Oči podlité krví vzhlédly k nádhernému majestátnímu stropu zdobeného nejrůznějšími světly, které ho změnily skoro až v noční oblohu. Byl až slovy nepopsatelný a nešlo poznat, kde končí a kde začíná. Celý zástup lidí ten strop sledoval, ale rozhodně nezůstal klidný. Hlasy přes sebe ječely, lidské schránky se hroutily a padaly k zemi. Nikdo se nedokázal uklidnit. Najednou ale místnosti projela vlna chladu a řev utichl. Kosti ve všech lidech ztuhly, jak kdyby byly namočené v betonu. Cosi objalo jejich prázdná těla a místnost byla zbavená veškerého života.
A dechy začaly být tak klidné, do chvíle téměř neexistující. Mělo tomu tak být, ti lidé tu už neměli, co pohledávat. Ne na této planetě.

A přesto tu byli.

Ladné kroky nechaly dlouhý kabát vláčet po chladné zemi. Postava se prodírala davem a dotýkala se lidských ramen, jak kdyby se jednalo o jeho blízké. Jen on dýchal nahlas a svými kroky probouzel strop a zem k životu. Jaká to ironie.

Dočista se rozzářil, pronikavé světlo by za normálních okolností všem vypálilo sítnice, ale nikdo se ani nehnul a nepohnul ani koutkem oka. Všichni byli už mrtví.

Tedy skoro.

Smrt vyskočila na podstavec, na jakési malé improvizované pódium. A najednou, po pouhém lusknutí prstů, byla pozornost upřená jen na něj. Nikdo ale netleskal, nejásal. Hlavy se hýbaly tam, kam on poručil. Občas se ozvalo lehké křupnutí a řada se ztenčila. Prázdná schránka se setkala s chladnou zemí a dav udělal pohyb. Někteří dopředu, jiní dozadu.

Přirozený výběr, jejich osud ji nezajímal.

Smrt rozpřáhla ruce a vzhlédla ke stropu. Poté jemným, a přesto masivním hlasem zvolala:
"Kapelo, má jediná, záchrano šedého světa, posle Bohů a znalče mé mysli - hrajte!"

A bar se rozsvítil, lítačky se rozrazily.

"Vítejte v Memento Mori a pijte, co hrdlo ráčí. Tady vám nic nebrání," dodala a odteď jen poslouchala.

Byla soudem, dobrem, zlem i katem.