Nechtěla jsem nijak narušovat křehký tok myšlenek, který odpovídal tomu, o čem jsem si přemýšlet přála, proto jsem nehnula ani brvou (ne že by to bylo těžké, žádnými brvami totiž neoplývám, pokud vím) a dýchala jsem mělce.
Ale ve výsledku nejde jen o lidský faktor, ale také například o nervovou dráždivost. Vyrušení z mého klidu/chtěného neklidu duše přinesla křeč, kterou jsem zahnala nadáváním a klasickými postupy. Ačkoliv to píšu takhle, nadávání to asi úplně nebylo, protože jsem se snažila zůstat zticha kvůli mé sestře, které vědomí patřilo podvědomí. Spala.
Ale možná to nebylo jen kvůli tomu. Určitě ne. Šlo o trénink, řekla bych. Jak trpět potichu.
Když dostanete křeč, může vás to utvrdit o vaší existenci. Ale to je pramalá kompenzace samozřejmě.
Byla jsem zpocená, tak jsem vstala a šla do koupelny. Naštěstí máme s rodiči koupelny oddělené, takže byla malá pravděpodobnost, že bych je vzbudila, za což jsem byla ráda, protože mají oba lehký spánek a problémy s ním.
Zamkla jsem za sebou a svlékla jsem si tričko. V zrcadle jsem viděla odraz, ale třeba nebyl můj.
Z kohoutku jsem upustila studenou vodu, kterou jsem nabrala druhou rukou a záhy ji donesla za krk a na prsa, abych se zchladila.
Omyla jsem si i obličej a pootevřela okno.
Venku bylo ticho a podle předpovědi -16°C.
Dívala jsem se ven a nikdo se nedíval na mne, což bylo dobře. Ve své samotě jsem chtěla být sama. Protentokrát.
Zůstala jsem, dokud se kapky, které ze mne stekly na parapet, neproměnily v led a já se nezačala třást.
Když jsem se vrátila do pokoje, motala se mi hlava.
Byla jsem opilá horským vzduchem. Ale pomohlo to.