Předešlá kapitola mohla být sen asi tak jako cokoliv jiného. Takhle věta má obousměrný význam, tudíž si nelamte hlavy nad výběrem. Není to důležité.

Když jsem přemýšlela, jestli se budu dál pokoušet usnout, nebo jestli si jednoduše připustím tu vnucenou mi mozkovou aktivitu, dostala jsem se k závěru, že přemýšlením o tomto dilematu rozhodně podporuji druhou možnost, tudíž jsem to nechala plout.

Je noc. Je tma. Zajímavé. Proč má tma černou barvu? Není to zvláštní? Že tak velká a důležitá otázka - o tom, jakou barvu bude mít tma - si našla vcelku nekomplikovanou odpověď?
Každopádně, právě tma je teď to, co znásilňuje moji nahotu. Vskutku. Chtěla jsem přilákat i nějaké ty démony, co jako atraktivní neshledávají pouze mysl.
A tak čekám.
Kdy přijdou? A kolik si toho vezmou? A proč? K čemu to je?
Nakonec vím, že je to hloupé a že bych svou nahotu měla nabídnout, případně obětovat něčemu smysluplnějšímu. Třeba noži.
Pomyslím akorát na jeden z mých dvou odlamovacích nožů, které, já vím, mají jiný název nežli "odlamovací", ale což, na ten rezivý. Prostě oxidace. Puf.  A pro pohled tolik bolestivějším se náhle stane. Ale ne ve tmě, tam jsou všechny pohledy marné, pokud náhodou nevidíte přímo duše, což také není úplně obvyklé.
Poslepu přejdu pokoj, ale ne tak docela, neboť nejsem slepá a ani ten pokoj nepřejdu celý, ale jen ke stolu. Je to hyperbola, zkrátka lež.
Jsem si dobře vědoma, že můj stůl je téměř přehlcen všemi možnými věcmi. Mohou spadnout, rozsypat se, rozbít se, vylít se, utéct, zranit mě, potřísnit mou ruku. Též existuje pravděpodobnost, že zavadím o vychladlé kosti, které jsem zuby obrala o maso, či o již asi tři dny starý ohryzek od hrušky.
Nakonec, vše je horší v hlavě stejně jako vše je lepší v hlavě.
Ale nůž, ten jsem chtěla najít. Tma ani rádoby slepota mi v tom sic nápomocny nebudou, ale já mám hmat! A snad trochu citu v něm.
Nahmatám nějaké papíry a studenou misku, která není studenější než vzduch, co nabírám do plic. Svůj průzkum směřuji doprava, neboť si vybavuji aspoň z části mapu této entity.
Je tam. Pravidelně vroubkovaná plastová oranžová rukojeť, která je nyní černá stejně jako vzduch, co nabírám do plic, se mi vtiskne téměř s radostí do dlaně. Prsty ji něžně tisknu a ještě něžněji, pokud to vůbec jde, přejedu palcem na kus plastu, který nezměnil barvu ani ve tmě, a pomocí něj vysunu rezavou čepel. Pomalu. Ozve se nepravidelné asi šestinásobné zaklapání, ze kterého je cítit rez a rez.

Ale celé je to hloupé. Oči mi začínají dřít o víčka, tak je radši zavřu a lehnu si na zem, která má imitovat dřevo a celkem se jí to daří. Najednou mám pocit, že moje tělo je hrozně měkké a hrozně tuhé zároveň. Otřesu se stejně jako při pocitu, že mě Smrt chytila za chrbát.
Bude končit zima. Nůž, který vždy chtěl být nožem v pravém slova smyslu a prořezávat krabice, aby řvaly, mi vypadne z ruky a najednou už není nožem.
Vlasy stejné barvy jako vzduch, co nabírám do plic, splývají těžce na zem, která má imitovat dřevo a celkem se jí to daří.

Ach, proč mne opouštíš, myslela jsem, žes byl šťasten...

Odpověď se neozývá. Jen ticho, které má stejnou barvu jako vzduch, co nabírám do plic.
Ale já seberu síly!

Obejmu ho a pomiluji se s ním. Možná už pak se mnou zůstane.

Tss.
Démon...
Kdy vlastně přišel? A kolik si toho vzal? A proč? K čemu to bylo?
Proč jsem se zamilovala?

Vzduch, co nabírám do plic, už nemá barvu žádnou, protože už ho nenabírám do plic.
Ale budu se snažit.
Slibuju.