Pláč rozléhající se nákladovým prostorem nepomáhal. Jak by taky mohl?

Žena středního věku v květovaných šatech seděla co nejdál od něj, jako by se na ni měl v následující chvíli vrhnout. Neznámou řečí si sama pro sebe neustále brebentila, do toho popotahovala a vzlykala a ani se nesnažila slzy a sopel utírat. Když začala smrkat do cípu šatů, raději se odvrátil. Připadalo mu to ponižující. Pro ně oba.

Za život už udělal celou řadu šíleností a hloupostí. Ale tohle...

V ruce svíral minci, bezvýznamnou a neplatnou. Často si s ní hrával, hlavně když mu nebylo nejlíp. Převaloval ji v ruce, vyhazoval do vzduchu a chytal. Dnes prstem přejížděl po jejím povrchu, za ty roky si už pamatoval každou nerovnost. A žena pořád brečela.

Nepokoušel se ji uklidnit, nejspíš ani nebylo jak. Prostě si jen přál, aby konečně zavřela hubu a byl aspoň chvíli klid.

Ještě včera, v klimatizovaném pokoji a s flaškou rumu, mu tohle všechno připadalo v pohodě.

Extrémní a zbytečné, ale snesitelné. Takže možná ne úplně v pohodě, jenže si nemohl stěžovat, protože ta druhá možnost mu nakonec přišla horší.

Zastavili, až to s nimi cuklo, a slzy na vteřinu ustaly, napůl strachem, napůl zvědavostí. Žena se na něj vyděšeně podívala, aby zkontrolovala, jestli se cítí stejně. Panikařil, ale navenek zachovával klid. Seděl s kamenným výrazem ve tváři a pohyboval pouze palcem pravé ruky, jak hladil povrch mince. Bolela ho hlava. Teprve před chvílí se vzbudil z bezvědomí, do kterého ho na cestu uvedli.

Vzpomněl si na slova, která mu říkávala matka.

Musíš zůstat silný. Silnější než ostatní. Škoda, že ona sama se jimi nikdy neřídila.

Žena vyskočila na nohy a vrhla se k nejvzdálenější stěně. Vlasy jí vypadávaly z drdolu a v očích měla nepředstavitelný děs. Uvažoval, jak a proč se sem dostala. Nevypadala jako zločinec.

Proč by ale zločinec nemohl smrkat do květovaných šatů a roztřesenýma rukama si utírat uslzené oči? Možná stál za veškerými problémy chlap. Agresivní blázen, který ji několikrát ojel a poté přinutil udělat pitomost. Ona skončila ve vězení, on si našel další oběť s liliemi na sukni. Nebyla by první a rozhodně ani poslední. Že tvrdil, jak ji miluje? Ale no tak...

Dveře se otevřely a do ztemnělého prostoru vniklo světlo. Dovnitř vešli dva muži a okamžitě zamířili k hysterické ženě, která kopala a svíjela se. Ten vyšší a černovlasý ji chytil za ruce a druhý, podsaditější, zase za nohy. Nezastavili se, ani když se jí šaty vyhrnuly k bokům.

Ulevilo se mu, když konečně ztichla. Nebo se spíš ztratila v dálce.

Další postava vystoupila ze světla a tu okamžitě poznal. Usmál se, i když mu do smíchu moc nebylo. „Lukaii," oslovil ho a plácl na místo vedle sebe, aby mu dal najevo, že si má sednout.

Lukai vypadal nerozhodně, ale nakonec si přece jen sedl. „Seš si vážně jistý, Nico? Ještě pořád se na to můžeš vykašlat."

„Můžu? Vážně?" Nico sevřel minci pevněji, až se mu hrana zaryla do kůže. Cítil... Bylo mu nanic. Celou dobu sám sebe přesvědčoval, že je to sice hloupost, ale on to zvládne. Splní každý otcův rozkaz, tím byl přece pověstný. Jenže tohle bylo něco jiného, nešlo o žádnou misi.

Lukai zhluboka vydechl. Byl unavený a naštvaný – na otce i na Nica, protože se oba chovali jako tvrdohlaví idioti a ani jeden neplánoval couvnout, i když šlo o hodně.

„No tak asi ne," zašeptal. Zrazoval ho od toho, Bůh je mu svědkem, že se vážně snažil. Jenže věděl, proč to bratr dělá. Poslední dobou stála za každým rozhodnutím snaha zbavit se vzpomínek na kudrnatou dívku s pronikavě modrýma očima. Nico dělal jednu šílenost za druhou, ale tohle... Tohle překonalo vše. Vím, že jsi ji miloval, ale sebevražedné rozhodnutí ti nepomůže.

Nico ještě chvíli váhal, ale nakonec schoval minci do kapsy a vstal. „Klid, bráško, bude to v pohodě. Vlastně to bude taková menší dovolená."

Nevypadalo to, že by tím Lukaie uklidnil. „Hlavně na sebe dávej pozor. Uvidíme se za půl roku," připomněl, jako by se něco takového dalo zapomenout.

Nico si uvědomoval, co znamená půl roku, víc než kdykoliv předtím. Šest měsíců, přesně sto osmdesát jedna zatracených dní! Přes čtyři tisíce tři sta čtyřicet čtyři podělaných hodin...

„Budu se těšit," uchechtl se upřímně. Už teď si ten den představoval.

Následoval Lukaie ke dveřím. Ztuhlé svaly ho neposlouchaly, ale mozek je nakonec přinutil.

Vyšel ven do slunečního světla a pohlédl na ocelové dveře. Slunce vysoko nad hlavou se mu zdálo podivně slabé a šedivé. Bez života. Do prdele, i slunce je tu k ničemu, vztekal se v duchu. Nemluvně o zápachu, který se nesl krajinou.

Dřív chodíval hodně běhat a pokaždé se přitom v duchu hádal s otcem. Měl jsem říct tohle... Proč jsem to sakra neudělal? Proč jsem jen stál a mlčel? U hřbitova se ale vždycky zastavil. Nešel dál, neprohlížel si hroby a neměl rád atmosféru, kterou hřbitov vytvářel. Mohl běhat jinam, třeba do lesa, na kopec s výhledem na město... Jenže když měl mizernou náladu, chtěl i mizerné prostředí.

Každé úterý spalovali mrtvoly. Snažil se nemyslet na kouř vycházející z pohřebního ústavu a nevnímat puch horší než cokoliv. Příšerný, mrtvolný.

Vězeňský komplex Hádes smrděl úplně stejně.

Lukai rázně zaklepal na dveře, které se téměř okamžitě otevřely. Krčil přitom nos a na čele se mu dělala starostlivá vráska. Vždycky se rozčiloval, když ho Nico nabádal, aby se nemračil. Copak to jde? S takovým bratrem?

Zírala na ně jen tma. Tma Nicovi nikdy nevadila, od tří let si na noc nerozsvěcoval lampičku a nevěřil na strašidla pod postelí, ale tahle mu připadala nepřátelská. Možná dělal chybu. Určitě dělal chybu, ale nemělo smysl se tím dál trápit. Musel bojovat a on bojoval rád, takže si neměl na co stěžovat.

Otočil se na bratra a chtěl... Vlastně netušil, co přesně chtěl. Ale nemusel nad tím dlouho přemýšlet, protože Lukai ho popadl za ramena a přitáhl k sobě. Vždycky byl tím, kdo v rodině dával emoce nejvíc najevo a nestyděl se brečet. A i tentokrát se zdál naměkko.

Když Nica pouštěl, pokoušel se usmát, aby mu dodal odvahu. Uvidíme se za čtyři tisíce tři sta čtyřicet čtyři hodin.

Nico vstoupil do tmy. Obestřela ho a přesvědčila, že právě opustil vše, co doposud znal. Teď jsi tady. Připadal si dětinsky, když sám sobě zopakoval, že nevěří na strašidla.

Nevěříš na ně. Ty na strašidla nevěříš, tak se sakra uklidni.

Zvedl ruce a pokoušel se najít stěny. Šoupal nohama a chtěl řvát.

Včera odpoledne si na netu hledal informace, jenže se vlastně nic nedozvěděl. Platil status nejvyššího utajení. Vězni klasifikovaní jako vlastizrádci s doživotní délkou trestu. Pokud věděl, tak bez výjimky. Hádes představoval nejhorší místo, kde skončit.

A Nico se sem vydal dobrovolně. Víceméně.

***

Tma, ale rozhodně ne ticho.

Nalevo od Nica se ozvalo slabé šramocení a následně i ozvěny kroků a téměř neslyšné nadávky. Krucinál, sakra, tohle snad...

Naslouchal jim se zvednutým obočím a nevěděl, co si má myslet, dokud se v prázdné místnosti nerozsvítilo světlo. Ostré a nepřirozené. Okamžitě přivřel oči a odvrátil hlavu. Zářivka navíc vydávala nepříjemné vysoké pískání, ze kterého mu zalehly uši. Nejraději by si na ně přiložil ruce, ale nechtěl přijít o další smysl. Kdyby ho teď někdo napadl, rozhodně by se ocitl ve značné nevýhodě. Ale muž v brýlích, který si hrál s vypínačem, se Nicovi na první pohled nezdál jako reálná hrozba. Dnes ani nikdy jindy. Byl příliš malý, baculatý, docela určitě i pomalý a evidentně krátkozraký. S náručí plnou papírů.

„Omlouvám se, trochu nás zlobí generátor. Tohle byl už třetí výpadek za tento týden. Kyler toho má prostě moc, nestíhá, ale slíbil, že to dá brzy do pořádku," vysvětloval muž překvapivě přátelsky a nenuceně, zatímco si prohlížel blikající zářivky. „No dobrá, nebudeme se tu přece zbytečně zdržovat. Nemám to tady rád. Vypadá to tu jako na vojenské základně bez oken a vždycky je tu taková zima. Ale jako vchod do Háda to zcela jistě stačí. Navíc tu moc času stejně ani netrávím, tohle je většinou Mikeova práce, vítat nové občany. Ale včera večer onemocněl, tak jsem přišel místo něj," mluvil a mluvil bezprostředně, jako by Nica už nějakou dobu znal. Vedl jej mezitím prázdnou chodbou, dokud nedošli do kanceláře na úplném konci.

Před minutou se díval na bratra. Připadalo mu to jako věčnost.

Kancelář byla velmi malá. Tak tak se do ní oba vešli. Ze stropu na drátě visela žárovka a všude se válely stohy papírů a šanonů. Na stole ležely zbytky divně vypadajícího sendviče a místnost páchla zatuchlinou.

„Posaďte se."

Nico se úkosem podíval na zaprášenou židli zaskládanou všemožnými věcmi a raději mávl rukou. „Postojím."

Jenže brýlatý muž se zdál neoblomný. Jedním pohybem shodil všechny věci na zem a opět ho pobídl. „No tak si sedněte." Sám se svalil do křesla na druhé straně stolu. Přes stohy papírů ho skoro nebylo vidět. Natáhl se pro zbytek sendviče a bez ostychu si kousl. Drobky mu padaly na desku stolu, proto je smetl.

Mlčel, dokud se Nico nepodvolil a nesedl na špinavou, rozvrzanou židli.

„Tak vás vítám ve vězeňském komplexu Hádes," začal muž formálně. „Nevím, co jste slyšel za šílenosti ohledně Háda, ale umím si to velmi živě představit. Nemusíte se ovšem nijak bát. Realita je velmi odlišná. Myslím, že to tady ani zdaleka není tak špatné, jak si každý myslí. Svým způsobem je Hádes pro některé domov, který nikdy dřív neměli."

Neslyšel nic, ale očekával mnohé. Boj o holý život, divočinu, anarchii, lidožravé kanibaly, mimozemšťany ovládající otupělé vězně, prakticky cokoliv. Jen ne, že ho přivítá nechutný, hlasitě žvýkající, ale jinak normální chlápek a bude spojovat vězení se slovem domov.

„Vy toho asi moc nenamluvíte, že? Ale to je vlastně docela normální. Málokomu je v takové chvíli do řeči. Když si vzpomenu na sebe, ach bože..." zasmál se muž a mávl rukou. „Myslím, že bych vás měl raději seznámit s pravidly a zbytečně vás nenapínat. Víte, ono se to řekne ,nebojte se', ale dokud se člověk nepřesvědčí sám... Ani bych nedokázal spočítat, kolikrát jsem někoho nabádal, aby se mi tady neklepal jak osika a trochu se uvolnil. Jenže to stejně nikdy nepomohlo. Například jeden zrzoun se kdysi tak rozbrečel, že jsem ho dobrou hodinu nemohl utišit. A nedal si říct a brečel a brečel. Že je prý nevinnej. Ale to víte, tady je každej nevinnej. Vsadím se, že vy si to o sobě taky určitě myslíte. A možná máte pravdu, ale na tom už teď nezáleží. Nevím, jak to vypadá v jiných vězeňských komplexech. Slyšel jsem, že třeba takový Poseidon je zatraceně drsný, ale i když jsme dostali jméno podle boha podsvětí, ani zdaleka bych Háda nenazýval podsvětím."

S lidmi, co mluví víc, než je zdrávo, si Nico vždycky poradil jednou ránou. Víc k tomu, aby sklapli, nepotřeboval. Teď se však téměř přátelsky usmál. Nebo to aspoň zkusil.

„Dobrá, dobrá. Tak nejprve, jak se jmenujete?" Úředník se začal přímo zuřivě přehrabovat hromadou papírů. Každou chvíli něco hodil na zem nebo na jinou hromadu. Zdálo se, že si s pořádkem hlavu nedělá.

„Nicolai Rey."

„Rey? Rey. Rey," opakoval muž a nejistě poposedl. Na pár minut se na Nica zadíval, ale pak se vrátil k hledání. „Znal jsem jednoho Reye. Už je to dlouho, co jsem byl venku, ale za mých dob byl vysoce postaveným generálem. Myslím, že dokonce vůbec nejvyšším. Říkalo se o něm, že je to docela ras, ale kdoví, že? Není to váš příbuzný, předpokládám."

Otec. „Ne."

Zdálo se, že se muži ulevilo. „Buďte rád, byl to pořádnej hajzl!" řekl na rovinu a chrochtavě se zasmál. Konečně našel potřebný formulář a na nějakého Reye úplně zapomněl.

„Tak, podívejte. Hádes je vlastně něco jako město, které funguje na podobných principech, na jaké jste zvyklý. Dostanete přidělenou práci, kterou budete povinen vykonávat. To vám zajistí ubytování a pravidelnou stravu. Existují zde obchody, bary a nově máme i kulturní centrum. A dokonce máme i nemocnici. Zrovna před měsícem k nám přibyl kardiochirurg. No věřil byste tomu? Máme vlastního kardiochirurga," plácl do stolu a vážně vypadal spokojeně. Šťastný v životě, jaký žil. „Ale to jsem zase odbočil, že ano. Tedy, nemůžete ve všech zařízeních očekávat prvotřídní služby, jsme víceméně jen trestanci, ale fungujeme. Relativně v mezích. Budete mít samozřejmě i nějaký volný čas na zábavu a zájmy. Je tu jedna posilovna, kulturní dům a někde na severu se schází čtenářský kroužek. Pokud na něco z toho jste."

Zábava a zájmy? Venkovní svět žil v představě, že na Hádovi vládne chaos, a oni si mezitím vybudovali město a mají čas na zábavu a zájmy.

Jaké máš zájmy, Nico? Co děláš rád?

To kdybych věděl, Victorie.

„Samozřejmě hodně lidí nechce žít pod tlakem dalších nařízení a pravidel, která život tady vyžaduje. Obzvlášť ti, co jsou méně nevinní, jestli víte, jak to myslím. Proto tu máme určitý systém... řekněme kontroly. Ne přímo policie, ale něco na ten způsob. Bohužel nejsme zařízení na zadržování nebezpečných jedinců. Žádné vězení zde samozřejmě není. To by bylo jistě k popukání, dostat se ve vězení do vězení. Tudíž fungujeme na systému jednoho varování. Provedete něco jednou, dostanete napomenutí. Provedete něco podruhé a budete nekompromisně zastřelen."

Nico nadzvedl obočí, ale nemohl říct, že by ho to překvapilo. Poslední dobou považoval sám sebe za pesimistu a často očekával jen to nejhorší.

Dřív věřil ve spoustu zasraných věcí. Jenže od té doby se hodně změnilo a něco se naopak nezměnilo vůbec. Ona odešla a on zůstal.

„Jistě chápete, nemůžeme si nechávat lidi, kteří narušují relativně klidnou komunitu. Život je i tak hodně těžký. Mohl bych o tom vyprávět hodiny, ale nejlepší bude, když poznáte Háda sám. Z první ruky, jak se tak říká."

Nico se automaticky ušklíbl. O to přece celou dobu šlo. Zažít Háda, zažít peklo. Možná se mohl víc hádat. Odmítat a... ne, nikdy by neprosil. Zatnul zuby a odjel. I když Lukai neustále opakoval, že v hrdosti není žádná odvaha.

„Je to jasné?"

Jasnější už to být nemohlo. Nico se pokusil znovu usmát, ale zdálo se, že ho svaly jednoduše neposlouchají. Doma by pravděpodobně právě vstával. Po dlouhé a náročné noci, ať už pracovní, nebo prohýřené. Výsledek by zůstal stejný. Bolela by ho hlava a páchl by potem a alkoholem.

Přikývl.

„Výborně! Čím jste byl?" vyptával se úředník dál, zatímco zase něco hledal. Sebral pár složek a hodil je na zem. Na stole ležela přilepená žvýkačka. V jeden moment se Nico bál, že si ji muž strčí do pusy.

„Prosím?"

„Čím jste byl? Kde jste pracoval? Tipoval bych vás na... hm... je vlastně docela těžké vás odhadnout. Máte velmi vysportovanou postavu, to ano, ale na druhou stranu si vás jako sportovce neumím představit. Navíc tělesná konstituce dokáže snadno zmást. Počkejte, nic neříkejte. Jste počítačový analytik. Mám pravdu?"

Nicovi připadal ten chlap čím dál otravnější. S podobnými individui předtím nikdy jednat nemusel. Komunikativnější, chápavější a tolerantnější bratr obstarával podobné úkoly za něj. Jenže Lukai žil nyní v jiném světě, takže se musel spolehnout sám na sebe. „Voják," procedil skrz zuby.

Možná měl raději lhát. Stát se Nicem, počítačovým analytikem, co většinu života strávil v jednopokojovém bytě, pil šest káv denně a měl problémy se spánkem.

„Voják?" zarazil se úředník a ztuhl na místě. „Vy jste voják?"

Copak to právě neřekl? „Ano, speciální útočná jednotka," dodal, jako by na tom záleželo. Jako by snad vůbec na něčem tady záleželo.

„To znamená, že umíte bojovat?"

„Ano," přikývl Nico. Bojovat a zabíjet.

„A střílet a všechny takové ty věci, které by voják měl umět?"

Netušil, co myslí dalšími věcmi. Poslouchat rozkazy? Celý život nic jiného nedělal, takže ano, to uměl dokonale, ačkoliv se mu pravda nelíbila. Dokázal se přizpůsobit různým situacím. „Ano."

Muž se zády opřel o opěradlo židle a založil si ruce na hrudi. Pohupoval se. Něco v jeho výrazu se Nicovi nelíbilo. Viděl v něm úlisnost a možná i škodolibou radost.

„To znamená, že jste patřil k vyšší třídě. Nemám pravdu?" Ani na vteřinu nespustil z Nica oči.

„Ano, ano, patřil," přiznal. Vyrostl v sídle s dvanácti ložnicemi. S bratrem občas hrávali na schovávanou. Lukai se nejčastěji schovával v pokoji s růžovými závěsy. Patřil matce a zůstala v něm její vůně. Šeříková, možná trochu moc nasládlá.

„Voják. Speciální útočná jednotka. Takže jestli tomu správně rozumím, vaším úkolem bylo de facto chytat lidi, jako jsem já. Teď už i lidi, jako jste vy. Nemám pravdu?"

Nelíbilo se mu, kam rozhovor směřuje. Ano, poslal do vězení spoustu lidí. A hodně jich zabil. Nikdy neměl radost, mrtvé a chycené nezesměšňoval, jako to dělali jiní z jednotky. Byla to práce, nestyděl se za ni.

Pokrčil rameny. Nic, co by řekl, by mu stejně nepomohlo.

„Zajímavé," zamumlal muž a postavil se. Přešel k hromadě obálek schovaných ve skříni. Jednu sebral a roztrhl. Do ruky mu vypadl klíček na červené klíčence s číslem 23.

Jako z bordelu, pomyslel si Nico. Včera v ruce držel podobný.

„Tohle jsou klíče od vašeho nového bytu. Zde máte mapu města, není složitá. Myslím, že se neztratíte. Ještě než se ubytujete, stavte se ve skladišti. Dostanete pár základních věcí. Oblečení, hodinky – ty jsou obzvlášť potřeba, snažíme se dodržovat určitý režim, takže si je hýčkejte – hygienické potřeby a nějaké jídlo," vysvětloval muž a přitom prstem jezdil po mapě. „A nyní k vaší práci. Většinou se snažíme přidělovat práci podle zkušeností, pro vojáka využití ovšem nemáme. Místo kontrolora pořádku je výsada, kterou je nutno si zasloužit. Ale to nevadí, zrovna včera se nám po jednom smrtelném incidentu uvolnilo místo na stavbách. Evidentně je pro vás nešťastná nehoda šťastnou náhodou."

Nico pevně sevřel rty. Hlavou mu běžela jedna nadávka za druhou. Debil, pitomec, kretén... a pak mnohem horší.

„Zítra v pět ráno se hlaste u Angela. Pokud se nepletu, měli by zrovna pracovat na výstavbě nových bytů. Někde v této oblasti." Ukázal docela rozlehlé místo na mapě.

Víc už Nicovi neřekl. Buď to bylo všechno, nebo víc říct nechtěl. Nico tedy sebral klíče od bytu, mapu a nechal se vyvést z kanceláře. Úředník, který se mu za celou dobu ani nepředstavil, se mu pokusil položit ruku na záda, ale Nico rychle uhnul. Něco jiného je poslouchat, ale sahat na sebe nenechám. Ještě jednou a zlomím ti ten hnusnej pařát.

„Tady je východ. Řekl bych vám, abyste se nebál, ale nemyslím si, že by to byl váš problém. Nezapomeňte jít zítra do práce. A dodržujte pravidla." Chtěl se zeptat, jaká pravidla, protože žádný seznam nedostal. Ale muž ještě v rychlosti dodal: „Hlavně nikoho nezabíjejte. To by bylo špatné."

S tím se nemohl přít.

***

Ani ne o hodinu později seděl na posteli v novém domově, ačkoliv se mu příčilo toto slovo v dané situaci používat. Byt byl všechno, jenom ne domov. Malá místnost, ve které stála rozvrzaná postel, stolek a skříň. Zamřížované okno a mizerný výhled na město. Společné umývárny na konci chodby.

Veškerý nový majetek, který dostal ve skladišti, ležel před ním na zemi. Dvě šedá trika, jedny kalhoty, jedna mikina, jedny boty. Ručník. Zubní kartáček, bez pasty. Staré, ale funkční hodinky. Čtyři konzervy. A to, co měl na sobě. Nic moc, ale už si vystačil i s ničím. Přežije, i když to nebude lehké.

Háda si představoval různě. V některých ohledech očekávání předčil, v jiných ovšem ne. Neznal přesnou polohu vězení, ale podle ovzduší a okolní krajiny si dokázal udělat alespoň přibližnou představu. Bylo docela horko a dusno, triko se mu lepilo na zpocená záda a při každém nádechu ho zabolelo v plicích. Kolem poletoval oranžový, všudypřítomný prach. Během pár vteřin ho měl v uších, očích, botách... Nedalo se proti němu bránit. Tak ho alespoň proklínal.

Město páchlo. Jako směsice potu a moči. Mrtvolně. Nejhorší puch na světě. Kdysi před ním uměl utéct, stačilo jen běžet rychleji, jenže teď byl uvězněný přímo uprostřed. Nevěřil, že by si na něco takového dokázal zvyknout. Viděl kolem jen špínu. Odpadky se válely po zemi nebo poletovaly ve vzduchu.

Město působilo chaoticky a neuspořádaně. Každý dům byl jiný. Ty lepší měly starou, opadanou omítku. Dům, ve kterém bydlel, se už zdálky zdál podivně nahnutý na jednu stranu a některým bytům chyběla okna. V Nicově pokoji se po zdi táhla prasklina, kterou by dokázal prostrčit prst.

„No do prdele," uniklo Nicovi, když svou novou noclehárnu uviděl poprvé. Ale spával na horších místech. Tohle zvládneš.

Během cesty k ubytovně mnoho lidí nepotkal, za což by fakt rád. Neměl na nikoho náladu. Po včerejším mejdanu ho stále ještě bolela hlava a skoro čtyřicet osm hodin nespal, pokud nepočítal pár hodin vynuceného bezvědomí při cestě sem. Lehl si proto do postele a pokoušel se ignorovat pružinu, která ho tlačila do zad. Postel při každém pohybu zavrzala a přerušila ticho v pokoji. Bylo mu horko. A měl hlad. A zlobil se, že skončil tady. Ani mince v ruce mu nepomáhala.

Po všem, co udělal. Kolik obětoval, a stejně to nikdy nestačilo. Vybral si otce. Ztratil ji, protože chtěl být dobrý syn. Dělal jednu chybu za druhou, přitom se jen snažil zavděčit. Jenže otce city a emoce nezajímaly.

Nico netušil, co ho v následujících dnech, týdnech a měsících potká, ale nečekal nic dobrého. Dobré věci se nedějí. Ne lidem jako on.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám první kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na forendors.cz/szabi, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥