Díky tomu, že jsem utekla, ze mě nedostali žádné informace pomocí telepatů. Ano, vím že tam nemají jenom svou Skarlet Witch. To se bohužel nedalo říct o moji blízké budoucnosti. Kvůli tomu, že měli mé doklady jsem nemohla logicky vycestovat. Naštěstí byly falešné. Protože se celá mise pohnojila, jsem se musela někde schovat, abych neohrozila celou naší organizaci. Jdu si takhle v klídku po nádraží k pokladně, abych si mohla koupit lístek na nejbližší spoj do Kanady a později nasedla na letišti do letu do Berlína, protože tam je jedna z mých nejoblíbenějších a zároveň největších základen, protože jak si všichni víme z dějepisu, tak Německo bylo dlouhou dobu pod její nadvládou respektive pod vládou  Hitlera, al jak víme, tak úzce spolupracoval s Hydrou. Ale už konec historie.  Být vámi, tak se o té základně raději nikde nezmiňuji, stejně jako zbytek informací, protože by se vám mohlo něco velmi nemilého stát. A to nejen vám, ale dejme tomu i vaší rodině. Třeba taková nevinná nehoda, že by vám náhodou cestou na rodinnou dovolenou přestaly na dálnici fungovat brzdy, nebo že by se pokazila součástka v motoru? 

Mno, takže tak. Jdu si v klidu po nádraží k pokladně a najednou mě mine parta ozbrojenců se stříbrným orlem na rameni. Jediná možnost svobody? Útěk. Nechala jsem jízdenku jízdenkou a velmi nenápadně se rychlejším během  vytratila z budovy nádraží. Nepočítala jsem ale s tím, že už nějakou dobu budou na nádraží, tím pádem že obklíčí celou budovu a zajistí všechny vedlejší vchod včetně toho hlavního. Takže se z mého taktického ústupu, ano, tak tomu říkejme, stal ústup přímo do pasti nepřítele, což pro mě znamená ústup do pasti S.H.I.E.L.D.u. Ihned mě zpacifikovali, což se neobešlo samozřejmě bez pár šrámů pro mě a čtyřmi mrtvými pro ně, nasadili pouta z vibránia, aby pohlcovala mé schopnosti a já pro ně tak moc nebezpečná, vrazili do mini dodávky k další partičce těžkooděnců a i se mnou se vyrazilo směrem k jedné z "tajných" základen S.H.I.E.L.D.u.

Po otřesné jízdě, při které jsem si myslela, že ta dodávka nemá žádné tlumiče a řidič schválně najíždí do každé díry a nakonec si to vezme přes skatepark se otevřely dveře a vedli mě spousty spletitých chodbiček. Pohybovalo se jimi  docela dost agentů, od kterých se mi dostalo nehezkých jmen, vražedných pohledů i odskočení až na kraj, kde se klepali strachy.

Ale tak co. Za moji neříkám že dlouhou kariéru jsem si dokázala zvyknout a tak jsem veškeré narážky na mou osobu přehlížela a zachovala si svou již známou kamennou masku. Chodbičky nás dovedly k těžkým ocelovým dveřím, za kterýma se nacházela nečekaně výslechová místnost s pro mě již známým oboustranným zrcadlem, ocelovým stolem zapuštěným v chladné betonové podlaze a dvěma jak jinak než ocelovými židlemi. Pouta mi pomocí poměrně silným řetězem přidělali k udělátkům na stole a urychleně opustili místnost, jako by se mě snad štítili, nebo báli. I když, v tom druhém případě to udělali oprávněně, protože kdyby nechtěla spolupracovat, tak se sem vůbec nedostanu a tato základna není základnou, ale hromadou sutí s mnoha mrtvými agenty pod betonovými bloky.

566 slov

Ahoj, tak po delší odmlce jsem opět zpět. Jelikož jsou prázdniny, tak jsem se rozhodla že kapitoly budu snad vydávat častěji... Ehm... Pokud se tak ale náhodou nestane, tak se předem omlouvám, ale snad to znáte. Vyspávání do oběda, čtení celý den a na ostatní aktivity už prostě není čas, ani chuť.

Tara