No, tak vám přinášíme epilog. *kope sobě i Noriko hrob* :D Užijte si poslední dílek^^

Byakuya tento jeho krok zaregistroval, nedal to však na sobě znát. Místo toho mu triko obratně svlékl a okamžitě začal jeho tělo mapovat svými rty.

To bylo pro mladšího něco tak nepopsatelně úžasného, že se mu bezděčně skrze rty vydral tichý vzdech. Ačkoliv ho děsilo, že se před ním nacházel polonahý, tak mu na druhou stranu věřil natolik, že se mu podařilo nezaleknout se. Po celém těle mu naskočila husí kůže, jak z Byakuyových doteků, tak z vlastního narůstajícího vzrušení. To pro něj byly další neznámé vody.

Byakuya se jen pousmál a pokračoval ve své činnosti, rozhodnut způsobit mladšímu co nejvíce příjemných pocitů. Jakmile po celé jeho hrudi zanechal velkou cestičku, přesunul se na jednu Kageyoshiho bradavku, kterou začal žužlat, zatímco tu druhou obstarával prsty.

Senbi se musel kousnout do prstu, jinak by se projevil asi až moc hlasitě. Tohle bylo něco... slovy nepopsatelného, ale byl si rozhodně jistý jedním: líbilo se mu to. Dostávat takovou slast... to bylo to, co znamenalo, když jste někomu odevzdali své tělo pro potěšení?

Kuchiki si všiml tohoto gesta, proto své úsilí ještě zintenzivnil. Volnou rukou.mezitím začal putovat po mladšího zádech.

Ten se v důsledku toho mírně prohnul a zároveň s tím se o něj znovu otřel, avšak tentokrát rozhodně silněji než předtím. Byakuya tak mohl pravděpodobně ucítit jeho již značnou erekci, což Senbiho ho mírně znepokojilo. Jak ho mohl vzrušit tak snadno?

To už se holt stávalo, když byl ve vaší společnosti Kuchiki a dotýkal se vás tímto způsobem.

Po tomto se Byakuya rozhodl přestat ho zlobit a sjel svými rty přes bříško, až na jeho podbřišek.

Kageyoshimu se stáhl žaludek, nebyl si ale jistý, jestli to bylo nějakým druhem strachu nebo vzrušením. Co to s ním proboha Byakuya dělal, že se cítil tak neposatelně šíleně?

Kuchiki v duchu váhal, kam až zajít. Nechtěl Senbonzakuru vyděsit, věděl ale, že by se mu to nepochybně líbilo.

,,Tohle je... šílený..." vysoukal ze sebe Senbi, který si stále kousal svůj prst, přesto mu ale sem tam unikl tichý sten. Vždyť se ho zatím nedotýkal nijak výrazně, tak jak se mu podařilo, že je z toho Senbi tak mimo?

Byakuya jedním svým prstem zachytil ten jeho a opatrně ho vyprostil ze sevření zubů. ,,Mám pokračovat? Věříš mi?"

Senbonzakura jen zavřel oči a polkl. Byl nervózní, hodně nervózní, a trochu se i bál, ale musel to překonat. Pokud tak bude prospěšný pro Byakuyu, musí to udělat. Nepatrně kývl.

Mělo to vlastně ale být úplně naopak, to spíše Byakuya měl být prospěšný pro něj. Když dostal toto němé svolení, opět se pustil do laskání jeho těla a chutnání jeho kůže svými rty. Jednalo se pouze o předehru, rozhodl se, že dnes přinutí Kageyoshi hlasitě sténat slastí.

Senbi křečovitě sevřel kus deky, která pod ním ležela, a otevřel oči, jimiž se zahleděl do stropu. To, jak se musel držet a hlídat, mu doslova ubíralo energii, což se na něm projevovalo rychlým oddechováním.

Byakuya poznal, že už chybí jen málo, aby mladší odhodil sebeovládání, takže ještě přitvrdil. Tentokrát zapojil obě ruce, jež začaly mapovat Senbiho tělo.

To sice nemělo tak velký účinek, jak předpokládal, ale s oním odhadem se nemýlil. Ale nebylo se čemu divit, pod Kuchikiho doteky krotly i ty nejchladnější a nejodolnější osobnosti, takže se nezkušený Senbonzakura musel dostat do pravého ráje. Aneb kdo jiný by přesněji věděl, co mužské tělo rádo, než samotný muž?

Byakuya těchto svých znalostí a výhod využíval, jak jen mohl. Jakmile si dost vyhrál s jeho tělem, rozhodl se pokrčit trochu dál. Přemístil se na mladšího podbřišek, kam ho několikrát políbil a chytl ho za ruku, snažíc se ho alespoň trochu uklidnit.

Senbi mu ji stiskl a tak trošku si s ním propletl prsty, jako by to snad mohlo něčemu pomoci. Tiše, ale rychle oddechoval, víčka očí silně tisknul k sobě. Bál se, ale... bylo to pro Byakuyovo dobro, ne? Takže by to musel zvládnout, i kdyby nechtěl.

,,Neboj. Bude se ti to líbit..." zamumlal starší tak, aby to Kageyoshi zřetelně slyšel a volnou rukou rozepl knoflík u jeho kalhot, společně se zipem. Poté mu je stáhl celé a odhodil je na zem.

Senbonzakura kvůli tomu celý zrudnul v obličeji a instinktivně se pokusil schoulit se do klubíčka, neboť se cítil až moc odhalený a chtěl skrýt své vzrušení před Byakuyovým zrakem. Měl strach, že by se mu mohl vysmát za to, že mu k erekci stačí tak málo. Styděl se.

Neměl však za co a Byakuya mu stiskl ruku, aby mu to tak dal najevo. Jakmile se mladší trochu uklidnil a ustálil, přejel přes látku jeho spodního prádla, za které vzápětí vklouzl prsty.

Senbon si musel skousnou ret, aby se vůbec dal dohromady. Nemohl uvěřit tomu, k čemu se to vlastně chystají a kde se k tomu chystají. Takže tohle měl tedy Byakuya rád? Spaní s mužem? Ačkoliv to bylo v podstatě proti přírodě, tak se v tom vyžíval?

Byakuya jeho pochybnosti vycítil, a možná proto své prsty stáhl a naklonil se tak, aby mohl mladšího políbit na rty.

To Senbi vůbec nečekal, takže jen v první chvíli držel rty pevně u sebe. Pak se však uvolnil a začal mu vycházet vstříc, protože to bylo příjemné. Ještě aby ne.

,,Jestli nechceš, abych pokračoval, tak mi to řekni," zamumlal Byakuya do polibku, který se pomalu prohluboval a nabíral na intenzitě.

,,Neber na mě ohled, prostě si užij..." prohlásil mladší černovlásek odevzdaně a rukou, kterou doposud svíral deku, zajel staršímu do vlasů. Zarazil se až na jeho týle, za nějž si ho k sobě nepatrně přitáhnul. Byl si tak jistý, že teď už ničemu neuteče.

Byakuya nad tímto jen zakroutil hlavou. Momentálně mu nešlo o vlastní uspokojení, nýbrž o ukázání Kageyoshimu toho, jaké to je, když spíte s chlapem. Proto se znovu přisál na jeho rty, přičemž ho volnou rukou začal škádlit v klíně.

Senbimu udělal žaludek několik přemetů, bylo to ale tak příjemné, že mu mimoděk vzdechl do rtů. Též si ho u sebe přidržoval, aby mu starší nemohl utéct. Jejich polibek byl hladovější a divočejší, což zapříčiňovali oba dva.

To, že jsou v císařově domě jim vůbec nevadilo, plně se věnovali jeden druhému. Byakuya po chvíli jejich polibek rozpojil a volnou rukou mladšímu stáhl spodní prádlo, díky čemuž se černovlásek pod ním ocitl zcela nahý.

To ho vyděsilo, protože ještě nikdy nebyl před nikým zcela odhalený. Avšak to, že měl možnost svého pána líbat, odváděla jeho pozornost k tomuto a tím mu to docela dost ulehčovalo.

A Byakuya opět spojil jejich rty, věděl, že tím pomůže Senbimu se uklidnit.

Bylo to příjemné, až neskutečně moc. Senbonzakura nikdy ani nesnil o tom, že by mohl pocítit něco tak úžasného, co by mu rozproudilo krev a doslova rozpálilo celé jeho tělo. Schválně jejich polibky prohluboval.

A Kuchiki mu vycházel vstříc, nemohl se přece nechat zahanbit. V jednu chvíli nechal Senbimu vedení a pootevřel rty.

Mladší se zase odprostil od klasického myšlení a prostě podlehl svým instinktům. A přesně díky tomu vzápětí do těchto vyzývavých úst svým jazíčkem vklouzl.

Chvíli je jen tak zkoumal, nakonec se zapojil i Byakuya a tím proměnil jejich polibek v opravdový.

Nějakou dobu si pouze trochu hráli, vzápětí Senbonzakura odstoupil a vrátil se jen k něžným dotekům jejich rtů. Nechal Byakuyu, ať si s ním dělá, co on sám chce. Určitě to bude příjemné pro oba dva.

Byakuya se tedy od jeho hebkých rtíků odpoutal a přesunul se do úrovně Senbiho boků, prohlížejíc si jeho chloubu, za kterou se Kageyoshi stydět nemusel, a jejíž špičku vzápětí několikrát obkroužil jazykem. Za chvíli si ji zasunul do úst.

Právě tehdy už mladší neudržel své pocity a hlasitě zasténal. Nebyl na nic takového zvyklý, bylo tedy samozřejmé, že ho to dost vyvede z míry. Společně s tím mírně zvrátil hlavu dozadu, což zapříčinilo, že se jeho pánev kousek nadzvedla.

Naopak Byakuyu to nevykolejilo ani trošku, koneckonců, měl dost velkou praxi. Stiskl mladšího ruku, doufajíc, že mu to pomůže se uklidnit a uvolnit, a pokračoval ve své dosavadní činnosti.

To byl pro Senbiho pravý ráj. Měl nutkání mu zajet rukou do vlasů a diktovat si své vlastní tempo, aby tak dosáhl onoho krásného pocitu, po němž tak toužil.

A Byakuya mu tu možnost skutečně nabídl. Jeho ruku, kterou doposud svíral v té své, přitáhl a zapletl do pramenů své hřívy.

Senbon jeho vlasy okamžitě sevřel v pěst a poprvé s nimi lehce pohnul směrem dolů. Byl to nepopsatelně úžasný pocit, mravenčení se mu rozlezlo až do konečků prstů. Byl více vzrušenější než kdy předtím.

To Byakuya jak jinak než poznal. Potešilo ho, že mladší už se nebojí jeho dotykyů a odhodlal se diktovat si tempo sám. Proto nechal veškerou iniciativu na něm a pouze plnil jeho rozkazy.

Avšak Senbonzakura nebyl takový typ člověka, který by někoho jen beztrestně využil. Nechtěl být jen tím, kdo bude opečováván, chtěl i opečovávat svého pána. Proto, aniž by sám došel vrcholu, ho donutil se odtáhnout. 

,,Tohle je to, co si chtěl?" zašeptal, když si ho přitáhl nad sebe a na odhalený krček mu vtiskl motýlí polibek. S tím mu jednou rukou zajel pod tričko a přesunul se s ní až na záda, která začal zkoumat.

,,Hmmm... Jsem rád, když ti můžu působit příjemné pocity," odpověděl mu Byakuya stejně hlasitě a přitiskl se na jeho rty.

,,Jsem jen tvůj... dělej si se mnou, co chceš," zamumlal mu mladší mezi polibky a tričko mu kousek vyhrnul. Pak ho donutil se zaklonit tak, aby mu svršek mohl okamžitě stáhnout.

Jenže v tu chvíli, kdy Byakuyovo tričko dopadlo na zem, se ozvalo zaklepání na dveře a promluvil jakýsi hlas. ,,Kuchiki-sama, váš otec vzkazuje, že se máte dostavit i s vaším společníkem před budovu Senátu."

Senbonzakura jen tiše zavrčel, protože se mu vůbec nelíbilo, že byli vyrušeni. A zrovna v takové chvíli, kdy se konečně chystal postoupit dál.

,,Dobře," odpověděl Byakuya oné osobě a zamračil se. ,,Tohle se mi nelíbí," zakroutil vzápětí hlavou, přičemž si rukou bezděčně přejel přes nápis SPQR, jenž měl vypálený na zápěstí.

Toho si Senbi samozřejmě všiml a o kus se odtáhl. Chtěl se zeptat, ale mohlo to být něco, na co Byakuya nemá hezké vzpomínky, tak se rozhodl raději obléknout. To udělal a ohlédl se na svého pána, netušíc, co bude dál.

Ten jen zavrtěl hlavou, jako by se pokoušel zaplašit špatné myšlenky, a zvedl se. ,,Myslím, že bychom si měli obléknout tohle," oznámil mladšímu, když ze skříně vytáhl dvě bílé tógy.

,,Uhm... fajn..." zamumlal Senbonzakura a s pokývnutím hlavy se pro oděv natáhl, zatímco si opět svlékal tričko. Vůbec se mu nynější situace nelíbila, protože netušil, co od toho má očekávat.

,,Nemám z toho dobrý pocit," povzdechl si Byakuya a schodil ze sebe svůj oděv, načež se nasoukal do klasického obleku Římanů.

Senbi udělal to samé, hned na to se k němu zezadu přikradl a nenuceně ho objal. Svou starostlivou hlavu mu položil na rameno a mírně se pousmál. ,,Pamatuj: vždycky tady budu s tebou."

Kuchiki ho se smutným úsměvem pohladil po hlavě.

,,Kéž bych tě tehdy nenutil jít se mou... To bych tě do toho nezatáhl," povzdechl si vzápětí. Pomalu totiž začínal tušit, co se na něj asi chystá.

,,Nic si nevyčítej, šel jsem dobrovolně," ušklíbl se Senbi, čímž se tak nějak pokusil uvolnit atmosféru, která byla najednou strašně napnutá. Moc to nepomohlo.

Byakuya na něj znovu pohlédl téma smutnýma očima. Propletl si s ním ruku.

,,Pojďme..." rozhodl a vykročil, přičemž ho Senbi následoval. Budova Senátu nebyla od císařova paláce daleko, což bylo spíše k jejich smůle. Po celou dobu cesty vládlo ticho, ve kterém se vrásky na Byakuyově tváři a jeho obavy prohlubovaly.

Za několik málo minut stanuli u té budovy, ke které měli namířeno. Před vchodem do ní stály stráže, společně se Sojunem a dalšími vysokými hodnostáři, jež byli všichni oděni v červené. Byakuyovy domněnky se potvrdily. Spěšně zatáhl Kageyoshiho za roh, doufajíc, že nebyli spatřeni. Promluvil k  němu, jeho slova byla naléhavá.

,,Teď mi dobře poslouchej, Senbi. Musíš odsud utéct, co nejdál, ale tak, aby tě nikdo neviděl. Na kraji města, v jednom nenápadném domku, žije má sestra, Rukia. Najdi ji, řekni, že tě posílám já a ona ti poskytne ukrýt, pomůže ti."

,,Počkej, co se to děje?" opáčil šeptem Senbonzakura, jehož jeho náhlá změna vyděsila. Nechápal vůbec nic a tohle ho zmátlo ještě víc. O co tam šlo, že ho nutil utéct?

,,Tohle je Římský soud. Ten, který rozhoduje o trestech smrti pro dezertéry, pro zrádce. Už chápeš? Proto nás sem Sojun poslal. Pokud ihned nezmizíš, zemřeš!" zašeptal si starší zoufale, ohlížejíc se přes rameno.

,,I kdybych měl zemřít, tebe nikdy neopustím!" Senbonzakura se mu vrhl kolem krku, aby tak zamezil vlastním nohám, aby ho zradily. Tohle ho dodělalo. Měli tady zemřít? Ale proč? Nemohl nechat, aby ten, kdo ho zachránil, zemřel! Nemohl dovolit, aby zemřel někdo, ke komu začínal cítit něco, co doposud k nikomu jinému!

,,Musíš! Prosím, zachraň se!" žádal ho Byakuya žalostně, tisknouc ho k sobě.

,,Ty blázníš..." špitl Senbonzakura a zabořil mu obličej do těch hebkých havraních vlasů, aby mohl, nejspíš naposledy, nasát jeho vůni. Po tváři se mu roztekly slzy.

Byakuya se od něj po chvilce odtáhl, ale jen proto, aby ho mohl políbit. Poté mu ještě věnoval pusu na čelo.

,,Miluji tě a právě proto chci, abys žil... omlouvám se, že tě opouštím ..." řekl nakonec a odpoutal se od něj úplně. Poté rychle vyběhl z jejich úkrytu, aby si to ještě nerozmyslel. Jakmile ho Římané spatřili, přešli k němu a dva z nich ho spoutali. Sojun totiž nepochyboval o tom, že jeho syn pochopil, co se chystá.

Miluji tě, tato dvě slovíčka Senbonzakuru neskonale zasáhla, nedokázal nic udělat. Mezi rty se mu prodral tichý vzlyk, když viděl, že mu jeho drahý mizí z dohledu. Po tvářích se mu rozkutálely slzy bolesti, jenž obsahovaly veškeré jeho zoufalství. 

Byakuya byl mezitím zatažen dovnitř. Přestože věděl, co se na něj chystá, jaký je jeho osud, v duši cítil jakýsi podivný klid a vyrovnanost. Nebál se, věděl totiž, že jeho milovaný je v bezpečí. Mrzelo ho sice, že jej opouští, ale s tím nemohl nic dělat.

Kageyoshi na jeho prosby nedbal, bez uvažování se rozběhl tam, kde Byakuya a jeho věznitelé zmizeli. Vběhl do oné kruhové budovy podobné Koloseu a běžel dlouhou chodbou, až nakonec dorazil do kruhového sálu. Po stranách byly umístěny lavice, vytesané z mramoru do zdi, tak, jak to bývá v amfiteátrech. Uprostřed oné místnosti klečel mladý černovlásek, který byl jako jediný oblečen v bílé. Jeho ruce i nohy byly spoutány okovy a kolem něj byli tři strážní. Na jednom konci místnosti, přímo před Byakuyou, seděl na soudcovském stolci Sojun, a jeho poddaní stáli za ním.

Když Senbonzakura spatřil Byakuyu, sevřelo se mu srdce. Nemohl prostě jen tak utéct, prostě nemohl. I kdyby chtěl, nohy by ho donesly zpět k Byakuyovi, jeho zachránci. To on byl ten, koho se nebál. To on byl ten, díky kterému začal více mluvit. A to on byl ten, do něhož se zamiloval.

,,Říkal si, že nevíš, kde je, můj synu?" zeptal se Sojun, když náhle Kageyoshiho spatřil.

,,Nevím, zanechal jsem ho-" snažil se Byakuya Senbiho zapřít, pak se však zarazil a ohlédl se dozadu. Jakmile jeho zrak padl na mladšího černovláska, do jeho tváře se vkradlo zoufalství. ,,Uteč!" naznačil rty, ačkoliv věděl, že je to marné.

Mladíka totiž hned vzápětí cosi praštilo do hlavy a on se, kupodivu při vědomí, skácel k zemi. Bolestně přitom zakňučel, okamžitě se jal zvedat. Musel Byakuyu ochránit, i kdyby ho to mělo stát život.

Byakuya, celý zničený, se obrátil k otci a začal k němu promlouvat latinsky.

,,Příjmu jakýkoliv trest, jakýkoliv způsob smrti. Udělám vše, co budete chtít. Naprosto cokoliv. Jen prosím, nech Senbonzakuru žít."

Senbon mezitím schytal další ránu od strážných, tentokrát do zad, takže znovu upadl na zem, na níž zůstal ležet o trochu déle. Hlasitě zalapal po dechu, když ho jeden ze strážných kopl surově do břicha, což vážně neočekával. Přesto se nevzdával a zamířil si to směrem ke Kuchiki mladšímu.

,,Ať přestanou! Prosím!" snažil se Byakuya dál svého otce přesvědčit. A ten, po chvíli prohlížení si synovy tváře, zvedl ruku a tím strážné zastavil. Pak promluvil, tentokrát obecným jazykem, takže mu rozuměl i Kageyoshi.

,,Říkáš, že uděláš vše, jen když ušetřím jeho život?"

,,V žádném případě!" vykřikl rozhodnutě nejmladší černovlásek a pokoušel se vytrhnout ze sevření strážných, což musel po chvilce vzdát. ,,Nechte ho jít a vezměte si mě!"

Sojun se tomuto návrhu jen ušklíbl. ,,Myslíš, že si vezmu tvůj život, místo toho Byakuyova? Jsi tak naivní..."

,,Ano, přísahám na svou čest," odpověděl Byakuya na Sojunovu předchozí otázku.

,,Dobrá tedy. Pokud si vezmeš život sám, nechám ho na pokoji. Podejte mu dýku," rozkázal císař.

,,Dost!" zaječel Senbonzakura, vepsaný strach v očích. Trhal sebou víc a víc, strážných ale bylo více a on se v podstatě nedokázal hnout z místa. Po tvářích mu po celou dobu stékaly slzy, protože teď už si byl skoro jistý, že to nedokáže zastavit. Nedokáže ho zachránit.

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Jeden ze strážných Byakuyovi podal dlouhou, stříbrnou dýku a kus odstoupil. Spoutaný aristokrat se ještě naposledy zadíval do očí svého milého.

,,Miluji tě," naznačil rty a onu si zbraň zarazil hluboko do břicha.

Senbi stačil jen vztáhnout ruku jeho směrem, jenže to už bylo pozdě. Slzy mu kanuly po tvářích a jeho oči hleděly do prázdna. Jakmile ho stráže pustily, nedokázal se ani pohnout. Byakuya to vážně udělal. Měl k němu běžet? Nevěděl to jistě. Nohy ho neposlouchaly, nekontrolovatelně se třásly místo toho, aby udělal jen jediný krok. Právě zemřeli, oba dva.

Nakonec se k němu rozeběhl. Byakuya už dávno ležel na zemi v bezvědomí, nejspíš uběhl delší čas, než si Senbi myslel. Skze slzy skoro neviděl, ale i přes veškerá zaškobrtnutí se k němu dobelhal. Dýku, jež se nacházela kousek od něj, odkopl, co nejdál mohl, a nehybné tělo si přitáhl do náruče. 

,,Byakuyo... Byakuyo..." šeptal zoufale a opatrně s ním začal kolíbat ze strany na stranu, i když věděl, že je vše ztraceno. Ztratil jedinou osobu, která mu byla blízká. Byl ochoten pro něj udělat cokoliv, věřil mu. Jak to mohlo skončit takhle? Vždyť mu ani nedokázal říct to zatracené: ,,Miluji tě!"

Bolestné vzlyky se mu draly z hrdla ven, on je však utápěl v Byakuyových vlasech, ve kterých měl skrytou svou tvář. Nechtěl, aby to byla pravda. Nemohla to být pravda. Byl to jediný člověk, který mu byl blízký, prostě ho nemohl tak snadno opustit!

,,Jak dojemné..." konstatoval Sojun chladně, v očích potěšené jiskřičky. ,,Ačkoliv byl můj syn jaký chtěl a zradil svou říši, jedna věc se mu musí nechat: odvaha. Proto splním jeho poslední přání a nechám tě žít, Senbonzakuro. Tímto ti uděluji římské občanství. Od této chvíle jsi svéprávný a svobodný člověk."

Senbonzakura se rozplakal ještě víc, protože mu došla jedna věc. Nechtěl snad z něj Byakuya udělat normálního, zcela svobodného člověka? Chtěl toho docílit, vlastně už od začátku, kdy ho poprvé nutil jíst. Vážně se mu to povedlo. Ale za jakou cenu?

,,Takhle ten tvůj plán ale skončit neměl..." zamumlal Senbi svému pánovi do vlasů, utápějíc v nich své hlasité vzlyky. Celé jeho tělo se chvělo a měl pocit, že by se ani neudržel na nohou, přesto se o to pokusil. 

Byl slabý. Hodně slabý, ještě navíc vyčerpaný pláčem. Ale i přesto se vytáhl do stoje s černovláskem v náruči. Nemohl ho tam prostě jen tak nechat. Musel ho řádně pohřbít a na onom místě nejspíš už navždy zůstane. Neměl by ale dát vědět Renjimu, co se stalo? A jak bude reagovat na takovou hroznou zprávu jeho harém?

Na to teď ale myslet nemohl. Prostě se jen vydal k východu, sledován desítkami očí všech přítomných. Nejvíc cítil ten Sojunův. Ale i kdyby ho teď znenadání probodnul, bylo by mu to jedno. Byl by totiž se svým Byakuyou. S Byakuyou, kterého, jak si mohl sám přiznat, nadevše miloval.