Harley se už od rána snažila vymyslet nějaký dokonalý kostým, ale nic ji nenapadalo. Večírek už měl být za pár hodin a ona vyzkoušela všechno své oblečení . Třetinu z něj zničila, když se jej snažila na něco přešít, a neměla pořád nic. Nakonec uznala, že potřebuje radu a rozhodla se zavolat svojí nejlepší kámošce Ivy.

"Čauísek, tady Ivýsek," zapištěla do telefonu její kytkami posedlá kamarádka, která si zrovna v tu chvíli lakovala nehty a pomalu se chystala na večírek. Narozdíl od Harley už měla kostým dávno vymyšlený a připravený. Nechtěla si přece na večírku udělat ostudu.

"Aáááá, čawísek, kočičko, tady Harlinka. Potřebuju od tebe poradit s něčím stráááášně důležitým. Vážně - je to otázka života a smrti." (Proč mi to, sakra, naskočilo v hlavě hlasem Haliny Pavlovské z parodií?) Harley by mohla náhodnému posluchači znít opravdu komicky. Jako by s Ivy soutěžily v pištění a blbosti. Avšak - bohužel- obě dvě tenhle rozhovor braly smrtelně vážně.

"Poslouchám tě, zlatíčko. S čím pak ti můžu pomoci?" Ivy se zrovna podařilo domalovat si poslední prst, takže začala máchat volnou rukou ve vzduchu, aby ji jí co nejdříve uschly nehty. Uvažovala, s čím by tak její nejlepší kamarádka potřebovala pomoct.

"Já... já ještě nevím, co si obleču na tu party dnes večer!" Harley se nad tou katastrofou rozbrečela. Co mohlo být horší, než tohle?

„Ach, to je ale strašné! To nemůžu nechat jen tak! Nebreč, sluníčko moje, hned za tebou přijedu, podíváme se do tvého šatníku a uvidíme, co se s tím dá dělat," snažila se ji Ivy uklidnit, i když si nebyla úplně jistá, jestli se jim takhle na poslední chvíli podaří vytvořit dost úžasný kostým, ve kterém by Harley skutečně zazářila. (Proč mě právě teď napadla Disco koule? )No, bude to obrovská výzva.

"Opravdu? To bys vážně udělala? Děkuju." Harley se už začínala uklidňovat, ale pak se rozbrečela znovu, tentokrát dojetím nad kamarádčinou ochotou.

Ivy se s ní rychle rozloučila, a pak hovor ukončila. Svůj nejnovější iPhone odložila na stůl a šla se podívat do skříně, co by si mohla obléct. Nepůjde přece ven v oblečení, ve kterém chodila doma, ne? Nakonec se rozhodla pro tmavě zelené minišaty, k nimž přidala pár úžasných doplňků a boty na vysokém podpatku. - Co na tom, že v nich neuměla chodit, hlavní je přece vypadat sexy. Takhle nastrojená popadla svůj telefon a vydala se k autu. Od dveří domu k jejímu autu to sice bylo jen nějakých dvacet kroků, ale i tak se jí povedlo pětkrát zaškobrtnout, div že nespadla. Nasedla do auta a rozjela se pomoct své kamarádce překonat onen strašlivý problém.

Harley - i když měla jít jen před dům naproti kamarádce - se samozřejmě taky musela přesléct do něčeho úžasného oblekla si (krajkové síťáky, podprsenku MCR, kožené boty Marylina Mosona, TUNY oční linky a dlouhou, koženou tyč - to byly časy :D) dvoubarevné minikraťásky a crop top. Pak se musela nalíčit, protože se bála, že by ji bez make-upu Ivy nepoznala, a pak kamarádce konečně mohla jít ven naproti.

***

Zelené auto s metalízou zastavilo před růžovomodrým domkem a vystoupila z něj Ivy. Kdyby neměla boty na podpatku, možná by se k Harley i rozběhla, ale takhle jen pomalu dopajdala. "Ahojík, ty moje srdíčko," pozdravila svou kamarádku a objala ji.

"Čauky-mňauky, Ivísku!" zapištěla Harley. "Pojď dál. Jsem tak ráda, žes přijela. Strašně ti to dneska sluší."

"Děkuji. Tobě samozřejmě taky. A na té Riddlerově párty ti to bude slušet ještě víc, budeš taková malá hvězdička." Ivy následovala kamarádku do domu, kde se okamžitě vydali prohlédnout Harleyin šatník. Což sama o sobě mohla být pro nezkušeného člověka práce klidně na týden.

Harley pro jistotu s sebou vzala mapu, protože její šatník zabíral většinu domu, měl nezpočet různých uliček. Když se v něm ztratila minulý rok, trvalo jí týden najít cestu ven a najít ji nemohl ani google. Ne že by jí ta mapa mohla nějak pomoct - stejně s ní neuměla pracovat.

"Ach, ty jsi vážně zlatíčko. Co myslíš, co by ke mně nejvíc sedělo? Chtěla bych, aby můj převlek vystihoval mé pravé já a symbolizoval spojení člověka s vesmírem a... vůbec měl hluboký smysl." Sice vůbec nevěděl, co to blábolí, ale doufala, že to zní chytře. Z takovýhle pitomostí se stejně skládaly skoro všechny jejich rozhovory, takže to její kamaráce nejspíš ani nepřišlo divné.

"Hmmm" Ivy se prohrábla vlasy, což byla známka toho, že přemýšlí, respektive pokouší se vypadat, že něco takového umí. "Vystihovat tvé pravé já? No..." začala se rozhlížet kolem, jestli ji třeba nepadne něco do oka, od čeho by se mohla odrazit. "Možná princezna... Ale to je příliš ohraný a obyčejný kostým," prohlásila, když si všimla malé, zjevně zlaté korunky na jedné z mnoha poliček.

Harle přehrabovala všechny věci v přihrádkách, když z jedné z nich vypadly staré černé šaty z dob, kdy se Harley chtěla stát jeptiškou. Pak ji ale z kláštera vyhodili, protože se snažila změnit "kláštení módu" na minišaty a chtěla zavést "vodkové večery u hrazdy" pravidelně každou sobotu.

"Co říkáš na tohle? To by úžasně vystihovalo mou nevinnost a křehkost." Ukázala svůj objev Ivy.

"To je ale skvělý nápad! Možná jenom, kdybychom trochu upravily střih a sehnaly k tomu nějaké vhodné ozdoby..." Ivy už se v hlavě rýsoval konečný výsledek.

"Jasně, to by bylo skvělé!" Zapištěla Harley a zamávala u toho rukama jako retardovaný lachtan. "Akorát by mě pak v tom všichni poznali. A to já nechci... Už vím! Dám si škrabošku!" Protože pak ji fakt nikdo nepozná. A taky to fakt nebude vypadat divně.

"Ale nějakou hezkou. Se spoustou třpytek!" zatleskala potěšeně Ivy, pak zvedla ony černé šaty ze země. "Takže kostým už máme, teď ho ještě upravit... Kudy se dostaneme do tvého pokoje?" zmateně se rozhlížela kolem a odmítala si přiznat, že je naprosto ztracená.

"Eh.. podívám se do mapy." Harley na ni pět minut hleděla, než si uvědomila, že ji má obrácebě. A pak dalších deset, než jí došlo, že neví, kde vlastně jsou. "No, asi tudy." řekla a snažila se znít 100% jistě, což se jí nepovedlo, protože naprosto neměla tušení, kudy vlastně jít.

Po dvaceti minutách chůze skrze hromady oblečení se kamarádky ocitly v růžovoučké koupelně s obřím zrcadlem, které zabíralo celou jednu stěnu. "Páni, nevěděla jsem, že máš takovéhle zrcadlo."

"Ehm... Já taky ne." Do téhle koupelny Harley nemohla najít cestu od té doby, co část chodbičky změnila na šatník, takže si musela nechat postavit novou.

"To je ale strašná škoda," poznamenala Ivy a rozhlédla se okolo, jestli tu třeba nejsou dveře do další místnosti, ale naneštěstí koupelna nepatřila k průchozím místnostem. Ivy to nechtěla přiznat, ale začala mít strach, jestli vůbec stihne vytvořit pro Harley kostým, pak se vrátit domů, aby se připravila a přitom dorazila na párty včas.

"No, alespoň si odtud můžu vzít ten úžasný sprej na vlasy. A teď už alespoň vím, kde jsme." Harley ze skříňky pod umyvadlem popadla sprej. Pak jí bylo líto ostatních věcí, co by tam nechala, a tak je popadla všechny. "Jdeme." To, že ve skříňce ale nechala svoji mapu, jí vůbec nevadilo.

Dívky bloudily asi další půl hodinu po domě, až nakonec skončili v kuchyni. "Harley, kde máš vlastně mapu?" zeptala se Ivy, když se posadila na jednu židli. Strašně ji bolely nohy kvůli botám na vysokém podpatku a ke všemu ji chůze nehorázně unavovala. Byla zvyklá jezdit všude autem, takže takováhle túra zkrz šatník její kamarádky byla pro ni něco nepředstavitelného.

"Ehmmm..." Harley se zamyslela - tedy, dostala se do nejbližšího stavu k zamyšlení, kterého byla schopná - tak hluboce, že zapomněla držet všechny ty kosmetické blbosti v jejích rukách, a tak popadaly na zem. "Nechala jsem ji v koupelně." přiznala neochotně a pak doklopýtala ke skříňce a začala si vařit dnes už sedmé kafe - jinak to prostě nedá.

"V tam té koupelně?" povzdechla si Ivy. Já tady asi umřu. No, v žádném případě se nebudeme vracet. Pořádně se rozhlédla. Z kuchyně vedly dvoje dveře: jedny do prava a druhé do leva. "Harley, nevíš náhodou, kam vedou?"

"Jedny na chodbu, druhé do nové koupelny." Harley se svalila na zem a z poslední sil si podala šálek kávy. "Kafee! Jsme zachráněni."

"Zase chodba?" zaúpěla Ivy a pohlédla na své bolavé nožičky. Dokonce na chvíli uvažovala o tom, že by si sundala ty nepohodlné boty, ale moc dobře věděla, že se to na takovou dámu, jakou je ona, nesluší, takže se rozhodla tiše trpět. Chvíli ještě tak poposedávala, ale pak se zvedla a zamířila k oknu, aby zjistila, ve kterém patře se nacházejí. K jejímu překvapení zjistila, že jsou stále v přízemí. ,,Harley, měla bych takový menší nápad..."

"Zavolat z okna pomoc?" zeptala se Harley tupě.

"Mě spíš napadlo, že bychom to mohly vzít odsud oknem k mému autu a zajet ke mně domů. - Kostým už máš vymyšlený, tak jej můžeme doladit u mě a můžeš se tam i připravit na večírek... Co ty na to?" Řekni ano, prosím.

"Dobře, to by bylo super!" zvolala Harley a vyskočila na nohy, jako by zapomněla, že ještě před pár minutami umírala na vyčerpání.

Ivy si vduchu vydechla a otevřela okno. Pak obě vylezly ven, což byla celkem slušná podívaná pro náhodné kolemjdoucí. Přece jenom, ne každý den se vám naskytne pohled na dívky, které se s plnýma rukama snaží prolézt zkrz okno. Harley - se svými znovu posbíranými zbytečnostmi z koupelny v jedné ruce a šálkem kávy v druhé - z okna málem vypadla bradou přímo do trávy, naštěstí se ale zahákla tričkem o stromek venku a s Ivynou pomocí se dostala opět na nohy.

"Doufám, žes vevnitř nenechala klíče." Harley si představila, jak lezou zpět oknem do kuchyně nebo procházejí znovu celý labyrint jejího šatníku, aby je našly. Při té představě jí naskakovala husí kůže.

"Neboj, mám je tady," Ivy vytáhla klíče z kapsy a zamířila k autu. Chvíli jim zabralo, než naskládaly všechny Harleyny zbytečnosti na zadní sedadla tak, aby nic nezničily, ale naštěstí se jim to nakonec nějak povedlo. Pak s úlevou nasedly do auta a vyrazily směrem k Ivyninému domu.

***

"Při brždění bacha na kaféééééé" zapištěla Harley, když zastavily u Ivyna domu. Bohužel to ale moc nepomohlo. To, co v hrníčku ještě před chvilkou zbývalo, teď skončilo na jejích supersexyminikraťáskách. Teprve teď ji napadlo, proč že si ho vlastně brala s sebou?

Ivy se zděšeně podívala na Harleyiny, teď už nadobro zničené, minikraťásky a začala se omlouvat. "Klidně ti koupím nové, nebo si můžeš vzít něco z mého šatníku, jenom se na mě, prosím, nezlob." Se smutnýma očima se podívala na svoji kamarádku.

Harley v tom uviděla šanci získat zdarma něco nového a takovou příležitost by si nenechala ujít. "Tak dobře. Teď pojďme nachystat ty šaty."

Ivy přikývla a vduchu si oddechla. Peněz měla dost a věcí v šatníku ještě víc a klidně by je obětovala, jenom aby si to nerozházela se svojí kamarádkou. Obě dívky vysedly a zamířily ke dveřím jednopatrového hodně proskleného domu, umístěného uprostřed zahrady. "Musím tě jenom upozornit, že mám doma spoustu rostlinek," varovala ji Ivy předtím, než odemčela.

"Myslím, že pokud se mě nebudou snažit sežrat jako minule, tak je to v pohodě." Při té vzpomínce Harley naskočila husí kůže a na chvíli si nebyla jistá, jestli vůbec chce vejít.

"Už jsem Michaelovi," ano, všichni normálně pojmenováváme své rostliny, "domluvila, aby tě nechal na pokoji... Víš, on tě má asi rád." Musela se pousmát, když si vybavila, jak se její obří masožravka chovala, když k ní naposledy Harley přišla. Pak otevřela a vešla dovnitř.

Harley první dovnitř jen nahlédla, aby se ujistila, že na ni žádná kytka neplánuje zaútočit. Když se jí zdálo, že se vevnitř kromě Ivy nic zeleného nehýbe, opatrně vešla dovnitř. "Máš to tady jako vždycky nádherné, Ivísku." Opatrně se proplétala kytkami za svojí kamarádkou a snažila se žádný květináč nepřevrhnout.

"Och, děkuji." Trochu se začervenala, ale v duchu byla na sebe pyšná. Její dům byl nádherně uklizený a skrze veliká skleněná okna prosvítalo všude sluneční světlo. Všude, ale VŠUDE, byly vyskládané květináče s nejrůznějšími druhy kytek. Ivy nadšeně procházela mezi svými miláčky, dokonce na chvíli zapomněla na své bolavé nohy, a vedla kamarádku do své pracovny. Po cestě pozdravila snad každé kvítko, nebo ho představila Harley. Té se díky jejím skvělým gymnastickým schopnostem podařilo proplést elegantně mezi kytkama a žádnou neshodit a taky Ivy všechny pochválit a předstírat, že kytkám opravdu rozumí - což v jejím případě znamenalo, že tak nějak matně tuší, že mají kořeny a vyrůstají ze země.

Ivy byla naprosto nadšená, a asi by s uctíváním svých květináčových kamarádů pokračovala do nekonečna, ale naštěstí si rychle uvědomila, že už se nacházejí v pracovně. "Tak, teď se můžeme podívat, co se s tvými šaty dá dělat." Ze stolu vytáhla nůžky a ze skříně si podala krabičku s nitěmi a jehlami.

Harley rozložila na stůl své staré jeptiškovské šaty, čepec a černou škrabošku, kterou také našly při toulání šatníkem, a ani nevěděla, kde k ní přišla - možná ji koupila když byla v obchod s Jokerem, ale nebyla si jistá. "Třeba bychom je mohly zkrátit... A určitě zvětšit výstřih (protože pak se jí všichni budou dívat na prsa a nikdo ji určitě nepozná... Tedy, pokud na ně nehledí tak často, že by ji poznaly podle nich... :D ) Nebo přidat třpytky."

"To zní dobře," přikývla Ivy a pustila se do úpravy. Za nějaké dvě hodiny už měla hotovo. Harleyin kostým se skutečnému oblečení jeptišky podobal jen velice vzdáleně: výstřih sahal div že ne ke kolenům a samy šaty skončily zkrácené těsně pod zadek. Ozdobné byly hromadou třpytek a několika lesklými kamínky. Ivy ke kostýmu ještě přidala jeden ze svých náhrdelníků a náušnice. "Tak, co na to říkáš, Harleyinko?"

"Skvělé!" Harley byla opravdu nadšená, což se projevilo i na výšce jejího hlasu, ze kterého začaly málem všechny rostliny v domě vyskakovat z květináčů. Když si šaty zkusila, mohla se sice pohybovat jen velice omezeně, protože jinak by se šaty vyhrnuly a nezakrývaly už vůbec nic, ale hlavně, že vypadaly dobře. Jeptiškovský čepec měla modrýma a růžovýma třpytkama pokrytý tak, že původní černá skoro nešla vidět. Když s ním chodila, nechávala za sebou třpytivou cestičku, ale to jí nevadilo. Zaprvé, ona to uklízet nebude, a za druhé, stejně to ještě nedomyslela tak daleko, aby si uvědomila, že to bude vůbec potřeba uklidit.

"To jsem ráda... A poslyš, s kým ty vlastně jdeš na tu párty? Doufám, že nejdeš sama" zeptala se zvědavě Ivy, která měla už doprovod zajištěný.

"Ehm, no... S Jokerem. Ale neboj, je to jen takový obchod. Proto mě nikdo nesmí poznat. Neprozraď to, prosím!" Harley zčervenala nejen v obličeji, ale i na zbytku těla. Až teď si uvědomila, že Ivy ví, jak bude Harley dnes vypadat a mohla by prozradit, že to ona šla s Jokerem - to by byla taková ostuda... to by ji zničilo! Ale na druhou stranu... Joker byl vlastně docela milý. Ale jen trošičku!

"Neboj, nic neřeknu, přísahám," odpověděla Ivy a musela se přemáhat, aby okamžitě nevytáhla mobil a nezavolala tuhle pikantní novinku Selině. "No, a pořád lepší Joker než takový Oswald, ne?" Začala se smát své vlastní poznámce, když si představila, jak se ten obtloustlý skrček s Pinocchiovským nosem dvoří její kamarádce.

"No proboha, jen to ne!" Harley nadskočila znechucením a poté se - jen kvůli té představě- málem složila k zemi.

"Tak vidíš... Nebo třeba takový Bane, Brrr... Hmmm, když už jsme u toho, docela by mě zajímalo, s kým jde Selina, nebo Killer Frost. A taky jsem docela zvědavá na jejich kostýmy." Ivy si měl dnes večer vyzvednout Deadshot, za což byla celkem dost ráda. Strašně ji děsila představa, že by se na ni nalepil nějaký hnusák, ale takhle si mohla být skoro stoprocentně jistá, že ji všichni nechají na pokoji.

"No jo, já taky..." Harley už se chtěla začít hluboce "zamýšlet" nad tím, v čem a s kým příjdou jejich přátelé a známí, ale pak se podívala na hodiny a zděsila se. Za dvě hodiny měl přijet Joker a ona potřebovala znovu projít šatník a najít si spravné boty a taky se nalíčit. To totálně nestíhá!

Ivy se naštěstí nabídla, že ji odveze zpátky, čímž jí ušetřila celkem dost času. Před růžovomodrým domkem se s kamarádkou rozloučila, popřála jí hodně štěstí při vybírání bot a hned zase odjela. Přece jenom, chtěla se taky ještě připravit, než u ní zazvoní její doprovod.