Nico ještě pár dní nechápal, co tím mysleli, a nikdo se mu nesnažil cokoli vysvětlovat. A pak se jednou večer vracel z práce – počasí se neustále pomalu měnilo, mraků přibývalo, ve vzduchu byla cítit vlhkost a foukal studenější vítr – a pochopil. Ozvali se cvrčci.

Nejprve si neuvědomoval, co je to za zvuk. Zaposlouchal se do cvrkání, které přišlo naprosto nečekaně, a nezdálo se, že by hodlalo přestat. Ze začátku, prvních pár vteřin, byl jen jeden cvrček – nejspíš předvoj. Když ozkoušel situaci, probudil tím celý orchestr cvrčků.

U Společenského domu stál bělovlasý muž a tiskl si dlaně k uším. „Ne, bože ne!" hulákal. Tou dobou se tomu Nico ještě celkem divil, dokonce mu po tváři přeběhl úsměv. Šílenci.

O několik hodin později ležel v posteli a dlaněmi si taky zakrýval uši. Přestával si být jistý, zda mu náhodou nebzučí v hlavě. Třeba mi už vážně přeskočilo. Někdo však otevřel okno a do tmy začal hystericky řvát: „Držte huby, držte sakra huby!"

Nico se překvapivě uklidnil. Nejsem sám, kdo je slyší. Nejsem blázen.

Cvrkali celou noc. A ráno. Dokonce, i když to nebylo možné, slyšel je, zatímco se sprchoval ledovou vodou, která se mu zabodávala do kůže.

Cvrkali po cestě do práce a Nico už chápal, proč se všichni tváří, jako by jim do spánků vrazili hřebíky. Když zastavil před Angelem, oba měli z nevyspání úplně rudá bělma. Stačil jeden pohled, aby se Angelo rozesmál. „Tak co říkáš na naše malé kamarády?"

„Copak nikdy nesklapnou?" odvětil místo toho Nico.

„Nesklapnou, ty malý mrchy jsou totiž nesmrtelný!" zavřískal jeden z dělníků. Kolem krku měl obvázaný šátek. Zatáhl za něj, naklonil hlavu a předstíral, že se na něm chce oběsit. „Jednoho mám v pokoji, ale já vám říkám, že ho najdu! Najdu ho a zabiju!"

„A co uděláš s tím, co ti sedí na mozku?" doběhl k němu kamarád a skočil mu na záda.

„Běžte si ty skopičiny dělat jinam. Tady se pracuje!" zahulákal Angelo, ale nebylo v tom tolik energie jako v jiné dny.

Chlapi okamžitě poslechli, prošli beze slova kolem Nica a zmizeli na staveništi.

Nico se jejich směrem ještě nějakou dobu díval. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že se k němu většina lidí začala ze dne na den chovat jinak. Nikdo za ním na chodbě nepokřikoval nadávky a muž z bytu 17 ho místo obvyklé ignorace pozdravil.

„Chovají se ke mně jinak. Líp," poznamenal.

Angelo nadzvedl obočí. „A to je špatně?"

„Ne, jistě, že ne."

„Tak potom nechápu..."

Skoro litoval, že s něčím podobným začal. Zavřel oči a zatřepal hlavou. „Zapomeň na to." Podíval se na hodinky, aby zkontroloval čas. „Stejně už musím jít."

„Máš pravdu," přikývl Angelo.

Nico vyrazil známou cestou připravený vytvořit další ze seznamů – třeba seznam nejlepších dezertů. Ve skutečnosti ale nemyslel na nic, protože cvrkání přehlušilo všechno. Nedokázal se soustředit, a tak skončil tím, že v mysli parodoval otravné cvrkání.

Nepřestal, ani když vyšel na kopec, otevřel branku a stoupl si vedle kaktusu. Cvrk, cvrk, cvrk... Opřel se o stěnu a znuděně natáhl ruku se složkou, kterou dostal od Angela. Jenže pak se velmi rychle narovnal a zamračil se. „Nehraje!" vydechl překvapeně sám pro sebe.

Když Kyler přišel blíž ke dveřím, jen nejistě pokrčil rameny.

„Písnička. Ona nehraje!"

Kylerův dům mu bez ní připadal prázdný, strohý. Jako by ztratil kouzlo.

„Nehraje. Teď není potřeba," odvětil Kyler a pokusil se vzít si složku. Ale Nico trhl rukou. Nehodlal se jí vzdát, dokud nezjistí víc.

„Proč nehraje? Vždyť... Teď je přece potřeba nejvíc!" Rozhodil přitom rukama. „Copak je neslyšíš? Mohla je přehlušit," vydechl vztekle a doufal, že Kylera přemluví, aby ji zase zapnul. Potřeboval ji slyšet. I když hrála dokola. Vlastně byla taky takovým cvrkotem. „Počkej! Ty... Tobě se cvrkot líbí!"

Kyler zase jen pokrčil rameny. Netušil, co by měl říct.

„No jasně. Uklidňuje tě to, co?" hádal Nico a přitom kýval hlavou. „Fajn, tak laskavě moc nemluv, ať si dneska ten koncert můžu vychutnat v plné parádě. Cvrčku." Hodil Kylerovi složku a rozvázal si tkaničky, aby se mohl vyzout a vejít do domu.

„Vodu máš nachystanou na lince," pronesl Kyler, zatímco zíral do papírů a se zájmem si je prohlížel.

Nico došel k bílé hranici. Jednu ponožku měl o něco větší, trčela dopředu a dotkla se bílé čáry. Nico rychle trhl nohou, ale zdálo se, že si Kyler ničeho nevšiml. Musel se celým tělem natáhnout, ale nakonec na hrnek dosáhl.

„To je hrozně moc. Na tohle nepřistoupí," mumlal Kyler a dosedl na otočnou židli. Přesto se obrátil ke klávesnici a začal do ní něco vyťukávat. Nico ho celou dobu pozoroval a ani se nepokoušel onu skutečnost skrývat. Vsedě na zemi se toho vážně nedalo moc dělat. Občas zíral na samolepku sněhuláka, ale nikdy ne příliš dlouho, protože mu přišel stejně arogantní jako kaktus. Ti dva by si určitě rozuměli.

Někdy si zpíval. Cvrkání mu však připadalo nesmírně namáhavé, proto mu nezbývalo nic jiného, než zaměřit pozornost na černovlasého kluka a sledovat ho, jak otáčí stránky v knížce a sem tam zvedne oči a zkontroluje monitor.

„Co čteš?" pokusil se navázat konverzaci a pro jistotu se přátelsky usmál.

„Říká se tomu kniha."

„Tak to se podívejme. Cvrček se snaží být vtipnej!" zakroutil Nico nevěřícně hlavou. Všiml si, že Kylerovi cukají koutky. Možná jen další dobrý den a Nico toho chtěl využít. „Jako omluvu mi smíš nějakou půjčit." I když vlastně nerad četl. Ale co jiného se tady dalo dělat?

Kyler žádnou ze svých čtrnácti knížek nikomu nepůjčoval. Třináct vždy stálo poskládaných na zemi, dvakrát denně z nich utíral prach, a čtrnáctou četl. Jakmile dočetl, vložil ji na spodek hromady a vzal si tu nahoře. Pořád dokola. Ani už si nepamatoval, kolik koleček stihl za ty roky udělat. Jenže stejně tak nikdy nikoho nepustil do domu. Nechystal pro žádnou spojku pití ani s nimi nemluvil. Pomalu vstal a židle se roztočila. Přišel k hromadě a seshora se na ni zadíval.

Byl to jen jeden hrníček, čára na zemi a kniha. Maličkosti. Na nich přece tolik nezáleželo. Sebral knihu vespod, kterou nedávno dočetl, a přinesl ji Nicovi.

Neměl nejmenší tušení, kolik maličkostí ještě zvládne.

„Muoa?" přečetl Nico a přejel bříškem prstu po nadpisu.

„Je to o hledání sebe samého."

Nico ji otevřel na první straně.

„Čemu se směješ?" zeptal se Kyler zvědavě.

„Moje expřítelkyně, otec, a dokonce i bratr by byli pyšní, kdyby mě teď viděli. Celou dobu se mě snažili přimět začít číst. A přitom jen stačilo poslat mě na Háda."

Kyler si založil ruce na hrudi. I když měl krvavé klouby a sedřené dlaně, poslední tři dny se mu neklepaly. „Nemyslím si, že je to k smíchu," pronesl vážně. O životě na Hádovi se nežertovalo.

„Trochu k smíchu to je," nesouhlasil Nico. Pak už se ale obrátil ke knize. Zatímco cvrčci dál zpívali nekonečnou píseň a na obloze se objevil první mrak, který se nehodlal jenom tak rozplynout.

***

Byl vlastně docela naštvaný, když sponzoři odpověděli a on se musel sebrat a běžet za Angelem. Neochotně odložil knihu hřbetem nahoru, obul si boty a celou cestu na staveniště utíkal. U skladiště bylo prázdno, týpek se nejspíš před cvrkotem schovával.

Teprve u kadibudek si všiml, že má jednu tkaničku rozvázanou. Pár kroků s ní ještě ušel, než se nakonec sehnul, složku si přidržel pod paží a tkaničku zavázal. Někde v dálce se ozvala dunivá rána a Nico se za ní otočil, když vstával. Slunce ho oslepilo, udělal krok do prázdna... Kurt se mu zcela určitě nesnažil vyhnout.

Kurt zrovna pracoval s Peterem, který prý celkem rozuměl elektrice. A možná, že vážně rozuměl. Jenže mu všechno padalo z ruky a během poslední hodiny stoupl Kurtovi dvakrát na nohu a bouchl ho loktem do břicha. Nepochopil žádný vtip a pořád se jen hloupě škrábal za uchem.

Navíc Kurt včera něco špatného snědl. Ne něco, moc dobře věděl, že je mandarinka plesnivá, ale stejně ji snědl. Neměl ovoce v puse přes rok a půl. Odloupl plesnivý měsíček a zbytek si narval do pusy. Proto měl od rána průjem. A zrovna když šel potřetí ke kadibudkám, uviděl toho chcípáka, co mu ukradl místo.

Vrazil do něj schválně, ale tvářil se, že za to mohl Nico.

„Čum na cestu, idiote," vřískl. Složka s papíry spadla na zem a v Nicově tváři se na vteřinu objevil údiv. Velmi rychle ho ale vystřídal vztek.

Kurt zvedl bradu výš. „Myslíš si, že teď jsi někdo, co? Ale já seru na to, co říkají ostatní. Pro mě seš pořád jen sráč!" Pokusil se do Nica opět strčit, akorát tentokrát se mu to nepovedlo.

Nico se lehce vyhnul. Vřela v něm krev, zároveň se ovšem musel zamyslet nad slovy. Měl pocit, že mu něco uniká.

Zrovna, když se Kurt znovu natahoval, chytl ho někdo zezadu za triko a strhl na zem.

„Co to do prdele děláš?" Angelo byl rudý vzteky.

Někde v koutku mysli Kurt věděl, že by se neměl hýbat. Ani mluvit. Jenže na to byl až příliš rozjetý. Pokusil se vstát, ale Angelo ho okamžitě skopl zpátky do písku.

„Mně je u prdele, že ho Kyler chrání! Já mu kvůli tomu do prdele nepolezu!" zařval Kurt hystericky.

Nico tomu upřímně moc nerozuměl.

Angelo chytl Kurta pod krkem a přitáhl ho k sobě. „Ale polezeš!" zavrčel potichu a pořádně zmáčkl. Nepřestal, dokud mu Nico nepoložil ruku na rameno, aby ho zastavil. Kurt se okamžitě svalil zpátky na zem. Chrchlal a pokoušel se nadechnout.

„Ještě si spolu promluvíme!" ukázal Angelo na vyřízeného Kurta a pak se sehnul pro složku. Setřepal z ní písek a poodešel s ní dál.

„Co to znamenalo?" vyhrkl okamžitě Nico.

„Nic. Já nevím."

„Tohle na mě nezkoušej. Co to znamenalo?" zavrčel.

„Žes to posral!" vypěnil Angelo. Už toho na něj bylo moc. Neustále se bál, že se Hádes zhroutí sám do sebe. A ten ustavičný, nekonečný a nesmrtelný strach ho vyčerpával. Až za hranice příčetnosti. „Dal jsem ti jednoduchá pravidla! Řekl jsem ti, abys s ním nemluvil! A tys udělal co? Cos udělal? Mluvil jsi s ním. A Kyler... Kyler tě teď má rád. Rozumíš tomu? Rozumíš, co to kurva znamená? Co kdyby se ti něco stalo?"

Nico zkrabatil čelo. Zaposlouchal se do cvrkotu.

„Nemáš na to co říct?"

Nejspíš vážně neměl. Zavrtěl hlavou a otočil se na patě. Angelo za ním ještě něco křičel, ale Nico ho neposlouchal.

Nahoru se dostal v podivném transu. Vůbec mu nedocházelo, že Kylerovi nic nenese.

Foukal překvapivě studený vítr. Nico mu nastavoval tvář a užíval si ho. Město pod ním se zdálo klidné, jako by spalo a všechny hrůzy s ním. Nahoře na kopci měl vždycky takový dojem. Ale když sešel dolů, zjistil, že Hádes nikdy nespí.

Kyler okamžitě vzhlédl. V určitých momentech byl jako stroj. Nico přesně věděl, co udělá. Jak se zatváří. Teď se uzavře do sebe. Teď se podívá na hodinky. A přes to všechno to byl ten nejtajemnější člověk, jakého kdy poznal.

„Tak co?"

„Tak co co?"

„Tak jaká je odpověď?"

„To já nevím," přiznal popravdě Nico a vyčerpaně svěsil hlavu. „Já tu jen potřebuju chvíli zůstat. Šlo by to?"

Bylo vidět, že mu Kyler nerozumí. Rozhlédl se po okolí, jako by v něm mohl najít odpověď. Ale vše bylo na své místě. Až na červený hrníček, který nestál uprostřed. A třináctou knížku, která ležela na zemi za bílou čárou. „Myslím, že ano," přitakal. Ustoupil do stínu domu a sledoval, jak se Nico vyzul a sesunul na zem. Nico pak sebral knížku a položil si ji do klína. Ale nezačal číst. Místo toho zaklonil hlavu a zavřel oči.

„Je něco špatně?"

Upřímně netušil, jak by měl odpovědět. Nakonec jen otevřel oči a slabě se usmál. „Ne, tady je všechno v pohodě, Cvrčku."

***

Další den měl být pohodový, alespoň s tím Nico ráno vstával. Jenže pak vyšel ke Kylerovu domu a věděl, na první pohled, že ho žádná pohoda dneska rozhodně nečeká.

„Co máš s rukama?" zeptal se s očima upřenýma na sedřené dlaně a kapičky krve na podlaze. Všiml si jich téměř okamžitě, jakmile vstoupil do domu. Postavil se k čáře a hleděl na Kylera, který se zoufale rozhlížel po místnosti.

„Nic. Já... Nic. Běž pryč!" vyštěkl Kyler a otočil se k němu zády.

Dneska měl špatný den. Třásl se po celém těle, ruce držel před sebou, jako by netušil, co s nimi má dělat. A Nico cítil, že nemůže jenom tak odejít. Zadíval se na bílou hranici, která rozdělovala dva hodně odlišné světy.

„Překročím čáru," pronesl dřív, než si slova mohl pořádně rozmyslet. Zněla zvláštně. Překročit čáru... Copak mohl? Posunul nohu trochu dopředu a okamžitě ucítil nutkání se stáhnout. „Překročím čáru," zopakoval hlasitěji a odhodlaněji.

Černovlasý chlapec se neotočil. Pevně zavřel oči a pokoušel se zhluboka dýchat, jak ho to učil Rasputin – nádech, výdech, nádech – zajíkl se a sevřelo se mu hrdlo. Všechno bylo špatně.

„Překročím čáru, vejdu dovnitř, podám ti hadr a zase se vrátím zpátky."

Kyler mu neřekl, aby to nedělal. Pokoušel se, možná dokonce otevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Pak už jen slyšel tlumený krok, jeden, druhý, třetí...

Nicolai došel ke dřezu, popadl hadr, který měl ještě před pár dny na čele, navlhčil ho a velmi opatrně došel doprostřed místnosti. Usmál se, bylo to jediné přátelské gesto, které ho napadlo. Jenže Kyler úsměv nejspíš neviděl. Upřeně zíral na dlaně, kapičky krve pomalu zasychaly a oči měl úplně černé. Nico je dlouho pozoroval, než se odhodlal znovu promluvit.

„Pamatuješ si ještě na příběh, co jsem ti vyprávěl? Nedopověděl jsem ti ho." Mokrý hadr mu položil na dlaně. Skoro se bál nadechnout. „Skončili jsme, když se chlapec vrátil nad ránem domů. Byl hodně šťastný, nemohl přestat myslet na noc. Jenže jeho otec až příliš dobře věděl, že i přes výslovný zákaz syn neposlechne. U snídaně se kvůli tomu zase pohádali."

Málokdo věděl, že měl Nico v mládí fobii z hadů. Když jednou ztuhl v zoo, otec si toho všiml. Nechal si zavolat ošetřovatele a přinutil syna, aby vzal hada do ruky. Nico se příšerně bál, ale teď, když zvedl ruce odhodlaný chytit Kylerovy dlaně do svých, se bál mnohonásobně víc. Srdce mu tlouklo tak hlasitě, až si byl skoro jistý, že přehluší plejádu cvrčků. Uslyší ho i na staveništi. Angelo pozná, že se něco děje. Celý svět musí poznat, že se něco děje.

„Ten den se chlapec cítil opravdu mizerně. Jeho nejlepší kamarádka se do školy zatím nevrátila, a tak si připadal osamocený, nešťastný a každou chvíli se obracel ke stromům v dálce a přál si být mezi nimi." Nevyšiluj, prosím, nevyšiluj. Dlaněmi se zespoda dotkl hřbetů Kylerových rukou a opatrně je sevřel. A pořád přitom mluvil, mluvil a mluvil, ani netušil, zda věty dávají smysl, jen měl pocit, že nemůže přestat.

Kyler vzhlédl. Vypadal vystrašeně, ale neucukl, nechal Nica, aby mu hadrem otřel krev, a poslouchal příběh. To bylo jediné, co dokázal. Co ještě dávalo smysl.

„Když přišel ze školy, našel stát v obýváku sestru, jak vyděšeně zírá na televizi. Už v ten moment věděl, že je něco špatně."

Kyler tenhle pocit znal. Někdy se mu stávalo, že otevřel oči a nic mu nepřipadalo v pořádku. Pokoušel se fungovat, zapomínat špatné a pamatovat si dobré. Rasputin mu každou neděli opakoval, aby se držel dobrých vzpomínek. Nikdy mu ale neprozradil jak.

Svezl se na zem a zůstal sedět uprostřed místnosti. Vnímal, že si Nico sedl naproti. A ani na vteřinu nepřestal vyprávět.

„Promiň," vyhrkl nečekaně Kyler a přerušil Nica uprostřed věty.

„Nemáš se za co omlouvat," pokrčil Nico rameny. „Chceš mi říct, co se stalo?"

„Občas mívám záchvaty paniky. Moc si toho nepamatuju," přiznal Kyler a přitáhl k sobě kolena, aby je mohl obejmout. Sedával takhle ve skříni. Ve tmě. Když máma křičela.

Bývala prý chytrá, kdysi dávno. Jenže takovou ji Kyler nikdy nepoznal.

„Taky jsem měl občas problémy s výpadky paměti." Nico si hrál s hadrem. Dvakrát ho vyhodil do vzduchu a chytil. „Akorát já si za to mohl sám."

Trvalo pár minut, než se Kyler dokázal narovnat, odhrnul si vlasy z obličeje a rozhlédl se. Nakonec zůstal pohledem viset na Nicovi. „Překročil jsi čáru," prohodil. „A dotkl ses mě."

Nico nepoznal, jestli je Kyler naštvaný. „No... jo."

„Ty jsi vážně ten nejhorší voják," kroutil Kyler hlavou. Na tváři mu hrál velmi slabý, skoro neviditelný úsměv. Nico byl uvnitř domu. Překročil čáru, seděl přímo naproti němu. Byl tady.

„To máš nejspíš pravdu."

„Neměl jsi," pronesl o poznání vážněji. Ale smířeně.

„Já si myslím, že měl. Přítele přece nenecháš samotného, když mu není dobře."

Kyler znovu zakroutil hlavou. „Nejsem tvůj přítel," odvětil. Odsunul se dál a rukávy trička si přetáhl přes dlaně, aby se na ně nemusel dívat.

„Ts. Nevím, jak to máš ty, ale já tě za přítele považuju. Nemůžeš mi přikázat, abys nebyl."

Kyler měl za život jen jednoho kamaráda a připadalo mu hrozné, že si nepamatuje jeho jméno. Potkal ho ve školce, půjčovali si hračky a hráli si na schovávanou. Netušil, co se s ním stalo. Z té doby si obecně pamatoval velmi málo.

„Tak co? Chtěl by ses se mnou kamarádit?" navrhl Nico a natáhl ruku před sebe. Vážně doufal, že Kyler přijme. Ale nepřekvapilo by ho, kdyby nechtěl a poslal ho pryč. Třeba by pak další den našel zavřené dveře a z druhé strany by mu nikdo neodpověděl. Už si nedokázal být jistý vůbec ničím. Když se delší dobu nedočkal žádné odezvy, pokračoval. „No tak. Chytni mě za ruku a řekni ano!"

„Chceš se mnou kamarádit, protože o tobě znám pravdu," konstatoval tiše Kyler. Rozbolela ho hlava – zaposlouchal se do cvrkání venku, které ho dokázalo částečně uklidnit.

„Bože, Kylere! Prostě mě chytni za ruku," rozesmál se Nico a obrátil oči v sloup.

Kyler nad tím vlastně moc neuvažoval. Natočil se k Nicovi, zvedl ruku a vložil svou dlaň do jeho. A stejně rychle ji zase vytrhnul. Netušil, co říct. Každé slovo mu připadalo nesmyslné a hloupé.

„Tak jo. Vrátím se za čáru, co říkáš?" navrhl Nico. Zvedl jeden koutek výš a pokřiveně se usmál. Vyskočil na nohy a došel k hlavním dveřím. Zastavil se až u bílé čáry, která byla u krajů lehce rozmazaná, a přeskočil ji. Schválně se odrazil, jak nejvíc uměl.

Kyler měl tendenci se usmát. Musel si zarýt nehet ukazováčku do palce, aby se ovládl.

Později ten večer seděl na posteli, komíhal nohama a na klíně mu ležel hrneček s modrým pruhem. Pořád dokola si ho prohlížel, jako by v něm bylo schované zásadní tajemství. Přejížděl po modrém pruhu a hledal prasklinky. Snažil se poslouchat neúnavné cvrčky, ale přes vlastní myšlenky je neslyšel.

Procházel si, co se dneska stalo. Slovo za slovem, dotek za dotekem.

Nelíbilo se mu, jak to s ním Nico uměl. Jak přesně věděl, co ho uklidní. Používal správná slova, překračoval hranice ve správných chvílích, kdy se Kyler neuměl bránit – všechno se s ním zdálo snesitelnější.

Nicolai Rey byl vojákem od útlého věku. Vyrostl ve výcvikových táborech, učil se pracovat s lidmi a Kyler se nedokázal zbavit strachu, že se s ním snaží jen manipulovat. Nepřijel na Háda jako ostatní a nejspíš odtud jako jediný na světě bude smět odejít.

Měl by se ho na to zeptat. Zjistit, proč je Nicolai tady. Jaké jsou podmínky.

Jenže si nebyl jistý, zda chce skutečně znát pravdu.

Sevřel hrníček, jak nejpevněji uměl. Klouby na rukách mu zbělely. Utřel si slzy a pokoušel se dýchat. Nádech a výdech, pravidelně, zhluboka. Ani po letech nechápal, že si něco takového musí neustále připomínat.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na forendors.cz/szabi, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥