1. února - Yonghwa & Minhyuk: pitva

Díval se na televizi v jakémsi až limbu, s hlavou nakloněnou k rameni, ústy naprázdno pootevřenými a jediné, co skutečně vnímalo okolní svět, byly jeho uši. Jakýkoli zvuk podobný pípání pageru nutil jeho svaly cuknout, ačkoli se nejednalo o signál, který by ho hnal zpět do práce. Mohlo to být písknutí podrážek bot na chodbě, hvízdnutí kolegy, který se snažil komunikovat s internistou na druhé straně koridoru, pípání strojů z okolních pokojů. 

"Že se za mnou někdy nestavíš dole," žuchnutí muže v černém úboru ho z transu přílišně nevytrhlo. 

"Moc dobře víš, že se mi už jen cestou k tobě zvedá žaludek," pronesl po dlouhé odmlce lékař, v duchu oplakávající svých deset minut klidu po dvanácti hodinové směně, ve které mu zbývalo ještě dalších minimálně šest hodin. Bůhví, možná bude v práci přes čtyřiadvacet hodin. 

"Ale běž, přece neomdlíš z pár mých pacientů na stole? Ah, počkej vlastně, už si vzpomínám!" 

Minhyuk se otráveně otočil na svého staršího kolegu, nehezky se zamračil a s jistým děsivým potěšením si představoval, že jeden z umrlců na pitevním stole, by mohl být právě přidrzlý patolog. 

"Devět let z vysoké a pořád to není vtipné," podotkl nakonec, zvedaje se na unavené nohy. Počítal s tím, že jakmile překročí práh odpočívárny, aby si došel pro kávu, tak se ta malá, pitomá, debilní, zatracená, vyjebaná černá krabička u jeho pasu rozeřve a povolá ho k dalšímu pacientovi.

"Neboj, určitě jsi nebyl první, kdo sebou při zkušební pitvě na vejšce sekl!"

Slyšel za zády ve stejném okamžiků, kdy útrpně zavřel oči a téměř po slepu se rozeběhl chodbou, jako by mu za patami hořelo.

Píp! Píp! Píp! Píp!

poznámka autora: Řekla bych, že nemocniční prostředí je jednou z nejlepších studnic nápadů a inspirací. Pokud je člověk nebere moc vážně a nemá z nich hrůzu.

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE →

2. února - Niel & Changhyun: angrešt

"Pořád se zlobíš?" kuňkal s pohledem do prázdna, sedě na nepohodlné, jen velice skromně polstrované židli ohavně modré barvy, ve které se tísnil jako sardinka v plechovce.

"Pořád si myslíš, že ne?" mračil se v odpověď nedobrovolný pacient na lůžku, jednu ruku nataženou podél těla a v paži napíchnutý roztok s léky proti alergii. Ještě před pár hodinami bez nich byla totiž jeho hlava i paže dvakrát tak velké a pokožka rudá jako humr, nemilosrdně vhozený do vroucí vody.

"Kdo to mohl vědět?" pokračoval v bezpředmětných otázkách Changhyun, kousaje se do rtu poté, co jej Daniel zpražil tak nenávistným pohledem, až se mu před očima přehrál celý jeho život. V jednom okamžení se viděl prohozen obrovitým oknem přímo na chodník pod nemocnicí. 

"Mohl ses jí zeptat, nic ti v tom nebránilo," vrčel přes zaťaté zuby, hlava ho stále bolela a žaludek měl jako na vodě. Jediné, co ustoupilo, byla teplota a pocit dušení, kvůli kterému měl první minuty po příchodu anafylaktického šoku pocit, že jistojistě zemře.

"Nevyčítej mi to, jako kdybych za to mohl!" ohradil se ostřeji hnědovlásek, brzy však svůj hlas opět ztišil a uhýbal před pohledem soptícího satana. "Nikdo ti ten salát nenutil."

Hlasitý povzdech ho donutil se přikrčit v obraně, přestože byl Daniel zcela bezbranný a i kdyby chtěl, nemohl by svého nejlepšího přítele praštit po hlavě ničím, co měl po ruce. Ať už to byla lampička na stolku nebo stojan s infúzí. 

"Nikdo, ano. Krom tvé matky a otce, tvých prarodičů a asi dalších deseti rodinných příslušníků, kteří mi ten salát div nenarvali do krku přes trychtýř," sykl pacient vyčítavě, v duchu se ovšem hromsky smál a... ne. On hystericky brečel, válel se smíchy podlaze a vychutnával si zoufalství, unikající až ze samotných pórů pokožky nebohého Changhyuna.

"Jaká se sakra statistická šance, že budeš alergický zrovna na angrešt?!"

poznámka autora: Nevím, jestli je to očividné, ale ne. Opravdu nemám ráda angrešt. 

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE →

3. února - Sihyoung & Jaeho: polívka

Nechtělo se mu ani věřit, proč na schůzku kývl. Přisuzoval to neskutečnému přepracování, nevyspání, nedobrovolné hladovce a předávkování kofeinem. Jinak si opravdu nebyl s to vyložit, proč večer, jen těsně před spaním, zvedl telefon svému kamarádovi a naprosto suverénně souhlasil s tím, že se staví "na pokec". Po práci. Po útrpné, dvanáctihodinové směně strávené za počítačem nebo u automatu na mizernou práškovou rádoby kávu.

Přemýšlel tak, jestli mělo smysl se hodinu před koncem práce vymluvit na to, že mu do toho něco vlezlo. Po zvážení faktu, že ho nenapadlo nic kloudného jako výmluva nakonec vypnul počítač, sbalil si svých pět švestek a vydal se na zastávku metra. Po šesté hodině ale nebyl zdaleka jediný, kdo se chtěl druhou linkou dostat z práce a užít si tvrdě vydřený víkend. A ještě před jeho začátkem ze sebe vymáčknout zbytek energie na povídání o zážitcích, které jeho kamarád - fotograf na volné noze - nasbíral za rok bez jediného napsání či zavolání.

Budova, k níž mířil, byla už na první pohled luxusní a moderní. Instantně ho to donutilo cítit se méněcenně a snad i trochu vytočeně, jelikož jeho práce byla méně zábavná, náročnější a přesto si takový byt nebude moci nikdy dovolit. Na druhou stranu to však příteli přál a připomínal si, že předtím, než se jejich cesty opravdu definitivně rozdělily, vzal jej na dva výlety do zahraničí v rámci práce, aniž od něj kdy chtěl peníze za letenky či ubytování. 

Zazvonil, prošel překvapivě skromnou chodbou k výtahu a konečně se po celém dni zastavil a vypnul, když se opřel o studenou stěnu kovového vynálezu a vyčkával, až zastaví ve správném patře.
Do bytu se vplížil přes stále stejný kód, který si pamatoval ještě z dob, kdy bydleli doslova a do písmene naproti sobě. Jaeho nikdy neměl paměť jako slon a kdyby se Sihyoung chtěl i jen trochu snažit, naboural by se mu do všech sociálních sítí a nejspíš i na bankovní účet. 

Už v předsíni se ovšem zarazil. Nepřirozeně silná vůně koření se bytem nesla jako jedovatý opar. Rychle z nohou skopal boty a s taškou přes rameno vběhl do kuchyně, kde se nad sporákem hrbil fotograf a promíchával děsivě našedlou, vodnatou směs v hrnci.

"Ah, už jsi tady!" zazubil se ve chvíli, kdy si všiml zděšeného přítele, který mu pozdrav neoplatil, pouze střídavě loupal pohledem na něj a na bublající podivnost.

"Co to děláš?" polkl, obezřetně se přibližuje k experimentu, který vypadal, že každou vteřinu vyleze z hrnce a odcupitá po svých pryč. 

"Zeleninová polívka, tu, kterou máš rád," usmíval se dál. Nevinnost sama.

"Jo, tak já ti s tím pomůžu, ano?" kývl hlavou unavený pracovník z personálního oddělení, sporák vypnul, hrnec vzal za do rukou a zmizel za rohem, načež jediné, co se pak doneslo k uším nebohého fotografa, bylo splachování toalety.

poznámka autora: Aneb když si ze střední školy pamatujete, jak váš spolužák vyčaroval z houbové omáčky omáčku pepřovou s nezdravě šedivou barvou a rozhodnete se to využít pro klíčové slovo v drabble výzvě... 

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE →

4. února - Taehyung & Jiwoo: videohra

"Napadlo tě někdy, že život je vlastně jako videohra?" ozval se mužský hlas do ticha zcela nečekaně. Blond dívka odložila telefon do klína a nechápavě se zamračila.

"Cože?" vydechla nakonec, když se Taehyung neměl k odpovědi na vlastní otázku sám. Mimoděk střelila pohledem na hodiny, jen aby zjistila, že se blíží jedna hodina ranní. 

"Chci tím říct, že v naší lidské společnosti a její hierarchii se vždycky najde někdo, do tahá za nitky a nutí tě skákat, jak píská. Stejně jako ve videohře, kde si hráč vybere postavu a prostým klikáním na tlačítka postavu nutí chodit, kam chce a dělat, co se chce," promlouval tlumeným hlasem, oči přikované k obrazovce notebooku, v ruce hrnek kávy a celé tělo podivně napjaté.

Jiwoo přimhouřila oči, chodidla položila na podlahu a vstala, vytrhávaje hrnek s téměř dopitou kávou z rukou spolubydlícího. 
"Kolik kafe v sobě už máš?" udeřila s rukou v bok a tónem hlasu napodobovala matku, která se snaží usměrnit neposlušné dítě. Muž jí dlouhé vteřiny oplácel pohled plný nepřítomnosti a laxnosti, načež odpověděl prostě:

"Ano."

"Je jedna ráno, měl bys jít spát. Takhle se na konec semestru nedostaneš," hovořila mu do duše, usadiv se na okraj bytelného stolku, ale silně začínala pochybovat o tom, že z Taehyunga dostane jediné kloudné slovo. A už vůbec nepočítala s tím, že by ji skutečně poslechl.

"Čas je pouhá iluze. Když si tuto skutečnost uvědomíš, budeš moci žít svobodně a blaze, nespoutaná pravidly, která byla vytvořena, aby naše primitivní mozečky pochopily fungování světa," konstatoval nakonec, uzmuv si chladnoucí nápoj zpět. "A taky musím do konce týdne napsat desetistránkovou seminárku na téma: "Psychologická manipulace ve vztazích". Ještě jsem s tím nezačal."

poznámka autora: Nevím, proč toto dělám. Chci jít v budoucnu na vysokou. Fakt chci. Ale čím víc drabble povídek píšu v tomto prostředí, tím vyděšenější z toho jsem...

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE →

5. února - Wuyoung & IU: EKG

"Chápu tě," promlouvala uklidňujícím hlasem Jieung, zatímco umisťovala elektrody na hruď mladého lékaře, který civěl do stropu a u spánku mu vyskakovala žilka.

"Vážně?" zlověstný tón, ač nemířil přímo k ní, ji donutil se zprvu přikrčit a udělat nepatrný krůček vzad, avšak široký pobavený úsměv před ním neskryla.
"Taky si z tebe udělal pokusného králíka? Už tři roky po sobě po dobu jednoho měsíce?" 

"To zrovna ne," připustila zdrženlivě, neschopna ubránit se kradmým pohledům na perfektně vyrýsované svalstvo potažené medově zlatou kůží. Kdyby ji teď někdo hodlal vyzkoušet z pohybové soustavy, neměla by nejmenší problém na každý sval ukázat a pojmenovat jej. 
"Ale chápu, jak nepříjemné je, být všem na očích," šeptala. 

Místnost, v níž se nacházeli, byla aktuálně prázdná, bez jediného oficiálního pacienta. Tím byl právě doktor, který by teď raději vyřizoval akutní případy - žádné nebyly - nebo by obsluhoval hypochondry, přicházející do nemocnice s podezřením na exotické nemoci ze zemí, které nikdy sami ani nenavštívili.

"Elektrody jsou na místě," broukala si pro sebe, vyhýbaje se pohledu z průhledného okna vedoucího do chodby, kde stál nejen profesor a doktor, vedoucí ji na cestě k získání titulu, ale také celý zástup spolužáků. Mužské osazenstvo buď žárlilo nebo jim bylo fuk, co vidí, zatímco každá slečna bez výjimky zírala na Wuyounga a z koutků úst jim utíkaly sliny.

"Chceš nějak pomoct?" zahuhlal s hlavou natočenou tak, aby jeho slova nemohl nikdo přečíst z úst a odhadnout tak, zdali se dívce snaží pomáhat, či nikoli.

"Zvládnu to, nedělám to poprvé," odmítla s úsměvem a do složky zapisovala hodnoty, které ukazoval displej přístroje. "Ty máš hodnoty EKG jak z učebnice."

Zprvu se lékař na lůžku samolibě křenil, dokud nespojil pohled s vysokým doktorem, který jej přes skla brýlí pozoroval snad pozorněji, než svou studentku. V tu chvíli mu žilka vyskočila znovu, tlak se mu zvedl a kdyby to bylo jen trochu možné, strhal by elektrody z těla a rozkousal svého kolegu přes sklo, které bylo to jediné, co ho chránilo před běsnícím býkem. 

poznámka autora: Asi si začnu dělat čárky, kolik drabble vsadím do prostředí nemocnice a vysoké školy...

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE → 

6. února - Seulong & Jokwon: grafika

Protáhl se, ruce chvíli držel nad hlavou, odsunul se od stolu a v kolenech mu nepříjemně křuplo, sotva dal na odiv celou délku nohou. Šňůrka zaměstnance kolem krku nepříjemně škrábala a oči štípaly od věčného brejlení do obrazovky. Nejraději by se na všechno vybodl, sbalil by se a doma na gauči otevřel lahev bílého. Do konce týdne ale zbývaly ještě další dva dny a jeho již od pondělí jímal podivný, nepříjemný pocit, že je pozorován.

Překvapeně sebou škubl, na rameni přistála drobná ručka kolegyně, jejíž tvář byla nezdravě bledá a oči měla vykulené. Nemusela říkat ani slovo, aby věděl, že se následující záležitost bude týkat jeho osoby.

"Říkal něco konkrétního?" ptal se při tom, co si přes ramena přehazoval šedivé sáčko a prsty si narychlo načechral tmavé vlasy.

"Mám vynechat nadávky?" povytáhla obočí stále ještě šokovaná dívka, která se k týmu přidala sotva před čtvrt rokem, v dlaních svírala kelímek horké čokolády. 

"Jo, zkrať to," krčil rameny Seulong, prostým klinutím myši uložil rozdělaný projekt a monitor nechal zhasnout. 

"Tak nic neříkal."

Jak jinak, úpěl v duchu a mávnutím se rozloučil, připraven sypat si popel na hlavu v kanceláři jeho nadřízeného. Na koberečku býval tak často, že ho to už ani nepřekvapovalo, avšak to vždy věděl, proč tam musel jít a orodovat buď za sebe, nebo za některého ze svých kolegů. 
Dveře s neprůhledným mléčným sklem otevřel bez klepání a při zavírání jimi práskl dost na to, aby svůj příchod nemusel ohlašovat jako cvičený pes.

"Můžeš mi říct, co jsem ti kdy provedl, že mi toto děláš?" zaútočil Jokwon za stolem bez pozdravu, otáčeje obrazovku počítače směrem k vysokému muži, kterému při pohledu na urážející obrázek cukaly koutky.

"Myslel jsem, že jako fotka do proma pro tu reklamu na soju je to vhodná volba," pravda, grafika samotná byla naprosto geniální, profesionální a decentní. Avšak Jokwonova fotka z firemní akce, na níž do sebe klopí lahev alkoholu jako kdyby právě zrušili prohibici, nebyla nijak lichotivá. 
"Vypadá to, že vám chutnalo. A co víc spotřebitel potřebuje vědět, než to, že kupuje kvalitu?" 

"Ven," zasyčel hrozivě drobný mužík, jehož aura nyní vypadala jako aura kata, připraveného provést veřejnou popravu holýma rukama.

"Ano, pane, jistě pane," šeptl na pokraji hysterického řehotu a vypařil se z místnosti jako pára nad hrncem. 

poznámka autora: Původní koncept měl využít Jokwona jako humornou postavu, ale napadlo mě, že občas se mohou role obrátit a bylo by to ku prospěchu věci ^^

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE →

7. února - Amber & Jackson: lano

"Neblbni a drž to lano!" otřásal cvičištěm jekot, za nímž se všichni zvědavě a nechápavě otáčeli. 

"Vždyť držím," odpověděla blond žena v maskáčových kalhotách a volném bílém triku, konopný provaz ledabyle svírala v dlani, oči směřovaly pouze do displeje mobilu, kam jí výhled čas od času znemožnila veliká růžová bublina z jahodového dražé.

"Jestli spadnu a umřu-"

"Tak spadneš a umřeš," pokrčila rameny, bílou krabičku vložila do kapsy a s dlaní před očima se takřka proti slunci podívala přibližně dva metry vzhůru. Na lezecké stěně visel jako ještěrka vyhřívající se na kameni, nehnul ani brvou a jediné, co prozrazovalo, že je stále naživu, byly ustavičné stížnosti a výhrůžky směřované k Amber. 
"Sakra, lezeš tam už po osmé, Wangu. Až se to bude vysílat naostro, budeš taky řvát jak vyděšená školačka?!" houkla zpátky, zavlnila lanem a pevně spletená vlákna udeřila mladíka do zad.

"Ještě mám dva týdny!" oponoval, natahuje ruku o pár centimetrů výš, zachytávaje se dalšího umělohmotného kamene jen proto, aby na příští vteřiny opět zastavil a vydýchával se. 

Nemohla uvěřit svým očím ani uším, stejně jako nevěřila, když ji dali s Jacksonem do jednoho týmu, aby společně mohli natočit reality show. Brala by kohokoli; Luhana i Henryho, stejně jako čínské celebrity, které osobně příliš neznala. Ale skončit s Jacksonem bylo požehnáním i prokletím naráz.

"Musíš vylézt až nahoru!" máchla rukou, lano se varovně zavlnilo.

"Bù shì!" odmítl stroze zpěvák, sám se dívaje na až příliš vzdálený vrcholek stěny, kde se na stožáru houpala bílá vlaječka s jejich jmény.

"Takže tam hodláš zůstat do večera? A tu vlajku bude seshora brát kdo? Kameraman?" jediným škubnutím vyvedla Jacksona z rovnováhy, a jeho krátký pád ihned zbrzdil zádržný systém, díky němuž se na měkkou matraci snesl jako pírko unášené vánkem. 
"Srabe."

poznámka autora: Nedovedu si představit Jacksona na lezecké stěně bez jediného panického záchvatu, ani kdyby mi někdo vrazil před oči videodokumentaci. Stejně jako si nedovedu představit Amber, která by z toho neměla nehoráznou prču.

PROSTOR PRO KOMENTÁŘE →

Uf, tak tedy, první únorový týden je za mnou, brzy přidám snad i ten druhý, jelikož mám opět skluz, který zachytávám na poslední chvíli.

Musím ale přiznat, že tato klíčová slova a kombinace dvojic byla zatím zdaleka nejtěžší a nemám pocit, že bych s jakoukoli z těchto postav kdy dřív pracovala. Možná proto jsem nad některými povídkami dlouho seděla a netušila, jaký koncept pro zadané slovo zvolit. 

Přesto doufám, že se vám kratičké příběhy zatím líbí a baví vás ^^