Měla jsem dobrý pocit, takový, jaký jsem neměla dobrých pět let, protože se k nám blížilo vítězství. Měli jsme všechny kameny nekonečna, které se nám podařilo bezpečně získat, a teď máme i rukavici, díky Tonyho šikovným ručkám.

Ale nastal jeden zásadní problém, nad kterým se všichni začali hádat, kdo si tu rukavici nasadí a luskne? Huh, dnešek je plný otázek, ale nikde žádná spropadená odpověď! ,,Budu to já.'' Řekl Bruce a všichni jsme se na něj otočili, jak na zjevení.

,,Ty kameny mají v sobě gama záření, a já jsem jediný, kdo to může přežít.'' To...byla vlastně pravda, nikdo z nás nenamítal a Tony podal Bruceovi rukavici.

,,Jseš si jistej že to chceš udělat?'' Zeptala jsem se ho ještě předtím, než to začalo. ,,Nemáme navybranou, radši já než vy.'' Nejistě jsem se na něj usmála a šla jsem za klukama, abych kolem nás udělala kopuli z ledu.

Nic moc jsme neviděli, protože jsem udělala velmi tlustou vrstvu ledu, takže jsme viděli jen slabé záření a slyšeli Bruceův křik, ale i to mi stačilo, abych sebou trhla.

Dean mě vzal za ruku, aby mě uklidnil, to samé i Sam z druhé strany, oboum jsem ruce slabě zmáčkla na znamení že to zvládnu. A pak to přišlo, ostrá záře, která nás málem oslepila a kterou jsme viděli i přes led, zakryli jsme si oči a jediné co mohli dělat, bylo čekat.

Když záře ustála, zničila jsem kopuli a podívala se po Bruceovi, který se držel za ruku, kterou mě totálně upečenou z každé strany, nebyl to pěkný pohled.

,,Lidi, myslím že to vyšlo.'' Oznámil nám Scott, který stál u okna a díval se na tu změnu, kterou jsem viděla i já z té dálky. Slunce svítilo jasněji, ptáčci zpívali o něco hlasitěji a já cítila tu úlevu, která mě pohltila.

Začala jsem se smát, smát štěstím a možná i šílenstvím, že jsme to dokázali, že jsme všechny vrátili, že je zase všechno v pořádku, ale k pořádku to mělo velmi daleko.

Než jsem si stihla cokoli uvědomit nebo si něčeho všimnout, něco odbouchlo základnu, a já cítila ne štěstí, ale bolest celého těla.

Byla jsem ve vodě, mezi troskama základny, která ještě před chvílí stála celá, a nikde nikdo. ,,Deane? Same? Tony? Je tu někdo?'' Volala jsem a hledala jsem někoho, kohokoli, kdo by mi potvrdil, že jsou naživu.

Odsunula jsem nějaké kusy základny z cesty, abych se mohla  dostat někam jinam, abych mohla někoho najít. Po pár minutách jsem uviděla dvě postavy, jedna se skláněla nad druhou postavou, která asi byla v bezvědomí, protože ji ta první postava nadnášela, aby se neutopila.

,,Halo?'' Postava se okamžitě ohlédla za mým hlasem a já v něm poznala Deana. ,,Harley? Musíme se odsud dostat, Sam je v bezvědomí, a sám ho neunesu.''

Vysvětlil mi Dean situaci, když jsem se k nim dobrodila. Deanovi tekla z hlavy krev, sem tam měl na obličeji modřiny ale jinak vypadal dobře, zatímco Sam na tom  nebyl nějak dvakrát nejlíp.

,,Fajn, zkusíš ho vzít do náruče?'' Dean to tedy zkusil, a naštěstí pro nás, ho uzvedl, ještě štěstí že Sam jí ty svoje zeleniny. ,,Dobře, to bychom měli, teď se nelekni jo?''

Upozornila jsem Deana a dotkla se ho, hned jsme stáli někde venku, kde byl vyhled na boj mezi Tonym, Stevem, Thorem a...Thanosem? ,,Okey, Deane, musíš Sama dostat domů, zavolej Casse ať pro vás dojde, a ať ho uzdraví, jo? zavolám až bude po všem, slibuju.''

,, Zbláznila ses? Nenechám tě tu.'' Achjo, proč nikdy nikdo neudělá to, co řeknu? Jsou hluší nebo co? ,,A já zas nedovolím, aby se stalo ještě něco tobě, jednoho zraněného tu už máme.''

Prohodila jsem rukou směrem k Samovi, který si tam jen tak spokojeně ležel, a ignoroval celý svět. ,,Ale...'' ,,Žádné ale, jdi domů, a to okamžitě, bez diskuze.''

Podívala jsem se na něj neústupným pohledem, který jasně naznačoval, že diskuze je u konce, huh, kéžbych byla na jeho místě. Pak jsem ho tam nechala být a šla pomoct ostatním.

Vzedmula se ve mě taková energie vzteku, že jsem povolila provazy, které držely můj vztek na uzdě a nechala ho projít celým mým tělem až na povrch.

Nechtěla jsem vyplýtvat všechny moje schopnosti, tak jsem pro začátek začala s ohněm. Natáhla jsem před sebe ruce, aby mířily směrem k Thanosovi, který si mezitím ze Steva dělal fotbalový míč, a nechala žár udělat svoje.

Když jsem se k němu dostala dostatečně blízko, použila jsem ohnivé provazy, aby ho spoutaly. Bohužel to moc dlouho nevydrželo, a hned jak se dostal ze zajetí, šel okamžitě po mě.

Ať jsem se snažila sebevíc, ať jsem odrážela jeho útoky co mi síly stačily, byl silnější, no a proto se nebylo čemu divit, když jsem odletěla pět metrů daleko.

Bolelo mě celé tělo, mozek jakoby v lebce ani nebyl a zrak jsem měla maličko zamlžený, chvilku mi trvalo než jsem se dala zase do pořádku a mohla zas normálně vidět i myslet.

Na chvilku se mi zdálo, že mám halucinace, protože jsem viděla takový portál, ze kterého šel jakýsi černoch v obleku kočky, a za sebou měl armádu velkou jak svině. Pak se ale začaly objevovat další a další, a já si uvědomila, že se mi to nezdá, ale že je to skutečnost.

Všichni, kteří se rozpadly v prvním boji s Thanosem, se vrátili. Zahlédla jsem někde Petera Parkera, pak Strange, Quilla, všichni tam byli, ale jen ji jsem nezahlédla.

Všichni se dali do bojových pozic, samozřejmě kapitán hned ve předu jako pravý vůdce, a já se postavila vedle mě dobře známé osoby.

,,Čau Wando, ráda tě vidím.'' Rusovláska se na mě usmála a  dala si se mnou pěstičku, víc jsme říkat nemusely, stačilo nám jen tento okamžik. ,,Avengers.'' Zakřičel Cap,  přivolal si kladivo a pak...MOMENT, jak to dokázal? Kdy se to jako stalo? Co se děje?

,,Do boje.''

Nemohla jsem moc dlouho nad tím uvažovat, protože jsme se vrhli na Thanosovu armádu, která byla sice velká, ale nás bylo taky moc. Když jsme se střetli, začala největší a asi nejkrvavější válka v historii světa, kterou jsme museli vyhrát, prostě museli.

Bojovala jsem se dvěma monstrákama najednou, ale nestíhala jsem oba naráz, takže to byla pro mě úleva, když toho jednoho někdo sejmul a já mohla oddělat toho druhého.

Otočila jsem se za tím, kdo mně zachránil, a strnula jsem na místě, to co jsem viděla, byl pro mne šok.

Charlie tam stála se zbraní v ruce, ve stejném oblečení jako před pěti lety, kdy jsem ji opustila abych mohla za Tonym zachránit Strange, a upírala na mě ty svoje nádherný kukadla, které mi tak chyběly.

,,Ahoj.'' Svět se pro mě zastavil, zvuky z války utichly, okolí se zamlžilo, vnímala jsem jen ji, jen nás.

Na nic jsem nečekala, udělala jsem ty osudné kroky které nás od sebe dělily, a konečně ji mohla políbit.

Byl to polibek plný smutku, radosti, obav, ale především plné lásky, kterou jsme k sobě cítily. Na tohle jsem celou dobu čekala, kvůli tomuhle jsem se celou tu dobu stresovala, kvůli tomuto okamžiku, na který jsem čekala celých pět let.

Když jsme se odtáhli kvůli nedostatku kyslíku, Charlie se na mě podívala a prohlédla si mě od paty až k hlavě. ,,Zlato, měla by ses odbarvit, černá ti opravdu nesluší, a navíc si takhle ničíš ty svoje krásný vlasy.'' Okomentovala můj účes a vzala pramínek mých vlasů do prstů.

,,To bude muset počkat, teď tu máme důležitější věci.'' Pustila jsem ji, ačkoliv nedobrovolně, a šla si něco vyřídit s tou mrdlou borůvkou jednou fialovou.

Když jsem Thanose našla, což netrvalo moc dlouho, podávala si ho zrovna Wanda, asi měla den blbec no.

,,Wandiiii, necháš nás na chvilku o samotě? Chci si tady s borůvkou promluvit.'' Poprosila jsem ji a prokřupala si prsty na rukou. ,,Udělej mu ze života peklo.'' ,,On v tom pekle už je.'' Wanda jen kývla a odešla, potom jsem se jako na oko zamyšleně podívala na Thanose a poklepávala prst o bradu, jakože přemýšlím.

,,Hmmm, tak co ti provedem? Áá, už vím. Tohle si užiju, protože posledně jsem na tebe byla milá, ale teď už ne.'' Nechala jsem moji moc pohltit mou mysl i mé tělo, ať si s ním udělají co chtějí, hlavně ať už chcípne.

Má proměna proběhla stejně jako před sedmi lety, vlasy mi vzplály, oblečení se změnilo na černé, akorát že mé oči se změnily na čistě bílou, žádné duhovky ani panenky, jen bílá, a nechala jsem roztáhnout svá křídla, ať Thanos vidí, s kým má tu čest.

,,Co jsi zač?'' Nevypadal vyděšeně, ale jeho oči mluvili jinak, měl strach, a velký. ,,Jsem tvoje smrt.''

Thanos zaútočil, vzal ten svůj meč či co to bylo a rozmáchl se, aby zasadil smrtelnou ránu, ale já ho jen pozvednutím ruky zastavila, přimrzl na místě, nemohl nic dělat.

Natáhla jsem k němu ruku, a vypustila jsem všechnu svou moc na něj, vlasy mi vlály ve větru kvůli tak silné energii. Všechny moje schopnosti se smíchaly, oheň, voda, vzduch, led, to všechno vytvořilo obrovskou a ničivou energii, která by měla Thanose jednou provždy zničit. Když jsem vypotřebovala všechny moje "esa v rukávu", čekala jsem, že bude Thanos ležet na zemi a hnít v pekle, ale ne, on jen klečel a byl celkem i poničený, ale jinak mu to nic neudělalo.

,,Cením tvou snahu, ale...'' Vstal a podíval se na mě pohledem, jako bych ho právě nepřizabila. ,,Já jsem nevyhnutelný, PALTE.'' Na jeho povel začala ta jeho loď pálit do všeho, co se jen pohnulo, byly to přímo jatka.

Neměla jsem se jak krýt, tak jsem jen utíkala a snažila se vyhnout střelbám, a najít Charlie. Ale najednou to přestalo, místo toho to začalo pálit někam do vzduchu, na nějakou svítící věc.

Po podrobnějším prozkoumáním jsem zjistila, že to není věc, ale člověk, byla to Captain Marvel, naše záchrana. Úlevně jsem si oddechla, když zničila tu loď, a mohla dal hledat Charlie, a při cestě jsem zabila pár monster. Nevím proč, ale musela jsem se zastavit, něco mě nutilo, zastavit se a ohlédnout se.

Když jsem tak učinila, vyskytl se mi pohled na Tonyho, bojujícího s Thanosem o rukavici, se všemi kameny. Musela jsem nechat hledání Charlie a rozeběhla jsem se Tonymu pomoct.

Poté, co jsem se dostala k těm dvěma, jsem skočila na Thanose a snažila jsem se ho nějak omráčit, ublížit, všechno jsem zkoušela, ale on mě jen vzal a odhodil, zase.

Ohlédla jsem se kolem sebe, můj pohled zakotvil na Strange, který mi pohled oplatil, a ukázal mi jeden prst, jeden pokus, jen jeden.

Musela jsem si to pořádně rozmyslet, ale co jsem si tady měla rozmyslet, šlo tady o záchranu země, neměla jsem na výběr, musela jsem to udělat. Vstala jsem, odstrčila Tonyho od Thanose a snažila se mu vzít rukavici, nešlo to, Thanoc mě odstrčil od seve a já spadla na zem, už po třetí, dneska mě všichni jen odhazují, a to se mi moc nelíbí.

,,Jak jsem řekl, jsem, nevyhnutelný.'' A luskl, nic se nestalo, podíval se na rukavici, ve které nic nebylo.

Z posledních zbytků mé moci jsem vytvořila napodobeninu rukavice, aby pasovala přesně na mou ruku, nasadila jsem na ni kameny, a nechala jejich sílu projít do mého těla.

,, A já...jsem...tvá smrt.'' Zavřela jsem oči a luskla.