že Haunting je obydlený, ale..." Pokrčím rameny. Máma si jen povzdechne a má se k odchodu.
„Co s nimi bude?" „Jedou si pro ně rodiče, dál se to bude řešit, až pan Jackson nebo jeho vnuk budou k zastižení."

Jakmile odejde, natáhnu se po telefonu. Přesně v ten moment mi dojde zpráva od Kass. Vyloženě ve zprávě plače, že je na stanici, jenže já píšu Zaynovi.
Odpověď mi přichází vzápětí.

„Vím to... To byla ta práce, co jsem včera dělal... Kdybys mi to neřekla a já pak zjistil, že tam byli a třeba je i v budoucnu chytil... Asi bych tentokrát vážně vystřelil. Místo toho jsem ale sehnal a zapojil alarmy... Přišlo mi to jako menší zlo, i za tu cenu, že oni s velkou pravděpodobností skončí na stanici. Mobil mi poslal kód, co jsem si nastavil... Bude se to dál řešit v pondělí... Dědovi jsem to řekl. Podal jsem mu to jen stylem, že pro větší bezpečí, ne že vím, že se má něco stát. Zlobíš se za to?"

V duchu se omlouvám Kass, může si za to ale sama, a i když mi pak píše, že je už doma a má tam hotový peklo, já odpovídám jen Zaynovi. Samozřejmě že se nezlobím, je to lepší možnost, než kdyby někoho z nich postřelil, i kdyby vlastně vystřelil jen varovný výstřel. Měl by problémy on...

Víkend strávený na mobilu a upřímně se nemůžu dočkat pondělka. Je zvláštní, jak mi chybí.

Jakmile padla noc a závěs tiše zašustil, překotně jsem se v posteli posadila. Byla skoro půlnoc...
„Nechceš raději spát?" Tiché zašeptání vyplnilo pokoj, rozsvítila jsem lampičku a Zayn tiše zavřel dveře.
„Ne!" Krátce se tiše zasmál, pak mi dosedl do postele. „Kdy jsi přiletěl?" Krátce po deváté ráno... Promiň... Jakmile jsme dorazili domů, už zvonili cajti s hlášením.... Děda pak jel s nimi na stanici, já se snažil dospat jet lag, abych byl teď použitelnej." Provinile jsem se usmála a bez rozpaků se k němu přitiskla. Stiskl mě v náručí a do vlasů mi zašeptal pozdrav. Stiskla jsem ho pevněji a když jsem se odtáhla, provinile jsem se uculila.

„Jak bylo?" „Malá je dokonalá, ségra šťastná a on je pořád debil... Bohatě mi to stačilo zase na nějakou dobu. Ale děda je nadšenej. To je hlavní. Mimochodem, tohle je pro tebe." „Proč jsi mi neřekl, že tvůj dědeček je Frederick Jackson?!" Překvapení z taštičky, která ukrývá americkou značku čokolády a malého plyšového netopýra, mě nutí rudnout a pitomě se culit.
„Proč, je to důležitý?" „Založil tady popáleninové centrum, jako jedno z mnoha, po různých státech!" „Jak jsi to zjistila?" „Od mámy... Ona věděla, kdo se do Haunting nastěhoval... Jen jsem se nechtěla ptát po zprávách..." „No jo... Děda to má tady rád a založení center... Měl k tomu osobní důvod." Pokrčí rameny a bez rozpaků se mi položí do postele.

Každou noc, celý týden, za mnou v noci chodil. Povídali jsme si, sledovali filmy... Zažili i pár vtipnějších momentů, kdy ho vzbudili otevírající se dveře mého pokoje, protože táta potřeboval nabíječku a nemohl nikde žádnou najít... Zajel pod postel dřív, než se dveře otevřely úplně a když mě táta vzbudil, kde najde nabíječku, málem jsem měla infarkt. Jakmile táta zmizel, s přáním ještě dobrého spaní, Zayn se vysoukal zpod postele. Smích jsem dusila jen stěží...

V pondělí mě máma pro jistotu vzala na kontrolu do nemocnice, a už bez berlích, jen se staženým kotníkem, jsem v úterý šla do školy a potlačovala rozladěnost z pondělní noci. Poprvé se Zayn nestavil, nebylo mu dobře, zvracel a bylo nereálný, aby odbíhal u nás...
Hned po škole jsem zamířila k Haunting house. Beze strachu jsem prošla rozbitou bránu a přesto, když těžký zvonek oznamoval, že na prahu je cizinec, nervózně jsem se ošila.

„Dobrý den." Křečovitý úsměv jsem nezamaskovala. Přívětivě se na mě ve dveřích usmíval dědoušek o holi.
„Dobrý den, copak bys ráda, děvenko?" „Uhm, je doma Zayn?" „Zayn?" „No...?" „Nezmínil se mi, že se tu už s někým seznámil a zrovna s takovým pěkným děvčetem. Je u sebe, leží. Není mu dobře." „Ah... Tak... Já..." Rudnutí potlačit nedokážu. „Určitě se nebude zlobit, když půjdeš za ním. Syčák si tu postel dal nahoru záměrně, abych za ním nemohl. Ale tím pádem, se mi o něj špatně stará. Děvenko, udělal jsem mu čaj, nemohla bys mu ho vzít?" „Jo, jasně! Ráda... Mimochodem, moc mě těší, ráda vás poznávám. Jsem Roxanne Bishop." „Ááá, ty jsi dcerka kapitána Bishopa, viď?" „Ano...?" „Byl jsem na stanici, měl na stole tvou i maminčinu fotografii. Pojď dál, Roxanne." „Stačí Roxy..." Vstřícně se usmívá, do rukou mi strčí tác s konvicí čaje, přidá druhý hrníček a přihodí balíček čipsů.
„Ty jsou pro tebe, Zayn už druhý den zvrací, ať ho to ani nepadne." Se smíchem kývám, naviguje mě, kde ho najdu a já předstírám, jak nemám tušení, kudy kam.

Za denního světla dům tak ponuře nevypadá. Dokonce už i prokoukl, Zayn stačil sundat ponuré a tajemné obrazy, umytými okny bez závěsů sem proniká více světla...
Vstoupila jsem do spodní části jeho pokoje. I tady se to už jeví lepší, s nejistotou se zastavím pod schody. Položím tác a vytáhnu mobil. Zvedl mi to až po několika minutách vyzvánění. Zní rozespale a je vtipné, slyšet jeho hlas dvojmo.

„Ahoj krásko... Odpusť, spal jsem."
„Máš asi minutu na to, aby sis dal mikinu, pokud ji nemáš. Jsem dole u schodů a nesu ti od dědečka čaj."

Okamžitě mi hovor vypnul, nahoře slyším pohyb, za pár vteřin ho zahlédnu na vršku schodiště. Opírá se o zábradlí a překvapení se projevuje v jeho postoji.

„Mám jít pryč?" „Ne, jasně že ne. Pokud ti nevadí, že mi je blbě..." „A tobě?" „Ocením tvou přítomnost. Mimochodem, kdy jsi mi chtěla říct, že tvůj táta je policajt?" Omluvně se křením, trhám rameny a šlapu do schodů... 

Středu i čtvrtek jsem dny trávila v Haunting house, až v pátek v noci, se Zayn objevil u mě. Bez rozpaků mi vlezl do postele, přivlastnil si kelímek zmrzliny a omlouval se. Zapomněl na čas, zabral se do práce, když už mu je konečně líp. Proto neodepisoval a zapomněl i vnímat, kolik je hodin...
Obligátní rozhovor, co ve škole, co Kass, nahradilo pobavené rýpání, jestli jsem se už vrhla do eseje, čas totiž běží. Vrtím hlavou, souhlasím s jeho nabídkou, že se na to vrhneme teď... Když ráno odcházel, esej byla hotová a měl na ní lví podíl. Já jen přicmrndávala. Po jejím odevzdání jsem si vysloužila pochvalu a stejnou měrou i kritiku, Kass a ostatních. Už se nedalo nevšímat si, že s nimi netrávím čas vůbec, ani ve škole. Byla jsem na mobilu a ze školy spěchala rovnou domů. Jenže jejich výtky mi bylo naprosto volný. 

Říjen se překlenul do listopadu a hned třetího, se zjistilo, kde a s kým trávím čas.

Ač se to Zaynovi příčilo, když už jsem trávila čas v jeho domě, tvrdošíjně jsem se chtěla zapojit do práce. Pomoct mu... Měl pravdu, dědeček už na nic nestačil. Zvládal uvařit jednoduché obědy, ale jinak veškerá práce byla na Zaynovi a on, z hrdosti, odmítal najmout firmy. Dokud bude zvládat, postará se o to sám, pak si o pomoc řekne. Můj návrh, že poprosím tátu, aby mu pomohl se střechou rozmetal na prach...
Vybojovala jsem si alespoň pozici kosmetičky podlahových a jiných krytin a několikrát i místo v kuchyni - máma se doma nestačila divit, když jsem ji žádala ať mě naučí vařit omáčky.
Zatímco jsem si s panem Jacksonem povídala, chystala jsem jim oběd a přišlo mi, že tohle je místo, kam patřím. A za těch pár týdnů, co jsme se znali, mi vlastně vůbec nevadilo, že nevím, kdo se skrývá pod kapucí.
Dvakrát jsem náhodně zaslechla rozhovor Zayna s dědečkem. Ptal se, jestli si už přede mnou sundal kapuci. Zayn to stále odmítal a dědečkova slova o tom, že to děvče je přece tak milé a hodné, že se nemusí bát reakce, mě znejišťovalo. Ale najevo jsem nedala nic.

Podzim pomalu přecházel do zimy, dnes venku pořádně přituhlo ale přesto jsem nabídku na odvoz autem odmítla. Návrh, jít se projít, Zayn přijal rozčarovaně, ale souhlasil. Jen jsme vyšli z už spravené brány, měla jsem pocit, že se někdo dívá a sotva jsme sešli kopec, můj pocit se zhmotnil. Zíral na nás Brody. Těkal očima z nás na dům a zase zpátky.

„To myslíš vážně, Rox?" Kdyby nepromluvil, dělala bych, že ho nevidím. Stiskla jsem Zaynův loket, kterého jsem se držela, tak nějak automaticky.
Zayn ho chtěl ignorovat stejně jako já, ale teď se na něj podíval.
„Roxy?!" „Co bych jako neměla myslet vážně?" „Tohle?" „Tohle?" „Jeho!" „Může ti být úplně ukradený, s kým trávím čas." Vydechnu a přitáhnu si Zayna k sobě. Napnul se, cítím, jak se zatnul.
„Je to magor!" „Neřekla bych." „Strčil mi zbraň mezi lopatky! Kass ti to snad řekla!" „Jo, řekla. A na jednu stranu mě mrzí, že ti nedal pěstí. Pak bys nelezl, kam nemáš." Vydechnu a bojovně si před Zayna stoupnu. „Po tom, s kým trávím čas, ti nic není. Nevšímej si nás, my si nebudeme všímat tebe." Na odpověď nečekám, vedu Zayna pryč a až když jsme v bezpečné vzdálenosti, tak se uvolnil.

„Vážně?" „Cože?" „Tohle bych do tebe neřekl. Ale nepodepsala sis právě svůj ortel?" „Je mi jedno, co bude vykládat... Stejně se s nimi už moc nebavím... Ani s Kass... Její nářky na to, jak skončila na stanici mě nebaví, stejně jako výčitky, že za to můžeš vlastně ty. Protože ty můžeš za to, že jsi divnej." Trhnu rameny, slabě syknu. Přitáhl si mě do náruče a sklonil se. Dechem mě zalechtal na tváři.
„Divnej? Kdo mě pořád utvrzuje v tom, že nejsem divnej?!" Dusím smích, objala jsem ho, přitiskla se a vdechovala, jak voní. Zabořil mi obličej do vlasů a něžně stiskl.
„Bylo to milé. Děkuju." Zašeptá mi do vlasů a poprvé, od doby, co se známe, ho vidí i máma. Nenapadlo mě, že bude akorát u okna, když mě doprovodil k domu. Věděla, že trávím čas s kamarády, jen netušila, že je to jen jeden kamarád a zrovna kluk. Jen za mnou klaply dveře, zjevila se v předsíni a tahala ze mě rozumy...
Další den ve škole, se ihned vědělo, za koho jsem kamarády vyměnila a Kass mi to o hlavu omlacovala tak dlouho, až mi vytekly nervy. Poslala jsem ji do háje a vykašlala se na zbytek školy.

Najednou se blížil konec listopadu, Zayn znovu odletěl do New Yorku s dědečkem a jakmile se vrátil, zjevil se mi v pokoji, aniž by mi dal vědět. Nevěděl, kdy se vrátí... O to víc mě to překvapilo.

„Neruším?" Potlačuje smích stěží, já i pod maskou na obličeji začínám rudnout.
„Proč jsi mi nenapsal?" „A připravil se o tohle? Neblázni!" V obličeji mu přistál polštář, hrabu se z postele, ať chvilku počká, že jsem hned zpátky. Letím do koupelny, pak dolů, popřát dobrou noc a jakmile za mnou klapnou dveře, Zayn se znovu pobaveně uchechtne.
„Harry nás už nebaví? Teď frčí Pán prstenů?" „Tak nějak." Uraženě špulím pusu, se smíchem si mě přitáhne do náruče a omluvně se mi otře bradou o tvář.
„Přece nebudeš ufrclá, jsi krásná i s maskou. Čokoška jako omluva?" Podá mi tašku, nadupanou čokoládami. Stačilo se jen zmínit, že jsou lepší než ty naše...  Zaculím se, a ihned, jako křeček si je schovávám do šuplíku.
 „Jo, jasně... Proč jsi mi nenapsal?" „Nevěděl jsem, že se vrátím tak rychle..." „Co se stalo?" „Výměna názorů... Děda tam zůstal, aby si užil ségru a malou... Ale nechtěl. Stál na mé straně." „O co šlo?" „To je jedno, Roxy... Prostě jsme se nepohodli s tím volem... Můžu tady strávit noc?" Najednou zní jinak, ublíženě, zrazeně.
Bez zaváhání přikývnu, automaticky se poskládáme do postele a po pár minutách filmu, mi to nedá.

„Nechceš mi to říct?" „To nejde." „Proč?" „Protože bych ti musel říct vše." „A to je problém?" „Jo, je." „V čem konkrétně?" „Musel bych si sundat kapuci, abys to pochopila." Překvapeně zamrkám, jen mě cvrnkl do nosu a donutil se znovu položit. „Mlč, princezno, koukej."

Po druhém dílu zapíná třetí. Bez jediného slova, dnes si prostě povídat nechce... Opřel se o pelest, já se k němu znovu přitiskla. Začínám zívat, ale usnout nechci. Sice celou sobotu prospím, ale to je jedno.
„Jsi ospalá..." „Nejsem." „Ale jo... Měl bych jít." „Nechoď." „Jsi unavená." „Ale i tak chci, abys tady byl. Prosím. Zůstaň se mnou. Nehledě na to, rodiče jedou pryč, když vydržíme, než odjedou, můžeme se pak vyspat tady spolu..." Sotva větu dokončím, dojde mi, jak to vyznělo. Jenže na nějaké rudnutí nebo úvahy mi nedá prostor.
„Pamatuješ si, jak ses mě zeptala, v ten den, proč jsem na tebe takovej?" „Ano?" „Možná bych se měl spíš já ptát, proč jsi ty taková na mě." „Myslím, že to je očividný." Vydechnu, dobře, teď už vzplanu. Slova ze mě vyletěla dřív, než jsem stačila zapojit hlavu. Vpletl mi prsty do vlasů, něžně mě začal hladit.

„Není to unáhlený?" „Myslíš?" „Já mám důvod, proč se mi, uhm, líbíš." „Já ne?" Mozek mi vypl, netuším, kde beru odvahu k tomuto, ale... Neřekla jsem mu právě, že...
„Jde o jeden zásadní aspekt." „A to?" „Vím, jak jsi krásná." „A proto, že já nevím, jak vypadáš, tak se nemám chovat jako ztřeštěnej puberťák?" „Nemusím se ti líbit." Zvedla jsem hlavu z jeho hrudi a naklonila se co nejblíž kapuci.
„Myslím, že mi je jedno, kdo se skrývá pod kapucí. Mám strach, že se mi líbí to, co jsi předvedl a předvádíš. To, jak se ke mně chováš... Je mi jedno, jak vypadáš." „Bud opatrná na svoje slova." „Nebo?" „Mohl bych tě teď třeba políbit." „Co když to udělám já?" „Uděláš?"

Na pár sekund jsem sklopila oči. „To je v pohodě, nic jsem si od toho nesliboval, když jsem to řekl." Vydechne tiše, bradou mě poškrábal na čele a můžu přísahat, že se mu ve tváři rozlil takový ten vstřícný, soucitný úsměv, že je vše v pohodě.

Zvedla jsem oči a snažila se proniknout tmu v kapuci. Cítila jsem jeho dech, potlačila tendenci zrudnout a pak se naklonila.

„Je mi jedno, jak vypadáš, líbí se mi, kdo jsi." Vydechnu a pak se odhodlám, dát mu pusu.
Sotva jsem se jeho rtů něžně dotkla, přitiskla jsem se silněji. Několik něžných, skoro až nevinných pus, které se změnily po pár vteřinách v hladové polibky. Vpletl mi dlaň do vlasů, přitiskl k sobě a když jsem se odtáhla, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Tiše se zasmál, přejel mi palcem po rtech a znovu se naklonil.
„Asi mi opravdu přestává vadit, že jsem skončil tady." Vyprsknout smíchy jsem nestihla. Znovu jsem cítila jeho rty, levačkou, kterou po celou dobu nechával volně položenou, mě objal a přitiskl na sebe mnohem silněji než doposud.
Semkla jsem víčka a vsadila vše na jednu kartu. Stáhla jsem mu kapuci, napjal se, ale neodtáhl. Obě dlaně jsem mu vpletla do vlasů, na pár vteřin se odtáhla a musela se pousmát. Na hlavě měl asi díky kapuci, vrabčí hnízdo. Něžně jsem ho za vlasy zatahala, tiše se rozesmál a znovu našel moje rty.

„Podíváš se?"

Odtáhli jsme se po pár minutách. Dovolil mi, se ho dotýkat ve vlasech, na krku... Oči jsem měla stále zavřené a jen vytušila, kde má rameno, na které jsem si položila hlavu.
„Smím?" „Co když něco skrývám?" „Jako například?" Otevřela jsem oči a podívala se do zrcadla na skříni. Opíral se hlavou o mou, moc jsem z jeho tváře neviděla, ale i tak mi to stačilo, aby mi srdíčko zabouchalo silněji.
Uhlové rozcuchané vlasy, vousy, rovný nos a semknuté víčko. To bylo vše. Nic a přitom vše. Alespoň mi to tak přišlo.
„Nějakou vadu?" „Jakou?" „Jizvy, znetvoření, popáleniny...?" „Je mi to jedno." Semkla jsem víčka, otočila hlavu a zabořila obličej do jeho krku.

Samu sebe nepoznávám. Co blbnu? Jenže mozek dostane výchovnou facku od srdce. To mně k němu táhne a je mi vážně jedno, co skrývá pod kapucí. Kdesi v hloubi duše, mi sice něco napovídá, že nic z toho, co jmenoval to není. Že nic neskrývá, jen je to jeho styl. Ale i kdyby, nezáleží na tom.

Lampička zhasla, pokoj se ponořil do tmy. Stáhl mě do postele, nalehl ke mně a něžně mě hladí po tváři. 
„Jsi zvláštní, Bishopová." „V čem a vlastně, jaké je tvé celé jméno? Nikdy mě nenapadlo, se na toto zeptat. Jsi Jackson?" „Ptáš se pozdě, na to že ses se mnou líbala." „Na tom nesejde, ale pokud mi chceš říkat příjmením, chci i já." Zvednu ruku a konečky prstů jej hladím ve vousech. „Malik." „Takže, Maliku, v čem jsem zvláštní?" „Naprosto ve všem." Znovu se sklonil, začal mě líbat a pak mi položil hlavu na hrudník. Dusím smích, zvedl hlavu, semkla jsem víčka a on mi do tváře vydechl.
„Měl jsem pravdu." „V čem?" „V tom, že jsi dokonalá." „Jsi strašně ulhaný." „Ani bych neřekl." Jakmile začalo svítat, znovu si nasadí kapuci. Můj frustrovaný pohled jej pobaví a vysloužím si cvrnknutí do nosu.
Jen stěží vydržíme být oba vzhůru, než rodiče odjedou. Šrumec z chodby nás udržuje v pozornosti a  když se jdou rozloučit, Zayn zmizí na balkon.

„Půjdeme spát?" Vrátil se vymrzlý a já se o něj ihned opřela. Majetnicky mě stiskl a zabručel na souhlas. „A až se vzbudím, budeš tady?" „Když ne, přijdu večer." „Hm..." „Nehmuj, princezno. Musím domů... Děda mi už tak nedá pokoj, s rýpáním, že každou noc jsem u tebe. Mám tam práci." „Já vím, ale i tak." „Pojď spinkat, slibuju že večer bude za chvíli. I kdybych tu nebyl, až se vzbudíš, uteče to." Hraně popotáhnu, omotám kolem něj ruku, přehodím nohu. To v něm vyvolá smích. Pobaveně pronáší, jestli si ho takhle jistím a když zamručím na souhlas, jen mě stiskne.
„Povídej mi o Salemu." Zamumlu po pár vteřinách ticha. „Už jsem ti řekl vše, nemyslíš? I profesorka byla spokojená, šprtko." Vysloužil si něžné plácnutí a urážlivě pronesené, že to chci slyšet znovu.
Nemám tušení, kdy jsem usnula, ale vzbudila jsem se krátce po třetí odpoledne. V pokoji jsem byla sama, jen na stole ležel vzkaz. Přijde večer, jak slíbil, nemám se zlobit, že mě při odchodu nevzbudil, ale neodešel by kdybych byla vzhůru.
Jen z povinnosti, která mi zvoní v hlavě, jsem se pustila do věcí do školy, alespoň zabiju čas a čekání na večer uteče...

K mému štěstí, k večeru mi píše máma. Rozhodli se až teď, že na návštěvě přespí. Snad mi to nevadí... Milion pouček, ty odkývám a nemůžu se dočkat, jak padne tma. I když jsem to Zaynovi napsala, že se může stavit klidně dřív, odepsal, že je akorát s dědečkem v obchodě. A pak chce ještě dodělat plot, než padne úplná tma. Na jednu stranu mě fascinuje jeho smysl pro povinnost, na tu druhou, pche!

Jakmile konečně padla tma, napjatě jsem poslouchala zvuky z venku. I za cenu mrznutí, nechala jsem dveře od balkonu otevřené dokořán a nemohla se dočkat.
Byla něco málo po desáté, když se závěsy pohnuly a dovnitř se protáhla postava.

„Máš hlad?" „Cože?" Žádný pozdrav, jen pobavení v jeho hlase. Pokojem zavoní vůně něčeho setsakramentsky nezdravýho.
„Stavil jsem se pro KFC, nic jsem celej den nejedl... Večeře?" Postavil tašku na stůl a pak zamířil k posteli. Bez rozpaků se sklonil a zachytil mě za bradu.
„Bylo ti smutno, drzounku?" Nestačím odpovědět. Přitiskl svoje ústa na moje a když se odtáhl, pohladil mě po tváři a něžně zašeptal pozdrav. Potlačím uculení a vytáhnu se na nohy.

„A tobě?" Odpovím na pozdrav a vytáhnu se na špičkách. Letmé otření se rty o jeho. „Čekám, co odpovíš ty." Zachrčel mi do rtů, otřel se mi o ně stejně, jako já jemu.
„Když uvážíme, že se známe vlastně jen několik týdnů, a přitom mi dovolíš se k tobě chovat takhle... Vlastně se budu divit, jestli ti bylo smutno." Sjel mi dlaní na zadek a vyloženě cítím, jak se drze šklebí. „Tak se asi budeš muset divit." Trhnu rameny, křečovitě se usměju a díky Bohu za šero; planu jako svíčka.
Vymaním se mu ze sevření, tohle gesto bylo až moc, hm, troufalé? Bylo to až příliš majetnické přesto chtěné, jenže... Něco bylo jinak v jeho chování. Je jiný. 

„Vážně?" „Čemu se divíš?" Vydechnu po pár vteřinách ticha, předstírám, že mě víc zajímá obsah tašky s jídlem. Rádoby hranou bezstarostnost rozmetal vzápětí.
„Viděl jsem tě na škole, když jsem se byl zapsat... Toť odpověď na tvou otázku, kam budu chodit... Nastupuju v prosinci, možná teda... A sice jsi opravdu jiná, než tvoji kamarádi ale přesto působíš jako ledová královna, s nosánkem nahoru. Tam... Vím, kdo jsi, předvedla jsi mi to, ale... Je to zvláštní, že ti chybím." Ztuhnu. Něha v hlasu, co jsem znala od prvního setkání je pryč. Mlčky zírám před sebe a v hlavě mi duní. 
Je to jen maska. Maska, co jsem si vypěstovala díky tomu, co bylo na základce a on to přece dobře ví. Minimum úsměvů a jakési vstřícnosti na veřejnosti bohatě stačí. Proč tohle říká... Proč to říká teď a tímhle tónem, co se stalo a změnilo, během dnešních pár hodin?
Tohle všechno se mi honí hlavou, ale nahlas ani neceknu. Vzal mi slova a nevím, jestli mě to jen mrzí nebo cítím pocit jakési křivdy a narůstající vztek sama na sebe. Stačí jen vzpomínka na jeho rty a mám chuť praštit hlavou do zdi. Vážně jsem tak blbá?

„Působila jsi na mě, jako namyšlená princezna, sjela jsi mě pohledem a ve tváři ti bleskla povrchnost." Znovu ztuhnu, zjevil se za mnou a bez rozpaků, mě majetnicky sevřel v objetí, a přitom rozsvítil lampičku. Horečnatě přitom přemýšlím, kdy jsem ho na škole viděla. Vybavuju si jen jednu, novou tvář, která byla jiná. Toho kluka, ty jizvy... Jenže vzpomínky na ni, jsem vypustila už během toho dne...
„A pak jsem tě našel u sebe doma a byla jsi úplně jiná... Malá, vystrašená holka, co udělala blbost..." Otřel se mi rty o ucho. „Jsi zvědavá, kdo je pod kapucí?" „Proč tohle říkáš?" „Mám pravdu, že?" „Zayne..." „Lituješ?" „Čeho?" „Toho, že ses se mnou líbala, když jsem ti teď omlátil o hlavu tohle?" „Ano." Vydechnu, něžně mi zachytil ramena a otočil k sobě.

Překvapení jsem skrýt nedokázala, ve tváři se mu rozlil pobavený škleb. „Lituješ teď ještě víc? Když víš, co jsi líbala?"
Těkám očima po jeho tváři, ta část, kterou mi skoro ukázal na terase, byla bezchybná, ta druhá... Přes tvář se táhlo několik dlouhých jizev, stejně jako několik dalších, menších, méně či více viditelných. Místy byly zarudlé, jiné skoro vybledlé. Stejně jako jizvy na polovině čela. Na pár sekund semkl víčka, i to bylo zjizvené. Na pár vteřin mě překvapilo, že nepřišel o zrak.
Byl to ten kluk, co jsem potkala u studijního.

Zvedl ruku, nasadil si kapuci a pak mi přiložil dlaň na tvář.
„Odešel jsem, když jsi usnula. Jinak bych nebyl schopen odejít, bylo mi tu prostě hezky. S tebou, v náručí, to, jak ses ke mně tulila... Zbaběle jsem odešel a celý den nad tím přemýšlel. Jedna věc byla, spolu trávit čas, jako kamarádi ale po tom, co se v noci stalo. Bylo to jiné, Roxy. Nechtěl jsem ti ublížit, kdyby ses vážně zamilovala jen do toho, co ti předvádím, ne co vidíš. Jednou bych si kapuci musel sundat... Po delším čase, by to bylo pro oba horší. A nechci ti ublížit ani tím, co jsem teď řekl. Předvedla jsi mi, kdo doopravdy jsi, ale..." Trhne rameny a skloní se.
„Kapuce není jen frajeřina princezno, moje tvář je i důvod, proč nemám dobrý vztah s mužem ségry, a je to i důvod, proč jsem odešel z domova." Pustil mě, vtiskl mi pusu na čelo a bez jediného slova vkročil na balkon.

„Počkej!"

Vzpamatovala jsem se na poslední chvíli, hlava mi nebrala, co se teď stalo ale nechat ho odejít... Zachytila jsem ho za ruku, ani se neotočil, jen se vypnul v ramenou a mírně zaklonil hlavu. Zjevně znak, že poslouchá.

„Zabolelo to, znělo to... Krutě? Víš, kdo jsem, poznal jsi mě... Na nic si s tebou nehraju a to, jak jsem se na tebe podívala... Zapomněla jsem na to. Byl jsi jen kluk s jizvami... Nic víc, nic míň. Neměla jsem důvod, sledovat to dýl nebo... Já...Já nevím, co říct, aby to znělo nějak smysluplně. Ale musel jsi slyšet, jak do mě ta partička ryla... Doufala jsem, že tam na chvíli sundám tu masku, místo toho jsem je potkala a pak se zatvářila... Kdyby tam nebyli, neviděl bys ten pohled. A... Je mi to jedno, rozumíš? Je mi jedno, že máš zjizvenou tvář. Nebo vlastně ne! Chci vědět proč, co se stalo, ale nezáleží mi na tom, že je máš. A nelituju, že jsem tě líbala, jen mě zamrzelo, jak jsi to řekl." Zašeptám, sklopím hlavu a pustím jeho loket.

„Od toho prvního setkání, jsem tě nemohl dostat z hlavy, i když jsem se snažil. Na jednu stranu jsem doufal, že mi napíšeš a zároveň to nechtěl. Měl jsem rozepsaných tolik zpráv, co jsem neodeslal... Věděl jsem, že se budu muset jednou ukázat a nechtěl jsem tě vyděsit. Zalíbilo se ti to, cos neviděla a není to ode mě fér." „Tohle není fér." Znovu ho chytím za ruku, chci, aby se otočil. Když to udělá, zvedla jsem ruce a zachytila okraj kapuce. Trhl s sebou, ale dovolil mi, kapuci stáhnout.
„Co se během dne stalo, proč tohle říkáš? Proč... Proč jsi mi jen neřekl, co skrýváš a místo toho tohle? Takhle?" „Jak jsem ti to měl říct? Že dokud jsi se mnou jen trávila čas jako kamarádka, tak jsem to zvládal, ale pak jsi mi dala pusu a já byl v hajzlu? Že i když jsem si to nepřipouštěl, tak v tu noc jsem se stihl zamilovat a včerejší noc mě v tom jen utvrdila? Přijít za tebou a říct, že nosím kapuci, protože mám zjizvenej ksicht? Ani nevím, jestli teď ta reakce byla jen šok a překvapení, nebo i zhnusení a jestli tohle není jen soucit."

„Nebylo to zhnusení, co jsi viděl... Jen překvapení. Nenapadlo mě, že to tvoje, že něco skrýváš, je pravda. Myslela jsem, že to děláš schválně, že tě to baví, patří to k tobě a jednou se mi ukážeš... Slyšela jsem dědečka, jak se tě ptal, jestli ses mi už ukázal. Nechápala jsem to, ale nezáleželo mi na tom. Je mi jedno, co je pod kapucí. Je mi jedno, jak vypadáš, líbí se mi, kdo jsi." „Kdo jsem..." Uchechtl se a sklonil se. „Copak se nebudeš stydět, když půjdeme spolu ven a já si sundám kapuci?" „Když spolu půjdeme ven, nebudeš ji mít. Nechci abys ji měl." Vydechnu odhodlaně a vytáhnu se na špičkách. I když se sklonil, nedosáhla jsem tak, jak jsem chtěla.
„Líbí se mi, kdo jsi a líbí se mi i tohle." Přejela jsem prsty po zjizvené, popálené tváři, druhou rukou jej chytila za krk a donutila se ještě trošku sklonit.
„Víš, jaká jsem doopravdy, co je pod maskou. Já vím, co je pod kapucí tak... Proč to nezkusit?"

Nečekám na odpověď, bez zaváhání jsem přitiskla svoje rty na jeho. Ztuhlost ho opustila, svěšené ruce se mi omotaly kolem těla. Potlačila jsem vyjeknutí; vyzvedl mě na sebe a když se odtáhl, v očích mu plálo.

„Seš si jistá? Co rodiče, hm? O kamarády jsi už kvůli mně přišla." „Rodiče to pochopí, kamarádi mi jsou ukradení a co řeknou lidi, to mě nezajímá. Já... Chci být s tebou." „Být se mnou?" „Víš, jak to myslím..." „Jo, ale... Mám to brát tak, že jsi oficiálně moje?" „Jsem a myslím, že už nějakou dobu, hm?" „Vážně?" „Vážně. Pokud o mě stojíš na vážno..." „Odteď bude opravdu moc těžký, odcházet od tebe." „Ale vždycky se vrátíš, hm?" „Vždycky." Vtiskl mi pusu do vlasů, na pár vteřin jsem se k němu přitiskla a pak znovu zvedla hlavu. „Copak?" „Odpovíš mi něco?" „A to?" „To centrum, co dědeček založil... Je to kvůli tobě, že?" „Chceš si povídat tady, nebo můžu dál?"

Posadili jsme se do postele, natáhl se a zhasl lampičku. Okamžitě jsem ji rozsvítila a propíchla ho pohledem. Pousmál se a mně poklesla čelist.

„Co je?" „Tvůj úsměv." „Co s ním?" „Zvedni ruce." „Cože?" „Zvedni. Ruce." Odsekla jsem a zachytila lem mikiny. „Co blbneš?" „Zayne!" Nechápavě zvedl ruce, svlékla jsem mu mikinu. Zrudl a nejistě se na ni podíval. Odhodila jsem ji na židli a zavrtěla hlavou.
„Už ji neměj, prosím!" Zakřenil se a zvedl obočí. A já prostě jen zírala. Jeho mimika byla pro mě velkou neznámou, nemohla jsem se vynadívat a jizvy za to opravdu nemohly. Byly mi ukradené. Patřily k němu a čím víc jsem se na jeho tvář dívala, tím míň jsem si ji dokázala představit bezchybnou.

„Co je s mým úsměvem?" „Usmíval ses i předtím? Házel jsi grimasy a tak...?" „Pod kapucí? Jo, pořád... Mohla jsi to poznat na hlase, hm?" „Jo... Ale..." „Ale?" „Nenos ji, ne se mnou. Prosím, už ne. Chci-chci tohle všechno vidět." Zachytil mě za ruku, přitáhl k sobě a bylo po jeho rudnutí i nejistotě. Ve tváři se mu usídlil arogantní výraz, drze zkřivil ret a bez rozpaků a jediného slova, si mě vysadil na klín. Překvapeně jsem vydechla, pousmál se a naklonil se mi blíž k tváři.
„Vážně?" „Jo." Přiložila jsem dlaň na popálenou část. Byla hrubá, netušila jsem, jestli ho to ještě bolí a ruku vzápětí stáhla zpátky. „Nebolí to, pokud ti to vážně nevadí, klidně se dotýkej." Jako malé kotě, natočil hlavu a de facto mi položil tvář do dlaně. Mrkáním jsem rozháněla slzy.

„Centrum?" „Jo... Kvůli mně." „Kdy se to stalo?" „Při té autonehodě..."

Několik dlouhých minut jen povídal. Díval se mi přes rameno a ve tváři mu seděl křečovitý výraz.

Když auto havarovalo, zprvu se nic nedělo. Věděl, že tatínek umřel při nárazu, nereagoval na jejich volání a jejich maminka strašně plakala. Snažila se je uklidnit, přitom vnímali, jak jim běží na pomoc další lidé. Byl zaseknutý v sedačce, nemohli ho z ní dostat, zatímco sestru vyprostili s maminkou ihned. Auto pak začalo hořet, zprvu jen lehce, jenže oheň pomalu zesiloval a pamatuje si, jak slyšel křik hasičů a záchranářů, že to auto vybouchne. Auto začínalo hořet víc a jediné, co si z toho nakonec už jen pamatuje, je bolest plamenů. Jeden z hasičů nakonec sedačku uvolnil, sotva ho vzal do náruče, a utíkal s ním pryč, došlo k výbuchu. Maminka zemřela při převozu do nemocnice, sestra vyvázla jen s pohmožděninami on ležel několik měsíců na popáleninách. Obličej dopadl nejhůř, má popálené i tělo ale ne tolik. Většinu jizev zvládlo zakrýt tetování... I to byl důvod, proč nakonec skončili v dětském domově na těch několik let. Sestru by si vzali, ale ona ho nechtěla opustit a jeho nikdo nechtěl. Až do doby, než přišla jeho adoptivní máma. Vybrala si jeho, pak souhlasila že si vezme i sestru.
Měla svůj životní příběh, kdy jí zemřelo dítě při požáru a když Zayna viděla, rozhodla se okamžitě.

Jak ale rostl, docházelo mu, že tohle znetvoření má šílený podíl na tom, jak se k němu lidi chovají. Buď jsou nesmírně soucitní a ohleduplní až to je přehnané a nevhodné, nebo jsou zlí. Setkal se se šikanou, měl jen pár kamarádů a vygradovalo to ve chvíli, kdy se jmu zalíbila jedna holka. Nečekaně, odmítla ho.
Vysmála se mu do obličeje, že o něco takového zájem nemá a další rána přišla v moment, kdy sestra poprvé dovedla představit svého muže.
Ona doteď nemá tušení, jak se mu vysmál, když s ním byl pak o samotě pár minut. Slova o tom, že je zrůda... Že nikdy nenajde nikoho, kdo by ho měl rád, že dělá jen ostudu rodině a že Rose, jejich adoptivní máma, si ho vzala jen z lítosti.

V ten moment jsem mu vpadla do řeči, proč to ségra dovolila. Copak jí to neřekl?
Jen se ušklíbl. Miluje ho, ví že ji má rád a je jedno, co si o něm myslí. Nedá na něj, a ani ji nemůže moralizovat. On odešel z domova, vykašlal se na ně a může být, že s ním chce být vůbec v kontaktu.

Po setkání s jejím mužem, se rozhodl odejít z domu. Zmizel na tři roky, aniž by jim dal vědět. Přestěhoval se na druhej konec města a dával si záležet, aby je nepotkal.
Pracoval podle toho, na co natrefil. To mi dalo odpověď na to, proč zvládá opravit dům svépomocí, většinu jeho brigád tvořily práce na stavbách budov. První peníze utratil za tetování, věděl, že by mu to mohlo pomoct skrýt jizvy a teď je z větší části spíš jen potetovaný než popálený. Na první pohled to nejde poznat.
I když se máma snažila o kontakt, nereagoval. Doteď ho mrzí hlasovka, co mu poslala, kde ho prosila, aby se vrátil, že ho potřebuje, že jí moc chybí a chce ho obejmout, dát mu pusu a říct, že ho miluje... Už v té době byla nemocná a on nereagoval.

„No a pak, jednoho dne na mě kdosi zvonil, když jsem otevřel, stál tam děda. Strašně sešel a rovnou na prahu se rozplakal, že máma umřela... Pak mi řekl, co se stalo a kdy... A nakonec mě poprosil, abych bydlel s ním. Ségra už doma nějakou dobu nebyla a on cítí, jak mu ubývají síly. Věděl, že se do mámina domu nechci vrátit a přišel s tímhle, začít jinde a jinak. Bez naší minulosti, udělat si novou... Souhlasil jsem, po pár týdnech..."

Polykám slzy, nevím, co říct. Jen se usměje a zachytí mě za bradu. „Nemusíš na to reagovat, jen jsem to chtěl říct." „Nevím, co na to říct. Moc mě to mrzí, všechno." „Mě ne... Prostě se to stalo. Jediný, co mě teď sere je škola." „Škola?" „Nebudu lhát, do školy jsem už nechtěl, navykl jsem si pracovní život, ale děda na tom trvá. Jinak bych si přihlášku nedal, ale prý ať mám aspoň maturitu... Domluvil jsem se s vedením, že nastoupím až v prosinci. Poskytly mi materiály, hned druhého prosince mám na to, abych dohnal vaše učivo. Čeká mě test a zkouška... Když neprojdu, tak nenastoupím..." Ušklíbne se a položí se do postele. Dlaně mi položí na stehna a usměje se do stropu.

„Jen nevím, jestli mě bude srát, když to neudělám. Jinak bych byl s tebou ve třídě... Tak toť otázka, neudělat to záměrně, najít si práci a trávit s tebou čas ve volnu a po nocích, nebo být pilnej student, co tě pak bude svádět u skříněk." I přes to všechno, co mi doteď řekl, vyprskla jsem smíchy. Bez kapky studu jsem se na něj položila, vydechl překvapením a jeho dlaně se přesunuly na můj zadek.
„Udělej ty zkoušky, prosím... Pomůžu ti s učením. Ještě máme týden..." „Ani jsem se na to nepodíval, někde to leží v pokoji... Vypadl jsem z učení Roxy... Nemám šanci." „Máš, zvládneš to, pomůžu ti. Prostě tenhle týden, nebudeš pracovat na domě a budeme se učit." „A co bude pak? Sice mi v tomhle vedení vyšlo vstříc, ale netváří se, abych ve třídě měl kapuci... Nechci slyšet blbý kecy, já se s tím smířil, je to moje součást, ale urážky... Komu dám jako prvnímu pěstí? Tomu volovi Brodymu nebo jinýmu, hm? A ty? Jedna věc je jít se mnou ven, bez kapuce, ale tam... Budeš mít kvůli mně peklo." „Přestala jsem se s nimi bavit... Je mi jedno, co budou říkat. Je to jen pár měsíců, pak to skončí." „Jo, ty půjdeš na výšku a já si najdu práci jako zedník..." „To přece nikdo neříká." „Nepůjdu dál, Roxy... Proč těch několik posledních měsíců mám dřepět ve škole, nervovat se z maturity... Jakmile odmaturuješ, odejdeš z města. Vejška tu není a byla by škoda, kdyby ses na to ty vykašlala... Pak tě budu vídat minimálně... Chci si tyhle měsíce užít jen s tebou." Překvapeně jsem se posadila. Jasně, chtěla jsem na výšku, věděl to, ale teď to bylo jiné. Teď jsem měla důvod zůstat. Copak mu to nedošlo?

Vstřícně se usmál. „Neříkej mi, že sis to rozmyslela, kvůli mně." „A když jo?" „Tak jsi blázínek." „Možná... Ale... Je to za dlouho." „Ani ne." „Zayne...!" „Hm?" Posadil se, objal mě a pak mě políbil.
„Nic mi nedlužíš, nemusíš mi nic slibovat. Jen buď se mnou těch pár měsíců. Nebudu ti bránit v odchodu. Ale tyhle měsíce, chci být prostě jen s tebou. A už nic neříkej, jestli tu můžu přespat, mrkneme na nějaký film?" Souhlasím, nic neříkám, ale přesto se mi v hlavě rodí plán.

Odešel ráno, jen pár minut předtím, než přijeli rodiče. Jakmile táta zmizel za ostatními na služebnu, pokecat a zjistit, jestli se něco dělo, zamířila jsem za mámou.
Tak, jak jsem předtím nechtěla nic o Zaynovi říct, teď jsem povídat chtěla.
Prvních několik minut, povídala, jak bylo na návštěvě, až pak si všimla mého výrazu.
„Broučku, stalo se něco? Jsi nějaká rozladěná... Zase něco s Kass? Dlouho tu nebyla..." „Nebavíme se... Nelíbilo se jí, že se vídám s jedním klukem." „Ale! To je ten, co tě doprovázel? Taky se jí líbí a on si vybral tebe? Už mi povíš, jak se alespoň jmenuje?" „Je to Zayn... Je vnuk pana Jacksona." Máma šokovaně vydechla. „Mami, viděla jsi ho někdy?" „Ne... Jen... Vím, že on je důvod, proč pan Jackson založil centrum... To proto měl kapuci, když jsem vás viděla?"

Chvíli jsem se na mámu jen dívala, pak se nervózně ošila a nakonec, se sklopenou hlavou řekla celý příběh.
Když jsem skončila, byla v šoku a byla naštvaná. Po prvotním spílání, co mě to napadlo jít do toho domu, zjihla.
„A co po mně chceš, Roxy? Má tě rád... A ví, že až odejdeš na výšku, tak se vídat moc nebudete... Má pravdu, tady by tvá budoucnost skončila, v tom je rozumný. Přece se na školu nevykašleš kvůli němu?" „A když jo? Mami, s ním jsem to já, nemusím si na nic hrát, nic předstírat... Já... Nevím, co bude za pár měsíců, jen bych chtěla, aby večer přišel dřív, než chodil teď. Chci vás seznámit, aby pochopil, že ho mám vážně ráda a je mi jedno, že je popálený... Třeba ho donutím, aby udělal srovnávačky, nastoupil se mnou do školy a pak odešel na výšku. Když pochopí že mi na něm vážně záleží a je mi jedno, co kdo říká... Hlavně mi neříkej, že je to jen pobláznění a já jsem pitomá, že jsem se zamilovala... Prostě se to stalo, vážně ho mám ráda." Máma se usměje, přikývne a lehce nabručeně pronese, že tohle ani říct nechtěla. Nicméně, souhlasí, aby Zayn večer přišel na večeři. Rovnou jde vymyslet, co uvaří a zavolat tátovi, aby byl hlavně večer doma.

Malá lež Zaynovi, že rodiče opět nebudou doma a chci, aby přišel dřív, třeba už v sedm. Souhlasí, bez odporu. A já hledám všechny materiály, od začátku roku... Jeho nesouhlas mě nezajímá, alespoň mu zkusím pomoct...

Tátovi máma zakázala do mě rýpat, společně jí pomáháme s večeří a když pár minut před sedmou, zazní zvonek, potlačím smích. Je to vlastně poprvé, co přichází dveřmi.
Jakmile vešel, objala jsem ho, dala mu pusu a on mi ji s úsměvem oplatil. Se smíchem si nechal stáhnout kapuci a mně se ve tváři usídlil provinilý výraz.
„Co je, Roxy?" „Nezlob se... Ale... Chtěla jsem vás seznámit." „Cože?" Nechápavě mě následuje do kuchyně, už u stolu se široce usmívá máma a táta vyskakuje na nohy.

„Uh... Do háje! Dobrý večer." Vydechl šokovaně, vytřeštil na mě pohled a pak uhnul očima. Máma si ho bedlivě prohlížela, jako táta. Ten na chvíli bolestně semkl víčka a pak se široce usmál.

„Zayn Malik, že?" „Ano... Já, uhm... Roxy mi to neřekla. Kdyby jo, donesl bych alespoň kytku." Střelil pohledem k mámě, ta se široce usmála a zavrtěla hlavou. „O nic nejde. Můžeš ji donést přece jindy. Doufám, že máš hlad! Pojďte ke stolu."
Zayn křečovitě přikývl a natáhl ruku k tátovi. Ten mu ji stiskl a široce se usmál.
„Rád tě poznávám, tvůj dědeček mi říkal, že se přistěhoval s tebou. Doufal jsem, že se seznámíme. Velká pochvala za ten alarmový systém. Bůh ví, co by tam ta děcka natropila. Ani nevíš, že díky jejich chycení při činu, ostatní obyvatelé městečka vykoupily alarmy. Už je nebavilo, jak se jim děcka potulují po okolí domů. Jsi je donutil konečně něco s tím udělat." Zayn se křečovitě usmívá, přikyvuje, děkuje mámě za nachystání polévky...

Po jídle, kdy se Zayn konečně lehce uvolnil a přestal mě propichovat pohledem, pomáhám mámě s nádobím, Zayna si vzal táta na pohovku. S hrůzou sleduju jejich záda, jak se o něčem baví. Pak mi postupně dochází, že to není výslech. Zayn se kompletně uvolnil, dokonce k nám několikrát doletěl jeho upřímný smích...

„Je moc milej." Štouchla mi máma do ramene a s předstíraným zaujetím utírala kastrol. „Vážně?" „Jo. Má pěknej úsměv a když opomenu, jak tě vraždil za tohle pohledem, dívá se na tebe tak, jak táta na mě, když jsme byli ve vašem věku." „Mami..." Protočím panenky a ušklíbnu se. O takový řeči fakt nestojím. Raději.
„I kdyby nenastoupil, Roxy, a ty pak šla na výšku, nikdo neříká že spolu nebudete dál. Pokud ho máš vážně ráda, tak se to nějak vyřeší, uvidíš. Hlavně, jsem ráda za tebe." „Proč?" „Protože jsem tě nikdy neviděla takovou. Jsi šťastná, díky němu. A nikdy ses o klucích nechtěla bavit, promluvit si s tebou vůbec poprvé o sexu byl problém jak u mě, tak u tebe... Nevím, jestli máš nějaké zkušenosti nebo, uhm, jak to říct, ale s ním... Máš pravdu, jsi tak moc jiná. Nedovol mu uvěřit, že je méněcenný a že pro tebe není dost dobrý. Chci ho v rodině, dokud ti neublíží. Pak ho zabiju. A ještě jedna věc, řekni mu, až sem zase pak přijde, že má jít dveřmi a nemusí se stydět. Neušlo mi, jak se snaží odvracet tvář. Ať to přestane dělat, hm? Je krásnej kluk, i s jizvami. Mimochodem, co se ti líbí nejvíc? Ty uhrančivý oči, svádivý rty nebo to, jak má řezaný rysy v tváři? A mohl by se teda ale oholit, začne vypadat jak loupežník. Vypadá víc jak chlap než všichni tvoji spolužáci dohromady."

Ani nečeká na odpověď, přidá se k nim na pohovku a nechá mě tam stát, šíleně rudou a s pitomým úsměvem.

O hodinu později, se s námi rodiče loučí. Jdou si lehnout a pokud Zayn chce, může tu zůstat, tentokrát oficiálně.

Jakmile za námi zapadli dveře mého pokoje, narazil mě na ně a výhružně se sklonil.
„Nejenom že jsi drzá ale i zákeřná! Proč jsi mi to neřekla...?! Koupil bych kytku, aspoň flašku vína..." „Přišel bys, kdybych ti to řekla?" „Dost bych váhal." „Tak vidíš... Nemusel jsi nic nosit, o to přece nešlo." „A o co šlo? Cos tím chtěla dokázat?" „Že tě chci a potřebuju. A že mi je jedno, co kdo bude říkat. Rodiče si tě oblíbili, máma do mě pobaveně rýpala... Líbíš se jí, dokud mi teda neublížíš. Pak tě zabije." Koutky mu zacukají, kývnutím mě nabádá k pokračování.
„Je mi jedno, jestli si myslíš, že je to moc rychlý, že se k tobě nehodím a je to jen na pár měsíců, než odejdu... Třeba neodejdu, mám důvod zůstat. Teď už jo... Ale třeba můžeme odejít spolu... A když ne, ve vedlejším městě vejška je... Není to to, co bych chtěla, ale je blízko... Mohla bych dojíždět a tím pádem, být pořád tady... Ale teď chci, abys se mnou zkusil tu školu... Pomůžu ti, můžeme to aspoň zkusit. Bude to šílený, ale když se vykašleš pro těch pár dní na práci na domě... Našim nebude vadit, když budu s tebou u tebe. Uvidíš. Nechci, aby byl děda sám celou dobu... Můžeme být tam a můžeme to prostě jen zkusit. Buď to vyjde nebo ne, ale co dáme za zkoušku? Co je?" Vydechnu ke konci překvapeně, zjihl a křečovitě se usmál.

„Nechápu to." „Co?" „Tohle... Co se pro mě snažíš dělat. Vím, že to není jen lítost a soucit, ale že ti na mně opravdu záleží, jen to nechápu. Nemáš tušení, jak mě teď mrzí, jak jsem se k tobě zachoval. Jak jsem ti to řekl..." Přejel si dlaní po tváři a odtáhl se. „Kráska a zvíře, chápeš? Na pohádky jsem už starej..." „Nezáleží na tom, jak jsi mi to řekl. Vážně. Nezlobím se za to. Už ne. A nejsi zvíře, ani zrůda! Je mi to jedno, copak mi nevěříš?" Tváří mu probleskla úleva.
„Právě že jo..." Zamířil ke stolu a nad jeho obsahem se uchechtl. „Co když to bude zbytečnej týden?" „Nebude."

I přes neúplné nadšení mámy, odmítla jsem jít celý týden do školy, domů jsem chodila sporadicky, jen aby se neřeklo a byla u Zayna. Leželi jsme v učení a bylo to šílený. Pořádně jsme se vyspali až ze soboty na neděli, do té doby jen minimum spánku a odpočinku. Dostat do něj za týden tři roky střední bylo šíleně těžký, i když se snažil. Bylo toho moc... V pondělí, zatímco já šla normálně už do školy, on se ještě učil. Zkouška mu začínala v devět a od rána jsme oba měli žaludek jako na vodě.

Když mi napsal, že akorát dorazil do školy a jde na zkoušku, měla jsem nutkavou touhu se sebrat a jít za ním. Místo toho jsem ale útrpně seděla po zbytek hodiny v lavici a sledovala hodiny.
Odklepla desátá, pak jedenáctá, nakonec i dvanáctá... V chumlu těl jsem mířila na nádvoří provětrat se, byla pauza a moje nervy byly na pokraji prasknutí. Mělo to trvat jen do jedenácti, teď je pomalu čtvrt na jednu a pořád nic nevím.

„Heleme se, naše pyšná princezna a venku... Co tě donutilo?" Zamrkám. Kass se objevila znenadání a ušklíbla se.
„Vážně Roxy... Pořád sis to nerozmyslela?" „Jako co, Kass?" Marně přemýšlím, co blbne, proč se najednou má tendenci znovu zkoušet bavit. A naivně doufám, že se něco změnilo.
‚„On místo nás..." Takže nic se nezměnilo... „Ne, nerozmyslela." „Proč? Vždyť... Vytáhl na nás zbraň, kvůli němu jsme skončili na stanici a ty prostě... Bavíš se s ním a trávíš s ním čas! Ví to všichni, ví všichni, že je divnej." „V čem je jako divnej? Že bydlí v Haunting?" „Ne, něco skrývá. Proč nosí tu kapuci, už jsi s ním spala? Sundal si ji aspoň přitom?" „Nemá co skrývat a jo, vím, kdo je pod kapucí. Ze zbraně nevystřelil, a na stanici jste skončili svou chybou. A jak jsem řekla Brodymu, mrzí mě, že místo pušky mezi lopatky, mu nedal pěstí. Ještě něco chceš vědět?" Zašklebím se, vytáhnu se na nohy a šrumec kolem se znásobí. Otočím se na objekt jejich zájmu, Zayn. I kdybych nechtěl, dával jasně najevo, kdo je.
Vyšel z budovy, nečekaně měl nasazenou kapuci a bez jediného pohledu na kohokoliv, mířil za mnou. Kass vydechla, o krok ustoupila a věnovala mi pohled.
„Takže je to pravda, že ho tady viděli. Neříkej, že bude novej student." „A když budu, tak co uděláš?" Zaynův hlas šlehl nádvořím, jako když bič dopadne na svůj cíl. Šum utichl a všichni se mlčky dívali, co bude dál.
„Tak v první řadě, měl bys sundat kapuci. Pokrývky hlavy nejsou povolené. Takže, kdo je ten, co bydlí v Haunting?" „Nech ho být." „To je v pohodě." Zayn mě zachytil a sklonil se.
„Má pravdu. Budu ji muset sundat, jestli mě tu chceš mít... Prošel jsem." Potlačím nadšené vypísknutí, bez rozpaků jsem ho objala, sevřel mě v objetí a pak si kapuci stáhl.

„Tak co, frajerko, ještě něco chceš říct? Nebo ti tohle stačí."

Šokované pohledy, tichý šum... Vyplnilo to prostor nádvoří a po pár vteřinách, to začalo být nepříjemnější víc, jak na začátku. Zayn intenzivně hleděl na Kass, v tváři mu seděl arogantní výraz a nedal najevo jedinou brvou, že mu tohle vadí. Dával to najevo jen mně; každou uběhlou vteřinou, mě svíral víc a víc, až to ve výsledku bolelo.
Nadechla jsem se, chtěla mu to dát najevo... „No, lituju třídu, kde budeš. Doufám, že ne s náma, kdo se na tohle má dívat? A Rox, nechápu, na co si hraješ. Zrovna ty a začneš si s takovou lůzou... Ale asi má prachy, že? Jsi přece vnuk zakladatele popáleninovýho centra... Asi tě chápu vlastně, Roxy, taky bych ho nechala na sebe sahat, za předpokladu že mi koupí značkovou kabelku." Zalapala jsem po dechu, zazvonilo na další hodiny a nádvoří se pomalu vyprázdnilo.

Zayn se jen tiše uchechtl, pak mě pustil a sklonil se. „Odpusť." „Za co?" „Za to, jak jsem tě drtil... Bolelo to, viď?" „Ne, nebolelo." „Lhářko." Usměje se a syčivě vtáhl vzduch do plic.
„Takže, jakou kabelku chceš za to, že ti můžu dát pusu?" „Jsi idiot." „Jo, já vím." Ušklíbne se a vtiskne mi pusu na čelo. „Pradu? Teď mě napadá, za to že se mnou spíš, jsem ti nic nekoupil. Jeden sex jedna kabelka, nebo pár bot? Co bys ráda? " „Zayne!" Hraně se rozesměje, trhne rameny.
„Musím to zlehčovat, protože mám chuť do něčeho praštit... Říkal jsem ti, Roxy... Tímhle ti akorát zničím život... Měli jsme si užít ty měsíce jen spolu, aniž by ostatní věděli, kdo je pod kapucí... O mě nejde, jde o tebe... Budeš to mít pořád na talíři a tyhle měsíce, ti akorát zkurvím." „Copak si myslíš, že bys kapuci nosil až do konce života? Jak to byla vlastně v New Yorku? Tam ses skrýval?" „Ne, tam je to lidem jedno, minimálně do očí ti nikdo z kolemjdoucích nic neřekne... Tohle je malý městečko, kde si sousedi vidí až do talířů... Neměl jsem chuť tady někdy kapuci sundat. Proč jako..."
„Zayne..." „Záleží ti na mně?" „Cože?" Vstřícně se usmál, pohlédl k hodinám. „Co máš za hodinu?" „Matiku..." „Ok, počkám... Dořešíme to pak." „Ne, vyřešíme to teď. Proč se tak hloupě ptáš, jestli mi na tobě záleží?" „Protože tohle celý je chyba..." „Tohle celý? Jako co konkrétně? My nebo škola?" „Škola a i my... Nejsem pro tebe dost dobrej. Víme to oba... Jen jsem si myslel, že časem pochopím, že jsem dobrej. Rox, jestli ti na mně záleží a vážně se mnou chceš být, tak jo. Já to totiž chci, tebe chci. Ale ne za tuhle cenu. Zajdu na studijní, zruším žádost o studování a budeme spolu prostě mimo tohle... Ty pak odmaturuješ a půjdeš na vejšku, hezky do Londýna, jasný? V tomhle zapadákově... Byla by tě škoda... Tyhle měsíce budou hezký, slibuju, pak... Prostě to skončí. Ale nástup sem, po mně nechtěj. Ne po tomhle. Čekal jsem urážky na svou osobu, ale ty na tvou... To nechci."
„Ty si myslíš, že když tohle vzdáš, tak oni to říkat nebudou? Budou, jen to nebudeš slyšet a já ti to nebudu říkat, ale budeš stejně vědět, že se to děje. Ty předtím utečeš... Já ne... A nechci na to být sama. Mně je přece úplně jedno, co říkají... Jak říkáš, jde jen o pár měsíců... Během týdne jsi zvládl de facto tři a půl roku školy, tak mi neříkej že taky nemáš na výšku. A to, že pár měsíců spolu a pak to skončí, to nám dáváš jako lhůtu? Tu si strč někam. Láska nemá záruční lhůtu a ať chceš nebo ne, já se na tebe nevykašlu. Můžeš si říkat i myslet co chceš, ale mně na tomhle nezáleží. Líbí se mi to." Položila jsem mu dlaň na tvář. „A čím víc s tebou trávím čas bez kapuce, tím spíš si nedokážu představit, že bys nebyl popálený. Je mi to jedno, rozumíš? Miluju to."
Překvapeně zamrkal a já se pousmála.
„Kdy ti to vážně dojde? Tohle není soucit." „Kvůli mně jsi přišla o všechno." „Ale mnohem víc jsem získala." Pokrčím rameny. „Kdyby to byli kamarádi, stáli by při mně, nemyslíš? Je mi jedno co říkají, oni nebo lidé v městečku. Na tom přece nezáleží."

„Bude mi to trvat." „Pochopit to?" „Jo... Rox, podívej se na sebe a na mě... Jak mám tohle pochopit hned?" „Znáš mě, hm?" „Jo." „Tak vidíš. Víš, kdo doopravdy jsem. Jaká jsem. Já vím, kdo a jaký jsi ty. Je jedno, jestli popáleniny nebo maska ledový královny, oba jsme pro okolí jiní ale spolu jsme... Takový, jací jsme doopravdy. Nemyslíš?" „A tohle? Vážně mě tu chceš? Jestli nastoupím, bude to jen kvůli tobě. Já maturitu nepotřebuju k životu." „Chci tě tu a chci, abys pak se mnou zkusil i výšku. Máš na to, neříkej mi že ne. A teď mě dobře poslouchej." „Ano?" „Jestli se pak rozhodneš, že výšku nechceš, dobře. Ale nečekej, že mě donutíš do Londýna. Sama nepůjdu... I kdybych tady pak měla dělat nevím co. Nevzdám se tě a ty mě od sebe neodeženeš, takhle tyhle řeči, si odpusť."

Pár vteřin se mlčky jen díval. Přitom mi držel hlavu v dlani, palcem mě něžně hladil a pak přikývl.

„Jestli o to vážně stojíš, tak fajn. Ale až někomu dám pěstí, tak se na mě nezlob." „Budu pyšná, když to uděláš. Protože si to ten někdo zaslouží." Rozesmál se, sevřel mě v objetí a pak se sklonil.
„Nevzdám se tě, rozumíš? Neslibuju, že na výšku půjdu, ale pokud budeš chtít ten Londýn, jsem ochoten jít s tebou." Jen přikývnu, je to ještě daleko a kdo ví, co bude za pár měsíců, nehledě na to, že nechat jeho dědečka tady samotnýho... To neuděláme. I kdyby mě do Londýna, ve výsledku, přemlouval i on...

Nedivila jsem se, druhý den, když jsme se objevili ve škole, začala šeptanda, co se ve výsledku změnila v hlasité debaty o nás bez nás. Narážky na Zaynův vzhled začaly být trapné po prvních hodinách. Když se na předposlední hodinu zjevila třídní, bylo jasné, že už se i k ní doneslo, co se říká. Místo učení, vzala si celou naši třídu na paškál, a když skončila, nezapomněla dodat, že pokud někdo by se chtěl Zaynovi za toto mstít, bude verdikt jasný; vyloučení.
Zayn se jen šklebil, nestál o takový způsob bránění, vyloženě se těšil, až dnešní škola skončí a on si s Brodym a Rickem promluví před školou ručně a stručně. Mně se to příčilo a projev třídní, jsem uvítala.

Část třídy, jakmile hodina skončila, vystřelila okamžitě na chodbu. Pořešit to se spolužáky v jiných třídách, s námi tam zůstal sedět jen hlouček našich outisiderů.

„Uhm, ještě jsem se nepředstavil. Jsem Andrew." Vytáhl se na nohy Andy a zamířil k nám. S nataženou rukou se na Zayna upřímně usmál a pokrčil rameny.
„Je fuk, že jsi zjizvený. Pokud se jim nelíbíš, nezapadneš, i kdybys byl playboy... Nás neberou, že jsme šprti, dle nich, a znají nás až když něco potřebují. Nebudu lhát, že mě Roxy překvapila." Věnuje mi pohled, já se provinile pousměju a přikývnu, ať pokračuje.
„Ale ukázala, kdo doopravdy je. Takže jsme se bavili mezi sebou." Otočí se na ostatní, co na nás hledí s jakousi nejistotou i vlídností. Jak kdyby mi rázem všichni odpustili, moje povrchní chování vůči nim.
„Že pokud byste stáli o přátele, tak my s tím problém nemáme. Nemusíme se znát jen ve chvíli, kdy potřebuješ pomoct vypracovat nějakou práci..." Trhne bezstarostně rameny. „Nám je totiž úplně jedno, co máš na tváři. Jo a mimochodem, všiml jsem si, že spravuješ Haunting... Kdybys potřeboval, táta vlastní firmu na střešní krytiny, nebyl by problém domluvit nějakou slevu nebo něco. Dost o tobě mluvil." „Díky za tohle... Je to milý, těší mě. Jsem Zayn." Na Zaynovi bylo vidět, že úplně neví co říct nebo udělat. Nečekal to a já taky ne. Dál se jen pitomě a provinile křením a poslouchám jejich debatu o nejlepší volbě střechy...

Během dalších dní, se situace tak nějak uklidnila. Nutkavá touha, na Zayna pitomě civět postupně opadala, stejně jako řeči. On je ignoroval a pro ně to přestalo být zajímavým tématem. Sem tam si někdo nějak rýpl, jenže se nedočkali žádné reakce, kterou by od něj chtěli a fakt, že Zayna přijala de facto polovina školy, co se skládala z outisderů, dodal Zaynovi na síle v jeho postavením tam.
Ve výsledku, měsíce do maturity jsme si vážně užili. Nabídku Andrewa Zayn využil po dvou týdnech a jakmile se zima překlenula do jara, plazil se po střeše společně s mým tátou, několika klučičími spolužáky a jejich tatínky. Zatímco já s mámou seděla v kuchyni a poslouchala historky dědečka.
K mému překvapení, ačkoliv jsem rodičům naprosto bezmezně věřila, že Zayna přijali a nevidí náš vztah jako něco ukvapenýho a naivního, Vánoce jsme strávili v Haunting house. Bylo to zvláštní, divné ale naprosto dokonalé. A když jsem pak, po týdnu, spala doma, přišel mi náš dům šíleně fádní a chyběl mi ten pocit, co jsem cítila tam. Nehledě na to, Zaynův dědeček mě šíleným způsobem rozmazloval a dával mi najevo, jak mě má rád, takže i on byl aspekt, kvůli kterému jsem se chtěla sebrat a vrátit se tam.

Když nastala doba přihlášek na výšku, Zayn mě sice podporoval, ale sám se na to netvářil. Rozhodnutá jít na výšku do vedlejšího města, zrušila jsem přihlášku do Londýna a pak čekala, jestli se dostanu alespoň na tuto. Když ne, o nic nejde. Něco si najdu... I kdybych měla skončit u mámy v květinářství. Holt z toho bude rodinnej podnik.

„Co je to?" Přišlo mi vyrozumění z výšky, i přes to že jsem se vlezla do průměru, místa byla obsazena a oni s lítostí oznamují, že mě bohužel nepřijmou. Tak aby Zayn ani rodiče nevěděli, poplakala jsem si v koupelně a pak, s hrdým výrazem to oznámila mámě s dovětkem, jestli si můžu nechat poslední prázdniny a pak mě zaměstná u sebe. Byla překvapená, ale nesnažila se mě moralizovat. Ničemu by to nepomohlo. Nehledě na to, můžu rok pracovat a pak to zkusit ještě jednou.
Zayn se objevil večer, měl nějaké vyřizování a dojde hned, jak to půjde. Prvotní remcání, jestli v jedenáct večer je hned, umlčel podáním mi dvou obálek.
„To otevři. A nečerti se, bylo to důležitý." Svírá mě v náručí, pobaveně se usmívá a očima pobízí, ať už obálky otevřu.
S nehraným nepochopením se dívám na papír, co jsem vytáhla z první obálky.
Týká se jeho a text je... Nechápavě jsem zvedla hlavu, pousmál se, vzal mi druhou obálku, roztrhl ji a podal mi papír tentokrát s mým jménem.

„Poslal jsem je, za nás oba... Proto jsem chtěl vidět tvoje vysvědčení z minulých ročníků... Potřeboval jsem si udělat kopii... Když jsi řekla, že to nepošleš... Teď už jen musíme odmaturovat." Ušklíbá se a já se znovu zahledím na naše jména, potvrzení studia a vodoznak vysoké v Londýně.
„Děláš si srandu?" „Ne. Proč?" „Nechtěl jsi to..." „Nechci, aby ses na školu vykašlala, k čemu ti bude ekonomická škola? K ničemu... Nebo už Londýn zkusit nechceš? Můžeme to zrušit." „A co dědeček?" „Když jsem odjel před čtrnácti dny za ségrou... Odešla od toho vola... Podvedl ji a ona to zjistila, nebude dělat problémy, co se malé týče. Rozhodla se, jít sem, za náma... Do Haunting nechce, nelíbí se jí to tam, ale děda ji sehnal malej byteček na náměstí... Bude mít k němu blízko a on může být u ní, když by něco... Nehledě na to, že tvoji rodiče souhlasili s tím, že mu budou chodit nakupovat a postarají se o něj." „Proč jsi mi to neřekl?" „Protože bych ti toto zapřel, kdyby nás nevzali. Tak co? Chceš to?" „A ty?" „To se vážně ptáš?" „Děláš to jen kvůli mně." „Jo, ale přesto nechci, aby ses zahrabala tady. A asi to nechci ani já. Už..." Trhne rameny, zašklebí se, jak to umí jen on a to, že jsme se oba dostali na mou vysněnou výšku, jsme rodině řekli až po odmaturování. Mamčino pobavené rýpání, že tedy poslední prázdniny a hned prvního září v květinářství, Zayn utnul pobaveným podáním obálek. Ohlušující ticho vyplnilo šokované vyjeknutí, když jí to došlo. Pak lehké rozčarování, že se vlastně těšila že neodejdu a pak spokojené zaculení se k Zaynovi, že věděla že to vyjde. Jen jsme smradi, že jsme nic neřekli, když do přišlo.

Maturita proběhla bez jedinýho zádrhelu a až ve chvíli, kdy se červenec přesunul do srpna, došlo mi, že za pár týdnů odtud odejdu. Strach i nejistotu odsunulo nadšení. Jít sama, měla bych větší obavy ale takhle... Zatímco já se těšila, Zayn byl nervózní.
O dědečka se nebál, tomu zajišťovala společnost Zaynova ségra, popřípadě moji rodiče, ale netušil, jak to zvládne on. Sýčkoval, že jestli prvákem neprojde, půjde do práce, zatímco já na škole zůstanu. Když už nic, tak ty roky v Londýně si užijeme jakýmkoliv způsobem.

Poslední týden v srpnu, za pomoci táty, jsme se přestěhovali do Londýna. Zaynova tvrdošíjnost o tom, že nebudeme na koleji, ale najdeme si byt, se sešla s tátovým souhlasem.
Těch pár dní tam, jsme měli na rozkoukání se. Přišla jsem si, jak naprostý vidlák ve velkoměstě. Zayn se jen pobaveně smál, že za pár týdnů ze mě bude typická, londýnská panička. Já nad tím vrtěla hlavou, a přitom se dál, překvapeně rozhlížela kolem sebe. Stihli jsme shlédnout většinu krás města i jeho okolí a když jsme prvního seděli v posluchárně na univerzitě, kde k nám promlouvalo vedení, nejistota mě opustila úplně. Teď už vážně zbyla jen nadšenost z toho, co bude.

Co život tady a s ním přinese. Protože mi něco našeptávalo, že tímhle to neskončí. Úkosem jsem na Zayna pohlédla. S ležérním výrazem sledoval děkana, držel mě za pas, a přitom mu na rtech seděl jemný náznak úsměvu.

Asi bych měla Kass poděkovat. Kdyby mě neukecala k obhlídce Haunting, seděla bych tady sama a měla ve tváři stále masku... Stejně jako on, by byl u nás ve městě, s kapucí...

******************************************************

Děkuji za přečtení, doufám, že se vám povídka líbila :o) Rozepsala jsem ji pár měsíců po vydání ~Trick or treat~ s doufáním, že z toho bude jakási Halloweenská tradice :o) Tak uvidíme, jestli i příští rok něco takového bude :o)
Neříkám nic, do duchařiny to má daleko. Je to klasická slaďárna, jen s náznaky ponurého okolí, ale můžu se snažit sebevíc, nic jiného z toho prostě s kluky nebude :o) *krčí ramínky*.
A ano, podoba s vizáží z ~Hunter~ je, uznávám, ale prostě mi to sem sedělo...

♥♥♥

Za chyby či překlepy se omlouvám, ale pořád utíkají i přes velkou snahu o kontrolu :o) 

**********
*Karel Jaromír Erben, Kytice – Svatební košile