Měl to být jen další obyčejný den – náročný, vyčerpávající, nesmyslně tichý, ale snesitelný. Sponzoři neodpovídali, Kyler seděl u stolu s podepřenou hlavou a před ním ležela otevřená kniha. V tichu bylo slyšet jen otáčení stránek a Nicovo občasné zakašlání, když se mu písek dostal do krku.

Muselo být už po poledni, protože se stín přesunul a Nico se ocitl na přímém slunci. Stočil se do klubíčka, kolena měl přitažená k hrudi a chránil si kůži. Na misích, které absolvoval, čekání nenáviděl, trochu ho děsilo, protože měl ve zvyku nechat se ovládnout myšlenkami. Stačilo zavřít oči a všechno se vracelo. Otec, Victorie, každé špatné rozhodnutí, jedna chyba za druhou. Vyčítal si slova, hádky, činy – ty, které udělal, i ty, které ne.

Na Hádovi se však na horší chvíle velmi dobře zapomínalo. Když zavřel oči, a to kvůli písku dělával často, někdy si nedokázal vybavit, proč se s otcem hádal. Kdy se z veselé Victorie, která cucala kostky ledu a spávala u otevřeného okna, stala nešťastná dívka, jež musela odejít. Jak ho Lukai táhl do sprchy a křičel nadávky a přitom mu po tvářích tekly slzy. Nic z toho už nedávalo smysl.

Myslel na jiné věci.

Většinou na jídlo – bez ohledu na to, jak přízemní se takové myšlenky mohly zdát. Fazolová polévka z konzervy nebyla úplně špatná, ačkoli ji z velké části tvořila sůl a voda. Zvykl si i na Kroketkovy připálené rychlovky. Občas se dostal i ke sladkostem – snědl mátovou lentilku, ačkoliv mátu nesnášel.

Jenže pak v mysli stejně jedl oblíbená jídla. Pizza s dvojitým sýrem, hovězí ragú a šťouchané brambory, vepřová panenka s fazolovými lusky, kobliha. Taky se sprchoval horkou vodou, spával v měkké posteli, smál se Lukaiovým praštěným vtipům, dotýkal se Victorie... Mozek ho vždycky nakonec zavedl ke krásným chvílím. Cítil se pak ještě hůř, když si uvědomil, o co všechno přišel.

Setřel si prstem kapku potu stékající po čele, Kyler otočil stránku a sponzoři mlčeli. Vypadalo to, že stráví zbytek dne na zemi, ponořený v myšlenkách. Myslel na ledovou colu.

„Sakra," vydechl Kyler téměř neslyšně a odsunul knihu stranou. Shodil přitom tužku, která se zakutálela pod stůl. Nico zaslechl hluk, proto zvedl hlavu. Několikrát kvůli jasnému světlu zamrkal a pokoušel se zaostřit.

Kyler stál u pracovního stolu, zíral na monitor a jedním prstem klepal do desky. Když se otočil ke dveřím, zrak mu nejprve padl na Nica, ale poté sklouzl ke kaktusu. Na čele se mu rýsovala starostlivá vráska, a když se trhaně nadechl, vypadal vyděšeně. Nicolai polkl otázku – Co se stalo? – a raději se postavil.

„Přestal fungovat jeden ze solárních panelů. Musím ho opravit," vysvětlil Kyler, ale Nico si nebyl jistý, zda ta slova patřila jemu. Přesto o tři kroky ustoupil, takže stál přesně mezi brankou a domem a připadal si nepatřičně.

Bylo mu černovlasého chlapce líto. Sledoval ho, jak stojí na prahu a bojí se vyjít ven, nervózně si tře dlaně o sebe a těká očima. Vypadal ztraceně. Už dlouho k nikomu podobnou lítost necítil.

Netušil proč, ale vzpomněl si na mámu. Poslední roky, než definitivně odešla a zůstal po ní jen pokoj s růžovými závěsy a šeříková vůně, se chovala obdobně. Paranoidně, skoro pořád se bála. Neslyšel jsi něco? Nepráskly dveře? Nepřijel otec dřív?

„Občas, když jsem nervózní nebo se nechci zbláznit, vytvářím si v hlavě seznamy," začal Nico opatrně. „Třeba jídel, která mám rád. Knih, které jsem četl. Nebo počítám."

Zdálo se, že Kyler poslouchá. Přejel si jazykem po horních zubech a nadechl se. Nic neřekl, ale z jeho pohledu se dala jasně vyčíst prosba. Mluv dál, jen mluv.

„Napadlo mě třeba, kolik znám na Hádovi lidí. Jsem tu teprve třetí týden, ale mám pocit, že docela dost. Tak schválně."

Kyler mezitím vyšel z domu – na slunečním světle vypadal jako duch, možná jediný neopálený člověk ve městě – obešel dům a za okamžik se vrátil s dřevěným žebříkem. Chyběla mu druhá, šestá, sedmá, dvanáctá a čtrnáctá příčka, pátá a desátá vypadaly ztrouchnivěle. Když ho Kyler opřel o zeď a stoupl na první příčku, Nico na okamžik zadržel dech.

„Takže znám tebe, Angela, Kroketku, Tidavara. Ten je mimochodem opravdu zvláštní, včera mi říkal, že má rakovinu prsu. Nejsem si jistý, jestli je to vůbec možné, ale on tvrdil, že tam má bouli. Samozřejmě jsem to nezkoumal. Pak Grega, co má svoje zdroje," pronášel Nico kysele, ale připadal si podezřele dobře. Mohl říct cokoliv, byl si jistý, že Kyler toho nezneužije. „Raz, tomu hodně dlužím, a jasně, nesmím zapomenout na Kurta. Mám pocit, že ten mě má obzvlášť rád. Když mě minule viděl, předváděl zvracení. Ten pocit je vzájemný."

Lenu pro jistotu nezmínil.

Ruce držel před sebou a na prstech počítal. Kyler mezitím na střeše kontroloval jeden ze tří solárních panelů, ale poslouchal. Každé slovo. Nepatrně se usmál, když Nico mluvil o Tidavarovi, a ušklíbl se při zmínce o Kurtovi. Pracoval rychle, ale po chvíli se přistihl, že by mohl pracovat rychleji.

„A toho, co mě tu první den tak hezky uvítal. Akorát se nepředstavil, dodnes nevím, jak se jmenoval."

„Mike," odvětil nečekaně Kyler a cítil, jak v obličeji rudne. Přece o nic nejde. Jen mluvíme.

„Ne, myslím, že tak se nejmenoval. Říkal, že Mike onemocněl a že za něj zaskakuje. Byl divnej. A překvapivě jsem se mu nelíbil. Nemá rád vojáky. Ale tady nikdo nemá rád vojáky," stěžoval si tiše Nico.

„Jmenuje se Mike."

„Taky? Blbá náhoda."

Kyler se pomalu přesunul zpátky k žebříku, ale než na něj vkročil, zakroutil hlavou. „Ne, je jen jeden Mike. Akorát rád předstírá, že je někým jiným. Neustále si vytváří nové identity. A často se mu mění povaha. Kdybys přijel o den později, třeba by už vojáky rád měl."

Nico se nedůvěřivě zamračil a pak si hlasitě odfrkl. „Všichni jsou tu šílení. Gratuluju, zatím seš jeden z nejnormálnějších lidí," pronesl bez rozmyslu. A nic tím nemyslel. Ale Kylera ta slova zastihla nepřipraveného. Na poslední příčce mu uklouzla noha a dopadl tvrdě na zem. Ruce mu sjely po neopracovaném dřevě a do pravé dlaně si zadřel třísku. Přitáhl ruku k hrudi a rozechvěle vešel do domu. Do stínu. A bezpečí.

„Stalo se něco?" optal se Nico a vrátil se zpátky ke vchodu. Postavil se vedle kaktusu a připadal si hloupě, když si uvědomil, že se trnů bojí.

Kyler rychle zavrtěl hlavou a zmizel v části domu, kam Nico přes dveře neviděl. Slyšel jen kroky a šustění. Měl chuť nahlédnout dovnitř, ale místo toho se opřel hlavou o stěnu.

Odpovědi se nedočkal. Po několika minutách se Kyler vrátil k počítači, znovu otevřel knihu a upřeně zíral na stránky před sebou. Hrála píseň, Nico ji už považoval za součást ticha.

Po chvíli si uvědomil, že neslyší otáčení stránek. Neměl nejmenší tušení, co to znamená.

***

„Co se ti stalo?" optal se Nico a prohlížel si dlouhou řeznou ránu na Angelově tváři. Nebyla hluboká, ale otázky stejně vzbuzovala.

„To nic," mávl Angelo rukou. Neuhnul pohledem, to dělával málokdy, ale i tak šlo poznat, že se o ranách, šrámech, jizvách a problémech na Hádovi bavit nechce.

„Nic? Jak pak vypadá něco?"

Angelo nadzvedl obočí, ale rychle toho litoval – kůže kolem rány ho rozbolela. „Jsem v pohodě. Co Kyler?"

„Fajn," pokrčil Nico rameny. Ruce si zastrčil do kapes a nahrbil se. Potlačil zívnutí. „Sponzoři dneska mlčeli." Kyler se mnou mluvil. A já s ním.

„To se občas stává. Třeba mají nějaký podělaný svátek a poskoci boháčů nemakaj," odvětil Angelo a zavřel na chvíli oči, aby ulevil bolesti. Což příliš nepomáhalo.

„Vážně jsi v pohodě?"

Angelo hlasitě vydechl. Zalovil v kapse, ale nenašel jedinou sladkost. „Jo, o nic nejde, fakt. Jeden z chlapů měl pocit, že je lepší než ostatní. Už jsem to s ním vyřídil. A ty se cítíš jak?"

Tohle všechno řekl, jako kdyby doopravdy o nic nešlo. Navíc to ani nebyla Nicova věc, takže se rozhodl nechat to být. „Nikdy mi nebylo líp," ušklíbl se. „Je to pro dnešek všechno?"

Dny se zkracovaly, tma a zima přicházely čím dál tím dřív. Každý obyvatel města se díval na nebe se starostmi v očích. Když se Nico radoval, že se začínají objevovat studené poryvy větru a dlouhé pásy zatím velmi světlých oblak, nikdo jeho radost nesdílel.

Teď se na nebe starostlivě zadíval i Angelo. „Jasně, už se blíží tma, tak padej," poplácal Nica po rameni.

***

Nico se další den pomalým krokem vláčel do kopce. Týpek u skladu na něj zamával – určitě se den za dnem dobře bavil, zatímco kouřil cigarety a vyfukoval téměř neviditelné kouřové kroužky. Na Společenském domě visel další pokrčený papír, tentokrát přibitý připínáčkem. Zas v pátek. Kdo nepříde, tomu naseru do postele. Nico to považoval za velmi efektivní a originální způsob, jak členy motivovat.

Vlastně měl celkem dobrou náladu. Celou noc tvrdě spal, i když ho pružina tlačila do zad. Ráno netekla voda, chlapi chodili po chodbách a nadávali a Nico se škodolibě ušklíbal, protože se osprchoval ještě včera večer.

Slunce stále žhnulo, ale ráno si v dálce všiml obrovského mraku na západě. Během hodiny zmizel a zůstala jen nekonečná modrá plocha, ale i samotné zjištění, že se mohou objevit skutečné mraky, Nica potěšilo.

Ten den se mu prostě zdál lepší. Zdál se mu lepší přesně do chvíle, než vyšplhal na kopec – Hádes pod ním vypadal pořád stejně nehostinně – koukl na hodinky a usmál se, protože šel přesně na čas.

Jenže dveře Kylerova domu byly zavřené.

***

Zavřené dveře. A nejen to. Teprve teď si uvědomil, že je víc než polovina dveří prosklená, ale někdo, kdo asi, zatáhl závěs, přes který nešlo nic vidět. Nicolai na dveře dlouho nechápavě zíral. Došel až k nim, zvedl ruku a opatrně se jich dotkl, skoro jako by se měly každou chvíli rozplynout. Několikrát zkontroloval čas, klepal do hodinek prstem, aby se ujistil, že fungují. Přiložil k nim ucho – tikají. Přepočítával dny, ale nespletl se, nepřišel v neděli, a přesto se něco změnilo.

Když mu došlo, že se dveře neotevřou jenom proto, že by si to moc přál, vyčerpaně se opřel o stěnu. Zadíval se na kaktus a na jazyku cítil hořkou otázku. Víš, co se stalo? Viděl jsi něco? V žaludku se mu převaloval zvláštní pocit, prázdno spojené s nevolností. Zamrkal, aby se zbavil mžitek před očima.

Věděl, co by měl udělat. Jenže při představě, že se postaví před Angela, který mu důvěřoval, a řekne mu o zavřených dveřích, se veškeré pocity ještě zhoršily. Znovu si procházel včerejší den, minutu po minutě, hlavně slovo od slova, ale všechno mu připadalo normální. Kopl patou do zdi za zády a trocha omítky se sesypala na zem. Ale pořád se cítil mizerně.

Měl jít za Angelem. Měl. Měl bych.

Jenže se nepohnul. Dál zíral na kaktus, který odmítal říct, jestli něco nezahlédl, neslyšel nebo nevěděl, a přitom ho přepadávaly šílené myšlenky. Přestavoval si Kylera ještě v posteli, spícího a bezstarostného, jak otevře oči a konečně je pro jednou nemá podlité krví. Zaspal, prostě jen zaspal. Tobě se tohle stávalo pořád.

Jenže existovaly i horší možnosti. Kyler zhroucený na zemi – vlastně skoro jako Nico ve třetí kabince zleva – nebo třeba jen prázdný dům a ztracený černovlasý chlapec. Jenže v hloubi duše, a možná ani ne tak hluboko, jak by chtěl, mu bylo zcela jasné, že něco pokazil.

A s tím přece nemohl dojít za Angelem.

Sesunul se po zdi do sedu a hlavu si opřel o dveře. Možná, aby slyšel, kdyby se na druhé straně něco pohnulo. „Můžu za to já?" zeptal se vyčerpaně.

Kaktus na něj pořád zíral, jako by se mu smál.

„Hádám, že ano. Můžu přece za všechno," dodal Nico po chvíli. Bylo v tom trochu zloby a frustrace a taky maličko snahy vzbudit v Kylerovi lítost a přinutit ho otevřít, ale jinak působil Nico klidně. Angelo mu nikam neuteče a tvrdohlavá povaha mu přikazovala sedět, dokud se něco nezmění. Lukai by se naoko zamračil, dřepl si vedle něj a uchechtl se. Abys tu pak neseděl věčně.

Nějakou dobu se snažil odstranit špínu zpod nehtů. Na dlaních se mu vytvářely strupy, ale jizvy mu nejspíš zůstanou navždy. Z nudy si strup na pravé ruce strhl – šklebil se bolestí, ale stejně nepřestal – a krev utřel do nohavice. Okamžitě se mu do rány dostal písek.

„Asi to bylo proto, že jsem na tebe včera mluvil, že?" došel Nico k přesvědčení. Nakrčil nos a palec druhé ruky si přitlačil na dlaň, aby krev zastavil. To máš z toho, že rýpeš do věcí, po kterých ti nic není. „Jen... Jen mi prostě připomínáš bráchu."

Po tomhle přiznání se mu mluvilo snadno.

„Vlastně vůbec nevypadáš jako on. Někteří si myslí, že jsme dvojčata, ale je o dva roky mladší. A povahově úplně jiný. Někdy mě tím dost štve, že je tak vyrovnaný, že si nenechá poroučet. A že i když je mladší, stará se spíš on o mě. Říkal mi, že nechat se zavřít na Háda je nesmysl. Zase měl pravdu, pitomec. Jenže on tomu nerozumí, otec od něj nikdy tolik nevyžadoval."

Krev pořád tekla. Musel se usmát, když si představil, že by na místě vykrvácel. Vedle přerostlého kaktusu. Alespoň by zemřel ve stínu. A až by se slunce posunulo, už by na ničem nezáleželo.

„V jedné věci mi ho hrozně připomínáš. Když se na vás dva podívám, jste tak... Ani nevím, jak to pojmenovat. Čistí? Možná. Neumíte se přetvařovat, žádná faleš, žádné lži. Prostě jen..." Přestal mluvit uprostřed věty. Kyler určitě pochopil, co tím vším chtěl říct. Pokud ho ovšem poslouchal. A pokud ne, kaktusu rozhodně nemusel nic vysvětlovat.

„To moc lidí neumí," dodal a pohlédl na nebe. „Víš, co je zvláštní? Že v noci vůbec nejsou vidět hvězdy. Není tu smog, obloha je vesměs pořád jasná a přitom žádné hvězdy. A to je prostě zvláštní. Ještě nikdy jsem nezažil tmu jako na Hádovi. Máma by se na Hádovi zbláznila, miluje hvězdy. Studovala astronomii, ale když mě čekala, přešla na astrologii. Dodnes ji vidím, jak sedávala u stolu, všude rozložené mapy a vytvářela horoskopy. Večer mě s bratrem brávala na střechu a učila nás poznávat hvězdy a souhvězdí. Nikdy mi to moc nešlo, jsou to pro mě jen hodně vzdálené tečky."

Palec si pořád tlačil na ránu, přesto pár kapek dopadlo na zem. Napadlo ho, že by měl vážně zmlknout, než se dostane do vzpomínek, ze kterých se nelze snadno vrátit. Jenže mluvení mu pomáhalo. Víc, než byl ochotný připustit. Rozhodl se všechno svést na žízeň a vyčerpání, na popraskané rty a puchýře na patách, na kapky potu a naraženou kostrč, na hlad a samotu, na zimu v noci a horko ve dne. V podstatě na Háda.

„Ale občas jsme jen leželi na dece, zírali na oblohu a máma nám vyprávěla příběhy. Lukai miloval obzvlášť jeden. Jmenoval se Chlapci, kteří se stali součástí hvězd. Úplně jsem na něj zapomněl. A přitom jsem ho slyšel v dětství tolikrát."

Zavřel oči. Litoval, že vůbec začínal. Dveře zůstaly zavřené a ještě k tomu všemu ho budou strašit vzpomínky. Krásné a o to děsivější.

Zrovna, když se odhodlával vstát, postavit se situaci s hlavou zdviženou, Kyler konečně promluvil. Zdál se tak blízko, až Nica vyděsil.

„Povyprávěj mi ho."

Musel sedět na druhé straně dveří, možná v úplně stejné pozici jako Nico, a evidentně poslouchal. Hlas se mu třásl a Nico si ho opět představil s rudými bělmy. Brečel jsi, Kylere?

„Ten příběh?" Ani netušil, jestli si ho vůbec pamatuje. Uběhla taková doba od chvíle, kdy slyšel mámu naposledy vyprávět. Když ji navštívil před odjezdem na Háda, zrovna mu radostně sdělovala, že se rozhodla vrátit do školy a dostudovat. A pak se omlouvala, že odešla. Nakonec jejich rozhovor vždycky skončil u výčitek. „A otevřeš pak?"

Dlouho bylo ticho, Nico se bál, že Kylera opět vyděsil. „Nemůžu. Dneska ne."

„A zítra?"

„Doufám," vydechl Kyler. Seděl zády opřený o dveře a pokaždé, když promluvil, natočil hlavu na stranu. Celou noc nespal. Kůži na rukách měl scvrklou a suchou, na kloubech se mu loupala a štípala. Položil je na stehna a sklíčeně je pozoroval. „Řekni Angelovi, že sponzoři stále neodpovídají. Občas se to stává."

„Tak jo," souhlasil Nico.

„Ty za to nemůžeš," pronesl Kyler pevným hlasem. Můžu za to já, nedodal. Když se rozhlédl po uklizeném domě, na vydrhnutou podlahu, vyprané prádlo, věci na policích poskládané podle abecedy, dokonce čisté nářadí, chtělo se mu hystericky smát. „Řekni mi ten příběh, prosím." Zavřel oči, aby pořádek neviděl. Měl chuť vstát a rozkopat knihy v koutě, sebrat peřinu a hodit ji na zem. Ale nic z toho udělat nemohl. Věděl, že by tím ublížil zase jenom sobě.

Slunce se pomalu otáčelo a stíny ubývaly, proto se musel Nico natlačit úplně ke dveřím. Už teď měl sucho v ústech a krku, ale cítil by se špatně, kdyby mlčel.

„Je to příběh o klukovi, který vyrůstal s rodiči a sestrou ve městě. Už odmalička si připadal jiný než ostatní, akorát netušil proč.

Za domem jim rostl les a vždycky ho to k němu táhlo. Když se rodiče nedívali, nebo nedávali dostatečný pozor, překročil hranice a zmizel mezi stromy. Běhal po loukách, pozoroval zvířata, koupal se v jezerech a brzo pochopil, že si tam připadá mnohem víc doma, než je tomu ve městě. Jenže les a město sice existovaly vedle sebe, ale jednalo se o dva oddělené světy, které se nesměly prolínat, aby se mezi nimi udržela rovnováha.

Vědělo se, že mezi nimi žádný člověk nesmí volně procházet. Že lidé jsou předurčeni žít jen a pouze tam, kde se narodili. Chlapce si však rovnováha obou světů příliš nevšímala, nechala ho navštěvovat les a vracet se do města bez následků. Nejspíš za to mohl fakt, že byl ještě dítě. Jenže rychle dospíval... A to hodně věcí měnilo."

***

Uměla se objevovat a mizet lépe než ostatní. Znala všemožné zkratky a nejrychlejší cesty mezi domy. Když se vynořila zpoza rohu, rychle oddechovala, vlasy měla stažené do culíku a bílé šaty u spodního lemu špinavé.

„Ahoj," pronesla nesměle a sklopila zrak. Nezkoušela předstírat, že se potkali náhodou.

„Lena?" nadzvedl Nico obočí a překvapeně si ji prohlédl. Vypadala úplně stejně, jako když ji viděl poprvé. Jako by se jen přenesla ze vzpomínky sem. Když si rozpustila vlasy, gumičku si navlékla na zápěstí a pohodila hlavou, cítil silné nutkání se jí dotknout, aby zjistil, zda je skutečná.

„Správně," usmála se na něj a jeden z pramenů si zastrčila za ucho. Jizva však zůstávala schovaná.

„Co tady děláš?" zeptal se na rovinu. „Jestli tě tady Angelo najde, zblázní se."

Lena se ušklíbla a otočila se na místě. Pak ukročila mezi dva domy, aby se schovala v jejich stínu. Kdyby rozpažila, dokázala by se dotknout obou zdí. „Teď mě určitě neuvidí."

Hrála si jako malé bezstarostné dítě. Pokoušel se odhadnout, kolik jí může být let – podle očí by jí netipoval více než dvacet, ale slabé vrásky kolem úst a na čele prozrazovaly, že bude určitě starší než on. „Neodpověděla jsi, co tady děláš," zopakoval.

Během vteřiny zvážněla, stála jako socha a tvář se jí ztrácela ve stínu. „Copak to není jasné? Přišla jsem za tebou." Znovu ukročila dozadu, aby se mu ještě víc ztratila. Pochopil, že chce, aby ji následoval. Jenže zároveň s tím, a možná ne hned, ale časem ano, by po něm požadovala víc. Aby ji poznával. Zjišťoval věci, které ho nezajímaly. Jestli spí u otevřeného okna, jestli cucá kostky ledu a brečí u filmů se zvířaty. O nic z toho nestál. Ne teď a ne jindy.

„Tak to jsi přišla zbytečně," odvětil rázně a doufal, že ji tím odežene. Ale ona se neurazila.

Až později Nico pochopil, že Lena odmalička milovala výzvy. Dala si ruce za záda a třemi poskoky dotancovala před něj. Postavila se na špičky, aby se mu mohla zpříma podívat do očí, a zašeptala: „To říkáš teď. Budeš si za tím stát i za týden? Měsíc? Dva? Navždycky? Hádes umí být osamělý."

Zvedl ruku, odhrnul jí vlasy na stranu a pokusil se dotknout úzké jizvy na krku. Když si však dívka uvědomila, co má Nico v plánu, odstrčila ho a jizvu zakryla.

„Co se ti stalo?"

„Nic!" odsekla způsobem, který jasně naznačoval, že nic znamená něco. „Chtěla jsem... Jen jsem se s tebou chtěla kamarádit, ale když nemáš zájem, tak si naser!" Poslední slovo se k ní vůbec nehodilo, špinilo ji mnohem více než prach a písek.

Zaklonil hlavu a několikrát za sebou se nadechl a zase vydechl. „Neumím být dobrý kamarád," přiznal. S dívkami obzvlášť.

„To tady nikdo," mávla rukou a vyplázla na něj jazyk. „Hele, nehledám lásku ani spřízněnou duši. O tyhle kraviny nestojím. Chci jen... žít. Rozumíš? Co jiného se tady dá dělat?"

„Myslím, že na to je tu chlapů dost. Vsadím se, že si snadno někoho najdeš," odvětil Nico.

„Tak mě suď, když chci pro jednou někoho ucházejícího, u koho se nebudu štítit každého doteku. My dva... Hodíme se k sobě!" okřikla ho, jako by ji štvalo, že si toho nevšiml na první pohled. „Nebo seš snad teplej?" zarazila se a nakrčila nos. Popotáhla.

„Jo, jsem teplej," potvrdil a myslel na Victorii. Zase. A to pak chtěl vždycky utíkat někam hodně daleko. Utekl jsem na Háda, copak to nestačí? Strčil ruce do kapes a nechal ji stát mezi dvěma domy samotnou a ve špinavých šatech.

„Lháři!" zavolala na něj vesele. Neotočil se, ale přesto tušil, že zase spokojeně poskakuje.

***

Další den našel dveře od Kylerova domu otevřené. Jako by se předešlý den nic nestalo. Kyler se choval normálně, podal Nicovi složku plnou papírů a poslal ho za Angelem. Nedíval se mu do očí, neudělal ani jeden krok blíž, ale působil vyrovnaně. Téměř klidně.

Když se Nico za půl hodiny vrátil, točil se Kyler na židli a pokaždé, když se otočil o sto osmdesát stupňů, chytl se stolu a zkontroloval monitor. Nico se na nic neptal. Předal zprávu, posadil se na zem a zkoušel zjistit, co se změnilo a jestli se vůbec něco změnilo.

Nejspíš se musel tvářit hodně zamyšleně, protože když se vrátil dolů, Angelo si ho podezřívavě prohlédl. „Všechno v pohodě?"

„Já nevím," přiznal Nico a pokrčil rameny. Promnul si zátylek a zatřásl hlavou. „Kyler je dneska nějaký... divný. Teda divnější než obvykle. Zdá se, že je... šťastný?" hádal, ale nějak mu ta slova nešla dohromady. Obzvlášť po včerejším incidentu. Nechal zavřené dveře, zněl zkroušeně a pak se točí na židli jako blázen. Kdo se v něm má vyznat?

Nad tím jen Angelo mávl rukou. „Jestli má Kyler dobrý den, buď rád. A užij si to. Takových dní není mnoho."

„Užij?" Jak se takový den s Kylerem užívá? Rozhodl se, že raději předá zprávu. „Chtějí postoupit na terciární metodu."

„Myslel jsem si to," připustil Angelo a zadíval se do dálky k ropným polím, kde žila třetí skupina vězňů. Angelo si od nich držel odstup, nedokázal se smířit s faktem, že většina z nich je nevinných. Že se dostali na Háda jenom kvůli znalostem těžby ropy. Že je poslali, když přešli z primární těžby na sekundární.

„Co to znamená?"

Že budeme potřebovat další nevinné lidi. „Že půjdeme do větší hloubky."

Nico se nedůvěřivě rozhlédl. „Nebude na to potřeba lepší technika?"

„Tím se nemusíš zabývat," odvětil Angelo rychle a vytáhl z kapsy papír. „Předej to Kylerovi. On už bude vědět, co s tím."

Nico schoval lístek do kapsy a vydal se na cestu ke Kylerovi.

***

Dva dny nato se slunce nejspíš rozhodlo všechny ve městě zabít, protože teplota přesáhla únosnou mez. Už když Nico ráno otevíral oči, cítil, že se mu hůř dýchá. Nejprve si nic nepřipouštěl, udělal vše jako každé jiné ráno. Vstal, oblékl se, odebral se do koupelny, zjistil, že neteče voda, a naštvaně bouchl do umyvadla. K snídani vypil polévku z konzervy, vývar, který z duše nenáviděl, a vydal se na staveniště. V duchu vytvářel seznam oblíbených restaurací.

Na staveništi se nic nedělo. Nikdo nepracoval. Schovávali se ve stínech se skloněnými hlavami a pokoušeli se šetřit s vodou. Jen Angelo stál na slunci, jako by se rozhodl ho ignorovat. Dokonce si ani nenasadil kapuci. Nico přitom neznal horší bolest než si spálit kůži na uších.

„Měli bychom to dneska zabalit. Poslat všechny pryč," mumlal si Angelo sám pro sebe, jako by si přerovnával myšlenky. „Pro dnešek končíme," vyštěkl najednou nečekaně.

Někteří chlapi se s úlevným výrazem pomalu vydávali na cestu domů, jiní byli schovaní ve stínech rozhodnutí zůstat tam do večera. Nico se jim nedivil, dobrovolně by se k nim přidal. Docoural k Angelovi. Nejraději by mu natáhl kapuci a pronesl něco ve smyslu neblbni, nestojí to za to. Ale netroufl si.

„Musíš jít za Kylerem. Vyřiď mu, že se dneska nedá pracovat. A pak jdi domů," rozkázal Angelo, uši už měl úplně rudé. Určitě si uvědomoval, že udělal chybu, ale nedal na sobě nic znát.

Nico přikývl. Nechtělo se mu mluvit, proto se obrátil a zamířil ke kadibudkám. Ke skladu, Společenskému domu a kopci. Nepotkal jedinou živou duši, Hádes v ten den vypadal jako město duchů. A mrtvolný pach tomu nepomáhal. Zhluboka se nadechl a zděsil se, že už mu to skoro vůbec nevadí. Copak si na něco takového vážně zvykám?

V polovině cesty se mu udělalo špatně. Na pár minut se potřeboval zastavit, rozhlédl se po okolí, ale kromě stromů v dálce bylo všechno mrtvé. Vývar ho v žaludku tlačil a mžitky před očima mu zahalovaly vidění. Hučelo mu v uších, neslyšel nic kromě bušení vlastního srdce. Vyhrabal se na kopec, krok za krokem, i když k některým se musel velmi dlouho přemlouvat. Ale dokázal to. A hned poté se pozvracel.

Přes to všechno myslel jen na to, že musí jít dál, protože Kyler ho čeká přesně o půl osmé. A tak zvracel za chůze, pletl nohama a neustále mrkal, aby zahnal tmu. Chtělo se mu hrozně smát, protože si vzpomněl, jak mu kdysi zdravotní sestra – vyspal se s ní hned následující den a Lukai nad tím jen nechápavě kroutil hlavou – radila, aby se díval nahoru, pokud bude cítit mdloby. Asi se nikdy nepokoušela dívat nahoru na Hádovi, do jasného, spalujícího slunce. Mohl si vybrat, omdlít a umřít na dehydrataci, nebo zaklonit hlavu a vypálit si sítnice. Pochyboval, že by ho zavřená víčka ochránila. Kdy jsem se stal tak melodramatickým? Je to jen slunce...

„Jsem tady," zavolal na Kylera, když došel k brance. Neměl tušení, kolik mu ještě zbývá času. Doklopýtal ke dveřím, pozdravil na půl pusy kaktus, čau blbe, a sesunul se k zemi.

„Jsi v pohodě?" ozvalo se z velké dálky.

„Dneska je příšerné horko," vysvětlil, i když něco takového vůbec říkat nemusel. Nemohl si vzpomenout, kdy se naposledy napil vody. Včera? Nebo dokonce předevčírem? Nemohl si vzpomenout, jak chutná zima a všechno s ní spojené. Nemohl už skoro nic. „Já si tady jen na chvíli lehnu."

„Nemyslím, že je to dobrý nápad."

Jenže Nico už víceméně ležel. Význam slov mu byl ukradený a nápady ještě víc. „Jen na chviličku."

„Nicolaii?"

Musí kaktusu vysvětlit, že Nicolaii ho moc lidí neoslovuje. Udělá to hned, jak se probudí.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na forendors.cz/szabi, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥