Senbi, absolutně vyvedený z míry oním dotykem, se s vytřeštěnýma očima snažil vyprostit ze sevření, protože se mu nelíbilo, že by na něj měl sahat někdo jiný než Byakuya. Náhle prudce oči zavřel, jako by se snažil situaci nevidět a tím se trochu odprostit od strachu, což samozřejmě nevyšlo, a Sousukeho praštil loktem do břicha. Tím se objetí uvolnilo a Senbonzakura byl volný. Okamžitě přiskočil k Byakuyovi, jemuž se vrhl do náruče. Do očí se mu tlačily slzy.

Byakuya ho objal, a jednou rukou ho začal hladit po vlasech, stále byl však ostražitý. ,,Co... tu chceš?!" zavrčel na Sojuna, který doposud nepromluvil ani slovo.

,,Zdravím tě, Byakuyo, můj synu. Již dlouhá doba uplynula od našeho posledního setkání..." začal černovlásek po této otázce.

V tónu jeho hlasu bylo něco, co Kageyoshiho donutilo se zarazit. Celý se napjal, zvláštně po oznámení, kdo je ten muž vlastně zač. Co tady proboha dělal? 

Aizen mezitím pokynul Ginovi, aby opustil místnost, a sám ho následoval. Pokud si Sojun přítomnost toho druhého nebude přát, vyhodí ho sám.

,,Přišel jsem tě hledat, abych tě mohl odvést zpět domů, zpět do Říma. Pamatuješ, co jsi mi tehdy před lety řekl? Slíbil jsi, že se vrátíš..." pokračoval.

,,To ti nedošlo, že jsem utekl? Odešel do dobrovolného exilu, chceš-li?" zavrčel Kuchiki mladší na oplátku, Sojun to však ignoroval.

,,Řekl bych, že tohle je ten otrok, o kterém se Aizen zmiňoval. Opravdu vypadá jako ten bastard Kei..."

Senbonzakura sebou při vyslovení onoho jména cukl. Krom toho, že už něco podobného kdysi zmiňoval Byaki, ho ještě zarazila jedna věc. Jak se o jeho existenci mohl dozvědět Aizen? Nechával snad Byakuyu sledovat, že věděl, že si ho koupil?

,,On není Kei... A proto mu nemůžeš nic udělat," odsekl mu na to Byakuya ledově, ačkoliv uvnitř se chvěl strachy. Proč se tady Sojun objevil? Co chce?

,,Ublí....žit mi?" zašeptal skoro neslyšně Senbonzakura, jehož tvář mohla konkurovat bílé zdi. Instinktivně se zavrtal do Byakuyovy náruče ještě více, ruce mu omotávajíc kolem pasu. ,,Prosím ne..."

,,Neboj... nedovolím, aby se k tobě byť jen na krok přiblížil," slíbil mu Byakuya a pak se obrátil na Sojuna. ,,Vypadni, utíkej, zachraň se, neboť pokud zůstaneš, zem zabarví potoky tvé krve."

Senbi se rozhodl mu věřit, přesto se však nemohl zbavit toho děsivého pocitu, že se na něj někdo vrhá s nožem, aby ho potrestal za neposlušnost. Znovu mu přeběhl mráz po zádech, značíc, že se dostali do špatné situace.

,,Silná slova, od někoho s tvou silou..." ušklíbl se nejstarší, což byla jeho první grimasa. ,,Počítej s tím, že pokud zaútočíš, dopadne to jako posledně."

,,Byakuya je silný!" Senbon si ani nestihl všimnout, že zareagoval, a už stál otočený čelem k Sojunovi. Zůstával stále v Byakuyově objetí. Pořád se celý třásl, ale ve tváři měl odhodlaný výraz. Byl připraven svého pána bránit při střetu za každou cenu, a to i přesto, že věděl, že by ho to bolelo.

,,Není," oponoval mu nejstarší a na svého syna se zadíval. ,,Viď, Byakuyo?"

,,Ale je!" opáčil Senbonzakura, který si byl svým názorem zcela jistý. Prostě si nemohl připustit, že by jeho pán byl nějaký slaboch. Byakuya ne.

Kuchiki mladší, o kterém se po celou dobu mluvilo, jen sklopil oči a sklonil se k mladšího uchu. ,,Prosím, uteč. Vrať se do sídla."

,,Cože?!" vypískl Kageyoshi nad jeho náhlou žádostí, jelikož nic takového nečekal. K černovláskovi se otočil čelem a natáhl svou dlaň k jeho tváři. ,,Co to proboha říkáš?"

,,Do tohohle... tě nechci zatahovat," povzdechl si starší. ,,Je to příliš nebezpečné. Nebo spíše... on je příliš nebezpečný a schopný čehokoliv. A já nechci, aby ti ublížil."

,,Staráš se o svého otroka? Spíš on by se měl starat o tebe, není-liž pravda? Jen uteč, synu můj, uteč a zanech tady svého sluhu," nabádal ho nejstarší Kuchiki, který k nim v tu samou chvíli udělal pár kroků a značně tak snížil vzdálenost mezi nimi. Po tváři mu poletoval úšklebek, jenž neměl v blízké budoucnosti zmizet.

Byakuya v tu chvíli přemístil Senbonzakuru za svá záda tak, aby na něj Sojun nemohl.

,,Uteč, o mě se nestarej!" rozkázal mu naposledy, než jej pustil a tasil meč, který měl po celou dobu schovaný v pochvě.

Když Senbimu padl pohled na onen ostrý předmět, silně sebou trhl. Zorničky se mu rozšířily strachem, který ho znenadání polil, a dokonce několikrát zakopl, jak spěšně couval. Meče a celkově různé druhy zbraní ho vyloženě děsily, ještě k tomu, pokud je držel nějaký člověk.

Onen meč však nemířil na něj, mířil na Sojuna, jemuž stále na tváři pohrával úšklebek. ,,Myslíš si, že mě tentokrát dokážeš byť jen škrábnout?"

Právě tehdy se rozevřely dveře, ke kterým couval Senbi, a vynořil se z nich samotný Aizen. Vrhl po Byakuyovi rozezlený pohled, načež zachytil Senbonzakuru za paži. ,,Skryj tu zbraň."

Jakmile to Byakuya spatřil, neměl na vybranou. Svůj meč upustil a ten se zařinčením spadl na podlahu, kde zůstal ležet.

Kageyoshi jen polekaně zíral na sevření své paže a snažil se všemožně vykroutit, tím si ale moc nepomohl, neboť si ho tím Aizen táhl blíž k sobě. Začínal už skoro hysterčit, zvláště když si ho k sobě hnědovlasý přitáhl a ovinul mu jednu ruku kolem pasu.

,,Sousuke... pusť ho...," zavrčel Kuchiki mladší a probodával hnědovlasého pohledem. Věděl, že kdyby se k němu přiblížil, mohl by tím ohrozit Kageyoshiho, ale prostě to nemohl nechat takto.

Senbimu se stáhl žaludek, protože věděl, že se nedokáže bránit. Prostě jen pevně zavřel oči a pokusil se nezaječet, což šlo velice těžko. Pouze doufal, že ho hnědovlásek brzy pustí. Na co ho vůbec chtěl?

,,Sousuke!" zašeptal Byakuya vražedně, stále se mu však nedostalo odpovědi.

,,Je to marné, synu," ozvalo se v tu chvíli za jeho zády a na ramenu mu přistála Sojunova ruka. Při tomto doteku se Byakuya nemohl ovládnout, prostě se strachy zatřásl.

,,Odveď ho ven, Aizene. Nemyslím, že zrovna na tohle by se chtěl dívat," nařídil pak císař hnědovláskovi.

,,Odvést tohle jehňátko, nebo tvého syna?" ušklíbl se vládce, který by nebyl ani proti jedné z těchto možností. Avšak to, že u sebe měl momentálně někoho, kdo pro něj byl zcela neznámý, ho vzrušovalo. Tak, kterého z nich?

,,Toho... jak se vlastně jmenuje?" poukázal Sojun směrem ke Kageyoshimu. ,,Chtěl bych si se svým synem... promluvit, jestli rozumíš."

Senbiho žaludek udělal několik kotoulů, neboť se musel hodně přemáhat, aby se nerozbrečel. Strašně se bál, nedokázal to potlačit. Chtěl k Byakuyovi, k nikomu jinému. Nikdo jiný neměl právo se ho dotýkat, patřil jen jemu.

,,Rozumím," přikývl Aizen a zatáhl svůj úlovek dozadu, kde vzápětí i se vzpírajícím se Senbim zmizel ve dveřích.

Byakuya se okamžitě chtěl vydat za nimi, vyrvat Senbonzakuru z Aizenových spárů, v tom mu ovšem bylo zabráněno Sojunem, který ho prudce přirazil ke zdi, až měl mladší pocit, že mu vyrazil dech.

,,Tááák, copak si dáme, hmm?" přemýšlel nahlas Aizen, který s ďábelským úsměvem na rtech vláčel zoufalého Senbonzakuru chodbami. Nakonec ho zatáhl do jedné z velkých místností, kde už u malého konferenčního stolku posedával Gin. 

,,Skvělé načasování, pane. Čaj je hotov," oznámil culící se stříbrovlásek, načež pokynul na místo vedle sebe a místo naproti. Senbi na něj vyděšeně zíral, protože tenhle ho děsil ještě víc než hnědovlasý, který ho držel v poloobjetí.

,,Bezva!" zajásal panovník a docupital na své místečko. Nehodlal však Senbonzakuru pustit, ještě by utekl, takže si ho hezky stáhl obkročmo na klín. Schválně si ho otočil tváří k sobě, aby si ho mohl co nejlépe prohlédnout.

,,Jak že se to jmenuje? Senbonzakura, že?" pousmál se Ichimaru, ačkoliv to na něm nebylo poznat. Usmíval se totiž pořád.

Aizen přikývl a natáhl se pro hrneček svého oblíbeného zeleného čaje. Ten pak přitáhl až k Senbiho ústům, snažíc se ho donutit se napít. Senbiho rty tvořily jen úzkou linku, jak je měl pevně semknuté, tudíž se svým plánem neuspěl.

,,Vypadá to, že je pěkně vzpurný. Stejně jako Byakuya. Ále myslím, že po dnešku oba zkrotnou," usoudil mladší, když tuto skutečnost spatřil.

,,Nyaaaaaa, ale já na něj nechci být zlý..." zamumlal si Aizen skoro žalostně, přičemž odložil hrneček stranou. Volnou rukou pohladil svůj úlovek po tváři, stále nespouštějíc svůj pohled z jeho vystrašených očí.

,,Však taky nemusíš. Víš přece, co chce udělat Sojun. Řekl bych, že se to podepíše i na Senbonzakurovi," zapřemýšlel Gin a trochu pootevřel své věcně zavřené oči.

Jakmile na sobě Kageyoshi ucítil jeho pohled, vyděšeně zavřel oči. Ten stříbrovlásek ho tak neskutečně děsil, že se instinktivně víc přivinul k Aizenovi, i když to také nebyla ta nejhezčí vyhlídka. Jenže rozhodně se zdál být víc fajn než Ichimaru.

,,Noták, neboj seee," pohladil ho Sousuke několikrát po zádech a obdařil ho vřelým poloúsměvem. Snažil se mu tak vnutit fakt, že mu nechce ublížit. Teda... zatím.

Mezitím se Byakuya stačil jakž takž sesbírat a odpoutat se od zdi. Jakmile udělal jediný krok, opět narazil na svého otce.

,,Prosím, Byakuyo, chci si jen promluvit," povzdechl si Sojun. ,,Pak tě pustím, dej mi jen malou chvilku."

,,Tak fajn. Máš pět minut," souhlasil nakonec mladší a sedl si do křesla, které mu jeho otec ukázal. Vzápětí obdržel ještě pohár s jakýmsi nápojem, který si vzal i císař.

,,Synu, chci aby ses vrátil domů... zpět do Říma..." začal starší. V tu chvíli se aristokrat v křesle malém zadusil nápojem, kterého se právě napil.

,,Nikdy!"

,,Neptal jsem se tě na tvůj názor. Řekl jsem, že chci, aby ses vrátil. Nemluvil jsem i tom, že chci, abys to udělal dobrovolně," ušklíbl se jeho odmítnutí druhý Kuchiki. ,,Jo a mimochodem, neměl bys přijímat nápoj od člověka, jako jsem já..." dodal, stále s úsměvem na rtech.

A právě tehdy si Byakuya uvědomil svou chybu, nemohl s tím však nic udělat. Před očima se mu zatmělo a mezi prsty mu proklouzl pohár s uspávadlem, jež bylo přimícháno do vína. Ona rudá tekutina se rozlila po zemi, zatímco mladý černovlásek se v bezvědomí svalil přímo do náruče svého nenáviděného otce.

,,Co se mnou... chcete dělat?" špitl tiše Senbonzakura, omotávajíc své ruce kolem Aizenova těla. Měl pocit, že ho Gin každým svým pohledem zabíjí, spaluje, propichuje. Strach ho už zcela ochromil, jednal pouze instinktivně. 

Hnědovlasý ho znovu několikrát pohladil po zádech, přičemž věnoval jeden letmý polibek jeho nastavenému krčku. ,,Máme tě jen... zabavit..."

A právě v tom okamžiku, kdy se ho znovu pokusil políbit, se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupil Sojun, s úsměvem na rtech.

,,Šlo to snadno. Nevěřil jsem, že se tak snadno chytí do pasti. Děkuji, Sousuke."

,,Oooh, vážně?" uculil se hnědovlasý, načež se od své oběti kousek odklonil, aby se mohl ohlédnout po Sojunovi. ,,Netušil jsem, že to půjde tak snadno. Co mám udělat s ním? Nechceš ho s sebou?"

,,Hmmm... A víš, že jo? Když ho vezmu s sebou, třeba nebude Byakuya tak naštvaný," zamyslel se císař nad touto nabídkou.

,,Já ho totiž k ničemu nevyužiju. Služebnictva mám mnoho a o zbytek a mé potěšení se stará Gin," pokračoval Sousuke s pokrčením ramen a několikrát pohladil Senbiho po zádech, neboť se chudák celý třásl.

Senbiho pomyšlení, že by ho měl Aizen vydat Sojunovi, ho vystresovalo ještě víc. Nedokázal nic říct, nic udělat, nijak se bránit.

,,Tak fajn, beru ho s sebou," pokrčil starší rameny a Senbonzakuru od Aizena doslova odtrhl. ,,Pojď," přikázal mu a začal ho strkat před sebou.

Avšak kvůli tomuto nečekanému pohybu Senbi neudržel rovnováhu a při jednom silnějším strčení zakopl. Jeho tělo se s hlasitou ránou sneslo k zemi, ze které se mladík začal spěšně zvedat.

,,Bože, ani chodit neumíš. K čemu tomu Byakuyovi jsi?" povzdechl si starší a hrubě ho ze země zvedl vlastními silami. Poté ho zvedl, přehodil si ho přes rameno a vydal se ke dveřím.

Senbi se sice nějakou dobu vzpíral, jenže to mu nebylo nic platné. Sojun měl o mnoho větší sílu, neboť Senbon byl se svou podváhou ještě lehčí než obyčejný muž jeho výšky. Nakonec se tedy jen křečovitě zachytil jeho zad a snažil se překonat vlastní strach, který ho obklopoval ze všech stran. Nedokázal se ho zbavit.

Sojun se ještě naposledy rozloučil s Aizenem a jeho pravou rukou, načež vyšel ven. Senbiho donesl až k vozu, uvnitř kterého už ležel svázaný Byakuya, který byl stále v bezvědomí. Složil mladíka vedle něj, zabezpečil závoru a poté vyšel ven.

Když ho Senbi spatřil, celý ztuhl. Okamžitě se k němu vrhl a začal ho zběsile rozvazovat, jelikož se na to nedokázal dívat. Po tváři mu stekla jedna slza. Bál se o něj.

Sojun nasedl na místo kočího a pobídl koně do klusu. Nebyl tu oficiálně, tudíž s sebou neměl žádné služebnictvo, družinu, ani ochranku. To mu totiž pomáhalo se skrýt před zvědavýma očima.

Senbi stihl svého pána zcela odvázat a přitáhnout si ho do náruče, v níž ho následně kolíbal. Rukou ho hladil po vlasech, čímž se snažil dát do pořádku. Trochu se uklidnil, když zjistil, že jsou jeho životní funkce v pohodě, stejně byl ale přespříliš vyděšený.

O několik týdnů později

Byakuya už přestal počítat, jak dlouho jsou na cestě. Probral se již téměř před čtyřiceti dny, od té doby však ani trochu nepřekonal onu únavu, jež byla jedním z účinků jedu, který do něj Sojun vpravil. Netušil ani, kde jsou, ale něco mu říkalo, že rodná země je blízko.

Senbi mu momentálně pospával na rameni, protože byl sám z té dlouhé cesty unavený. A taky měl nehorázný hlad, břicho mu kručelo i ze spánku. Byl zvyklý přežívat jen s minimem jídla, ale tohle bylo až moc málo.

Konec tohoto trápení však brzy nadešel, neboť Sojun zastavil a přešel k přívěsu, ve kterém byli více méně vězněni. ,,Jsme tady..." oznámil.

Avšak Senbi poklidně oddychoval dál, pouze si majetnicky obmotal jednu ruku kolem Byakiho bříška. I ve snu měl pocit, že ho musí chránit, aby se mu nic nestalo.

,,Takže přece jen si sem měl namířeno," povzdechl si Byakuya, který se již se svým osudem smířil. Odtud se už znovu nedostane.

,,Bezpečí... je v bezpečí..." zamumlal ze spánku Senbi, který už věděl, že je jeho pán živý a zdravý, neboť u sebe cítil jeho životní teplo. S tichým povzdechem se mírně pousmál, že už se nemusí bát.

Kuchiki mladši ho s mírným úsměvem objal, pak pohlédl na otce a jeho úsměv opět povadl. ,,Nechápu, co tím sleduješ, ale zřejmě nemám na vybranou. Avšak, pamatuj si, že když budu mít možnost, znovu zmizím, daleko za hranice tvé říše," sdělil mu, čemuž se Sojun ihned ušklíbl.

,,Vzbuď si toho malého a pak půjdeme domů."

Jeho syn se na něj zamračil, jal se ovšem plnit jeho rozkaz, bez odporu. Věděl, že to tak bude lepší. Opatrně ze Senbiho stáhl své ruce a naklonil se k jeho oušku. ,,Vstávej, Senbi..."

Mladší, jako by vycítil jeho náhlou blízkost, se k němu trošku naklonil a otřel se svými rty o jeho šíji. ,,Ještě pět minut..."

,,Slibuju, že za chvilku budeš moct spát celý den, ale teď se prosím probudˇ," pokračoval Byakuya a pohladil ho po vlasech.

Senbi si hlasitě zívl a začal pomalu otevírat oči, hezky jedno po druhém. Když se jeho rozespalý pohled střetl s tím Byakuyovým, nepatrně se pousmál. ,,Beru tě za slovo."

,,Já zas beru na svědomí tohle," zasmál se jeho výroku starší, poté opět zvážněl a pomohl mu na nohy. Jakmile oba bezpečně stáli na zemi, zadíval se na Sojuna.

Senbonzakura se téměř okamžitě skryl za záda svého pána, aby se tak vyhnul pohledu druhého Kuchikiho. Ten muž ho stále děsil, nemohl si pomoci, ale poblíž Byakiho se cítil jistější.

Byakuya mu to nezazlíval, i on sám se v hloubi duše svého otce bál, nikdy by to však nepřiznal. Se sebejistým pohledem tedy vykročil směrem k němu, neboť Sojun už ušel několik kroků, namířeno měl k obrovskému paláci, jenž se tyčil uprostřed onoho překrásného města, vystavěného z mramoru.

Senbon ho opatrně následoval, vypadal jako nějaké nejisté, vyplašené zvíře. Když se svým pánem konečně srovnal krok, pro uklidnění dokonce vyhledal jeho ruku a propletl si s ním prsty. Ačkoliv byl vystrašený, nedokázal se ubránit pohledu na to úžasné místo, na nějž se dostal. Bylo to tak zcela jiné než v jeho rodné zemi.

,,Tohle... vrací vzpomínky," zašeptal Byakuya směrem k němu. ,,Jak je to již dlouho, co jsem zde byl naposledy? Tehdy jsem si přísahal, že se již nikdy nevrátím..."

Senbi tiše polknul, vybavilo se mu totiž to, co mu Byakuya říkal v jednom z prvních dní, kdy byl v jeho panství. Povídal mu o tom, co se mu stalo v minulosti. Bude se snad opakovat něco podobného?

,,Nedovolím, aby se ti něco stalo. I kdyby mě to mělo stát život, tak nikomu nedovolím, aby ti zkřivil byť jen jediný vlas," slíbil mu Kuchiki, jakoby byl schopen číst jeho myšlenky.

Senbonzakura na vteřinku zesílil stisk jejich rukou, jenž pak ho opět uvolnil. Nervózně se oklepal a nasadil nepatrný, vděčný úsměv. ,,To bych měl říkat já..."

Byakuya se nad tímto prohlášením jen pousmál a mírně zavrtěl hlavou. Poté šli už jen mlčky, po celou dobu jejich cesty. Nakonec dorazili k jejich cíli, císařově paláci. Sojun je zavedl dovnitř a pak promluvil k Byakuyovi.

,,Věřím, že se tu dobře význáš. Pohybovat se můžete pouze po budově, ven ani krůček. Ach ano, ještě jedna maličkost. Ty i ten tvůj malý budete bydlet v Keiově pokoji. Snad to nevadí..." Při poslední větě se mu na tváři objevil úšklebek.

Senbi sebou tak nějak zvláštně trhnul, zvláště při vyslovení jména Byakuyova bratra, a obezřetně se na Sojuna zadíval. Tahle situace se mu vůbec nelíbila, něco se mu prostě nezdálo. Proč by jim nechával takovou volnost, když je v podstatě unesl?

V Byakuyových očích se nebezpečně zablesklo, nesměl však projevit žádnou slabost. Ne před Sojunem. ,,Dobře," řekl chladně a pak chytl mladšího za ruku a rozešel se směrem nahoru.

Senbonzakura jen vyjukaně hleděl na záda svého pána a poslušně ho následoval. Nechával mu celou svou osobu, protože věděl, že je teď nejspíš starší vykolejený. A také se tady vůbec nevyznal, bylo to pro něj zcela cizí prostředí.

Za několik minut dorazili až před dveře, které Byakuya prudce rozrazil a zalapal po dechu. ,,Ten zmetek... Nic se tu nezměnilo. Vypadá to tu přesně jako tehdy."

,,Uhm... Byakuyo?" oslovil ho opatrně Senbi a starostlivě mu položil svou lehkou dlaň na rameno. Reakce staršího ho upřímně šokovala, nic takového nečekal.

,,Udělal to schválně, tímhle mě trestá za můj útěk," povzdechl si starší a jeho ruku na svém rameni stiskl. ,,Promiň. Omlouvám se, že jsem tě do toho všeho zatáhl."

,,Jestli si chceš vybít svůj vztek, zlost, bolest, cokoliv... můžeš na mě. Tobě jsem schopen to dovolit..." zamumlal Senbi a druhou ruku mu omotal kolem pasu, přičemž si o něj opřel hlavu. ,,Myslím to zcela vážně."

,,Proč říkáš takové věci? Víš přece, že bych ti nikdy neublížil," zašeptal starší a pohladil ho po vlasech. ,,Jen... je to dost těžké. Všechny vzpomínky se mi vrací a on mi naschvál přikáže bydlet v tomto pokoji."

,,Nemusíš mě využít v tomhle směru... pokud ti pomůžu, čímkoliv, tak si se mnou hraj, jak uznáš za vhodné." Senbonova tichá slova byla myšlena zcela upřímně, kdyby totiž upřímná nebyla, ani by je nevyslovil. Hned na to se svými rty přitisknul k Byakuyovu bělostnému krčku, jenž obdařil motýlím polibkem. Chtěl mu naznačit, jaký směr původně myslel.

Kuchiki na něj jen trochu smutně pohlédl, pak však zachytil jeho bradu dvěma prsty, zvedl ji a lehce jej políbil. Měl pocit, že díky Kageyoshimu se uklidňuje, ale stejně byl vykolejený dost.

,,Hnnnnn..." Senbi jen zavrněl a sám se zapojil, čímž z nevinného doteku udělal polibek plnohodnotný. Tak nějak intuitivně tušil, že by mohl tento způsob uklidnění na Byakuyu zafungovat. Nechtěl ho do ničeho nutit, spíš tak trošku nutil sebe, ale to bylo vedlejší. Hlavní bylo, aby se jeho pán cítil dobře. Věděl, že když si to bude užívat on, užije si to také.

,,Vypadá to, že strach budu tentokrát překonávat já. Pomužeš mi?" zeptal se Byakuya do polibku, který po chvíli rozpojil, protože mu došel dech.

,,Nejsi jediný, kdo je tady z toho vyděšený," opáčil na to Senbi a kousek od něj odstoupil. Sklopil pohled, načež ho obešel a pomalu se usadil na postel. Pravdou bylo, že i když ho toto místo zaujalo, bylo pro něj zcela neznámé, což se dost podepsalo na jeho psychickém stavu.

Byakuya se ho rozhodl napodobit. Činy ovšem byly těžší, než myšlenky. Bylo pro něj hodně těžké, být znovu v bratrově pokoji, vracelo to vzpomínky. Příjemné, smutné a bolestné. Nakonec, po dlouhém přemlouvání své osoby, opravdu udělal několik kroků a do onoho dobře známého pokoje vstoupil.

,,Chápu, že je to pro tebe těžké," protrhl ono ticho jako první Senbi a pokynul mu, aby se vedle něj posadil. Vyčkával, jestli tak černovlasý udělá nebo ne.

Onen černovlásek nervózně polkl, pak se však přemístil až k posteli a klesl na ní vedle něj, přičemž se na něj bezděčně natiskl.

,,Pojď ke mně, ty šmudlo..." usmál se Senbonzakura znenadání a rozpřáhl ruce, aby se mohl Byakuya schoulet do jeho náruče, pokud by chtěl. Nezapomněl přitom roztomile zamrkat.

A Kuchiki této nabídky vděčně využil. Sedl si mu obkročmo na klín, obtočil kolem něj nohy a objal ho, jak nejvíc dokázal.

,,H-hej! Jdeš na to nějak rychle," uculil se mladší, neboť kvůli náhlému zvýšení váhy přepadával dozadu, kam vzápětí opravdu sletěl. Zády se naplácl na postel s Byakuyou na sobě, až se mu povolila gumička od vlasů, která sice nespadla, ale několik pramenů jeho vlasů uvolnila.

Byakuya to však naprosto ignoroval, jen ho dál pevně objímal, zavřel oči a čichal jeho vůni. Tato kombinace ho pomaličku uklidňovala.

Senbi se proto rozhodl ho jen hladit po vlasech, ačkoliv ho musel od sebe za pár vteřin odtlačit směrem vzhůru, jinak by se asi udusil.

,,Gomen," špitl Byaki a natočil se tak, aby mohl Senbonzakura v klidu dýchat, a opět se na něj položil.

Senbonzakura využil toho, že mu tak nastavil svůj hebký krček, na nějž mu daroval slabý motýlí polibek. Nic intenzivního, pouze letmý dotek. Přesto to musel starší zřetelně cítit.

,,Mmmmm..." zavrněl v reakci, protože to bylo zatraceně příjemné. Částečně se cítil provinile, když tohle dělali zrovna v Keiově pokoji.

,,Vůbec nechápu, jak zrovna já můžu začínat něco takovýho dobrovolně... vážně jsi mě změnil," uchechtl se mladší, přičemž mu věnoval další ze série oněch něžných doteků. Zároveň s tím si sáhl do vlasů a vymotal z nich onu zbloudilou gumičku, která když nedržela na svém místě, tak byla zcela nepotřebná.

,,A na jakou stranu? K lepšímu, nebo k horšímu?" zajímal se Byakuya, a do oněch vlasů vpletl svou ruku.

,,To vážně nevím. Ale řeknu ti, že do doby, než jsem tě poznal, jsem ani jednou nepomyslel na to, že bych někoho dobrovolně políbil, nebo chtěl i něco víc..." Při těchto slovech se mírně začervenal, kvůli čemuž byl nucen odvrátit hlavu stranou.

,,Takže jsem tě dostal do normálu, řekl bych," uculil se Byakuya a provokativně ho lehce kousl do ucha, které mu mladší nevědomky nastavil.

,,Hnnn... nemyslím, že je úplně normální, když začínám chovat city k někomu, ke komu bych si to nikdy neměl dovolit..." zahučel Senbi co nejtišeji, aby ho moc nebylo slyšet. Jeho tvář získala ještě červenější odstín.

Byakuya to samozřejmě slyšel a jeho srdce radostí poskočilo, protože takováto slova si přál slyšet už dlouho. ,,Vážně? Tak v tom případě jsme nenormální oba."

,,A taky bych nikdy nevěřil, že..." začal Senbi, avšak svou větu nedokončil. Místo toho zaplul svou dlaní do Byakiho vlasů a za týl si ho přitáhl k sobě. Hned vzápětí mu ukradl polibek, který byl už o dost důraznější než všechny ostatní. Jen, co se od něj odtrhnul, pokračoval: ,,... udělám něco takového."

,,Tomuhle bych taky nevěřil, kdybych to právě nezažil," pousmál se Byaki a oplatil mu stejnou mincí.

,,Ale pořád... nemám v tomhle oboru žádné zkušenosti. Musíš mě zaučit, Bya-ku-yo." Na vyslabikování jeho jména si dal Senbonzakura zvláště pozor, tušil, že by to totiž mohlo mít na jeho pána nějaký účinek. Co zjistil, někteří lidé byli na své jméno dost hákliví.

,,Zajímalo by mě, jak to myslíš," uchectl se Byakuya, avšak nic dalšího neřekl. Místo toho jen začal jazykem škádlit Kageyoshiho ušní lalůček. Jednou rukou přejížděl po lemu jeho trička, pod které poté vklouzl. Koneckonců, budou se muset převléknout do evropského stylu, takže nevadí, když mladšímu tento kus oděvu svlékne.

Senbonzakura při tom doteku na moment ztuhnul, jeho nejistota se však brzy rozplynula. Byl si jistý, že by Kuchiki neprovedl nic, co by se mu nemělo líbit. Nechal se tedy opečovávat a schválně se lehce nadzvedl, čímž se otřel svým klínem o ten jeho. Svým způsobem ho starší dráždil už od doby, kdy se na něj posadil, ale zatím to nedal až tak moc najevo.