Všechno se rozpadalo. A rozpadalo se to sakra rychle.

Za život už zvládl tolik. Hledal desítky lidí a nikdy s tím neměl sebemenší problém. Našel drogové dealery v nejzapadlejších uličkách a prázdných domech, kde se za jediný špatný pohled střílelo. Jednal s nájemnými vrahy, nejmocnějšími mafiány a prostitutkami. Pohyboval se na místech, kam by normální lidé nikdy nevkročili. Jednou vydržel týden s kulkou v noze jenom proto, aby neztratil stopu. Svým způsobem mu podobný způsob života vyhovoval. Rozuměl mu.

Lukai tomu říkal žít na hraně.

Žít na hraně a nespadnout.

Jenže na Hádovi padal. A padal velmi rychle a hodně hluboko.

Mnohokrát mu bývalo špatně, často se ocital v situacích, kdy si nevěděl rady, ale pokaždé měl víru. A nebyl sám. Lukai stál vedle něj, když ho potřeboval.

Měl to být jednoduchý úkol. Vydržet šest měsíců a vysloužit si místo zpátky nahoře. Dokázat otci, že není k ničemu.

Jednoduchý. Úkol.

Až na to, že Nicolai Rey velmi rychle ztrácel přesvědčení i sílu. První čtyři dny chodil ještě před rozbřeskem do práce a tahal kýbly s cihlami, pokoušel se ignorovat spalující horko a každým dnem rostoucí bolest. Domů se vracel po setmění, vyčerpaný. Většinou byl rád, když našel sílu doplazit se do koupelny a osprchovat se ledovou vodou. Zatím si nezvykl. A kdy teče teplá, nezjistil.

První čtyři dny měl pocit, že prochází peklem. V noci mu bývalo nejhůř. Nespával, a když, tak jen na chvíli s hlavou položenou na záchodové míse. Ze začátku mu to připadalo nechutné, ale po několika dnech mu zvuky zvracení a pach moči připadal povědomě známý. Třetí kabinka zleva, jediná, která měla funkční dveře. Trávil tam až příliš mnoho času. Jednou se cítil tak zle, že zůstal celou noc. Třásl se, měl horečku a z nosu mu neustále tekla krev. A když zvracel, oči se pokaždé zalily slzami. Nenáviděl se. Že sedí ubrečený na chladné podlaze, špinavý, zpocený a slabý. Že se nedokáže zvednout. A že je všechno jeho chyba, protože situaci nechal zajít tak daleko.

Teď by dal za dávku prakticky cokoliv.

Pokoušel se. Nejdřív se jen nenápadně ptal kolem. Lidé ale nepomáhají bývalým vojákům. Viděl škodolibé pohledy, cítil se ovšem tak mizerně, že mu na tom nezáleželo. Prosil. Několikrát.

Na co mu byla hrdost, když umíral? Když se svíjel bolestí, celý od zvratků a krve, s hlavou v záchodě, byla sebeúcta poslední, na co myslel.

V sobotu nedokázal vstát a jít do práce. Jen vzdáleně vnímal, co se kolem děje. Zaslechl rozhovor, který mu na náladě rozhodně nepřidal.

Jak dlouho myslíš, že ještě vydrží?

Každý zvuk ho mučil, hlasitostí, ostrostí, mozek mu po něm vibroval, až měl chuť si ho vydrápat. I kdyby to trvalo věčnost. Ale odpověď byla hrůznější než cokoliv jiného.

Dlouho ne. Den, možná dva.

To je všechno? Den nebo dva?

A smály se. Cizí hlasy bez tváře. Zatímco ležel na zemi. Už se ani netřásl. Že přestal cítit zimu, nepovažoval za dobré znamení, i když se předtím dlouhé hodiny modlil, aby necítil nic. Nebude to trvat dlouho. Už jen den nebo dva.

Věděl, že venku svítá. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že slyší zpívat ptáky, ale až později mu došlo, že má halucinace, protože hned poté k němu přistoupil otec a začal na něj řvát. Každé slovo bylo jak kopanec do břicha. Pokusil se zvednout a bránit se, protože jestli v něm otec něco probouzel, byla to právě neústupná snaha přežít za jakoukoliv cenu. Nevzdat se, i když byl sražen hodně hluboko. Sebral poslední zbytky sil a chtěl se posadit. Zvednout hlavu z chladné země, otevřít oči, postavit se na nohy a fungovat. Selhal přímo epicky, když se svalil zpátky na zem a praštil se přitom do hlavy. Zatmělo se mu před očima a otcovy nadávky zesílily.

Znova? Udělal jsi to znova? Odpornej feťák! Znova! Znova! Znova! Znova!

Přikryl si uši rukama a ležel v klubíčku jako malé, vyděšené dítě. Když se konečně dočkal vytouženého bezvědomí, otec mu právě vyčítal každý nádech.

***

Uvědomoval si, že do něj někdo strká. Plácá ho po tváři, třese s ním, dokonce na něj mluví, ale svět byl příliš daleko a příliš nepodstatný. Otevřel oči, už to považoval za vítězství.

Angelo u něj klečel, pach zvratků mu evidentně nijak nevadil, a pokoušel se Nica probudit. Chytl ho za košili a zvedl ze země. Nezachraňoval nováčkům zadek poprvé ani naposledy. Ostatní jeho samaritánské chování nechápali. Proč se s ním otravuješ? Podívej se na něj, ztracenej případ. Oddaní následovníci ovšem nezrazují. A na oplátku pro něj udělají, co jim řekne. Někteří, protože musí. Někteří jednoduše chtějí.

Přehodil si bezvládné tělo přes rameno a vydal se s ním k autu. Nicovi chyběly boty, nejspíš mu je někdo ukradl.

„Už chcípl?" ozvalo se z jednoho pokoje a následně vyšel plavovlasý muž. Když mluvil, znělo to jako broušení kosy.

„Ne," odsekl Angelo, aniž by zastavil.

„Počkej, ale jak se dozvíme, kdo vyhrál sázku? Vsadil jsem se, že dneska odpadne. A já chci svoje konzervy, jasný?" Zněl drze. A hloupě, protože nepoznal, kdy držet jazyk za zuby. Angelo ho nepraštil jenom proto, že neměl volné ruce.

„Radím ti, abys držel hubu. Nebo příští sázka bude o to, kolik ti zůstane zubů!" zahřměl. Angelo už odmala uměl zahřmět tak, že se i mnohem starší a větší jedinci báli. Říkal tomu surová zuřivost, která ho už mnohokrát přivedla do velkých sraček. Tentokrát nechal hlupáka odejít.

Hodil Nica na zadní sedačku auta. „Hlavně nezvracej! Nebo tě příště hodím do kufru." Nemyslel si ovšem, že by ho Nico slyšel, i když otevřel oči. Pohled měl příliš zastřený a vzdálený. Ať byl kdekoliv, tady ne. Stále dýchal, ale občas měl Angelo pocit, že se hrudník nezvedl, že neslyšel ostré vydechnutí. Že rty nebezpečně modrají.

Pokoušel se to nevnímat. Pokoušel se nemyslet na to, jak vysvětlí, že má na zadním sedadle mrtvolu. Ne, spíš se ho někde zbaví. Jestli umře, prostě ho shodí z útesu. Nicolai Rey navždy zmizí z povrchu zemského. Jako by nikdy ani neexistoval. Promiň, pohřby tady nevedeme a já nestojím o problémy.

Zastavil u zadního vchodu nemocnice. Stačilo jedno krátké zaklepání, aby se dveře otevřely.

Malý, vychrtlý doktor s cigaretou v puse jen obrátil oči v sloup. Byl prakticky holohlavý a vypadal staře, i když teprve nedávno oslavil čtyřicetiny. Od svých patnáctých narozenin kouřil dvacet cigaret denně a rád pil. Tvrdil, že nejlépe operuje, když si dá doutník a zapije ho rumem. „Co zase? Před týdnem to byla zlomená noha, pak bodná rána a včera, pokud si dobře vzpomínám, přeražený nos. Nebudu ty tvoje poskoky léčit, jak si řekneš. Vezmi je na pohotovost jako normální pacienty. Sakra, mám taky někdy volno, jasné?" Hodil nedopalek na zem a pokusil se zavřít, ale Angelo mu do dveří strčil nohu.

„Razi, je to urgentní."

Doktor otráveně přešlápl, zapálil si druhou cigaretu, ale nakonec přikývl. „To říkáš vždycky. A já ti jak blbec stejně nakonec pomůžu. Ale jednou mě z toho všeho klepne pepka a budeš nahranej!"

„To ti spíš dřív odejdou plíce," odvětil Angelo a vytáhl Nica z auta.

„Alespoň jednou bych si přál, abys mi donesl někoho čistého. Nebo kdyby třeba nesmrděl na kilometry daleko. To jsou zvratky? Ty nesnáším. Víš, že je nesnáším." Při pohledu na Nicovo tělo ohrnul horní ret a odplivl si. Říkal to neustále, chodit na medicínu byla chyba. Ale matka tenkrát tak naléhala.

Ještě než vešli do ordinace, zastavil Angela a vážně se na něj podíval. Musel přitom zaklonit hlavu a trocha cigaretového kouře mu vyletěla nosem. „Je tu Kyler."

Angelo přikývl na srozuměnou. Na situaci to nic neměnilo. A Kylera považoval za jednu z nejdůvěryhodnějších osob na Hádovi. Bez debat. Komu by Kyler něco vyprávěl? Komu?

Tmavovlasý kluk seděl v rohu místnosti. Ruce položené v klíně, bledý, čistě vyprané triko a hodinky na ruce. Když Angelo vstoupil, uhnul pohledem k zemi. Angelo ty pohyby, každý jeden z nich, důvěrně znal. Předstíral, že Kylera nevidí.

„Polož ho sem," ukázal Raz na jedno z lehátek a v rychlosti přes něj přehodil prostěradlo.

Nicovo tělo dopadlo na postel. Tentokrát už ani neotvíral oči. Stále však dýchal.

Raz položil cigaretu do popelníku a prolupal si klouby na prstech. Jdeme zachraňovat životy. Angelo mezitím přešel k umyvadlu a omyl si obličej. Nenápadně zkontroloval Kylera, který se zájmem sledoval Raze. Byla to jedna z nejparadoxnějších vlastností na Kylerovi. Zvědavost. Velmi dobře schovaná, ale v nestřežených chvílích nepřehlédnutelná.

„Má absťák," pronesl Raz a zase si dal do pusy cigaretu. Bez ní si připadal divně, téměř obnaženě.

„No nekecej," vyštěkl Angelo rozmrzele.

„Člověk ti chce pomoct a ty si na něj ještě otvíráš hubu? Bych se na to sakra taky mohl vykašlat!"

Kylerovi byl rozhovor evidentně nepříjemný, protože se ošil a postavil se. I vedle vychrtlého doktora působil drobně a křehce. Pak se však podíval na hodinky a zase se posadil. Dýchal zrychleně.

„Všechno je v pohodě, Kylere. Vždyť mě znáš," promluvil Raz a omluvně rozhodil rukama.

„Tvé pomoci si samozřejmě velmi cením," začal Angelo diplomaticky a stoupl si vedle Nica. Na jednu vteřinu si připadal, jako by hlídal vlastní děcko. A klidně to tak být mohlo. Intuice mu napovídala, že Nico bude velkou posilou. „Takže, jak je na tom?"

Raz pokrčil rameny. „Jako kterýkoliv jiný feťák. Vypadá to dramaticky, ale myslím, že z nejhoršího už je venku."

„Chceš mi říct, že bude v pořádku?" ujišťoval se Angelo, protože při pohledu na zaschlou krev si jistě nepřipadal.

„Je hodně dehydrovaný a podvyživený, ale když mu dám tekutiny a nějakou výživu, dostane se z toho. Nanejvýš se ještě párkrát poblije." Kdyby ho neměl v ordinaci, nejspíš by se škodolibě zasmál. Takhle se mohl jen modlit, aby se Nico trefil do kýblu.

Angelo skrytou zprávu velmi rychle pochopil. Laskavost nikdy nebyla laskavá, už dávno ne. Ale svým způsobem mu strategie něco za něco vyhovovala, protože jí rozuměl. Svět byl mnohem jednodušší. „A dáš mu tekutiny?" nadzvedl obočí.

„To samozřejmě záleží... Víš přece, že nemáme dostatek zásob ani pro regulérní pacienty. A kdyby přišel kontrolor, měl bych průšvih."

„Fajn, až si pro něj zítra dojedu, zboží ti přivezu," slíbil Angelo. „Ať je zítra na nohách. Vzhledem k problémům, které s ním mám, potřebuju, aby na sebe začal vydělávat."

Raz vytáhl krabičku cigaret a zkontroloval množství. Jednu vytáhl a dal si ji za ucho, aby ji měl připravenou. V mládí to viděl v jednom filmu. Chtěl být drsný, tak to začal dělat taky. Nakonec mu zlozvyk zůstal. Cigareta za uchem, krabička v náprsní kapse.

„Nejdřív v úterý," řekl a neochotně mlaskl. Rád se pacientů zbavoval co nejdřív, ale někdy nešlo spěchat. „Zítra bude ještě v limbu. A asi mu nebude nejlépe."

Angelo zakroutil hlavou. Nejraději by si odplivl na zem, ale asi by tím Raze nepotěšil. „Tady není v léčebném zařízení. Tohle je Hádes, seru na to, že mu bude blbě. Jenom minulý měsíc mi umřeli tři lidi. Potřebuju ho nejpozději zítra."

Raz tohle chápal, proto jen pokrčil rameny. Měl svých starostí dost a o cizí zájmy se staral jen v těch nejvýjimečnějších případech.

„Jak se vůbec jmenuje?"

„Nico. Rey nebo tak nějak," poznamenal Angelo. Víc o něm vlastně nevěděl. Jen pár útržků, které ale v konečném důsledku mnoho neznamenaly. Voják. Prohlašuje se za nevinného. V tomhle vždycky Háda považoval za osvobozujícího, na minulosti příliš nezáleželo.

„Nicolai?"

Angelovi pár vteřin trvalo, než pochopil, komu hlas patřil. Slýchával ho málo, za poslední měsíce prakticky vůbec. Chlapec dál seděl v rohu místnosti, co nejdál od veškerého dění, ale pohledem neuhýbal. Černé oči upřeně zíraly na bezvládné tělo.

„Ano, myslím, že ano. Nicolai Rey. Víš o něm něco?"

Kyler se však příliš rychle stáhl zpět do ulity. Zadíval se na hodinky a pak znovu zabodl pohled do země.

Nemělo smysl se ho na cokoli dál vyptávat, proto Angelo vzdychl, poplácal Raze po zádech a odešel. Doufal, že až se vrátí, bude Nico naživu.

***

Zapípaly hodinky. Povědomý zvuk, který Raze instinktivně přinutil zkontrolovat čas. Otočil se k chlapci a přívětivě se usmál. Hodně lidí si myslelo, že to neumí. Sarkastický, líný, zkorumpovaný – věděl, co se o něm říká, a vlastně to byla pravda. Ale na Kylerovi mu upřímně záleželo.

Díky němu měl pocit, že pomáhá. Léčil a zachránil už nespočet životů, ale Kyler... sakra, cítil něco... něco, co považoval za smysluplné. Nejdřív si myslel, že nebohému chlapci dělá laskavost, brzo ovšem zjistil, že je to nejspíš naopak.

„Zase příští týden," pronesl naprosto zbytečně.

Kyler přikývl. Přistoupil blíž, ale stále přešlapoval dostatečně daleko. Na nohách měl tmavě modré kecky a v levé ruce držel popruh tašky. Raz měl kdysi podobnou, když ještě chodil na vysokou. Nosíval v ní skripta a svačinu. Tak strašně se mu stýskalo po venkovním světě. Po normální kávě s pořádnou dávkou smetany, po mandlích v čokoládě. Dal by všechno za mastný burger.

„Ty ho znáš?" ukázal na Nica, protože si nešlo nevšimnout, jak se na něj Kyler dívá.

Kyler rychle zakroutil hlavou.

„Líbí se ti?"

Další zakroucení hlavou, tentokrát vyděšenější.

„Na tom by nebylo nic špatného, víš to, že ano? Obzvlášť, když ženy... když..."

Vždycky okamžitě poznal, jakmile šlápl vedle. Kylerovy oči se podívaly jinam, kamkoliv jinam, a výraz měl najednou prázdný. Raz by teď mohl říct cokoliv, ale odpovědi by se nedočkal. Sakra... tohle přece nechtěl.

Hodinky zapípaly podruhé. Kyler přešel ke dveřím. Nasadil kapuci, pořádně si ji stáhl do očí a vytratil se. Beze slova, bez posledního pohledu, bez emocí. Zůstala jen jistota, že se příští týden zase vrátí.

Raz se podíval na bezvládného Nica. „Tohle jsem posral," pronesl.

***

Probíral se dlouho. Podvědomí moc dobře vědělo, že ho nečeká nic dobrého. A i když párkrát otevřel oči, zase je pevně zavřel.

Na tvář mu dopadla tvrdá rána, která ho okamžitě probrala. Na vteřinu, než ho dohnala realita, se vrátil v čase. Do doby, kdy ho velmi podobně uhodila Victorie. Křičela a brečela.

Bylo to v den, kdy mu položila poslední otázku. Nico si ji pojmenoval jako finální.

Musíš si konečně vybrat! Já, nebo tvůj otec?

Teď před ním však nestála Victorie, drobná dívka s muší silou, ale muž s cigaretou v puse a pořádnou ránou. Smrděl kouřem a usmíval se. Neměl žádné vlasy a vypadal... staře.

„No výborně, konečně jsi vzhůru."

Nico si přiložil ruku na tvář, která mu hořela bolestí. Zmateně se rozhlédl a posadil se. I když se mu zvedl žaludek a zamotala hlava. Musel na okamžik zavřít oči a zhluboka vydechnout. Hlavně už žádné zvracení.

Překvapilo ho, že žije. V jednu chvíli, když... prostě věřil, že umírá. Hlavou se mu honily poslední myšlenky a bojoval o poslední nádechy, poslední bušení srdce.

„Kde to do háje jsem?" zašeptal. Všechno ho sice bolelo, ale ne tím nesnesitelným způsobem. Spíš jako by právě uběhl maraton a tělo se z toho pokoušelo dostat. Potřeboval... chtěl jen... představa, že se dožil dalších minut na Hádovi, byla vyčerpávající.

„V nemocnici. Tedy ne oficiálně na některém z oddělení, ale je to budova nemocnice," vysvětlil Raz. Přešel místnost k lince, kde měl plynový vařič. Zapnul ho, postavil na něj kastrol s vodou a do hrnku si nasypal poslední zbytky kávy.

Další otázka nepřišla. Nico si přiložil ruku k ústům, jako by se pokoušel zastavit dávení. Raz k němu přistoupil a přinutil ho si lehnout. Zkontroloval mu teplotu, tep a pak mu k posteli postavil kýbl. „Z nejhoršího jsi venku. Nemáš zač. Ale to neznamená, že odteď bude život procházka růžovým sadem. Máš štěstí, že tě sem Angelo vzal. Jinak bys už nejspíš polykal hlínu."

Nico si lehl na bok a rukou si stiskl břicho. „A za to bych měl být vděčný?"

Raz se chlácholivě zasmál a poplácal pacienta po rameni. „Chápu, jak to myslíš."

„Jak se jmenuješ?" vydechl Nico. Na popraskaných rtech se mu objevily kapičky krve.

„Rasputin."

Většina lidí se smála, ale Nico chápavě přikývl. „Budu hádat. Rodinné jméno?"

Raz zapomněl odklepnout cigaretu a popel spadl na zem. Aby ho nerozčiloval, zakopl ho raději pod postel. Jediný způsob úklidu, který znal a byl ochotný znát. „Jak jsi to poznal?"

Odpovědi se nedočkal, protože Nico zkřivil tvář a ještě víc se stočil do klubíčka. „Žaludek mě asi zabije," postěžoval si.

„Budeš v pohodě. Žaludek taky." Fyzicky určitě. „A říkej mi Razi."

***

Ani ne za pár hodin stál Angelo opět v ordinaci. Nesl plnou tašku, na rameni měl řeznou ránu a žvýkal modrý bonbón, který mu zbarvil jazyk. „Kde je?" Rozhlédl se po místnosti a pohledem zastavil u prázdné postele.

„Poslal jsem ho vysprchovat. Ten smrad se už vážně nedal vydržet," vysvětlil Raz a přitom ukázal na Angelovu krvácející ránu. „V pohodě?"

„Nemůže být líp," odsekl Angelo a začal z tašky vytahovat kartony cigaret, dvoukilový balík kávy a několik plat léků. Víc se mu sehnat nepodařilo. Raz se však zdál spokojený, všechno okamžitě sebral do náruče a odnesl k pracovnímu stolu. Otevřel šuplík, kde měl schovaný sejf, a celý poklad uzamkl před světem. Jediné kafe nechal venku, položil ho na linku a rovnou si jedno uvařil. Měl by s ním šetřit, ale... nikdy na šetření nebyl.

„Jak na tom kluk je?" zeptal se Angelo a opřel se o zeď. Většina lidí si myslela, že chce působit drsně, ale ve skutečnosti jen potřeboval ulevit nemocné noze.

Raz pokrčil rameny a neurčitě pokýval hlavou. „Relativně v pohodě, ale varuju tě, drž ho od všech sraček dál. Zakaž, aby mu někdo něco dával, protože jestli se znovu sjede, obzvláště tím sajrajtem, co na Hádovi koluje, bude ti k ničemu."

Angelo vyčerpaně vydechl. Fetky nesnášel. Hromadily se ve staré ubytovně v jižní části města a umíraly rychleji než ostatní vězni. „Budu na to myslet."

„Poslouchej..." vydechl Raz, když konečně držel horký hrnek silné kávy. Posadil se ke stolu a přehodil nohu přes nohu. Na malý okamžik si připadal jako normální, ordinující doktor. „Je pravda, že to Gert vzdal?"

„Jestli tím myslíš, že skočil z Rokova útesu, pak ano, vzdal," potvrdil Angelo a vytáhl další, tentokrát zelený bonbón.

„To znamená, že ti chybí spojka, co?"

Chtěl odseknout, že spojka chybí vždycky. Zatraceně vždycky, protože jen velmi malému počtu lidí by svěřil nejnáročnější práci. A ještě méně vyvolených se ji nebálo vykonávat. Co když něco pokazím? Co když ho naštvu? To raději budu makat na stavbách, na spojku ti seru. Svěsil hlavu a odevzdaně vydechl: „Jo, chybí."

Raz pokračoval ledabylým tónem. S cigaretou v puse a horkým šálkem to nebylo nijak těžké. „A pro něj už práci máš?" Nejmenoval, pouze mávl rukou směrem ke koupelně, odkud se ozývala tekoucí voda.

„Navrhuješ mi, abych z něj udělal spojku? Zbláznil ses?" pochopil Angelo a vytřeštil oči.

„A proč ne? Fyzicky na tom bude zase dobře." Psychicky jsou v hajzlu všichni, nebude výjimkou.

Angelo pracoval jako spojka dva měsíce. Věděl, že fyzička je to poslední z posledních. „Kdyby šlo jen o fyzickou stránku věci... fajn, proč ne. Jenže Nico je na Hádovi chvíli, ještě nic neví."

Raz se konečně postavil a protáhl se. Hlasitě mu přitom ruplo v zádech. Ignoroval důvěrně známou bolest a přistoupil k místu, kde sedával Kyler. Chvíli váhal, než začal pochodovat po místnosti. Voda v koupelně se zastavila. „A to je právě dobře. Nic neví, proto nebude posranej strachy jako každej druhej."

„O co ti přesně jde?" zavrčel Angelo. „Proč chceš, aby se Nico stal spojkou?"

Raz nemusel nic říkat. Angelo se hlasitě nadechl a opět vydechl, jak mu vše začalo dávat smysl. Neřešili to poprvé.

„Jsou podobně staří," zašeptal Raz.

„Nico je o nějakých šest let starší, ale ano, jinak jsou oba ještě cucáci."

„Kyler potřebuje přítele."

„A víš to jistě? Protože jestli se mýlíš, dovedeš si představit následky? Jedno zhroucení už máme za sebou. Chápu, že ti na Kylerovi záleží, ale sakra, Razi, další chyby si nemůžeme dovolit." Neříkal to rád, Rasputina považoval za přítele, jenže jinou možnost neviděl. Na Hádovi se nevyplácí zapomínat na pravdu. „Tvého syna ti nevrátí."

Raz by ho poslal do prdele. Za to, že vytáhl jedinou věc, o které se nemluví. Zrudl v obličeji, dlaně sevřel v pěst a uvažoval, kterou nadávku použít mezi prvními. Ale ve chvíli, kdy se nadechl, se dveře od koupelny otevřely. Oba muži na sebe ještě naposledy pohlédli. Pohádají se, pohádají se brzy, ale ne před cizíma ušima.

Nico vypadal lépe. Stále působil bledě a vyčerpaně, ale ne nemocně. Angelo si všiml tmavých kruhů pod očima, hubeného těla, popraskaných rtů, krvavých nehtů, modřin na rukách, jizev a šrámů, ale nijak to nekomentoval, protože v podobných situacích vždy rozhodoval výraz. Potěšilo ho, že v Nicových očích nenašel žádnou prázdnotu.

„Vidím, že už je ti líp."

„Žiju," pokrčil Nico rameny. Z mokrých vlasů mu stékaly kapky vody, měl na sobě jen modré triko a obyčejné tepláky, ze kterých vykukovaly bosé nohy. Na pár vteřin působil vážně mladě. Je voják. Zabíjel. Na to nezapomínej.

„Fajn, obleč se. Vypadneme odsud." Angelo vytáhl z tašky boty, které pro něj sehnal, a podal mu je. Potěšilo ho, že Nico beze slova přešel k posteli a začal si v rychlosti oblékat ponožky.

„Budu nad tím uvažovat," pronesl Angelo směrem k Razovi. Víc slíbit nemohl.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na forendors.cz/szabi, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥