Říká se, že než zemřete, spatříte před sebou celý život.

Já neviděla nic: žádné světlo na konci tunelu; smrtící paprsek; bezedná ústa mozkomora; tváře svých milovaných, nebo tváře lidí, které jsem zavraždila ve jménu vyššího dobra.

Při zpětném pohledu se můj život dělil na dvě části. Jak ráda bych řekla, že jedna byla zlá a ta druhá dobrá, ale ve světě magie nic není černobílé, jakkoli se to lidé snaží vnímat – i v té nejbělejší bílé je kousek temnoty.

Bez stínu by nebylo světla. Tak se to říká, ne?

Představovala jsem si, že jsem na Bradavických pozemcích, na břehu jezera před řídkými řadami svých známých, když už ne přátel.

Představovala jsem si, že se stavím čelem k nim, opírám se o řečnický pultík, odkašlávám si a pronáším svou vlastní řeč na rozloučenou.

"O Raven Peregrinové bych mohla říct spoustu špatného a o něco menší kousek dobrého, ale neřeknu ani jedno z toho. Raven věřila, že dělá správnou věc a když tomu nevěřila, snažila se o to."

Potom bych zvážněla a zadívala se přes jejich hlavy na siluetu bradavického hradu.

"Chtěla jen, aby ji někdo objal tak pevně, až nebude moct dýchat a zašeptal, že nemusí předstírat, jak je silná, protože být slabý není jen špatné; že člověk občas potřebuje být slabý, aby se mohl zvednout a být silný."

Ale kým jsem vlastně byla?

Pomýlenou dívkou, zamilovanou do své magie? Hlupačkou, která věřila, že zabíjením lidí dokáže správnou věc? Tou, která věřila, že poznání potřebuje oběť?

Je rozdíl v tom, kým jsem byla, když jsem žila a tím, kým jsem byla, když jsem zemřela – malý a pro mnohé nepodstatný rozdíl, ale je.

Ze všech smrtí, které jsem si mohla vybrat, byla ta má tou nejlepší.

Nejlépe to vyjádřil Albus Brumbál, s modrýma očima za půlměsíčkovými brýlemi ve svém hábitu barvy té nejtmavší noční oblohy poseté tisíci diamantových hvězd: "Občas se naše největší přednost stane příčinou našeho pádu."

Byla jsem mnohým: dcerou, sestrou, manželkou a matkou, ale z toho všeho jsem byla doopravdy jen jediným – havranem.

Grindelwaldovým havranem.