Asi tak po hodině jsem to ticho nevydržela a zvědavě se koukla na Steva.

"Jakou máš vlastně misi?"
"Spíš si sahraju na bodiguarda, než na hrdinu. Mám hlídat nějakého kluka co má nadpřirozené schopnosti."

S obdivem jsem se usmála a dál koukala na moře podemnou.

Za pár hodin jsme už přistávali a já si nervozně pohrávala s prstami.

"Jestli chceš tak tam můžu zajít s tebou. Myslím na- no za rodiči.."

Pousmál se a já na něj otočila svůj pohled.

"Nevím..l Nejspíš asi ano. Co kdybych se tam sesypala, že?"

Trochu jsem se uchechtla a on se smutně usmál.

"Zítra mám čas. Vyzvednu tě na hotelu kolem deváté ráno.."

Znovu se usmál a vyšel z letounu k motorce a nasadil si bundu. Během minuty byt pryč a já se koukala na přistávajícího Starka.

Připomělo mi to můj první "útěk" před ním.

Vyšel z pobleku a zazubil se na mě. Mě všach do smíchu moc nebylo.

"Tak jedem, ne?"

Zašklebil se a za ním přijelo luxusní nízké bílé auto.

Nejistě jsem přikývla a nasedla si na sedadlo sloujezce.

Stark s úsměvem vyjel neuvěřitelnou rychlostí a já se držela abych mu neřekla něco co by ho nejspíše naštvalo.

Po nějaké chvíli kdy jsem s úžasem koukala na výhled na Londýn jsme zastavili a já vystoupila. Stála jsem před naprosto luxusním a nejspíš nejdražším hotelem a ohromně pískla.

Stark si nasadil sluneční brýle i když slunce bylo minimální a já se nad jeho chováním jen pousmála. Vešli jsme dovnitř do prostorné haly a Stark se opřel o pult.

"Rezervace na jméno Stark."
"Chviličku prosím."

Černovlasý kluk s brýlemi se na mě usmál a já nepatrně zčervenala.

"Tady už to mám. Jedno lůžkoví pokoj číslo 102 v posledním patře.."

Podíval se podezřívavě na Starka a on se zvedl s klíčem od pultu.

Já se zamračila a pak si to uvědomila. Jak jako jedno lůškoví pokoj sakra?

"Starku?!"
"Menší chyba."
"Jak jako nemší chyba!?"

Vzala jsem mu klíč a vrátila se k recepsi.

"Ehm. Není to nějaká chyba? Jedno lůškoví pokoj?"

Nervozně jsem se usmála a kluk se zamyšleně koukl do počítače.

"Ne madam. Takhle to je už objednané.."
"Dobře.."

Rychle jsem došla Starka a vrazila mu klíč do rukou.

"Spíš na zemi!"

On se na mě jen vyděšeně koukl a hraně zalapal po dechu.

"Menší chyba.."

Když jsem se otočila tak se ten kluk potichu smál a já se uculila.

Nastoupili jsme do výtahu a když jsme vyjeli tak Stark otevřel dveře a já se koukla na prostorný obývák.

Prostě takový menší apartmá.
Ihned jsem se uzavřela do jediného pokoje a před tím jsem na Starka vyplázla jazyk a skočila s notebookem do postele.

Asi tak po hoďce Stark otevřel dveře a uculil se na mě.

Já po něm se smíchem hodila polštář a on zahrál komedii jak moc jsem mu ubližila. Chtěla jsem aby už bylo ráno a tak jsem vypla počítač a převlečená usnula.

Ráno jsem se udýchaná vymrštila do sedu a spatřila Starka v menším křesle naproti mé posteli.

"Si v pořádku? Já jen-. Mluvíš ze spaní. Vzbudilo mě to a tak jsem tě přišel zkontrolovat aby jsi byla v pořádku."

Chvilku jsem jen tak seděla a vše vydýchávala. Prekvapila mě Starkova starost, ale rozhodla jsem se jí neřešit. Zase ten samí sen. Zase jsem cítila ten pocit a pak tu prázdnotu když zmizeli.

Jen jsem rozklepaně přikývla a koukla se na hodiny. Bylo něco po osmé a já pomalu vylezla z postele. V koupelně jsem se dala do kupy a už bylo devět.

Stark seděl na gauči a v ruce měl pytlík s chypsami. Hodila jsem na sebe boty, slabší bundu a přes mé vlnité vlasy si dala kapuci. Někdo zaklepal a já otevřela Stevovi.

Stark se na nás tázavě otočil a pak vstal a došel k nám.

"To se musíš nasrat všude Rogersi??"
"Jen vezmu Elisabeth za jejími rodiči.."
"Proto tu taky jsem." Upozornila jsem ho.
"Za prvé. Já bych tě tam vzal a za druhý. Jsem Tony ne Stark Elisabeth."

Povzdechl si a já se usmála.

"V klidu bručoune.."

Uculila jsem se a prsty jsem mu přejela po tváři, aby se tak nemračil. Vyšla jsem z hotelu a snažila se ignorovat brnivý pocit v konečcích prstů.
Steve si stoupl do výtahu a ja zmáčkla přízemí.

Dojeli jsme dolu a ja se pousmála na toho kluka. Hned na to jsme vyšli ven.

Steve se postavil k jeho motorce a já vytřeštila své modré oči jako puštík.

Hodil mi helmu a já jen záporně kývala hlavou.

"Notak. Je to v celku daleko, nechceš snad jít pěšky? Že ne?"

"Na to nevlezu! Bojím se toho."
"Když jsi se mnou tak se bát nemusíš."

Usmál se a natáhl ke mě svou pravačku. V celku nervozní jsem se jí chytila a nechala si zapnout helmu,protože tohle já fakt neovládám.
Sedla jsrm si za něj a chytila se vedle sebe on však nesouhlastně zamručel.

"Musím mít jistotu, že za mnou stále sedíš."

Jen jsem se na něj tázavě podívala a on mi vzal ruce a dal si je kolem pasu. Nejspíš celá rudá jsem spojila ruce a on vyjel.

Drtila jsem své ruce navzájem, protože jsem se opravdu bála jízdy. Mám strach ať už z výšek tak z rychlích jízd. Například těch kterých jezdí Stark a teď i Steve. Do kterého bych to neřekla.

Zastavili jsme a já celá ztuhla. Absolutně jsem zamrzla.
Steve se jen uchechtl a já ho rychle pustila. Sundala jsem si helmu, se kterou jsem chvíli zápasila.
Vlasy jsem měla všude. Zatřepala jsem jimi, aby se mi odlepili z čela a pohled otočila na zdi hřbitova.

Chvíli jsem se koukla kolem sebe a po chvíli můj pohled padl na vstupní bránu k starému hřbitovu.
Pomalím krokem jsem jí prošla a koukala na nápisi hrobů.

Můj krok zpomalil a já se zastavila. Bušilo mi silně srdce, když jsem se otočila a přečetla nápis na dvou hrobech, který rámoval jeden menší kámen s nápisem mých rodičů.

Pomalu jsem ho četla a po tvářích mi začali proudit slzy.
Zakryla jsem si pusu rukou abych utlumila mé vzliky a dál četla nápis.

Manželé a rodiče Elisabeth Sarah Black, Amelie a Christian Blackovi..

Tak moc jsem doufala, že to je jenom fáma a já tady jejich hrob nenajdu.

Padla jsem na kolena a snažila se rukou stišit mé vzlyky, které se draly se slzami ven.

Propadla jsem v hysterii, někdo mi položil ruku na rameno ale já jako bych to chvíli ani nevnímala.

Moje pocity byli plné zoufalstí, smutku a hlavně beznaděje.

Steve se radši vzdálil a já dál koukala na hrob, na který jsem v slzách klečela.

"Proč? Proč tati? Proč mami?
Proč si nic nepamatuji? Co se stalo? Co jsem sakra udělala špatně?"

Šeptla jsem a rukou se pomalu dotkla náhrobku.

Byl sametoví a já se odhodla vstát.

"Zjistím co se vám stalo."

Šeptla jsem a někdo mě se zadu obejmul, rychle jsem se otočila a padla Stevovi do objetí a při tom se snažila zadržet slzy.

"Neboj se. Vše bude v pořádku. Uvidíš."
"Možná že už nemám naději."
"Naději máš vždy."
"Ty to nechápeš! Celé roky jsem žila v prázdnotě, že jsem sama. Rodiče tu už nejsou Steve. Ani ta pitomá naděje, že je někdy najdu."
"Za prvé. Nejsi sama, máš nás.
A za druhé rodiče s tebou budou vždycky, tady."

Šeptl a položil mi ruku na místo kde je srdce.

Usmála jsem se a obejmula ho.
Teď potřebuju nějakou podporu a nikdo kromě Steva a Starka tohle neví a chci aby to tak i bylo.

Děkovně jsem se usmála a odtáhla se.

Ještě jsem se podívala na hrob a pak pomalu vyšla z hřbitova.
Ani jsem je nepoznala a i přes to jejich ztráta bolí.

Motorkou jsme se dostali k hotelu a tam se Steve zamračil na kluka z recepse, který na mě mrkl a já se jen usmála a nepatrné zčervenala.

"Tak zatím Elisabeht."

Jen jsem přikývla a na rozloučenou ho objala. Když odjel tak jsem si unaveně sedla do křesla ve vestibulu a povzdechla si. Vůbec se mi nechce na pokoj.

Hah.
Důvod? Jop.
Stark.

Radši jsem se ale zvedla a zamířila na pokoj. Mám v plánu si jen vzít věci a vypadnout od tama. Ráda bych byla sama a poznala trochu Londýn.

Vešla jsem do pokoje a rychle prošla kolem Starka. Ten si mě ani nevšiml a dál pokračoval ve svém nic nedělání na gauči. Do batohu jsem si naházela věci a rychle jsem prošla ke dveřím. To už mě ale Stark zaregistroval.

"Kam jdeš?"
"Ven."

Povzdechla jsem si a on nakrčil čelo jako nějaký neandrtálec.

"To jako kam?"
"Jsi snad můj táta, že mě tak hlídáš?"
"Ne, jen mi volat Fury a já potřebuji aby jsi tady byla pro případ, že by tě chtěl slyšet."
"Myslím že to vydržíš bručoune.."

Usmála jsem se a on vytvořil poloúsměv.
Rychle jsem vyšla ven ale on mě na chodbě zastavil rukou, kterou mi chytil tu mou.

"Uhm. A nechceš někam spíš společně zajít?"

Sebejistě se usmál.
Je to docela vtipné, protože tomuhle jsem se snažila vyhnout. Teď bych šla docela i ráda.

"Mění mi to plány ale můžeme."

Jen se usmál a rychle zmizel ve dveřích. Také jsem vešla a koukala se jak si oblíká boty. Ve Chvíli kdy si vyměnil tričko jsem uhnula pohledem. I když mě jeho reaktor neskutečně zajímal nebyla jsem schopná se na něj podívat. To bych jistě celá zrudla.

"Někam tě vezmu snad se ti to bude líbit."

Mrkl na mě a já přikývla.

Vyšli jsme ven a Stark nasedl do svého auta namísto řidiče a já protočila očima. Gentelmeni zřejmě vymřeli.
Auto se rozjelo a já si opřela hlavu o okénko. Vytáhla jsem si svů blok a koukala se na postavy přede mnou.

Uvnitř se mi nechce věřit, že už tu nejsou. Bohužel viděla jsem jejich hrob a to je dostačující důkaz.

*******

Zdravím lidi, kteří ve mě věřili. To že vydám další díl. Čas, energie a vše ostatní mi hodně chybí. Plus jsem rozepsal spoustu jiných knih a nějak se to nedařilo vše napsat dohromady.

Rád bych vás navedl i na jiné mé knihy. Například kniha -Potomek zla.

Omlouvám se za případné chyby v příběhu. Nemám čas to vše opravovat.

V příštím díle čekejte možná trochu smutné komplikace, ale aspoň se příběh někam posune.

Další díl bude možná zítra. Možná za týden a nebo možná za dva týdny. Guys opravdu nevím. :D

XxMxX