Byakuyu jeho náhlá odvaha docela překvapila, nic však nenamítal. Po chvíli ticha, kdy se mladší uklidnil, se odvážil odhrnout jeden pramen černých vlasů z jeho tváře.

Mladší sebou trhavě několikrát škubl, drtíc mezi prsty deku, jež mu stále ležela na kolenou. Netušil, co by měl dělat, byl si ale jist jedním: strach ho pomalu opouštěl. To ale bylo jenom dobře, nebo snad ne?

Kuchiki už se ho dále nedotýkal, už takto pravděpodobně překročil hranici. Nejradši by sice mladšího začal po oněch vlasech hladit, tomuto nutkání však odolal.

Senbi po nějaké době, kdy se mu konečně podařilo se do přijatelné míry uklidnit, pomalu zavřel oči. Chtělo se mu spát, tak moc se mu chtělo spát, že by byl hřích snažit se být vzhůru. Únava stále více překonávala zbytky děsivého strachu, tudíž se zanedlouho úplně uvolnil. Prsty přestal křečovitě svírat deku, načež se stalo to, po čemž toužil. Usnul.

O několik hodin později

,,Kuchiki-sama...," tichý šepot Renjiho Abaraie, který právě přinesl těm dvěma večeři, se rozléhal celou místností. Ačkoliv se to nezdálo, jak Senbi, tak Byakuya společně u stěny prospali celý den a teď přišel čas vstávat. Jako první se však probudil Byakuya, který od něj jídlo s poděkováním přebral a nechal ho odejít. Jejich večeři položil na zem, doufajíc, že tentokrát mladšího k jídlu přesvědčí.

Co se ale stalo, další z nečekaných věcí na seznam, bylo, že se Senbonzakura ne a ne probudit. Místo toho se mu svezla hlava z Byakuyova ramene a uvelebil se místo toho v jeho klíně, natočen zády k němu. Deka, jíž předtím dostal, se mu zamotala do nohou, ale tomu pozornost nevěnoval.

Kuchiki, zaražen a překvapen, přesto rozhodnut, že ho budit nebude, se po oné dece natáhl a po dlouhém a strastiplném boji se mu podařilo mladšího opravdu znovu přikrýt, i když by byl vážně radši, kdyby si Senbi našel jiný polštář.

Ten to ale evidentně v plánu neměl, protože se zdálo, že díky té dece usnul ještě tvrději. Už to bylo dlouho, co naposledy pořádně spal, nebylo se tedy čemu divit, že se ještě neprobudil.

Byakuya se ho proto tedy rozhodl nechat, neboť Senbi si to nepochybně zasloužil. Sám se natáhl po sklenici s vodou, kterou mu Renji taktéž přinesl a trochu se napil. Přemýšlel, co by teď mohl dělat. Odejít nemohl, zaprvé by ti vzbudil spícího a také by nejspíš přišla jejich včerejší snaha nazmar. Vypadalo to, že spí hodně tvrdě. Jaké měl tedy možnosti, než s ním zůstat?

Najednou sebou mladší cukl. A nejen jednou, hned několikrát trhl hlavou a vzápětí s ní i zavrtěl ze strany na stranu. Začínal se třást, dokonce si i rukama stiskl paže, jako kdyby se je snažil uklidnit. Po bledé tváři mu skanula jedna slza.

Kuchiki nevěděl, co by to konkrétně mohlo znamenat, napadlo ho však, že má mladší noční můru, nebo se mu formou spánku vrací nějaké špatné vzpomínky. Nenapadlo ho tedy nic jiného, než Senbiho pevně objemout, pokusit se od něj zahnat ony zlé síly.

Avšak jemu se po tváři jen prohnaly další a další slané kapičky, stejně tak si přitiskl kolena k tělu. Vypadalo to, že je jeho noční můra slabší, ale stále se dost silně chvěl. Nechal se ale objímat, neodstrčil ho. Mohlo to znamenat úspěch?

Byakuya by si velmi přál, aby to byla pravda. Vůbec netušil, co by měl dělat dále a mladšího se mu probouzet nechtělo, takže jen zůstal sedět a snažil se u něj vzbudit pocit bezpečí.

On se ale za pár vteřin vzbudil sám a silně se polekal, když zjistil, že je u Byakuyi tak blízko. Okamžitě se dožadoval svobody, snažíc se uniknout z jeho sevření.

A Kuchiki ho opravdu pustil, i když možná trochu nerad, za což se v duchu musel okřiknout.

Mladší jen vyjeveně zíral na čtyřech na podlahu a hlasitě oddechoval, stírajíc si slzy z tváří. Tohle vážně nechtěl. Už tak ho Byakuya musel považovat za slabocha, nemusel ho tedy ještě vidět brečet. Přestože bylo jeho srdce stažené úzkostí, přišlo mu, že je jeho strach menší než dříve.

,,Uhmm... V pořádku?" optal se ho opatrně starší po chvíli, kdy se mladší snažil uklidnit.

Senbon se urovnal do sedu, prsty zabořené ve vlasech. Párkrát hlavou kývl, protože věděl, že to musí překonat, ať to stojí, co to stojí.

Kuchiki byl v pokušení se ho dotknout, chtěl mu nějakým způsobem pomoci. Věděl však, že by ho tím akorát tak vyděsil a proto zůstal na svém místě a tiše ho pozoroval.

Ale Senbi přesně věděl, na co druhý myslí. Nechtěl, aby se ho kdokoliv dotýkal, proč by na něj někdo chtěl sahat? Jenže na Byakuyovi to šlo doslova vidět, jeho oči, do nichž se Senbi opatrně zahleděl, to prozrazovaly.

S polknutím odvrátil hlavu a pevně zavřel víčka. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, načež, čím překvapil i sám sebe, zašeptal: ,,Zkus..."

Byakuya po tomto svolení ještě chvíli váhal, pak však svůj strach překonal a opatrně odhrnul Senbimu vlasy z tváře, načež mu nejprve položil ruku na rameno.

Senbonzakura se lekl a slabě sebou cukl, snažil se to však nedávat moc najevo. Chtěl překonat svůj strach, chtěl být jako ostatní. A Byakuyovi... začínal k němu cítit něco, co doposud k nikomu jinému. Kuchiki si získal alespoň malou část jeho důvěry.

,,Dáš si se mnou večeři... prosím?" zeptal se starší černovlásek po chvíli váhavě.

Mladší měl hlad jako vlk, jenže na nic chuť neměl. Vůbec na nic. Měl teď dost starostí s tím, jak se dát do pořádku, jak se vyrovnat s tím, že někoho nechává, aby se ho dotýkal. Bál se, že i přesto, jak se Kuchiki navenek chová, by ho mohl zradit, ublížit mu. Možná to byly neoprávněné pocity, ale strach, jenž ho začínal pomaličku opouštět, byl vedoucím jeho myšlenek.

,,Tak možná později," kývl starší, který věděl, že by teď po něm chtěl moc. Už takhle jejich vzájemný 'vztah' hodně pokročil.

Senbonzakura jen přitakal pokývnutím, ale protože měl zavřené oči, nic neviděl. Bylo by pro něj lepší, kdyby je otevřel? Jak se říká, oči jsou brána do duše, takže když by se na Byakuyu díval, pomohlo by mu to překonat ten nesnesitelný strach?

V tu chvíli ho však Kuchiki docela překvapil, neboť si jej přitáhl k sobě a omotal kolem něj své ruce. Svou tvář mu zabořil do oněch hebkých vlasů.

Senbonzakura si musel skousnout ret, jinak by úlekem asi vyjekl. Nebolelo to, to v žádném případě, ale hodně ho to vyděsilo. Srdce mu tlouklo až v krku, krev mu bušila v uších, hlasitě lapal po dechu. Musel to ale vydržet, nemohl se od něj teď odtrhnout.

Byakuya věděl, že pokud překonají tohle, zase to bude poněkud lehčí. Proto setrvával tak jak byl a jen čekal.

Musel to překonat. Když už to zašlo tak daleko, musel svůj strach překonat. Pokud ho překoná, stane se tak silnější a bude o krok blíž k tomu, být normálním člověkem. A Senbimu se to dařilo. Snažil se být uvolněný a klidný, což u něj vyžadovalo dost a dost přemáhání se. Po nějaké době ale došlo konečně k tomu, o co šlo už od začátku. Senbonzakura se odprostil od části svého strachu a staršímu se v náruči podvolil.

Ten v duchu zajásal a uculil se do jeho vlasů, zatímco ho ještě stále objímal. Byl rád, že se ho už nebojí až v takové míře. Tímto tempem by si mohl získat jeho plnou důvěru a možná i přátelství.

Mladší nasucho polkl, opatrně otevírajíc oči. Za jeden jediný den udělal tolik věcí, o nichž se mu za celý život ani nesnilo. Pořád se bál, pořád se bál toho, že by mu Byakuya mohl ublížit. Avšak to teď mohlo jít stranou, cosi v něm ho přesvědčovalo, že mu alespoň na chvíli může věřit.

,,Mám... hlad," zašeptal skoro neslyšeně, přičemž trochu naklonil hlavu stranou. Chtěl na svého pána vidět, protože cítil jeho obličej, jeho nos i rty na svém krku. Nebylo to zas až tak hrozné vydržet, jak si vždy představoval.

,,Tak se půjdeme najíst, ju?" usmál se šťastně Byaki, kterého to nehorázně potešilo. Pak mladšího pustil, aby se oba mohli volně hýbat.

Senbon kývl a oddychl si, že už nemusí být v tom, na jednu stranu mučivém, sevření. Byl sice rád, že začíná po dlouhé době překonávat svůj strach, ale byl by rád jen za malé krůčky a ne za hotové skoky. Nemuselo by to dobře vycházet.

Byakuya se po tomto jeho souhlasu natáhl a přitáhl k nim tác s jídlem, který předtím přinesl Renji a Kuchiki ho dal bokem.

Senbi na něj jen vyjukaně koukal, respektive na onen podnos s občerstvením, jelikož nechápal, kde se tam tak rychle vzalo. Byl snad Byakuya kouzelník, že to všechno dokázal tak rychle vyčarovat?

,,Neboj, temný mág opravdu nejsem. Přinesl to Renji, když jsi ještě spal," objasnil mu to starší s lehkým úsměvem.

Jak může vědět, na co myslím? zeptal se sám sebe Senbonzakura v duchu a natáhl se stále třesoucí se rukou po velkém zeleném jablku. Do toho se vzápětí hladově zakousl. Kuchiki, potěšen tím, že mladší už nedrží hladovku, se naopak natáhl pro vodu, kterou předtím odložil a napil se jí.

Ovšem jakmile Senbonzakura snědl kousek ovoce, odmítal jíst cokoliv dál. Přestože měl tvář bledou a měl nejspíš strašlivou podváhu, odmítal si vzít další kus jídla.

Byakuya to nehodlal tak lehce vzdát, takže vzal lžičku, na ní nabral trochu rýže a zahájil pouť k mladšího ústům, před kterými se ona lžička teprve zastavila.

Senbonzakura k němu vzhlédl a zavrtěl hlavou na znamení, že nechce. Ani kdyby mu vyhrožoval, ono jídlo by nepřijal. Už jen z principu.

,,Tak hele...," začal starší a zadíval se na něj. ,,Jestliže nebudeš jíst, tak umřeš. A to já nehodlám připustit..."

Jenže mladší dál vrtěl hlavou, tentokrát v nesouhlas. Prostě jíst nechtěl, ať měl hlad sebevětší, a tím to pro něj končilo. A teď, když si z velké části myslel, že mu Kuchiki neublíží, si mohl dovolit trochu vzdorovat.

Byakuya s ním stále udržoval oční kontakt, načež si lžičku vložil do vlastních úst. A pak, když to Senbi nečekal, se k němu naklonil a přisál se na jeho rty, do kterých vzápětí vnikl svým nenechavým jazýčkem. Tím pak následně posunul ono jídlo do pusy Senbimu, přičemž mladší byl nucen polknout, a poté se odtáhl.

,,Pokud nebudeš jíst normálně, budeme to dělat takhle..."

Senbonzakura seděl na místě jako přikovaný. Co se to právě stalo? Co to sakra udělal? Nebolelo to, ale dotkl se ho... svými rty a... proboha!

Jako kdyby mu až po chvilce došlo, co to bylo, o kus se rychle odtáhl. Musel si až překrýt dlaní ústa, z nichž si snažil zoufale setřít ten pocit, že ho Byakuya políbil, jelikož se mu udělalo špatně. Přišlo mu, že asi za chilku vyhodí onen malý obsah svého žaludku, jak mu to, co se událo, přišlo nechutné. A strach si znovu začínal vydobýjet své místo v jeho hlavě.

Kuchiki sice věděl, že tímhle ztratil vše, co dnes vybudovali, neměl však na výběr. Tímhle ho alespoň donutil k tomu, aby se stravoval sám.

Mladší se opatrně začal zvedat. Uvnitř jeho těla i duše panoval zmatek, jak se jeho rozpůrné pocity praly o hlavní pozici. Neuvažoval rozeumně, proto si ani neuvědomil, že začal mluvit. ,,Proč? Proč mi tohle děláš? Proč mě nutíš jíst, když nechci? Proč na mě zkoušíš něco tak... něco takového, když moc dobře víš, jak se bojím? Tak proč? Co jsem ti provedl, že mě do toho nutíš? Chci překonávat svůj strach, to ale neznamená, že na mě můžeš zkoušet takové nechutnosti, přestože ti patřím!"

S těmito slovy, kdy se pomalu vytáhl do stoje a střelil pohledem po Byakuyovi, se rozeběhl ke dveřím. Chtěl utéct, jako zpráskaný pes se staženým ocasem mezi nohama, ale když už k východu dorazil, zastavil se. S pláčem se sesunul na kolena a zůstal tam tiše vzlykat.

,,Copak nepochopíš, že jen nechci, aby ses zničil?" zeptal se ho stejně tiše Kuchiki, který však zůstával na svém místě. ,,To toho chci po tobě tak moc? Abys prostě jen snědl trochu jídla?" přidal další otázku. ,,Já ti nechci ublížit. Kdybych chtěl, vypadalo by to jinak, sakra jinak. Chápu, že se bojíš, ale kvůli tomu nemusíš odmítat pomoc..."

Senbonzakura nevěděl, jak by na to měl zareagovat. Přemýšlel, zatímco si ze tváře odstraňoval uniklé slzy, načež se znovu zvedl. Odhodlaně se otočil na Byakuyu, jenž se už také vyšvihl do stoje. Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi, hledíc staršímu přímo do očí.

,,Cožpak mi nemůžeš dát trochu času? Tímhle způsobem mi jídlo zhnusíš úplně!" opáčil nakonec, v obličeji další slzy. Sklopil hlavu, aby se nemusel do těch zrádných modrošedých studánek dívat. ,,Umírám hlady, ale nemůžu jíst. Umírám žízní, přesto piju málo. Chce se mi spát, ale ze strachu neusnu. Všechno mě děsí, strach mě ovládá. Prostě jsem si ještě nezvykl na prostředí!"

,,A můžeš mi s jistotou říci, že tě do té doby, kdy si přivykneš, tyto faktory neskolí?" povytáhl obočí Byakuya. Jeho nálada klesla na nulu, neboť teď na tom byli hůř, než na začátku. Jedno pozitivum to však mělo, mladší konečně začal mluvit.

,,Kdyby se mi něco stalo, myslíš, že by pro mě někdo truchlil? Nemám rodinu, nemám přátele, nemám nikoho! Víš vůbec, kolikrát jsem zatoužil po smrti? Bylo to tolikrát, že bych to nedokázal spočítat! A teď, když už jsem si myslel, že jsem konečně nalezl někoho, komu bych mohl alespoň trošičku věřit, doufat v to, že by mi neublížil, jako všichni ostatní, tak se to zase celé pokazí tímhle!" vykřikl bolestně Senbonzakura a nechal své tělo svést se na kolena. Po bradě mu stékaly slané kapky slz, jež nedokázal zastavit. Prostě to nešlo.

Ale mluvil. Opravdu promluvil, a ještě k tomu hned několikrát za sebou. Teď už stačilo překonat strach, který se mu už od malička usidloval v srdci a nutil ho bát se všech a všeho. Musel to dokázat, přestože se cítil slabý.

,,Jeden člověk, kterému by to nebylo jedno, tu je...," odpověděl mu na to starší, pak ho však bez dalšího slova obešel a zmizel z místnosti. Namířil si to do zahrady a odtud poté jeho cesta vedla k řece, která se rýsovala v dáli.

Senbonzakura jen dál seděl na zemi, kde se po delší době strávené usedavým pláčem roztáhl. Cítil se vyčerpaný, a i když cítil, jak z podlahy studeně táhne, rozhodl se to ignorovat.

Mezitím Kuchiki dorazil až k oné řece, na jejímž břehu se natáhl. Sice bylo dost nebezpečné, potulovat se v noci venku, ale on teď potřeboval klid. Hodně klidu.

Po nějaké době do Kuchikiho pokoje vstoupil Renji, aby zkontroloval momentální stav dvou černovlásků, když ale viděl Senbiho na podlaze a Byakuyu nikde, zhrozil se. Okamžitě vyběhl ven ze sídla, před čímž samozřejmě dal vědět několika vybraným dívkám, aby se o Senbonzakuru postaraly, a vydal se svého pána hledat.

Ten mezitím sklíčeně hleděl na vodní hladinu a přemýšlel, zda se dá po oné vodě chodit. Usoudil však, že ne, takže se s povzdechem překulil na bok a zavřel oči.

Renji pobíhal v podstatě okolo něj, ale všiml si ho asi až na čtvrtý pokus. Klusem k němu doběhl a udýchaně se zastavil přímo před ním, míříc na něj svým vztyčeným prstem. ,,Tohle... jsme si nedomluvili!"

,,Hee?" podivil se tomu Byakuya a otevřel jedno oko, kterým zanalyzoval situaci. ,,Jsi nějaký... červený," konstatoval, když pohlédl na Abaraiovu tvář.

,,PROTOŽE JSEM TADY CELOU DOBU BĚHAL A HLEDAL VÁS!" opáčil na to rudovlásek prudce, hlasitě lapajíc po dechu. Ten běh se na něm dost podepsal.

,,Vážně? Nevšiml jsem si tě," podrbal se Byakuya na hlavě. ,,Každopádně, já spím dneska tady..."

,,Tak to ani omylem," odvětil služebník rázně a shýbnul se, aby svého pána vzápětí vytáhl do náruče. Nesmlouvavým hlasem prohlásil: ,,Vrátíte se hezky zpátky do sídla."

,,Když já už nevím, co bych si s ním měl počít" povzdechl si Kuchiki. Bylo jasně patrné, koho myslel 'JÍM'.

,,Teď je v péči tvého harému. Nemusíš se bát, je tam dost dívek, které se o něj skvěle postarají, takže se nemusíš bát, že by trpěl samotou," ušklíbl se Renji, kterému přišlo, že se o Senbonzakuru Byakuya strachuje. Nic jiného k tomu ale neřekl.

,,Hmm...," zamumlal jeho pán neurčitě. ,,Jsou zítra v plánu nějaké akce nebo schůzky?"

,,Mám pocit, že ne." Abarai se rozhlížel, aby se ujistil, že jdou správným směrem. Kupodivu měl jednou pravdu, jak ve svých slovech, tak taky v odhadu směru i vzdálenosti, neboť po chvilce dorazili až k sídlu. 

Došli sotva do chodby, načež se k nim přiřítil Kuchikiho harém a začal ho všemožně opečovávat. Doslova Byakuyu Renjimu z náruče vytrhly, za to rudovláskovi to nevadilo, dokonce se tomu smál. Pár dívek si od svého pána vyžádalo polibek, snažíc se tak zajistit, že jen jedna z nich je ta nejlepší.

Kuchiki už na tom však tak dobře nebyl, měl totiž pocit, že ho umačkají. V tu chvíli už ho však dívky táhly do koupelny, kde mu plánovaly připravit hodně dlouhou koupel.

Došli tam právě ve chvíli, kdy odtamtud vycházela plavovlasá Matsumoto se Senbonzakurou v zádech. Oba dva se společně něčemu smáli a byli zabalení do ručníků, stejně tak jejich vlasy. 

,,Kdybys viděl jeho výraz, Senbi, asi by ses-" 

Svou větu nedokázala dokončit, neboť málem narazila do Byakuyi, o kterém právě chtěla mluvit. Jen co zachytila jeho pohled, rozesmála se ještě víc, Senbonzakura ale celý zbledl.

Byakuya se však jeho pohledu záměrně vyhnul, teď nevěděl, co by mu měl říct. Místo toho se jen nechal zatlačit děvčaty až do oné místnosti, odkud ti dva právě vyšli.

,,Nevšímej si ho, on ti už neublíží," uculila se Rangiku a přehodila mu jednu ruku přes ramena. Černovlásek sebou škubl a vyděšeně se na ni zadíval, jakmile se ale střetl s jejíma mírumilovnýma očima, jeho náhlý strach se vypařil jako pára nad hrncem. 

Co se děje? říkal si v duchu, protože z ní vůbec necítil strach. Ani trošku, ani malilinkatou trošičku. Nebál se jejího doteku snad proto, že to byla žena?

To netušil. Avšak, její radou se řídit nemohl, protože Byakuya už byl tou dobou pryč. A Senbi věděl, že bude pravděpodobně dost rád, pokud to přežije.

Matsumoto se Senbonzakurou tedy dopluli až do dívčího pokoje, spíše velké haly, kde většina z nich pobývala, a tam byl mladík usazen na jednu z bílých postelí. Sice netušil, co má dívka v plánu, ovšem když k němu doběhla se spokojeným úsměvem a hřebenem v ruce, došlo mu to.

,,Víš, Kuchiki není tak zlý, jak vypadá," promluvila na něj plavovláska, zatímco si sedla za něj a začala mu česat vlasy.

Senbon, který by se od ní teď měl držet minimálně deset metrů daleko, byl kupodivu zcela klidný. Nebylo na něm vůbec znát, že se lidí bojí. Mlčenlivě poslouchal, co mu chce Matsumoto říct.

,,Pod tou jeho chladnou slupkou se skrývá zatracený dobrák... vsadím se, o co chceš, že se ti snaží pomoci. Jen k tomu holt má špatný přístup..."

Mladší jen sklopil pohled, protože věděl, že má pravdu. Styděl se za své předchozí činy, jak vyváděl, ale to už se nedalo změnit. Ztratil prvního a posledního člověka, jemuž mohl - nebo v to alespoň doufal - věřit.

,,Ale, nevzdává se tak snadno, takže neklesej na duchu," povzbudila mladšího Rangiku a dále se starala o jeho vlasy.

Spíš se bude starat o svůj věrný harém než o mě, pomyslel si Senbon, načež si podepřel hlavu dlaněmi a vychutnával si ten moment, že se projednou někdo stará o něj. A ještě k tomu se jednalo o hezkou dívku, to bylo ještě lepší.

Byakuya se mezitím stačil dostat do svého pokoje. Někdy litoval toho, že je jeho harém tak početný, neboť byl zázrak se dostat ze spárů oněch dívek, které se na něj lepily jako vosy na med. Jakmile však jeho pohled padl na nedojedenou večeři, jíž dostal od Renjiho pro sebe a Senbiho, začal přemýšlet.

Věděl, že to totálně zkazil a mladší ho teď zajisté nenávidí. A on se mu nedivil, koneckonců, sám by se sobě taky hnusil, kdyby byl na jeho místě. Ale na druhou stranu, ten černovlásek si prostě nedal říct.

,,Možná bys měl jít, za chvilku tady už na tebe bude moc živo," konstatovala Rangiku, když se do pokoje protlačily další tři dívky, jež s úsměvem ve tváři štěbetaly cosi o Byakuyovi. Dovedla Senbonzakuru až ke dveřím, kde se na něj uculila a schválně na něj mrkla. ,,Kdyby něco, najdeš mě tady."

Černovlásek se jen rozpačitě podrbal ve vlasech a vděčně přikývl, načež za sebou zavřel dveře. Netušil, kam by měl jít. Zaprvné se v tom domě nevyznal, byly tam spousty chodeb a uliček, jimiž se dalo dostat kamkoliv a každý by se v nich dokázal ztratit.

Vydal se tak nějak do neznáma, bloudil těmi složitými prostory, až nakonec stanul přede dveřmi. Když je váhavě otevřel, zarazil se. Tohle byl přece Byakuyův pokoj

Jeho majitel - jak Senbiho, tak pokoje -, seděl na okenním parapetu, s nohama ve volném prostoru. Oči měl zavřené, jeho hlava se opírala o stěnu a vlasy mu spadaly do tváře.

Senbonzakura překonal nutkání odtamtud utéct a tiše jako myška vklouzl dovnitř. Nedokázal si pomoci, když ho takhle viděl spát, měl pocit, že to pro něj musí být nepříjemná poloha. Nejdříve váhal, ale pak doťapkal až ke Kuchikimu. 

Chvíli na něj jen zíral a přemýšlel, co dál. Nakonec si skousl ret a přitáhl si ho do náruče, načež ho přenesl až na postel a tam ho ihned zahrabal do deky. Přeci jen, lůžko pro něj bylo určitě vhodnější než okno.

Byakuya se ihned vděčně zahrabal do deky ještě více. Vypadalo to, že už bude klidně spát, pak se však něco stalo. Spící aristokrat se začal všemožně kroutit, až tím nakonec docíl toho, že Senbonzakura spadl vedle něj do postele. Kuchiki ho zřejmě považoval za nějaký polštář, takže se k němu přitiskl.

Senbiho tím tak vyděsil, že jen zůstal pár vteřin šokovaně zírat na tu změť černých vlasů, do níž se připletl. Samozřejmě se od něj chtěl okamžitě odtáhnout, což vypadalo, že se mu podaří, ale Byakuya si ho k sobě nakonec přitáhl tak silně, že to nešlo. Jen stěží potlačil vystrašené vypísknutí.

,,Nechoď pryč...," ozvalo se najednou ze staršího strany. Zdálo se, že je vzhůru, stále však tvrdě spal. A to, jak to řekl... tedy spíše fňukl.

To mladšího zastavilo. Měl sice pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi, ale na to teď nemohl brát ohled. Nemohl odporovat rozkazu svého pána, ať se dělo cokoliv. Proto se rozhodl podvolit a pokoušel se trochu uvolnit, i když mu to dělalo dost velký problém.

Po chvíli, kdy se k němu Kuchiki stále tulil, se Kageyoshi konečně alespoň trošku uvolnil. Starší černovlásek to i v hlubokém spánku pocítil, proto se na jeho tváři objevil malý, spokojený úsměv.

To nic neměnilo na tom, že se mladší stále trochu klepal. Pokaždé, když si uvědomil, že se ho dotýká Byakuya, si vzpomněl na to, jak nechutným způsobem mu nutil jídlo do úst. Nic takového už nechtěl znovu zažít.

,,Gomenne," špitl spící, jakoby vycítil, na co Senbonzakura právě myslí, což bylo prakticky nemožné.

Senbiho tím trochu zmátl, ten si ale po chvíli jen povzdechl. I kdyby se od něj teď oddálil, jen by se podřídil svému strachu, jenž se pokoušel překonat. A také by nevěděl, co udělat. 

,,Jen zhasnu...," zašeptal tiše staršímu do ucha a vytrhl se mu z objetí. Dotlapkal k vypínači, který byl kousek ode dveří, a zhasnul, přesně jak řekl. Následně se vrátil k posteli a na její kraj se posadil.

,,Zlobíš se... moc?" zeptal se za chvíli s obavami Byaki a hlavu složil do jeho klína.

Senbon sebou polekaně trhl, jak z toho, že je černovlásek pravděpodobně vzhůru, tak z toho, že nečekal, že se k němu, k otrokovi, bude tak mít. Už jen to, že se ho chtěl dotýkat, mu přišlo hodně zvláštní a strašidelné.

,,Zlobíš se hodně, hodně moc?" fňukl Kuchiki, když mu mladší neodpovídal, což si i ve spánku vyložil jako jasné a nekompromisní 'ano'.

,,Ne." Toto tiché slůvko, které uniklo mezi Senbonovými rty, bylo jasným důkazem toho, že se Senbi opravdu nezlobil. Byl jen prostě... trochu víc mimo, nemyslel to vůči Byakuovi nějak špatně.

,,Vážně?" ujišťoval se ještě pro jistotu druhý, i když evidentní napětí z jeho tváře zmizelo. Byl rád, velice rád, že k němu Senbík nechová zášť. Díky této informaci teď mohl klidně spát dál.

Senbon se mírně pousmál, jelikož si myslel, že teď zajistil Byakuyovi hezký spánek. Proto jeho hlavu po dlouhém přemáhání přesunul na polštář a začal se zvedat, aby si to namířil hezky k oknu. Pohled ven ho vždy uklidňoval.

Byakuya se přitiskl k onomu polštáři, který nahradil Senbiho místo. Tedy, náhradou byl dost slabou, nedalo se však nic dělat.

Senbonzakura si povšimnul na stolku tácu se studeným nedojedeným jídlem, přičemž mu silně zakručelo v břiše. Pořádně se ohlédl, jestli v místnosti čirou náhodou není nikdo další, a když se ujistil, že není, tak podnos vzal a společně s ním se usadil před okno. S koukáním na hvězdy se do jídla pustil.

Ráno

Slunce se již dávno přehouplo přes obzor, mohlo být něco kolem jedenácti hodin a Byakuya se teprve probudil. Vyhoupl se do sedu a hlasitě zívl. Rozhlédl se a zjistil, že je sám. To mu přišlo divné, neboť, pokud si dobře pamatoval, usnul v okně.

U onoho okna ležel v klubíčku Senbonzakura a tiše pochrupával, hezky s plným bříškem. Podnos, teď už bez jídla, s nádobím ležel o kus dál. Černovlásek ale nevypadal, že by měl nějaký zlý sen, nebo vyloženou noční můru. Sice se neusmíval, ve tváři měl neutrální výraz, ale dalo by se o něm relativně říct, že spal spokojeně.

Byakuyu opravdu neskutečně potešilo to, že Senbi něco konečně snědl a už nedrží hladovku. Bál se, že jakýmkoliv prudkým pohybem by ho vzbudil, proto setrval v posteli.

To ale netušil, že je toto už podruhé, kdy Senbonzakura usnul. Ačkoliv usnul o poznání déle než Byakuya, po pár hodinách se kvůli zlému snu probudil. Mohlo to být sotva pár minut, co opět usnul.

Po minulé zkušenosti Byaki věděl, že na něj nemá sahat. Ležením by však ničeho nedocílil, takže opatrně stoupl na zem a tiše jako myška doťapkal až ke dveřím, kterými vzápětí z pokoje vyklouzl.

Jenže právě tehdy, když za ním dveře klaply, se Senbi s trhnutím probudil. Ospale si promnul oči, protože si myslel, že se mu to mohlo jen zdát, když ale pohledem sklouzl na Kuchikiho postel bez Kuchikiho, došlo mu, že nezdálo.

Byakuya mezitím došel až do kuchyně, kde pozdravil personál a opět od něj převzal tác s jídlem. S tím se pak vrátil nahoru, myslíc si, že mladší stále spí.

Ten jen, ztrácejíc se v myšlenkách, hleděl z okna a pohrával si s pramenem svých dlouhých vlasů. Přestože je měl večer po koupeli s Matsumoto mokré, teď už byly krásně suché, ale trochu zacuchané.

Jakmile Byaki vešel dovnitř, naskytl se mu tento výjev, jenž ho docela překvapil. Že by ho přece jen vzbudil?

Při jeho příchodu sebou mladší škubl a otočil k němu hlavu. Jen, co ho poznal, zjistil, že pro něj není nebezpečím, proto s pozdravným kývnutím otočil hlavu zpět k oknu. Po tváři ho hladily zlatavé paprsky slunce.

,,Ohayo...," pozdravil ho taktéž Kuchiki, jídlo odložil na stůl, jako již tradičně a poté si sedl na postel, nohy zkřížené v tureckém sedu.

Na to Senbonzakura nic neřekl, pouze nechal své ruce spadnout do klína, kde nadále zůstaly. Svou hlavu si opřel o stěnu, sem tam se ale na svého pána podíval, jako kdyby se snažil ujistit, že mu nic z jeho strany nehrozí.

Ten chvíli váhal, pak mu však položil jednu otázku. ,,Půjdeš se mnou dnes do města? Z nějakého důvodu si mě pozval Aizen..."

Senbonzakura na něj obrátil svou překvapenou tvář. Netušil, že by jemu, obyčejnému otrokovi, mohlo být dovoleno setkat se s někým, jako byl právě Aizen, o kterém mu Byakuya vyprávěl. Pak ale jen smutně svěsil ramena a vrátil svůj obličej do původní polohy.

Takže jsem si to přece jen u něj zkazil, pomyslel si Byakuya. No, hádal, že v to, že mu teď ještě bude Senbi sympatizovat, doufat neměl. Teď se dočká akorát tak ignorace z jeho strany.