Očima jsem skenovala okolí, ale nikoho jsem nezahlédla.
Po celém těle mi přejel mráz a vytvořila se mi husí kůže.

Světlo tu skoro vůbec nebylo a já opatrně sesedla ze stoličky. Pomalu jsem prošla obývákem k chodbě, kde jsem slyšela bouchnutí a uskočila, když se zabouchly třetí dveře z leva.

Co to sakra? Do háje to mě jako někdo poslouchal?!?

Začala jsem v celku panikařit a zrychleně dýchat. Spát už jsem nemohla a tak jsem se vrátila zpátky ke klavíru.

Jen jsem tam tak seděla a koukala do blba.. Docela mě naštvalo, že mě někdo slyšel zpívat, ale teď už to je jedno..

Povalovala jsem se na gauči a najednou slyšela kroky a zívnutí.
Bylo tak kolem čtvrté hodiny, a tak jsem se zvědavě koukla k chodbě. Stál tam Steve a já zamručela.

"Ahoj.."

Jen jsem na pozdrav kývla a naštvaně se otočila. Ani nevím proč naštvaně. Spíš bych mu měla být vděčná, že jsem kvůli němu získala tuhle práci.

Něco mi to ale uvnitř nedovolilo a já jen tiše pozorovala, jak jde šouravým krokem do kuchyně a od tamta si nalévá vodu a jde zpět do obýváku, rovnou ke křeslu naproti mě.

"No tak.. Fakt se omlouvám, nechtěl jsem.. Byl bych rád kdybys na mě nekoukala, jako kdybys mě chtěla zabít. Začneme od začátku, ne?"

Usmál se a natáhl ke mně ruku.

"Jsem Steve.. Rad tě poznávám a za to latte se opravdu moc omlouvám.."

Usmál se a to už i mě se vyrýsoval menší škleb.

"Dobře.. Já jsem Elisabeth a díky tobě mám i novou práci, takže děkuji.."

Usmála jsem se a on se na mě se smíchem zadíval.

"No a proč nespíš?..
Je docela brzo.."

"No já jsem vzhůru už od tří..
Už nechci usnout.."

"Zlý sen?"

"Jo.."

Povzdechla jsem si a schovala si hlavu do dlaní. Proč prostě nemůžu normálně jít spát, aniž by se mi nezdáli noční můry?

"Taky mám občas zlý sen..."

"Já mám noční můry pořád, proto nespím a ani spát nechci.."

"Já si myslím že každý sen by měl mít pointu.. Ať už normální nebo noční můra.."

"Tak to jsi mě fakt potěšil..."

Jen se pousmál a pak se mu úsměv víc rozzářil.

"Mě se zdál sen o tom jak někdo hraje na klavír a zpívá.. Pořád to mám v hlavě.. Bylo to- úžasný.."

Vydechl a já sklopila pohled a víc se vmáčkla do sedačky.
Fakt právě řekl, že moje 'hraní' bylo úžasný? Ehm.. Dejme tomu že se mu to fakt jen zdálo..

Stoupl si a přešel ke klavíru. Začal po něm přejíždět prsty a mě se vytvořila husí kůže. Párkrát zmáčkl klávesy, ale vydalo to pouze jen nedávající rytmus. Usmála jsem se a přešla k němu.

"Musíš takhle.."

Vzala jsem jeho ruku a přejížděla s ní po klávesách a pak sama začala hrát skladbu od Beethovena- Fur elise..

Když jsem dohrála, tak jsem se na něj koukla a i ve tmě viděla jeho ohromený výraz, který měl na tváři.

"Kde jsi se to naučila?.."

Řekl s výdechem a mně se mihl přes obličej stín bolesti z toho, že to ani já sama nevím..

Jen jsem se falešně usmála, abych zamaskovala tu bolest z nevědomosti a odešla do pokoje.
Proč jsem vůbec jen na ten blbej klavír sáhla? Bože!

Skočila jsem do postele a nechala slzy volně téct po mé tváři.
Snažila jsem se nechat otevřené oči, ale tíhou mi spadli a já se unaveně naposled nadechla před tím, než jsem nechtěně usnula.

Stála jsem uprostřed nekonečné cesty, která byla pokrytá sněhem.
V dálce jsem zahlédla osobu.
Po celém těle jsem cítila tu krutou zimu a v hrudi mě píchlo, když si osoba sundala kápi, která jí do teď zakrývala obličej.

Přede mnou stála starší žena s blond vlasy a azurovými oči. Koukala se na mě se slzami v očích a udělala krok ke mně.

Polil mě pocit štěstí a lásky, ale já udělala krok vzad a nejspíš narazila do něčí hrudi.

"Elisabeth.."

Šeptl mužský hlas a mě tělem projelo to krásné teplo.

Otočila jsem se a zahlédla muže stejně starého jako ženu s tmavšími vlasy a azurově modrými oči. Tak moc jsem ho chtěla obejmout. Koukal na mě s láskou v očích a zvedl ruku k mému obličeji.
Jeho dlaň mě pohladila po tváři a já se mu chtěla schovat do hrudi, náhle ale zmizel.

Zmateně jsem se otočila na ženu a ta mi také zmizela před očima. Náhle mě zachvátil pocit paniky, bolesti a bezmoci.

Rozeběhla jsem se nekonečnou cestou a cítila jsem za sebou zběsilí dupot a nepříjemné dýchání.

Už jsem měla pocit, že mě to či někdo chytí, ale když jsem upadla a něco mě chytlo za ruku. Tak vše zmizelo.

S brekem jsem se vymrštila do sedu a pokojem se rozléhal můj zběsilí dech. Po tvářích mi tekly horké slzy a já se zhroutila na zem.

Kdo ti lidé byly? Kdo?!?
Proč jsem je tak moc chtěla obejmout a proč jsem měla pocit, že bez nich už nemůžu dál ani žít, proč? Byly to snad moji- ne to ne, to je kravina.. Proč by se mi zdálo o mích rodičích? Ten pocit, který jsem u nich měla jsem ještě nikdy nezažila.. Byla tak krásnej..

To je ale blbost.. Nikdy jsem mé rodiče neviděla. Nemůžu vědět jestli to byli oni.. Ale kdyby ano..

Povzdechla jsem si a se slzami pořád schoulená v klubíčku začala i vzlykat. Pocit že nevím, kdo jsem, odkuď jsem. Nevím. Prostě mě zabíjel.

Tak moc jsem prahla vědět kdo jsou ti lidé, že jsem si přála znovu usnout. Ale realita že ke konci budu cítit zase tu bolest a prázdnotu mě odradila a já jen s pohledem upřeným ignorovala, že se otevřeli dveře..