"Elisabeth?"

Pod dekou jsem si rychle setřela slzy a jen maličko vykoukla ke dveřím.

Stála tam Natasha a usmívala se na mě. Když však pohlédla na můj výraz tak se zmateně rozhlédla.

"Stalo se něco?"
"J-já.. Nechci to řešit-t.."

Zakoktala jsem a ona se zamračila.

"Um.. Dobře.. Já jen, je už skoro deset odpoledne a no.. Nemáš náhodou hlad?"

Koukla se na mě a já jen zakroutila hlavou a zase se schovala pod deku.

"Jak myslíš.. V kuchyni je snídaně, tak kdyžtak přijď.."

Pousmála se a zavřela dveře. Já si jen povzdechla a pořád musela myslet na ten sen.
Nemohla jsem to vydržet a tak jsem si vzala můj blok, kde amatérsky kreslím a začala malovat obrysy těch postav.

V tomhle bloku najdete jen děsivé obrázky.. Jsou to nejhorší momenty mích snů..
Tenhle moment je, ale zatím ten nejkrásnější a jediný krásný..

Po hodině jsem se koukla na postavy, které stály vedle sebe a měli ty krásné výrazy, které měli i ve snu..
Žena měla stejné vlasy jako já.
Zato muž měl zase stejné oči jako já..
Tak moc jsem chtěla ten pocit mít zase. Vážně jsem se té žene podobala. Rysi jsem zase ale měla více podobné muži.

"Ať už jste kde jste.. Najdu vás.."

Zašeptala jsem tiše a koukla se na už teď zavřený blok.

Rychle jsem vztala a vydala se do mé koupelny. Koukla jsem se do zrcadla a zděšeně se na sebe koukla. Vlasy naprosto všude. Zničený výraz a obrovské kruhy pod očima s popraskanými rty.

Rychle jsem si učesala vlasy a vyžehlila si je. Trocha mekapu a kruhy pod očima nikde. Balzám na rty a taky v pohodě. Ještě jsem si vyčistila zuby a doladila par věcí a už se vrhla do šatny.

Vzala jsem si jen obyčejné bílé džíny, upnuté tílko a přes to šedou mikinu s kapucí a vyšla ven. Koukla jsem se na osoby v obýváku a nervózně se ošila.

Všichni si vyměnili nervózní pohledy a já nadzvedla obočí.

"Víš no.."

Začal Peter a já se nadechla.

"Slyšeli jsme z tvého pokoje křik a i pláč tak jestli si v pořádku.."

Dokončil Scott a já se nervózně ošila.

"Jo jsem.. Jen- sen.."

Vyhledala jsem očima Steva a koukla se mu do očí. On se jen smutně pousmál a pak se nervozně ošil, když jeho pohled padl na otevírající se dveře za mnou.

Otočila jsem se a koukala na Starka. Počkat- on vylezl z třetích dveří nalevo. Ten -ten- bože!

Zamračila jsem se na něj a prošla do kuchyně, kde jsem si nasypala müsli a vypařila se spádky do svého pokoje.

To mě vážně slyšel hrát a zpívat zrovna Stark? Sakra bože! Za co mě trestáš?... A vůbec, proč tak nemotorně utekl?

S mojí snídaní jsem si sedla za počítač a hodlala u něj najít nějaké informace.

---------------------------------------------------

Už je to víc než pět hodin a já frustrovaně vydechla a dal prohlížela různá jména Blacků..

Nikde nic! Pak jsem ale najela na jednu fotku, kde byla krásná žena. Přesně ta kterou jsem viděla ve snu. Amelia Black..

Moje oči zaplnili slzy, když jsem pohlédla datum úmrtí a článek, který tam byl..

Amelia Black společně se svým mužem Christianem Blackem podlehli smrti, která je čekala když se jejich vozidlo srazilo s zatím neznámím objektem.

Elisabeth Sarah Black jejich dcera je do dnešních chvílí pohřešovaná osoba..

Teď mi po tvářích tekly slzy proudem a já se jen tak tak snažila nezhroutit. Můj pohled padl na datum vydání a mě jako by to zapadlo do hromady.

Před třemu lety.. Doba kterou už takhle žiju.. Sakra ale proč?
Proč si nic nepamatuji? Proč?!

Byla jsem už tak zoufalá, že jsem se sotva dostala do postele a tam se doslova zhroutila..

V hrudi jsem cítila nepopsatelnou bolest a měla pocit, že to snad ani nevydržím.

Vážně to jsou moji rodiče?
Proč se mi o nich zdálo?
Stále jsem měla v hlavě Stevova slova, že sen má vždy nějakou pointu.

Když jsem se aspoň trochu uklidnila, tak jsem se nadechla a znovu usedla k počítači. Hledala jsem místo, kde byli pohřbeni a hodlala tam jet.

Nakonec jsem zjistila, že nejspíš musím pocházet z Londýnu, protože tam jsou pohřbeni.
Páni jsem brit.

Vyběhla jsem z pokoje a všechny pohledy padly na mě.

"Steve?"

Jen se na mě tázavě podíval a já s nádechem pokračovala.

"Mohla bych s tebou prosím mluvit?"

Ani nevím proč jsem se zrovna zeptala Steva, ale v tu chvíli mi přišel jako jediná osoba, které bych se mohla svěřit.

Nejistě kývl a vydal se ke mě. Já zalezla do pokoje a on po sobě zavřel dveře.

"Stalo se něco?"
"J-ja."

Nadechla jsem se a s výdechem jsem pokračovala.

"Našla jsem mé rodiče.."

V jeho očích se myhlo překvapení, zvědavost a také natěšení..

"Zemřeli při 'autonehodě'.."

Při slově autonehodě jsem udělala uvozovky, protože jsem to ani sama nevěděla přesně.

"Potřebuji do Londýna.."

Špitla jsem a pak se opatrně koukla do jeho modrých očích.

"Chceš je naštívit?"
"Ano.. Přesvědčit se, že je to pravda.."
"Pokusím se to zařídit.."

Přešel ke mě a nečekaně mě obejmul. Nebyla jsem schopná mu to oplatit, protože jsem v tu chvíli celá ztuhla. Odtáhl se a s úsměvem odešel ven z pokoje..

Tohle bylo divný a moc mi to nepomohlo k tomu abych se uklidnila..

Asi tak po půl hoďce se otevřeli dveře a dovnitř vešel Stark.
Vzpomněla jsem si na to ráno a uraženě se nafoukla.

"Ty jsi mě šmíroval??"

Vypískla jsem a hned bych se propadla do země za jeho pohled, který mi věnoval.

"Já jenom... Šel jsem na záchod a pak jsem tě jen tak zaslechl."

Zamračila jsem se a moc dobře věděla, že záchod nebo spíše celou koupelnu musí mít v pokoji, stejně tak jako já.

"Jak dlouho jsi tam byl?"
"No já.."

Zamračila jsem se a stoupla si z mé židle.
Hodila jsem na něj vražedný pohled, aby pochopil, že má kápnout božskou a koukla se na jeho nervozní polo úsměv.

"Fajn.. Byl jsem tam o hodné dřív jak ty.. No a pak jsem se chtěl nějak vypařit ale moc se mi to nepovedlo.."

Povzdechla jsem si a skočila do postele a hlavu vrazila do obrovského polštáře.

"Já jen.. Steve mi to řekl jako jedinému, no a já jsem ti zařídil menší propustku.."

Překvapeně jsem zvedla hlavu a na tváři jsem měla obrovský úsměv..

Otočila jsem se na něj a on měl na tváři zase ten arogantní úšklebek.

"Ale musí tě někdo pohlídat a jelikož to vím jen já a Rogers tak musím já, protože starouš má práci, bohužel ale na stejném místě.."

Můj pohled znejistil a pak dá se říci, že zpanikařil.
Sakra já mám letět se Starkem?! Nestačí že jsem s ním letěla při našem prvním setkáním? No, i když to bylo tak trochu nedobrovolné...

Nejspíše čekal na mojí reakci ale ta nepřišla.. Pořád jsem na něj jen koukala a pak si uvědomila proč vlastně chci jet do Londýna..

Chci navštívit moje rodiče..

Nejistě jsem kývla a pak zase spadla do huňatých peřin, tohle potřebuju vstřebat a uklidnit se.
Fajn.. Mám letět se Starkem do Londýna, jen abych navštívila své rodiče?. Jo...

Ani si nejsem jistá jestli vážně stojím o to abych viděla hrob mích rodičů..

Statečně jsem zadržela slzy a radši se zvedla a došla ke stolu. Cítila jsem na sebe však pohled a tak se opět podívala ke dveřím. Stark tam pořád stál a pozoroval mě svým pronikavým pohledem.

Vytvořila se mi husí kůže, ale i tak jsem se na něj pořád koukala. Nadzvedl obočí a já se zamračila.

"Co?"

Řekla jsem nechápavě a on se jen usmál a zakoukal se na monitor mého počítace.
Přešel ke mě a přejel pohledem po článku, který jsem našla.

Na tváři mu projel výraz, který jsem nedokázala identifikovat, ale pak ho zase zastoupil ten arogantní škleb. Celkem mě to pobouřilo.
Jak se tomuhle může smát?

Bez toho abych mu to stihla vyčíst rychle odešel a byl ten tam.. Chvíli jsem jen hloupě koukala na dveře a pak si s povzdechem zase zasedla za stůl a začala si projíždět různé nabídky ohledně mé 'práce'..

Po pár hodinách kdy jsem měla kvůli pár kšeftům, nějaké ty peníze na účtu, někdo vešel do dveří a já se s nadzvednutým obočím koukla na Starka.

Zase on?

"Sbal si kufry a jedeme."

Řekl šeptem ale zároveň s důrazem a mě se v očích mihla nejistota. Celou tu dobu myslím jen na rodiče a tak strašně moc mě štve že si je nepamatuji.

Vzala jsem si batoh a do něj si hodila nějaké věci, které potřebuji a notebook společně s ním blokem a různými kravinami.

Celou tu dobu mě Stark pečlivě pozoroval a já si batoh přehodila přes jedno rameno a do ruky si vzala černé tenisky.

"Fajn.. Ostatní krom Rogerse o tom neví, tak proklouzneme na můstek a tam si prohodíme řeč s Furym a pak padáme."

Vyšli jsme z pokoje a potichu prošli ven po schodech a mířili si to k můstku.

Pohled mi padl na oválný stůl kde seděli VŠICHNI a já se trhaně nadechla a polkla. Stark na mě a po Furym hodil zmatený a naštvaný pohled.

Fury naznačil kývnutím hlavy na východ a já už se tam pomalu plížila.

"Kam jako vy dva jdete?"

Zeptala se Nat a ostatní přikyvovali.

"Jdeme.."

Špitnul Stark a chytl mě za ruku a už mě táhnul ven a vyšel se mnou za závěsem do Hangáru.

Stark šel k nějakému 'letadlu' a během vteřinky měl na sobě oblek.

"Jen si něco vyřídím.. Budu tam pozdějš. Rogers tě tam vezme.. Setkáme se na hotelu.."

Mrkl a maska mu sjela a on byl během vteřinky fuč. Celým tělem mi projela husí kůže. Jeho vystupování mě štvalo, ale zároveň ve mě budilo jakousi schránku něčeho ukrytého hluboko uvnitř mě.

U letadla stál Steve a já do něj nastoupila. Se Stevem jsme se usadili na sedačkách a já si položila hlavu na okno.

Hlavou se mi linuli všemožné myšlenky které mi zaslzely oči. Při pomyšlení, že právě jdu navštívit rodiče-..

Na hřbitov, jsem se otřásla a zahýbala rukou, která mi stále brněla po dotyku Starka.