22. leden 1978
Bradavice

"Víš to jistě?" ujišťoval se chladně vysoký mladík s ostrým nosem a podezřívavě si chlapce před sebou přeměřil.

Petr trhavě přikývl a nervózně si promnul ruce se špinavými nehty. "Docela jistý, Bárty. Re-Remus přinesl starý Denní věštec. Všechno to tam bylo."

Bárty Skrk mladší si založil ruce na prsou a koutkem oka se podíval na lhostejného Reguluse, který se opíral o stěnu a díval se dolů z okna na zasněženou krajinu, aniž by jim věnoval více pozornosti.

Naopak Severus Snape, shrbený mladík ze sedmého ročníku, který se ukázal být více než schopným v používání černé magie, si Petra opovržlivě, ale přesto zamyšleně měřil, jako by se rozhodoval jestli mu věřit.

"Neměl by se o tom nejdříve dozvědět Pán zla?" zeptal se ledabyle, když zachytil Bártyho pohled a lehce nazvedl obočí.

"Pán zla nás pochválí, když mu přivedeme další věrnou stoupenkyni," zamumlal Petr Pettigrew potichu, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

"Chceš jí to nabídnout bez Jeho vědomí?" ozval se Regulus, který se konečně bez zájmu odvrátil od zamlženého okna; Severus se podrážděně zamračil: Skrkova podlézavost a jednání na vlastní pěst ho už začala otravovat.

Bárty se usmál, ale jeho oči, které upřel na Reguluse, byly chladné. "Ne, samozřejmě, že ne. Musí se to dozvědět... ale tu čest jsem chtěl přenechat tobě."

8. únor 1978
6. ročník v Bradavicích

Jane se přiřítila do Velké síně se zrudlými tvářemi a zpoceným čelem; okamžitě v davu u Havraspárského stolu uviděla její stříbřité vlasy a vyběhla k ní.

Raven právě seděla ve svém úzce uzavřeném oku klidu, aniž by brala na vědomí, že je uprostřed bouřlivého hurikánu rozčarování kolem sebe a v poklidu si četla učebnici Pokročilá obrana proti černé magii.

Zrovna si k ústům nabírala další lžíci ovesných vloček, když jí do zad narazila Jane a vločky se rozsypaly všude před ní; zuřivě se na ni otočila, ale Jane nevypadala, že by si jejího výhružného pohledu všimla a hodila jí do snídaně výtisk Denního věštce.

"Další útok?" zeptala se nezúčastněně Raven a napila se dýňového džusu. "Říkala jsem ti, že mě nezajímá, jestli ti Smrtijedi vyvraždili někde ve Skotsku další mudlovskou rodinu. Vlastně si myslím, že by o tom neměli psát tak často, protože to ztrácí na účinnosti –"

Zarazila se, když se na noviny letmo podívala a uvědomila si, že tohle vůbec není čerstvý výtisk a vůbec není o současné hrozbě obávaného Vy-víte-koho; klidně odložila lžíci a pohledem přejela svou starou fotografii na titulní straně. "Celkem mi to sluší," řekla zamyšleně. "To jsem ještě měla tmavé vlasy."

"Raven!" vyjekla Jane a ostražitě se podívala kolem sebe, ale nemusela se bát, že by je někdo poslouchal.

Nedbale si uvědomila, že v dosahu dvou metrů jsou kolem ní prázdné lavice. Jako bych měla prašivinu, ušklíbla se pobaveně v duchu.

Jane přesto ztlumila hlas. "Píšou tam, že jsi spolupracovala s Grindelwaldem..."

"Vážně?" Raven vykulila oči a odložila výtisk titulní stranou dolů. "Tak to musí být pravda, měla bys ode mě jít dál. Jsem nebezpečná."

"Takže je to pravda? Grindelwald, kouzelnické kóma..."

Odvrátila oči a hořce se ušklíbla. "Byla jsem jeho učednice, milenka," prohlásila s pokrčením ramen, "občas i uklízečka a kuchařka, když to potřeboval."

"Tohle není legrace, Raven," řekla neobvykle vážně. "Někdo to rozvěsil všude po Bradavicích, ví to celá škola!"

"No a co?" odvětila Raven bezvýrazně a odsunula misku s nedojedenými vločkami, protože nějak zjistila, že na ně už nemá chuť. "Je dobré mít ve škole respekt," dodala klidně, "zeptej se Zmijozelů."

***

Nijak nevěnovala pozornost Janině poznámce o tom, že to někdo rozvěsil po celé škole, ale jakmile zašla na roh směrem k učebně Dějin čar a kouzel, mimoděk se zastavila a bez dechu zírala na svou tvář, jak ji zachytil fotograf Denního věštce na jejím posledním plese, kterého se účastnila.

Tu fotku nakonec v satirickém článku o hýřivosti čistokrevných nepoužili, ale k dokreslení jejího procesu na Ministerstvu kouzel to stačilo, což ji z nějakého důvodu štvalo více než všudypřítomné titulky o jejím spiklenectví s Grindelwaldem a vraždami mudlů.

Raven by nepoužila slovo "vyvěsil" k obsáhnutí toho všeho, co na ni za rohem čekalo; přesnější výraz by byl vytapetoval: někdo vytapetoval Bradavice titulními stranami Denního věštce z listopadu roku 1944 a z února 1945, které pojednávaly o jejím kómatu.

Zvědavě popošla blíž; poté, co se probrala u svatého Munga, nechtěla o své minulosti vůbec přemýšlet a to, co se o ní tehdy psalo ji nezajímalo, proto teď poprvé uviděla samu sebe, jak leží v bíle povlečené posteli v kouzelnickém kómatu.

Roztřeseně se nadechla, když jí lékouzelník na snímku otočil hlavu na stranu a ona uviděla svou tvář se šedivými vlasy a sítí černých žil, které jí probíhaly pod průsvitnou kůží.

Vlastně si ani nepředstavovala, jak během spánku vypadala a už vůbec nepřemýšlela nad tím, proč její probuzení nazývají "lékouzelnickým zázrakem": jakkýkoli měla s Coraline vztah, pochopila, proč za ní přestala chodit.

Uvědomila si, že má v očích slzy, až když jí někdo jemně ji od fotografie odtáhl a lehce ji sevřel v náručí. "Je mi to líto," zamumlal jí Regulus do vlasů.

"Nevěděla jsem..." zašeptala Raven tiše. "Nevěděla jsem, že to bylo tak hrozné. Myslela jsem si, že to přehání. Nenapadlo mě, co se mnou ta černá magie udělala."

"Vyléčila ses," řekl Regulus povzbudivě a stiskl jí rameno. "To je nejdůležitější."

Raven se od něj odtáhla a rozmrkala slzy. "Jak dlouho...?"

"Od října. Matka mi kdysi něco říkala o Raven Peregrinové v souvislosti s Grindelwaldem, ale chvíli mi trvalo, než jsem si to vybavil a našel ty články."

"To bylo dost havraspárské," uznala Raven s jemným úsměvem; oči se jí zase leskly a když si prohrábla zesvětlené vlasy, ruku měla pevnou a netřásla se jí. "Ale teď když dovolíš, jdu pozdě na Dějiny čar a kouzel."

"Na ty přece chodíme spolu," pousmál se Regulus a propletl si s ní prsty.

13. únor 1978
6. ročník v Bradavicích

"Zítra je Valentýn," začal Regulus a vzhlédl k ní.

"Opovaž se," sykla Raven a zamračila se do Objevování tajů černé magie; podezíral ji, že je ve skutečnosti nečte, protože pořád upírala pohled do stejného místa jako před několika minutami.

"Ani nevíš, co jsem ti chtěl," namítl rádoby pobouřeně.

Raven na něj skepticky pohlédla, jak měl hlavu položenou v jejím klíně a ona mu se mu bezmyšlenkovitě vískala ve vlasech. "Zítra je Valentýn," zopakovala znechuceně.

"A Prasinky," doplnil pobaveně, když protočila oči v sloup. "Půjdeš se mnou?"

"Ne," odpověděla klidně.

Tentokrát se zamračil Regulus. "Pozval tě někdo jiný?"

K jeho překvapení Raven vyprskla smíchy a podívala se na něj. "Jiný? Od té doby, co nějaký dobrodinec prozradil, jaká jsem mrcha, se na mě všichni bojí jen podívat, abych je náhodou neproklela. Kromě Nebelvírů, ti považují za osobní povinnost mě proklít dříve, než to udělám já jim. Dokonce i věčně útlocitní Mrzimoři se mi vyhýbají, nemluvě o mé vlastní koleji. Nebo si snad myslíš, že ve Zmijozelu trávím čas dobrovolně?"

Regulus se ušklíbl. "Myslel jsem, že ráda trávíš čas se mnou."

Raven se s pokrčením ramen vrátila k Objevování, aby za něj skryla překvapivě zmijozelský úsměv. "Tvoje postel je pohodlnější než chodba."