Nakonec byl však Senbi z jejich spárů zachráněn Renjim, který ho dokázal vytrhnout z onoho hejna a vedl ho spletitými chodbami až k Byakuyově pokoji, kde Kuchiki ještě stále spal.

Tam pak mladšího donutil se v tichosti posadit do nohou Kuchikiho lůžka a pohledem mu jasně přikázal, že tam má zůstat. Sám ještě doběhl do kuchyně pro jídlo, jak pro Byakuyu, tak pro Senbonzakuru, jehož jméno se dozvěděl od svého pána. 

Senbi z toho, že byl Byakuya v podstatě jen kousek od něj, byl docela nervózní a lehce rozpačitý, pokoušel se to však skrýt za kamennou masku, což se mu moc nedařilo. Vypadalo to spíš, jako kdyby k Byakimu cítil odpor.

Ten to však k jeho štěstí nemohl vidět, neboť byl stále zachycen v hlubinách  svých snů, ze kterých se neměl jen tak lehce dostat.

Vzápětí do místnosti vešel Abarai, který svým vstupem Senbonzakuru vyděsil. Vážně byl až moc lekavý. Ovšem kvůli tomu, že sebou cuknul, se musel podapřít dlaní, aby nepřepadl dozadu, a zavadil tak o Kuchikiho nohu, od níž své prsty okamžitě odtáhl s další vlnou úleku.

,,Prosím tě, Byakuya-sama tě nekousne," zadíval se na něj rudovlásek s pozdviženým obočím. Senbonava lekavost mu připadala až nezdravá.

Mladší omluvně sklopil hlavu. Nemohl za to, že ho už od mala děsilo téměř cokoliv. Jeho bojácnost byla vypěstována v jeho nitru právě kvůli otrokářům, kteří se k němu nechovali zrovna dvakrát hezky a ještě k tomu ho prodávali každou chvíli.

,,Víš, teď už se nemusíš bát, že ti bude ublíženo. Můj pán nenávidí otrokáře snad stejně jako ty...," svěřil mu červenovlasý a pak před něj s kývnutím položil jídlo, načež opustil místnost.

Senbonzakura jen smutnýma očima sledoval dveře, jimiž z pokoje odešel, pak ale jen rázně zavrtěl hlavou a třesoucíma se rukama popadl tác, který odnesl na stolek naproti posteli.

Po zpáteční cestě se neubránil pohledu na Kuchikiho, jenž objímal poštář. Vypadal spokojeně, nejspíš se mu zdálo něco hezkého. Senbi ale nad úvahami nad ním opět zatřásl hlavou a vydal se k jednomu z oken, skrz nějž pronikaly do místnosti hřejivé paprsky světla, laskajíc ho po tváři. Okno bylo umístěno ve výklenku a táhlo se snad až od podlahy. S tichým povzdechem, aby spícího neprobudil, se opřel o stěnu, načež se po ní svezl až k zemi.

Na ní zůstal smutně ležet, s tváří v dlaních. Místnost byla naplněna tichem, až na občasné Byakuyovo brblání ze spánku, kterému Senbonzakura nerozuměl. Kuchiki totiž pravděpodobně mluvil jiným jazykem.

Senbonzakura netušil, co by měl dělat. Byla pravda, že mu za celou tu dobu, kdy byl v tomto sídle, nikdo neublížil, ale stejně to nechápal. Proč tady tedy je, když po něm ani nikdo nechce, aby pracoval? To ho děsilo. Mohlo snad brzy přijít něco, co by dostal za úkol, ale bylo by to něco tak velkého, že by to nedokázal? K čemu ho chtějí použít?

,,Zřejmě si říkáš, proč tady jsi," promluvil náhle Byakuya. Senbon si ani nevšiml, že se už probudil. ,,Víš, bylo mi tě líto... Nebo spíš... probouzel jsi ve mně vzpomínky... někoho jsi mi připomínal..."

Nestojím o lítost, holt jsem se špatně narodil, pomyslel si mladší v duchu, nic na to ale neřekl. Spíš ho překvapilo, že už je vzhůru. Čím déle by spal, tím lépe. Zaujala ho však ona druhá věc, co Kuchiki řekl. A to, že mu někoho připomíná. Koho?

Vypadalo to, že dokud se sám nezeptá, nebude mu na tuto otázku odpovězeno, neboť Byakuya se k řeči sám od sebe neměl.

To ovšem neměl v plánu ani Senbonzakura, protože věděl, že mu do toho nic není. A ještě k tomu by musel mluvit, takže se otázka zamítla už dvojnásobně. Stále jen hleděl z okna a nechal se po tváři hladit paprsky poledního slunce.

,,No, každopádně, až se dáš dostatečně do pořádku, budeš moci odejít a svobodně žít," dodal po chvíli starší a poté se natáhl pro sklenici vody, která se nacházela na stole.

Těchto pár slov způsobily, že se Senbonzakura stačil vyděsit. Svobodně žít? Toužil po svobodném životě, ale bylo to pro něj něco nedosažitelného. Odnepaměti žil v otroctví, což byla na jednu stranu věc, jež se na něm hodně podepsala, ale bylo na tom pozitivní to, že si nemusel dělat potíže s živobytím. Jak by mohl přežít, najít si práci a chovat se jako normální, svobodný člověk?

,,Zemřu," prohlásil jen tiše, přestože věděl, že by mluvit neměl. Ale jedno slovo by ho zabít nemělo, ačkoliv si nebyl jistý, zda-li by zvládnul mluvit víc.

Avšak i toto jediné slovíčko Byakuyu překvapilo. To, jak to Senbon řekl... konstatoval... připadalo mu, že mladší se teď svobody bojí. A koneckonců, neměl se mu proč divit.

,,Nesmíš to vzdát hned na začátku. Nemůžeš vědět, co bude v budoucnosti..."

Na to druhý nijak nezareagoval, stále hleděl z okna do dáli. Neměl potřebu se k tomu nějak vyjadřovat, protože popravdě nevěděl, co by na to vůbec měl říct. Představa svobody byla tak... lákavá, byla ale také děsivá. A strach v jeho případě vítezil.

,,No, nechme prozatím tyto úvahy být," zatřásl Kuchiki hlavou, aby zahnal tyto myšlenky, místo toho se zvedl z postele a přešel ke stolku, odkud popadl jedno jablko a pak se i se zbytkem jídla přesunul k mladšímu.

Ten ale odmítal cokoliv pozřít, ať už by to bylo sebechutnější. Věděl, že by jíst měl, jinak na tom bude jeho tělo špatně, ale to už bylo i tak. Jeho obličej byl bledý, sám byl pohublý a víčka se mu samovolně zavírala z nedostatku spátnku. Ona poslední věc bylo však to nejmenší, dokázal vydržet vzhůru až sedmdesát dva hodin.

,,Tak hele," zadíval se na něj Kuchiki. ,,Sněz alespoň něco a já tě nechám být až do oběda."

Senbonzakura se polekal, jelikož si myslel, že když se změnil tón Byakuyova hlasu, že provedl něco špatného. Přitáhl si tedy kolena blíž k tělu a pro jistotu zavřel oči, kdyby náhodou přišel trest.

,,Tak teda asi ne, mno," zamumlal si starší pro sebe, neboť díky Senbiho reakci jeho plán padl. Ale nějaký způsob, jak ho donutit jíst, najít musel.

Jak ho ale měl donutit jíst, když mu nechtěl ubližovat, což by udělal, kdyby se ho dotkl? Nemohl ho nechat umřít hlady, ale také nechtěl, aby z něj měl strach. Co měl tedy dělat?

S tím mu ale Senbonzakura poradit nemohl. On sám byl na rozmezí a netušil, kudy kam. Chtělo se mu od toho všecho utéct, ale sužoval ho strach. Měl hlad i žízeň, ale nemohl jíst. Víčka se mu klížila, ale nemohl spát. Chtěl mluvit, chtěl být jako normální lidé, ale nemohl. Nedokázal by to.

Jak ho tedy Byakuya mohl donutit vykonávat tyto věci, když se k nim neodvážil Senbon sám? Jak mu měl pomoci, když se k němu nemohl přiblížit, nemohl se ho dotknout?

Mohl nejspíš jen čekat. Pokud s ním bude trávit hodně času, bude si s ním povídat, nebo tedy alespoň na něj mluvit, a dokáže mu tím, že všichni lidé nejsou zlí, tak by se k něčemu pak přeci jen mohl odvážit, nebo ne?

Nic jiného, než to zkusit tímto způsobem, mu ani nezbývalo. Proto přestal se svými marnými pokusy donutit ho jíst a místo toho si sedl naproti němu.

Mladší sebou cukl a lehce vystrašeně, rozšířenýma očima se na něj zadíval. Byl hezký, to musel Senbi uznat, ale... jak mohl v takovéhle chvíli řešit, jak vypadá?! Vždyť na tom nezáleželo.

Byakuya jeho zkoumavý pohled zachytil, rozhodl se však, že to nechá být a nebude zjišťovat jeho důvod. Místo toho se na mladšího mile usmál.

,,Ty toho moc nenamluvíš, co?"

Senbonzakura trhl hlavou stranou, aby se nemusel dívat na ten jeho vřelý výraz. Beztak to byla určitě jen nějaká zástěrka, jak si k sobě přilákat jeho pozornost. V odpověď zavrtěl hlavou.

,,Hmm... nevadí," přikývl Kuchiki. Věděl, že na něj musí zlehka. ,,Dobře, řeknu ti tedy něco o sobě. Po tomto světě chodím již dvacet čtyři let. Za tu dobu jsem procestoval a navštívil již mnoho míst, po celém nám známém světě. Ačkoliv by se to nemuselo zdát, nepocházím z Asijského kontinentu."

Mladší skoro nepřítomně hleděl na stěnu, o níž se hlavou opíral, ale stále jeho povídání poslouchal. Vypadalo to, že zas tak velký věkový rozdíl mezi nimi nebude. Senbonzakura sám sobě odhadoval takových dvacet let, nikdy si ale nebyl jistý svým pravým věkem.

,,Z mé rodiny je nyní nepochybně naživu kromě mě jen jeden další člen, na něhož bych nejradši zapomněl," pokračoval Kuchiki, když viděl, že mu mladší věnuje alespoň trochu pozornosti.

Buď rád, pro mě je něco jako rodina zcela neznámé, doplnil si Senbon v duchu a koutkem oka k černovláskovi zalétl. Svůj pohled ihned odvrátil, aby nedával tak moc najevo, že ho ono vyprávění začíná docela zajímat.

,,Víš, onou osobou je můj otec, kterého z duše nenávidím. Ve skutečnosti totiž pocházím z Evropy, přesněji z Apeninského poloostrova. Můj otec, Sojun Kuchiki, je vládcem Římského impéria. Když mi bylo patnáct let, zjistil, že můj o dva roky starší bratr Kei není jeho pokrevním synem, že ho má matka podvedla. Za to jí nechal popravit a bratra prodal do otroctví, přesněji do jedné z gladiátorských škol...," pokračoval starší, smutně klopíc oči. Tohle téma pro něj stále bylo bolestné.

Senbonzakura se zarazil, protože něco takového vážně nečekal. Dokonce si ani neuvědomil, že na Byakuyu soucitně hledí. Divil se, že zrovna jemu říká něco takového, co ho evidentně hodně bolelo. Chápal, že to pro něj musí být hodně těžké. Možná snad těžší jak pro něj samotného, kdo žádnou rodinu nikdy neměl.

,,Ale Kei se s tím popral statečně, v oné škole přežil, jako jeden z nejlepších. Žádný šťastný život ho však nečekal. Přišla totiž aréna, Koloseum, kde gladiátoři bojovali na život a na smrt proti sobě nebo dravým kočkovitým šelmám, jen pro potěšení římského lidu. A právě tam, bratr zemřel. Otec mě donutil se na to dívat....," pokračoval ve svém vyprávění Kuchiki. Nevěděl, proč to říká zrovna Senbonzakurovi.

Mladší černovlásek hlasitě zalapal po dechu. Netušil, co by na to měl říct, protože ho jeho příběh dost zasáhl. Dokázal si jakž takž představit, jaké to pro něj muselo být. Měl nutkání Byakuyu nějakým způsobem utěšit, jenže strach z doteku jiného člověka ho strašil a tento nutkavý pocit zaplašil.

,,No a já poté utekl. Tedy, ne doslova. Řekl jsem otci, že se vydám po hedvábné stezce do této země, abych nalezl její krásy a bohatství. Už jsem se nevrátil," dokončil starší svůj příběh.

Zajímavý příběh, poblesklo Senbonovi hlavou. Musel uznat, že lehké to zrovna neměl, ale... to už se změnit nedá. S pocitem pochopení si opřel hlavu o kolena a zavřel oči, doufajíc, že mu nebude hrozit žádné nebezpečí. Chtěl se trošku prospat.

,,Jestli chceš, vyspi se v mojí posteli," nabídl mu Kuchiki, který doufal, že si ho alespoň trošičku nnaklonil svou upřímností.

Senbonzakura jen váhavě otevřel jedno oko, které vzápětí zase zavřel. Přestože ho ta nabídka lákala, nehodlal nic takového riskovat, proto odmítl drobným zavrtěním hlavy. Avšak vážil si tohoto návrhu, takže mírně pozvedl koutky do něčeho, čemu se říkalo úsměv. Netrvalo to ale dlouho a jeho úsměv zmizel a on se opět opřel o stěnu.

,,Kdyby sis to rozmyslel, tak ta nabídka pořád platí," usmál se na něj Kuchiki a zvedl se ze země. ,,Teď mě prosím omluv, jdu si pro něco k pití. Přinesu ti taky, ju?" řekl a aniž by čekal na odpověď, vyklouzl z místnosti.

To Senbon jen tak tak zaregistroval, protože už pociťoval veškerou únavu, jež se na něm nahromadila. Netrvalo to dlouho, kdy se ze stěny svezl k zemi a tam se stočil do klubíčka. Následně se zcela poddal morfeově náruči.

A tak ho Byakuya také našel, když se do pokoje vrátil. S drobným pousmáním položil džbán s vodou na stůl a sklonil se k němu, aby ho vzápětí mohl položit na postel a přikrýt. Sám se pak usadil na podlaze a černovláska pozoroval.

Ten sebou několikrát ze spánku cukl, jako kdyby se onen dotek promítl i do jeho spánku. Za pár minut se však uklidnil a mezi prsty stisknul povlak polštáře, snažíc se ho přitáhnout k sobě. Mohlo to snad být tak, že se při vědomí doteku bál, ale při snění ho uklidňoval?

To Byakuya nevěděl, ale počítal s tím, že to zjistí. Nyní měl konečně možnost prohlédnout si pořádně jeho tvář. Čím déle se na něj díval, tím více mu připomínal Keie. Byl však pevně rozhodnutý, že v něm svého bratra nebo jeho náhradu hledat nebude.

Jenže právě tehdy se něco změnilo a Senbon se s prudkým výšvihem do sedu probudil. Hlasitě oddechoval, jako kdyby uběhl maraton, ačkoliv tak ještě před minutou vůbec nevypadal. Srdce mu tlouklo až v krku a měl pocit, že mu za chvilku vyskočí ven, to ale nebylo v porovnání se strachem, kvůli němuž měl vytřeštěné oči.

Kuchiki se snad ani neodvážoval zeptat, co se mu stalo. Chtěl ho jít utěšit, ale věděl, že by ho akorát tak víc vyděsil.

Senbonzakura se jen díky vypětí všech sil nerozbrečel na místě. Teď už v žádném případě neusne. Ještě nějakou dobu oddychoval a zklidňoval svou osobu, kdž mu došlo, že je na posteli. Jak se tam dostal a proč tam ležel? Snad ho Byakuya... přenesl?!

Nad tímto zjištěním se celý roztřásl. Musel to být důvod, proč se jeho spánek tak přerušil, tělo na ten dotek zareagovalo v jeho hlavě.

Kuchiki se jen ošil a sklopil zrak k zemi. Nechtěl mladšímu ublížit, to rozhodně ne. Jen ho prostě nechtěl nechat spát na zemi. ,,Promiň..."

,,To já bych se měl omlouvat, akorát vám přidělávám potíže. Jen jsem prostě až moc velký strašpytel...," prohlásil Senbon tiše a složil si hlavu do dlaní, pak se ale prudce zarazil. Vážně teďka... promluvil? Opravdu na Byakuyu nějakým způsobem zareagoval?!

Byakuyu to překvapilo stejně jako jeho samotného, ne-li více. Jediné, co od něj doposud slyšel, bylo jeho jméno, takže ho tato poměrně dlouhá řeč překvapila a zároveň potěšila. Nechtěl, aby Senbi opět zamlkl.

,,Nevěděl jsem, že bych tě tak mohl probudit a vyděsit. Slibuji, že už na tebe nesáhnu, pokud to nebudeš chtít."

Senbonzakura sebou při jeho slovech několikrát škubl, protože v tom téměř slyšel jasný opak. Ale stejně, 'pokud to nebudeš chtít', proč by na něj měl vůbec někdo sahat? 

Mladší se znovu uchýlil ke svému zarytému mlčení, potlačujíc třas svého těla. Jelikož spatřil na stolku džbánek s pitím a v tu chvíli dostal nekontrolovatelnou žízeň, dosunul se až k okraji postele, z něhož spustil nohy. Na těch dvou vratkých tyčkách se se zavrávoráním dobelhal až k onomu místu s nápojem. Před ním se zastavil a s jasnou otázkou v očích, jestli může, se otočil na Byakuyu.

Ten jen přikývl.

,,Nemusíš se ptát," sdělil mu a prohrábl si vlasy, spokojen tím, že do sebe mladší samovolně dostane nějaké tekutiny.

Druhý tedy jen přikývl a do rozřesených rukou uchopil džbánek. Vůbec ho nezajímalo, jestli jsou vedle nějaké skleničky nebo ne, prostě se rovnou hltavě napil z nádobky. Malé pramínky vody mu stékaly po braně, jak moc velkou měl žízeň a nápoj do sebe lil. 

Když cítil, že má dost, odložil džbánek na své původní místo a obrátil se směrem k posteli. Zarazil se až sotva dva kroky od ní a bezradně na ni hleděl.

,,Ta postel tě nesežere," pousmál se starší jeho rozpakům a rukou mu pokynul, aby si bez jakýkoliv rozpaků lehnul.

Toho ale mladší nevyužil a zamířil k oknu, k němuž si měl v plánu sednout. Nad tím, že tak procházel dost blízko u Kuchikiho, se kupodivu ani moc nezastavoval. Chtěl se jen usadit na ono místo, kde se mu předtím podařilo usnout, a doufal, že se mu to povede znovu.

Ale zrovna tam se vloudila malá chybka. Senbonovi se zamotala hlava, pravděpodobně z toho, že naráz vypil hodně vody, kvůli čemuž zakopl o vlastní nohu a uráčil se padat směrem k zemi.

Před tvrdým nárazem ho však zachránil Kuchiki, který jej zachytil. Následně ho opřel o onu stěnu a odtáhl se, aby ho zbytečně neděsil.

Senbonzakura si jen dlaněmi překryl obličej a vrtěl hlavou ze strany na stranu. Teď docela litoval toho, že nezalezl hezky zpátky do té postele.

Ovšem pak si něco uvědomil. Krom toho, že byl trošku zmotaný z toho pádu, ho nejvíc udivilo to, že když se ho Byakuya dotkl, tak onen strach nebyl takový jako poprvé. Ano, samozřejmě sebou polekaně škubl, jenže se necítil tím strachem být ochromen. Pouze se lekl. Co se změnilo?

Byakuya si této změny taktéž všiml, nic však na sobě nedal znát a odebral se na své původní místo na zemi.

Senbi jen stále vrtěl hlavou. Odolával snad díky Byakuyovi svému strachu? Na jednu stranu by to bylo skvělé, nebyl by už tolik lekavý, ale co to sakra znamenalo?

Po očku se na svého pána podíval, odstraňujíc si prameny vlasů z obličeje. Pak se jen nadechl a zkusil udělat něco, z čemu jemu samotnému přeběhl mráz po zádech. Po čtyřech se přesunul až k posteli, kde se usadil zhruba metr od Kuchikiho. Když už měl svůj strach odbourávat, měl by to i zkusit sám.

Ten se na něj jen velice překvapeně podíval, v duchu však nad touto změnou jeho postoje zajásal. Znamenalo to, že si u něj Byakuya získal dostatečnou důvěru na to, aby byl vůbec ochoten se k němu samovolně, z vlastní vůle, přiblížit.

Ale pak se stala pro oba dva další nepochopitelná věc, což byla dnes už několikátá v řadě. Senbonzakura totiž znovu, hlasitěji než posledně, promluvil: ,,Povídej mi... něco."

Byakuya se na něj usmál. ,,A co bys chtěl slyšet? Mohu mluvit o mnohých věcech, jen potřebuji vědět, co by tě zajímalo..."

To Senbonzakuru zastavilo. Netušil totiž, o čem by chtěl, aby mu povídal. Jeho úsměv mu samozřejmě neunikl, nehodlal mu však věnovat zvýšenou pozornost. Jen pokrčil rameny.

Byakuya poznal, že právě narazil na kámen úrazu, vzdát se však nehodlal. ,,Můžu ti říct více o obyvatelích Seireitei, co ty na to?"

Mladší jen pokýval hlavou a přitáhl si kolena blíž k tělu. O ně pak opřel svou hlavu a zavřel oči, poslouchajíc Kuchikiho vyprávění. Z nějakého důvodu cítil, jako kdyby Byakiho hlas hladil jeho duši a uklidňoval ji, proto se choval tak jako ještě nikdy.

,,Řekl bych, že Renjiho již dobře znáš. Co však zřejmě nevíš, je, že je v mé společnosti již od dětství. Byl totiž mým služebníkem a zároveň přítelem již v době, kdy jsme žili v Římě," začal Kuchiki s popisem osoby, se kterou se bude Senbi pravděpodobně setkávat nejvíce.

,,Starostou, čili jakýmsi vládcem tohoto města, je mocný a vlivný muž s geniální myslí, Aizen Sousuke. Jeho nejbližším podřízeným, který povětšinou slídí v civilu, je ten slizký had, Gin Ichimaru."

Senbonzakura se při vyslovení druhého jména otřásl odporem, přesto ale poslouchal tiše dál. Zajímalo ho, co dalšího se dozví, protože to opravdu moc nevěděl. Nijak extra vzdělaný nebyl.

,,Rukou zákona - pokud tedy nějaký existuje -, je bezpochyby místní surovec jménem Zaraki Kenpachi. S tímhle chlápkem bych se nechtěl dostat do křížku. O nemocné se stará Ukitake Juushiro, což je snad ten nejhodnější člověk na světě. Přestože sám trpí závažnou nemocí, ze všech sil pomáhá ostatním. Bezpochyby největší obchodní velmocí je stánek Kisukeho Urahary, podivného kloboučníka se zálibou ve sladkém. V jeho obchodě lze nalézt snad úplně všechno," pokračoval Byakuya, přemýšlejíc, co by se ještě mohlo mladšímu hodit.

Při poznámce o Uraharovi se Senbon nepatrně uculil, poté ihned nechal své koutky povadnout. Tyto určitě důležité informace, jež měl v plánu si zapamatovat, se mu mohly v budoucnu někdy hodit. A také už věděl, na koho zvlášť si dávat pozor.

Ani si to neuvědomil a o kousek se posunul blíž směrem k Byakuyovi. Teď už mezi nimi byla vzdálenost zhruba tak osmdesát centimetrů, což bylo na Senbonzakuru vážně obdivuhodné. Odolával snad tak rychle svému strachu, nebo ho k sobě Byakuya nějakým způsobem táhl?

,,O zábavu a pořádné ranní kocoviny se zasluhuje převážně Matsumoto, které patří hospůdka nedaleko od centra. Rangiku se však povětšinou zdržuje zde, myslím, že jsi se s ní již setkal," zasmál se starší, pak však jeho výraz zvážněl.

,,Pozor by sis však měl dát na dva zdejší zloduchy, Grimmjowa a Ulquiorru. Řekněme, že mají jisté... choutky... a svou pozornost obvzlášťě upírají na takové mladíky jako jsi ty, jež se zdají být bezbranní. Za další varování stojí také Hichigo Shirosaki a Tensa Zangetsu, ti na tom jsou podobně..."

S něčím jako souhlasným zamručením Senbonzakura otevřel oči. Chtělo se mu strašně moc spát, ale z nějakého důvodu chtěl ještě více vidět Kuchikiho tvář. Pravda, párkrát si ho prohlížel, ale teď měl dokonalou možnost, neboť si byl téměř jistý, že by mu tenhle aristokrat neublížil.

,,Jako poslední osobu zmíním Kurosaki Ichiga. Ichigo je buřič, který vede obyvatele vůči Aizenovi. Několikrát se mu již dokonce podařilo vyvolat i menší vzpouru, která však vě všech případech skončila fiaskem," zakončil svou řeč Kuchiki a podrbal se na hlavě.

Tomu se už Senbi musel zasmát. Bylo to snad poprvé za život, co ho něco dokázalo pobavit, a také poprvé, kdy to dal hlasitěji najevo. Jakmile však ztichl, dál pozoroval Byakuyův profil. Jeho dlouhé vlasy temné jako harvaní křídla mu splývala po ramenou a několik pramínků mu i padalo do obličeje. Vypadal... roztomile.

Za tuto myšlenku se Senbi okamžitě okřikl. Jak mohl na něco takového myslet? Vždyť nebyl nic víc než jen nějaký obyčejný otrok. Jak mohl soudit, co je krásné a co ne, když toho viděl tak málo? A nebo proto Byakuyu shledával pohledným, protože v podstatě se s nikým hezčím, kromě dívek v harému, doposud nesetkal?

Ten na něj jen upřel své modrošedé studánky.

,,Líbí se mi tvůj smích," špitl, pak se však trochu ošil, neboť si uvědomil, že to, co řekl, bylo poněkud nevhodné a mohl tím Senbiho vyděsit.

Ale to nebylo to nejpodivnější, co se mohlo stát, neboť Senbonzakurův mozek a rty zareagovaly okamžitě: ,,A mně tvoje oči..."

Jakmile to mladší vyslovil, došlo mu, co se stalo. Respektive vyhrkl první věc, co mu přiletěla na mysl, když se střetl s jeho očima. Prudce trhl hlavou, aby se při takovém ponížení do té změti modrošedé nemusel dívat. Znovu se celý roztřásl, jako kdyby se jeho strach, jenž stále pociťoval ve své duši, pral o své místo.

Kuchiki se při tomto jeho prohlášení z nějakého důvodu v duchu zatetelil, netušil však proč. Na jeho fyzickém zevnějšku to však nebylo znát, což ho zachránilo.

Oproti tomu na mladším byly rozpaky znát až moc dobře. Raději si uschoval hlavu do dlaní, aby mu nebylo do tváře vidět, jelikož pociťoval za svá slova strašný stud. A také se mohlo stát, že řekl něco nevhodného, za co by mohl přijít trest. Kdo ví, jaký Byakuya doopravdy je, jak se mohl nechat zvlákat jeho zevnějškem?

Kuchiki ho však rozhodně trestat nehodlal, jak by mohlo mladšímu dojít. Místo toho se jen zvedl a stáhl z postele deku, kterou Senbíkovi podal. ,,Pokud budeš chtít, nabídka té postele stále platí," pousmál se. ,,Já si půjdu vyzvednout poštu a vyřídit pracovní záležitosti. Kdybys něco potřeboval, zavolej..."

Dnešek byl samým překvapením pro oba dva, nejvíce ale pro samotného Senbonzakuru, protože i právě tehdy se něco stalo. Senbon totiž Byakuyu opatrně a trochu vyděšeně zachytil za ruku, pohledem zkoumajíc deku, jíž přijal. Nechápal, co se to s ním samotným děje a proč vůbec něco takového udělal, to ale neměnilo nic na skutečnosti, že se to stalo. Dotkl se ho, přičemž mu málem vyskočilo srdce z hrudi.

Kuchikiho to však taktéž překvapilo. To, že se jej dotkl, pro něj znamenalo hodně, konečně mu mladší alespoň trochu uvěřil.

,,Copak?" zeptal se a otočil se na něj.

Senbon polkl, přemýšlejíc, jak odpovědět. Nakonec se odhodlal k tiché mluvě: ,,Nechci se... bát. Zůstaneš..?" Těmito několika úsečnými slovíčky dal jasně najevo, tedy alespoň doufal, že to tak Byaki pochopil, že když už to zašlo s tím překonáváním strachu tak daleko, risknul by to i dál. A přítomnost staršího černovláska pro něj byla jakýmsi druhem uklidnění, takže se vyhlídka strachu zdála hned mnohem přijatelnější.

Byakuya se na chvilku jen zadíval do jeho očí, které mu připadaly kouzelné, pak však svolil a sedl si opět na zem, tentokrát však vedle mladšího. Stále si od něj zachovával jistou vzdálenost, zhruba dvacet centimetrů. Věděl, že strachu se člověk jen tak ze dne na den nezbaví, proto musel postupovat opatrně.

Jenže Senbi do toho hodlal skočit rovnou po hlavě, takříkajíc. Třásl se jako osika a tělo s ním vedlo neutuchající souboj, nakonec však vyhrál. Překonal i tu zbylou vzdálenost mezi nimi a s vystrašeným pohledem i značným úsilím si opřel hlavu o Byakuyovo rameno.