Nejprve zakašlal. Otočil se na bok a zkusil pohnout rukou. Když se mu povedlo ji zvednout, zamrkal, aby se ujistil, že ji vidí. Že vůbec něco vidí. Chvíli se dezorientovaně převaloval, střídavě otvíral a zavíral oči, než se mu povedlo probrat a uvědomit si, co se stalo.

Zapřel se o lokty a zvedl se do sedu. Z čela mu do klína spadl mokrý hadr. Sebral ho, a aniž by nad tím přemýšlel, připlácl si ho okamžitě zpátky na čelo. Slastně přivřel oči.

Nepražilo na něj slunce, jedna z prvních myšlenek. Všude kolem bylo příjemné šero, jen otevřenými dveřmi prosvítalo světlo. Až na boty zabořené v písku, které mu stále čouhaly ven, se ocitl uvnitř Kylerova domu. Rukou přejel po dřevěné podlaze a zadíval se na strop, aby se ujistil, že to není sen.

„Boty musí zůstat venku!" vyjekl Kyler, když se Nico chtěl schoulit do klubíčka.

„Jasně, promiň," hlesl Nico slabým hlasem. Připadal si, jako by posledních několik hodin v kuse hulákal. Bolest v krku nepolevila, ani když se pokusil polknout a zachrchlat.

Nejprve si rozvázal tkaničky a pak si obě boty vyzul a nechal je položené na prahu.

Kyler stál v rohu místnosti, a kdyby mohl splynout se zdí, nejspíš by to dávno udělal. Těkal očima ze strany na stranu, jako by sám netušil, jak se Nico dostal do domu.

„Vzal jsi mě dovnitř?" zeptal se nevěřícně Nico. Pro jistotu se příliš nehýbal. Nepokusil se vstát. Jen se otočil směrem ke Kylerovi. Jednu ponožku měl na palci děravou, kdoví proč si toho všiml právě teď.

„Nenechal bych tě venku umřít!" zatřepal Kyler hlavou a nepokoušel se zakrýt vztek. Celé město si nejspíš myslelo opak. „Já nejsem..." vyštěkl ještě, ale poslední slovo zůstalo viset ve vzduchu.

„Promiň, tak jsem to nemyslel." Nico zvedl ruce v obranném gestu a pokusil se usmát. „Díky. Zachránil jsi mě."

Zdálo se, že se Kyler maličko uklidnil. Bylo na něm jasně poznat, jak je nervózní. Jak moc je mu celá situace nepříjemná. Když si odhrnoval vlasy z čela, aby mu nepadaly do tváře, třásla se mu ruka.

Přesunul se ke dřezu a z vrchní police sebral hrneček s modrým pruhem. Chvíli ho držel a zíral před sebe na červený, který se najednou zdál nesnesitelně osamocený. Posunul ho doprostřed. Jenže už mu to nepřipadalo správné.

Nejraději by modrý rozbil, praštil s ním o zem, aby se rozletěl na tisíce kousků. Každý jednotlivý kousek by pak posbíral, vložil do utěrky a vyhodil ven. Jenže by se tím nic nezměnilo. On by tam pořád seděl, se všemi poznámkami, příběhy a seznamy. Mluvil by dál, tvářil se nevinně a přátelsky a tvrdil by, že mu Kyler připomíná bratra. Že si o něm myslí, jak je normální.

Raději do hrnku s modrým pruhem napustil vlažnou vodu. Přinesl ho k Nicovi a položil na zem.

Nico si sundal mokrý hadr. Pokoušel se zakrýt díru na ponožce, i když k tomu neměl žádný pořádný důvod. „Dík," usmál se vděčně.

„Můžeš tu zůstat, než zapadne slunce," nabídl Kyler. „Jenom... zůstaň, kde jsi." Očima opsal na zemi neviditelný půlkruh, který byl ochotný akceptovat. Cokoliv za ním mu připadalo neúnosné.

„Zdá se, že ti dneska budu jen děkovat," odvětil Nico a prázdný hrnek položil na zem. Pak se doplazil ke stěně a zády se o ni opřel. Následující hodiny se nehodlal pohnout, aby ho Kyler nevyhnal. Jen letmo se zadíval ven a znovu ho polilo horko, když viděl, jak se v dálce tetelí vzduch.

Kyler ukázal na hrnek. „Chceš ještě?"

„Už jsi toho pro mě udělal dost."

Konečně si Nico mohl prohlédnout i další část domu, která mu vždycky zůstávala skrytá. Kromě postele čelem přiražené ke zdi, v níž by se celkem pohodlně vyspali i dva lidé, stála hned vedle hnědá sedačka a stará televize s nálepkou sněhuláka na boku. V nejzazším rohu, kam dopadlo nejméně světla, si všiml obrysů staré skříně se šesti šuplíky. Vedle ní na hromadě leželo třináct knih. Čtrnáctou měl Kyler položenou na pracovním stole.

Nico si pokoj prohlédl několikrát za sebou. Byl dokonale uklizený, až si tu připadal nepatřičně. „Máš to tu hezký."

Černovlasý chlapec, který se mezitím vrátil k pracovnímu stolu a pokoušel se zabavit, i když mu každá myšlenka utíkala k další živé bytosti v domě, sebou trhl a rozhlédl se, jako by si ta slova potřeboval ověřit.

„Chceš, abych mlčel?" zeptal se nečekaně Nico, když si všiml, jak se Kyler zatvářil. Možná vážně jen pokoušel štěstí. Jak dlouho mu to mohlo procházet?

Zdálo se, že si Kyler odpověď rozmýšlí. Otočil se na židli a naklonil hlavu na stranu. „Tebe Angelo nevaroval, že na mě nemáš mluvit?"

„Varoval."

„Potom to nechápu."

„Neposlechl jsem ho," pokrčil Nico jednoduše rameny a zašklebil se. „Snažil jsem se jen pomoct, nic víc. Řekl mi, abych na tebe nemluvil, ale neřekl proč. A když jsi lezl na střechu, myslel jsem, že ti pomůže, když budu něco říkat. Kdybych věděl, že... že tě to naštve, tak bych byl zticha. Pak už jsem se to snažil jen napravit."

„Nenaštval jsem se," zašeptal Kyler a uhnul očima. Netušil, jak má vysvětlit, že někdy ani on sám svým pocitům nerozumí. Že někdy stačí velmi málo.

„Nenaštval?"

Kyler zakroutil hlavou.

„Jestli ale chceš, abych přestal, tak slibuju, že už budu zticha."

Bylo by to jednodušší. Jenže... „To je dobré," hlesl Kyler. A to jen z jednoho důvodu. Když včera seděl opřený zády o dveře a poslouchal příběh o Chlapcích, kteří se stali součástí hvězd, uvědomil si, na velmi krátký a prchavý okamžik, že se cítí líp. A nic víc. To strašně dlouho nezažil.

„Jen aby bylo jasno, všichni ostatní si myslí, že jsem málomluvný," uchechtl se Nico a sundal si propocenou mikinu. Teď když si nemusel chránit kůži, byl rád, když ji mohl dát dolů.

„To proto, že já tvé tajemství znám. Přede mnou nemusíš nic skrývat. Vím, kdo jsi." Kyler sebral ze stolu kus papíru a vložil ho do knihy jako provizorní záložku, a tak neviděl, jak se Nico zatvářil. Když ale dlouho nepromluvil, seděl jako přikovaný na zemi s pohledem upřeným před sebe, Kyler znejistěl.

Otevřel pusu připravený se omluvit, jenomže Nico pak pronesl: „Jsem tady za trest."

„Nechtěl jsem, abys mi něco z toho říkal."

Nicovi to nedalo. Musel se ušklíbnout. „Vždyť o tom mluvím. Jak jde o tebe, mám tendence pořád něco říkat."

Kylerovi cukly koutky. Ne moc, ne úplně viditelně, ale záškub tam byl.

Když si toho Nico všiml, přišlo mu to roztomilé. „Jednou tě rozesměju. Až mi bude líp," slíbil. Trochu se pohnul, aby se mu pohodlněji sedělo, ale byla to chyba, protože se mu zatočila hlava a obrátil žaludek.

„Není ti dobře?" pochopil Kyler. Rozhlédl se po místnosti, i když moc dobře věděl, že v domě nenajde žádné léky. Raz mu zakázal mít cokoliv u sebe. Mohl by si nějaké sehnat, nejspíš tajně, jenže velmi nerad lhal.

Jen jednou uklouzl. Bohužel Angelo objednané léky v dodávce našel a zabavil. Raz se pak po tři neděle tvářil zklamaně. A pořád se ptal proč. Proč, Kylere? Proč?

Už se to nedá vydržet.

„Bylo líp. Ale bylo i mnohem hůř," mávl rukou Nico. „Nenávidím horko," poznamenal naštvaně a vyhlédl ven.

„To přejde," řekl Kyler sebejistě a pamatoval si, jak si v prvním roce myslel to samé. „A nebudeš čekat ani moc dlouho."

„Tím chceš říct co?" znejistěl Nico. I ve stinném domě cítil horko až do morku kostí. Nemohl uvěřit, že by nastala doba, kdy by mu nevadilo.

„Blíží se období dešťů. Počasí se už začalo pomalu měnit. Je větší oblačnost, zkracují se dny, fouká studený vítr. Tahle horka jsou jen poslední záchvěvy."

Nicolai si vzpomněl, že o něčem podobném mluvil s Angelem. Nechtělo se mu věřit, že by se počasí mohlo tak rapidně změnit, ale těšil se, až obrátí obličej k nebi a studené kapky z něj smyjí všudypřítomný písek. „Už aby ty deště přišly."

Ani trochu se mu nelíbilo, jak se na něj Kyler podíval. Určitě v tom byla i lítost. „Máš pravdu, asi mě jednou vážně rozesměješ."

***

Až později – Nico neměl tušení, kolik může být hodin, prostě jen seděl na zemi a čekal – si všiml, že je Kyler čím dál nervóznější. Třikrát mu spadla propiska, kterou se pokoušel něco si zapsat. Klepal prsty do desky stolu a čím dál častěji zíral na hodinky a na Nica.

Zkontroloval čas, tři hodiny, pohlédl na Nica, pořád je tady, zahleděl se na desku stolu. Zkontroloval čas, tři pět, pohlédl na Nica, nemůžu mu říct, aby odešel, zahleděl se na desku stolu. Zkontroloval čas, tři třináct, pohlédl na Nica, co mám dělat, co mám dělat?, zahleděl se na desku stolu. A Nico si každého pohledu, i těch rychlých a nenápadných, všímal.

Nejprve myslel, že beztak o nic nejde, ale když se Kyler předklonil a pokoušel se zhluboka dýchat, zpozorněl. „Co?" zeptal se jednoduše a po hodně dlouhé době se pohnul. Do zad mu vystřelila bodavá bolest. „Co se děje?"

„Nic. Všechno je..." Kyler zkontroloval čas, tři dvacet osm. Nedokázal pak říct, že je všechno v pořádku, protože nebylo.

„Vidím, že se něco děje. Jsi kvůli něčemu nervózní. Řekni mi kvůli čemu."

Kyler se na něj vyděšeně podíval. V hlavě mu vyskočila věta, kterou mu Nico řekl, když slézal ze střechy. Nejspíš ani netušil, co ta slova znamenají. Nico toho namluvil hodně a příliš se nezamýšlel, co tím způsobí, ale třeba vážně věřil, že je Kyler normální.

Nemohl tušit, že Kyler už dlouho o něčem podobném snil. Že chtěl poznat někoho, kdo se na něj nebude dívat s nedůvěrou v očích. Kdo se při každém slově neroztřese strachy, že přijde další záchvat.

Jenže teď zjistí, že se mýlil. Teď zjistí, že přece jen blázen jsem.

Jak mu to mám říct?

Tři třicet jedna. Musel něco říct. „Budou čtyři hodiny," vydechl vyčerpaně.

„Jasně, chápu. Chceš, abych šel," přikývl Nico a začal si oblékat mikinu.

„Ne, to nechci," zavrtěl Kyler hlavou. Co chtěl on a co mu rozkazovala mysl, považoval za velmi odlišné věci. Bohužel většina lidí je nerozlišovala a brala je jako jednu. „Já jen... Je mi líto."

Překvapilo ho, že se na něj Nico podíval způsobem, který naznačoval, že vůbec nechápe, proč by se měl omlouvat. „To je v pohodě. Odpočinul jsem si, napil jsem se a dolů to zvládnu. Za chvíli budu na ubytovně." Zvedl hrnek ze země. „Dal bys mi ještě napít?"

Tři třicet dva. Tři. Přikývl a rychle vyskočil ze židle. Stále nechápal, jak to, že některé věci Nico intuitivně vytušil. Věděl, že má hrnek položit na zem a poslat ho k němu po zemi. Stačilo jen říct čas a ihned chápal, co se mu Kyler snaží sdělit. A nikdy se nezlobil.

Třeba ho nemusel posílat pryč. Třeba by se nesmál, až by se ve čtyři hodiny zavřely dveře. Třeba by se mu nepokoušel rutinu narušit. Ale stejně nedokázal vyslovit, aby zůstal.

„Uvidíme se zítra," rozloučil se Nico, když se napil, obul si boty a nasadil kapuci.

Do čtyř hodin zbývalo dvanáct minut. Kyler je všechny prostál u dveří a hleděl do dálky. Kdyby mu nezapípaly hodinky, možná by zapomněl zavřít.

***

Následující dny se něco změnilo. Nico nedokázal určit co přesně, ale všichni se k němu najednou chovali jinak. Když ráno vešel do koupelny, statný chlap, co do něj rád vrážel ramenem a pronášel jednu urážku za druhou, mu uvolnil cestu. A mlčel.

Občas se na něj někdo zvláštně podíval a hodně z nich se přitom tvářilo naštvaně. Dřív s ním v baru u Kroketky sem tam někdo mluvil, povyprávěl mu svůj příběh, i když ho Nico třeba ani znát nechtěl. Ale teď se mu všichni vyhýbali, nejen pohledem.

Zeptal se na to Kroketky, který se jako jeden z mála neustále usmíval, házel vtipy a poplácával Nica po zádech takovou silou, že mu málem vyrazil dech. Ale Kroketka jen mávl rukou a nalil dalšího panáka. „Asi špatné erupce na slunci. Šupni to do sebe a bude líp." Víc k tomu neměl. A Nico ho poslechl.

Ani to nebylo všechno.

Když v pondělí po proválené neděli vyšplhal na kopec a došel k domu, všiml si bílé čáry namalované uvnitř. Chvíli na ni hleděl, trochu se mračil, než zvedl ruku a ukázal na ni. „Co je to?"

Kyler se nervózně ošil. Prsty měl stále ještě bílé od křídy. Držel je před sebou, aby si nezašpinil oblečení. „Nechoď, prosím, za čáru."

Nicovi trvalo další minutu, než pochopil. „Znamená to..." Nechtěl znít příliš nadšeně pro případ, že by se mýlil. „Znamená to, že můžu dovnitř?"

„Ale ne za čáru," zopakoval Kyler.

„Jasně, ne za čáru." Nico si vyzul boty a jen v ponožkách vkročil dovnitř. Rozhlédl se po domě, ale od minule se v něm nic nezměnilo. Jako by ani nikdy neodešel. Posadil se do tureckého sedu ke stěně, potlačil zívnutí a sledoval Kylera, který přešel k dřezu a začal si drhnout ruce. Pak si je prohlédl – zblízka, těsně před obličejem, i zdálky, natáhl je před sebe a pomalu otáčel. Teprve potom zvedl zrak k poličce, na dva hrnky vedle sebe. Vzal modrý a napustil do něj vodu. A pak se strašně dlouho díval na červený.

Nico by rád věděl, co se Kylerovi honí hlavou.

„Díky," pousmál se, když vedle něj Kyler položil hrnek a rychle o krok couvl. „Takže... jak to dneska vypadá? Mluví s námi, nebo nás ignorují?" Při těch slovech vytáhl papír z přední kapsy a ukázal ho Kylerovi.

„Dneska mluví."

„Super," odvětil Nico, ale nebyl si jistý, jak moc je ve skutečnosti rád.

Cest do kopce bylo ten den šest. Všechny zvládl, i když ho pálily plosky nohou a nějakým zvráceným dílem osudu si spálil špičku nosu. A když vyšplhal po šesté na kopec, čau kaktusáku, a nahlédl do bytu, Kyler se právě točil na židli a vypadal spokojeně.

„To je pro dnešek vše. Už se odpojili."

Nico pokýval hlavou a usmál se. „Tak zase zítra."

***

„Chodíš vůbec do práce?" zeptal se otráveně, když se mu zjevila po boku a nenápadně se ho dotkla na rameni. Zase na sobě měla upnuté šaty se špinavým lemováním. Dlouhé rukávy jí sice zakrývaly ruce, ale od kolen dolů měla kůži tmavě hnědou. Všiml si několika ranek a jizviček, ale teď už byla nejspíš proti spáleninám imunní.

Usmívala se a Nica ten úsměv akorát rozčiloval.

„Samozřejmě. Dělám u dodávek. Zapisuju přijaté věci a dohlížím, aby se dostaly, kam mají. Nemám to nikomu říkat, ale ty pracuješ s Kylerem, takže na tebe se zákaz asi nevztahuje." Nejspíš by mu všechno prozradila, i kdyby ještě pořád tahal cihly. Nedělala si hlavu s pravidly, což ho přitahovalo a zároveň odpuzovalo. Mohl ji mít rád stejnou měrou, jako ji mohl nenávidět.

Pokusil se ukročit do strany, aby se jí nedotýkal. A ona se nedotýkala jeho. Se zájmem se na ni podíval, byla vážně hezká – nenamalovaná, vlasy zplihlé na ramenou, trochu špíny na líci – a měla uhrančivý pohled, a když pohodila hlavou... Nico rychle zamrkal. „U dodávek?"

„Jo, u dodávek."

„To je... zajímavé."

Našpulila pusu a pak hlasitě mlaskla. „Ale nepovídej. Tohle ti připadá zajímavé?"

Hodně se rozhlížela, moc dobře věděla, že v severní části nemá co pohledávat. A Nico z ní byl za chvíli nervózní. Připadal si provinile. Nebo spíš provinileji než obvykle. „Jak to myslíš?"

Lena pokrčila rameny a pokusila se očistit flek na rukávu. „Nejseš první ani poslední, kdo se na to ptá. A ne, nevezmu tě tam. Ne, nemůžu ti sehnat jídlo navíc. Ne, nemůžu ti ani sehnat cigarety. Ještě nějaká otázka?"

„Myslel jsem, že o té práci nemáš nikomu říkat. Kolika chlapům už jsi to vyklopila?"

Zaškaredila se. Vyplázla jazyk a schválně do Nica strčila. Ale ve skutečnosti se nezlobila. Věděla, že má pravdu. Pokusila se chytnout ho za ruku, ale rychle se jí vytrhl.

Zakroutil hlavou a smířlivě se usmál.

„Vsadím se, že ti nějaká žena zlomila srdce. Proto se teď tak vyhýbáš kontaktu!" zaútočila a tvářila se vševědoucně. Když naklonila hlavu na stranu, zdálo se, že má odpověď na všechno.

„Správně. Zlomila, úplně mi ho rozdrtila na tisíce kousků."

Lena nadzvedla obočí a rozesmála se zvonivým smíchem. „Seš idiot. Víš to?"

„Ale dokonalej idiot, správně?" Neuměl si pomoct. Připadal si v pasti. Pokaždé, když v mysli zabloudil k Victorii, cítil příšernou křivdu a zlost a bolest a nenávist a lásku.

Představil si Victorii, jak si někde u otevřeného okna žije svůj život, nejspíš šťastná. Nejspíš na něj ani nemyslí a je ráda, že se od něj dostala co nejdál.

Přistoupil k Leně blíž.

Na jednu stranu si připadal úžasně. Svobodně, uvolněně. Ale ve skrytu duše se nenáviděl.

***

Nešlo o nic zásadního. Kdyby byl v tu chvíli ponořen v myšlenkách, vytvářel seznam nebo přepočítával dny, nejspíš by si ničeho nevšiml. Ale on na nic nemyslel, nevytvářel seznam deseti nejlepších filmů ani si nezpíval znělky z dětských pohádek, prostě jen šel. Seběhl z kopce, kolem Společenského domu, když najednou ucítil v obličeji studený vítr. Přes den. Ačkoli ještě svítilo slunce.

Vyčkával, zda se to stane znovu, ale nic se nedělo, vzduch stál a připomínal horkou, lepkavou hmotu.

Druhý den ráno mu připadalo, že je v pokoji nebývalá tma. Došel k oknu, opřel se o sklo a zahleděl se na nebe. Slunce bylo schované pod velkým, osamoceným mrakem modravě šedé barvy. Nemyslel si, že ještě někdy něco takového uvidí. Okamžitě se mu zvedla nálada, i když se mrak během dne rozplynul. Ostatní se však zdáli podivně roztrpčení.

„Co se děje?" zeptal se Nico, když mu Angelo beze slova vytrhl papíry z ruky a zavrčel.

„Nic."

„Něco se děje. Vidím to. Mám mít strach?" pokoušel se Nico získat odpověď.

„Jo. Vlastně ne."

Nico zakroutil hlavou a rozhodil nechápavě rukama. „Tak ano, nebo ne?"

Angelo zvedl prst do vzduchu. „Slyšíš něco?" Zněl přitom vyděšeně.

„Co přesně?" Zaposlouchal se do ticha a napínal uši. Ale kromě několika sprostých slov na staveništi, zatloukání hřebíků, šourání v písku a hlasu v hlavě, který na něj jen neustále křičel – jen jednou, jen jednou, jen jedna dávka, jedna – byl docela klid.

„Já už je slyším všude. Dřív, než vůbec začnou."

Nico začínal mít pocit, že mu musí určité informace chybět. „Kdo začne? O čem to mluvíš?"

Odpověděl mu Kurt, který se mu zničehonic objevil za zády. Rozhlédl se, jako by taky něco slyšel. „Cvrčci!" vyprskl naštvaně a nakrčil nos.

„Cvrčci?"

Kurt i Angelo okamžitě přikývli.

„Jakmile se ozvou, všechno jde akorát tak do prdele."

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na forendors.cz/szabi, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥