28. prosince 1977
Grimmauldovo náměstí 12

I přestože sídlo Blacků bylo udržované, působilo nečistým dojmem, jako by celý dům i s jeho obyvateli pokrývala vrstva prachu.

Raven měla havraspárský zvyk posuzovat lidi podle jejich knihoven, měla totiž za to, že nic o člověku neřekne více: například Malfoyovi lpěli na luxusu a váženosti, proto jejich knihovna byla v přízemí, ústila francouzskými okny do prosluněné zahrady a obsahovala všechny důležitá a známá díla od kouzelnických, i mudlovských autorů; knihy byly pečlivě uspořádané a udržované, ale sloužily jen pro okrasu.

Tak to fungovalo u většiny kouzelnických rodin, ale musela uznat, že ačkoliv Blackovi byli vážený kouzelnický rod, jejich knihovna byla zařízena skromně a neuspořádaně, trochu chaoticky: většina knih byla ohmataná, jak na ně někdo často sahal a listoval v nich.

Také nepostrádala Ravenin oblíbený pach starého pergamenu a prachu, i když nikde nebylo ani smítko.

Zrovna byla začtená do jedné z obsáhlé sbírky knih o černé magii, když ji vyrušilo hlasité PRÁSK a před ní se zhmotnil skrčený a ošklivý domácí skřítek: "Madam slečně Peregrinové vzkazuje, že je připravena večeře."

Raven přikývla a pod pozorným Kráturovým pohledem knihu opatrně položila na čtecí stolek; už ze zvyku si oprášila šaty a nechala se střítkem doprovodit do dlouhé jídelny v přízemí: madam znala ještě jako Walburgu Blackovou ze Zmijozelu; byla o tři roky starší a v době, kdy se Raven přidala ke Grindelwaldovi, byla primuskou.

Blackovi v té době byli k jeho vládě nad mudly opatrně nakloněni, ale nikdy to nedali přímo najevo, což je zachránilo, aby se jeho pád stal i tím jejich.

Předvídatelný Pollux Black mu byl ochotný dát v případě vítězství svou jedinou dceru jako čistokrevnou manželku, proto byla Raven rodinou Blacků viděna jako nežádoucí konkurence a to jí nebyli schopni nikdy zapomenout.

Při těch několika málo příležitostech, kdy se Walburga a Raven setkaly, se k sobě chovaly s odtažitou zdvořilostí – nebylo se čemu divi, že nebyla nadšená, když si ji její milovaný syn přivedl domů, což jí Raven nemohla zazlívat.

Nicméně po pár dnech, kdy se od ní nechala poníženě oslovovat madam Blacková, se Walburga uklidnila a přestala na ni vrhat zlostné pohledy kdykoli ji uviděla.

Raven často přemýšlela o tom, jestli Regulus tuší, kdo opravdu je, nebo mu to dokonce matka či strýc Cygnus řekli, ale nikdy o tom nemluvil. Samozřejmě, že to tuší, pomyslela si zlostně. Opila ses na vánočním večírku a vytrubovala, že jsi mnohem starší než vypadáš.

"Krátura má vzkázat, že dnes se k vám na večeři nepřipojí slečna Cissy a slečna Bella," pokračoval Krátura a prošel kolem stěny s vycpanými hlavami svých předchůdců bez mrknutí oka.

Nejspíš je to pro něj čest, že se k nim po smrti připojí, pomyslela si ponuře. Nemůže se dočkat, až ho Walburga setne zaživa.

Čelo stolu nechali prázdné, na počest nedávno zesnulé hlavy rodiny, Regulusova otce Oriona a po jeho imaginární pravici si sedla Walburga; na Raven vyšlo místo přímo proti zachmuřené tváři Walburgy.

Regulus se posadil vedle ní dost blízko na to, aby si za to vysloužil matčin upjatý pohled, ale přesto svou pýchu spolkla a raději místo toho vyštěkla na Kráturu, aby začal servírovat.

Večeře o jednoduchých třech chodech se utápěla v tichu; když se začalo podávat francouzské bílé víno Bordeaux s kousky sýra jako dezert, madame Blacková se přesunula do své ložnice k večernímu odpočinku a společnost se konečně uvolnila.

"Tohle je normální," zamumlal Regulus omluvně, "od smrti otce se chová hrozně. Nechce si to přiznat, ale když Sirius odešel, dost jí to ublížilo."

"To chápu," řekla Raven tiše a přejela prstem po hraně sklenice, "přece jen to je její syn," dodala, když se na ni překvapeně podíval. "Takže," začala po chvíli ticha a odkašlala si, "ty rodinné záležitosti jsi už vyřešil?"

Regulus přikývl a lehce cukl levou rukou. "Ano, už ano."

31. prosinec 1977
Grimmauldovo náměstí 12

"Dnes nikam jít nechci," řekla zničehonic Raven, když zpola seděla a ležela na pohovce v knihovně u praskajícího krbu.

Regulus tiše zaklapl knihu a podíval se na ni. "A co chceš dělat?"

Lišácky se usmála a vyšvihla se z pohovky; přešla k němu a obkročmo si sedla na jeho klín, až se zachvěl. "Chci zůstat tady a být s tebou celý den v posteli," broukla mu do ucha a lehce se zavrtěla, až zalapal po dechu, "nebo tady v křesle," dodala a rozepnula mu několik knoflíčků u košile.

Najednou ji nervózně zarazil a pevně ji chytil za ruku, až překvapeně zamrkala. "Děje se něco?" zeptala se s přimhouřením očí.

Zhluboka dýchal, když se na ni neupřímně usmál. "Ne, jen... Pojďme ke mně, nechci se s tebou milovat v knihovně," vykoktal ze sebe, až se Raven mimoděk usmála jeho rozpakům, ale přesto si nemohla pomoct, aniž by necítila něco neurčitého, co jí říkalo, že v jeho neochotě je něco jiného.

18. leden 1977
Bradavická knihovna

"Náměsíčníku, já jsem ten poslední z našeho ročníku, co by se chtěl učit na OVCE," konstatoval Sirius unaveně a protáhl se, "ale ta tvoje posedlost hraničí s obcesí, vážně."

"Obsecí," opravil ho Remus bezmyšlenkovitě a přisunul k němu vysoký stoh novinových výtisků. "Takže... teď jsme prošli rok 1942. Tohle je rok 1943 a 1944. Jaký chceš?" Sirius zaskučel jako pes, ale Remus se jen zamračil. "Nebo se jí můžeš jednoduše zeptat a ušetřit nám tohle procházení starých záznamů."

"Nesdílím tvou touhu se dozvědět, co myslela tou poznámkou..."

"To není jen o té poznámce, Siriusi," přerušil ho Remus zamračeně. "Je v tom něco víc. Já už její jméno někde četl a rozhodně to nebylo nic dobrýho."

"Fajn, víš co? Mám se s ní teď sejít, tak se jí zeptám, co přesně dělala před čtyřiceti lety a ty se tu můžeš hrabat v těch škvárech jak chceš," rozhodl jednoduše a prudce vstal od stolu, až se stoh novin zatřásl a sesunul se na stranu, ale Sirius se ani neohlédl, když rozčileně vyšel z knihovny.

Remus ho vyprovázel pohledem a když jeho tmavé vlasy zmizely za rohem, povzdechl si: poslední dobou byl výbušný, protože James trávil většinu svého času s Lily, nebo tréninkem s učitelem OPČM pro přijímací zkoušky na výcvik bystrozorů a neměl tak na svého přítele tolik času.

Prohrábl si vlasy a unaveně si namátkou přitáhl další starý výtisk Denního věštce, který spadl z hromady roku 1944 a letmo se podíval na titulní stranu.

Ztuhl překvapením, když uviděl pohybující se fotografii na první stránce: byla stará a nijak kvalitní, ale přesto na ni jasně byla rozpoznatelná tvář Raven Peregrinové; přejel očima k titulku a zbledl.