Hned druhý den ráno jsem se zbalila, nastartovala auto a jela směr New York, a ne, netelepotrovala jsem se tam, protože si svoje schopnosti šetřím pro případ, kdyby se něco zvrtlo, což je nanejvýše pravděpodobné, protože se vždy něco stane v takových situacích, jako je záchrana světa nebo něco podobného.

Za pár hodin jsem stála před Avengers základnou, která se od doby kdy jsem tu byla naposled, nezměnila.

S hlubokým nádechem jsem zamkla auto a vydala se vstříc tomu, co mě čeká, a toho co mě tam uvnitř čeká, jsem se bála víc než samotné smrti.

Vevnitř byla Natasha, Steve, nějakej týpek v obleku astronauta a někdo, koho bych nepoznala, kdybych ho neznala.

,,Bannere?''

Jmenovaný se na mě otočil a se zářivým úsměvem mě přivítal, no to by nebylo divný kdyby neměl asi tři metry a nebyl zelený. ,,Harley, tak rád tě vidím.'' Řekl a objal mě, což by bylo příjemné uvítání kdyby mi nedrtil všechny moje kosti v mém křehkém těle.

,,Nem..ůžu..d..dýchat.'' Zaskřehotala jsem a Bruce mě ihned pustil.

Úlevě jsem se nadechla a vydechla, a snažila se uklidnit z toho, že jsem jen tak tak unikla smrti, podruhý.

,,Takže jsi přijela, to je fajn.'' Usmala se na mě Nat, která tím jen maskovala úšklebek. ,,Taky tě ráda vidím, ehm, co se Bruceovi stalo, že je z něj najednou brokolice skřížena s člověkem lámající nevinný křehký stvoření?''

,,To ti vysvětlím pak, teď jen půjdem vyzkoušet ten stroj času, a pokud to bude fungovat, no, uvidíme co dál.'' Řekla a šla se postavit vedle Steva a Bruce, kteří něco říkali tomu astronautovi, a radši jsem se neptala proč tu mají stroj času a co a ním plánují, jen jsem udělala to co Nat a šla si stoupnout vedle nich.

Po chvíli zpustili cestování časem, a myslela jsem že to výjde když ten Scott, jak jsem se dozvěděla, odcestoval, ale byla to katastrofa.

Místo normálního dospělého Scotta se vrátilo dítě, pak se vrátil dědek Scott a potom mimino Scott, nakonec ho vrátili do původní podoby a vypli to.

,,Cestování časem.'' Vykřikl Brucehulk, jak jsem mu začala říkat, a roztáhl ruce do světových stran. Já jen zakroutila hlavou a radši šla pryč na čerstvý vzduch.

Po chvíli se tam stavil i Steve, postavil se vedle mě a jen se díval do dálky. Ani jeden z nás nic neříkal, a ani jsme nemuseli, nebylo co si říct.

Chvíli jsme tam jen tak stáli, než jsme uslyšeli zvuk motoru auta, které se k nám řítilo. Když auto zastavilo, vystoupil z něj Tony Stark, který si mě ani nevšiml a začal něco mlet Stevovi, kterému podal jeho starý dobrý štít.

,,Ehm, já jsem tu taky Tony, nejsem vzduch.'' Promluvila jsem a zamávala rukama ve vzduchu na důraz mých slov.

,,Ou, jo promiň, nevšiml jsem si tě, vypadáš jinak, nový vlasy?'' Zakroutila jsem hlavou nad Tonyho ''všímavostí'' a jen ho objala, tak nějak jsme se stali kámoši když jsme byli ve vesmíru, se stává no.

Potom přijel i Rhodey, vlastně přiletěl ve svém fešném obleku, a s ním i Nebula a Rocket, jen nám chyběl Thor, pro kterého taky Brucehulk a Rocket odjeli, Clint, a už nám jen chyběli moji bratři.

Měla jsem v plánu jim zavolat, ale neměla jsem na to odvahu, taky by jste se báli svojí rodiny kdyby jste od nich utekli, nic jim neřekli a pět let jim nedali vědět jestli jste naživu nebo někde zakopaní u benzínky.

Naštěstí jsem jim ani volat nemusela, o chvíli později jsem totiž uviděla milovanou Impalu, jak krásně září ve slunečních paprscích. Dean zaparkoval hned vedle Tonyho, a matně jsem slyšela něco z jejich konverzace.

,,...Co se tak může stát?''

Řekl Dean Samovi, do kterého ještě drcnul loktem a usmál se na něj, než si mě oba dva všimli.

Stáli tam jak přikovaní a hleděli jsme na sebe jak největší tupci světa.

,,Ahoj.'' Hlesla jsem do toho tíživého ticha, a ikdyž jsem to řekla potichu, znělo to jako by jsem to vykřičela do celého světa.

Ale pořád nic neříkali, bála jsem se že je to ticho před bouří, než na mě začnou křičet, vyčítat mi to proč jsem odešla a ani jim nedala vědět. Ale to Sam to narušil, tím že udělal jeden krok ke mě, a pak druhý, a pak další a další až stál u mě a pevně mě svíral ve svém náručí.

,,Tolik jsi nám chyběla, mysleli jsme že je po tobě.'' Zamumlal mi Sam do vlasů, a já se musela kvůli tomu pro sebe usmát. ,,Už jednou si mě smrt vzala, po druhé jí to nedovolím.'' Řekla jsem a odtáhla jsem se od něj, abych se mohla podívat do tváře svému staršímu bratrovi, který měl kamennou tvář bez jakékoli známky citů.

,,Hele Deane, strašně mě to mrzí, jo? Já vím že jsem vám měla říct kam jdu a brnknout vám, a taky vím jaké jste si museli projít peklo, že jste museli mít o mě strach a taky že...''

Ale to mě už Dean vtáhnul k sobě do objetí, do toho, do kterého jsem byla vtáhnuta před lety, kdy nám hořel dům a skončilo tak naše dětství, které znamenalo bezpečí, klid, domov. Odtáhl se ode mě, ale jen trochu, aby mi viděl do obličeje, skrčil se tak, aby byl na stejné výškové úrovni jako já a pohrozil mi prstem.

,,Tohle už nikdy, nikdy nedělej, rozumíš? Jinak tě nadoživotí zavřu do bunkru a už z tama nevylezeš, je ti to jasný?''

Chtěla jsem mít vážnou tvář, chtěla jsem se zachovat jako normální člověk a normálně na to kývnout, ale to nešlo, když se tvářil jak matka kázající malému dítěti o tom, že jíst sladkosti před obědem se nemá, plus ten prst tomu dal korunu, takže místo toho jsem vyprskla smíchy a začala se válet na zemi jak postižený lachtan.

,,Co děláš? Já ti tady hrozím a ty se tu válíš.'' To mě rozesmálo ještě víc, smíchy jsem až brečela a bolelo mě břicho, vzduch jsem v plicích téměř neměla a bouchala jsem dlaní o zem, aby to skončilo.

,,Jsi stejně měglá jako obvykle, takže se nic nezměnilo, furt jsi jak dítě.'' Utřela jsem si slzy z očí a vstala jsem. ,, Hele, já jsem třiačtyřicetiletá žena s duší dítěte, to je něco jiného, nejsem ty kterému je čtyřiačtyřicet a nejenom že se chová jak dítě, ale je tím dítětem. A navíc, už bys neměl jíst to nezdravé jídlo, podepisuje se to ne tobě.''

Řekla jsem a poplácala ho po břichu. ,, Nejsem dítě.'' Řekl uraženě a zkřížil si ruce na hrudi. ,,Ale jo.'' Řekli jsme se Samem zároveň a takhle by jsme se dohadovali asi dlouho, kdyby nás nevolali dovnitř, že jsme už všichni. A jde se na to.

Hola, Mishamigos👋taky u vás tak svítí sluníčko jako u nás? Pokud ne, tak je mi vás líto, ale těm co mají to štěstí a svítí jim tak sluníčko, radujte se, blíží se jaro, jeeej😁 jinak se mi pochlubte s pololetním vysvědčením, co jste dostali? Moje vízo tvoří z půlky dvojky, asi šest jedniček a jedna trojka, no jo, matika je zrádná😐😂 Doufám že se vám kapitola líbila, a já doufám že jo, pokud ne, najde si vás moje bageta, šunková bageta😅