17. prosinec 1977
6. ročník v Bradavicích

"Tito úžasní tvorové jsou běžnou kouzelnickou společností vskutku nepochopeni," začal hlasem, který se rozhléhal nad všemi jejich hlavami, "ale záhy zjistíte, že jsou to ve skutečnosti úžasní a nádherní tvorové..."

"Nádherní?" vypískla Millicent Downová ze Zmijozelu. "Prý jsou to neviditelné nestvůry, co vypadají jako koňští baziliškové."

Regulus se neubránil širokému úsměvu, když viděl Ravenin znechucený pohled, kterým se na jeho spolužačku podívala. "Někdo by mohl říct totéž o tobě," vyštěkla, "až na to, že ty k smůle Merlinovi nejsi neviditelná."

Otočila se na profesora Kettleburna, který mávl svou umělou levou rukou a bezradně přešlápl z nohy na nohu, až pod jeho botama zakřupal sníh a pokývla mu, aby pokračoval; nervózně si odkašlal a koktavě navázal: "Takže, kdo mi může říct, kdo je za jakých podmínek schopný testrály spatřit?"

Ravenina ruka vylétla vzhůru: "Ten, kdo spatřil smrt a byl schopen pochopit podstatu její bezměrnosti," odpověděla ihned, zatímco ostatní otráveně postávali na okraji Zapovězeného lesa a setřásali ze sebe nánosy sněhu a chladu.

"Výborně, slečno Peregrinová. Správně! Deset bodů pro Havraspár... A teď se vydáme hlouběji do lesa. Hagride! HAGRIDE! Můžeme? Hadrid jedno stádo chová v lese, stranou od ostatních bytostí, obzvláště kentaurů, protože navzdory své inteligenci a intuitivnosti se k testrálům chovají dost nelaskavě..."

"Dneska je Křikův vánoční večírek," broukl Regulus, když srovnal krok s Raven na úzké lesní cestičce. "Půjdeš tam?"

Ta si přitáhla tmavou šálu blíž k tváři, půvabně zčervenalé mrazem a pokrčila rameny, aniž by se na něj podívala. "Ještě nevím," odvětila prostě. "Pozvánku mi předal osobně, ale přímo jsem mu to neslíbila."

"Křiklanovi, nebo Siriusovi?" zeptal se Regulus netečně s pohledem upřeným před sebe; přesto cítil, jak se Raven za ním usmívá.

"Žárlíš snad?" prohodila neobvykle laškovně. "Chceš tam jít se mnou a ukázat mu, že mu nepatřím?"

Regulus zhluboka vydechl obláček páry. "Ne," řekl rázně a otočil se na ni, "vím, že mu nepatříš a dokážeš mu to ukázat sama i bez toho, aby ses se mnou procházela po chodbách, nebo ho nechala nás spolu nachytat v posteli."

Chvíli šli vedle sebe mlčky, než se nebezpečně tiše ozval: "Prostě mě nebaví, jak ze mě děláš idiota. Vlastně z nás obou –"

"Nikdy jsem ti nic neslíbila," vyštěkla Raven. "Tobě, ani tvému bratrovi. Čekáš snad, že spolu zůstaneme, budu ti věrná a vezmu si tě? Že tě budu poslouchat na slovo a stanu se dobrou čistokrevnou ženou?"

"Ne!" odsekl Regulus hlasitě, až se na ně několik studentů zvědavě ohlédlo. "Vím, že taková nejsi a mám tě rád takovou, jaká jsi, ale –"

"Tak jsme tady!" zvolal profesor Kettleburn a zamával zdravou rukou na studenty, choulící se k sobě v tlustých kabátech a kolejních šálách: jediná Raven na sobě neměla žádnou z barev Havraspáru – modrou, ani bronzovou – a byla oblečena do tmavé barvy jako by schválně zapírala svou kolej.

Uprostřed Zapovězeného lesa nebyl sníh, ale chlad tu byl snad ještě větší než na zasněženém volném prostranství.

Regulus zvedl oči a opravdu před ním na mýtině stálo, nebo leželo stádo asi dvaceti černých koní vyzáblých na kost s netopýřími kožovitými křídly, složenými u boků; jeden z nich, asi dvouletý hřebec, pokud mohl na testrály aplikovat své znalosti o koních, na něj upřel své bílé oči bez víček a zorniček a zvědavě popošel blíž.

Natáhl k němu ruku a nechal si ji přejet jeho suchými pysky, aniž by si všímal vyděšených, nebo zhnusených pohledů ostatních lidí, kteří od něj o krok couvli; jen Raven se pousmála a přejela testrálovi po krku špičkami prstů, až tiše zafrkal a mrskl ocasem.

Profesor Kettleburn Regulusovi podal plátek syrového masa a ten si ho položil na dlaň: testrál celé maso zkousl mezi zuby a za vyděšených výkřiků lidí, kteří ho nemohli vidět ho vyhodil do vzduchu a celé ho polkl.

"Jak vidíte, testrálové jsou masožravci, ale živí se hlavně mršinami, lovu živých zvířat se aktivně nevěnují," řekl Kettleburn nadšeně a pozoroval Raven, jak přejíždí prsty po páteři jednoho z mláďat.

Regulus si pomyslel, jak divný pohled to musí být pro ty, pro které jsou testrálové neviditelní a vidí jen Raven, jak hladí vzduch.

Profesor Kettleburn shromáždil studenty na mýtině a začal s praktickým výkladem o testrálech, ale on sám odstoupil a naklonil se k Raven. "Chystáš se jet na Vánoce domů?" zeptal se opatrně, aby ji nepopudil.

Odfrkla si. "Ani náhodou. Nikdy jsem v Bradavicích Vánoce netrávila, ale teď, když jsem se konečně zbavila vlivu své mocí a večírkami posedlé matky, hodlám si jednou Vánoce užít po svém."

"Tím, že se zavřeš do knihovny?" prohodil Regulus pobaveně. "Nemusíš být doma. Můžeš zůstat u nás."

"Regulusi –" začala s unaveným povzdechem.

"Od té doby, co Sirius utekl z domova je tam dost prázdno," pokračoval neústupně. "Na začátku prázdnin si ještě musím něco zařídit, ale od Štědrého dne jsem ti k dispozici."

"To je vážně lákavé," ušklíbla se Raven a ohlédla se po něm. "A co si potřebuješ zařídit?"

Uhnul pohledem. "Rodinné záležitosti," odpověděl vyhýbavě.

"To já se rodině spíš potřebuju vyhnout. Zvlášť své sestře," řekla Raven a lehce pohladila testrála, který k ní přišel a drkl ji tlamou do ramene; povzdechla si a zamyšleně se na Reguluse podívala: "Půjdu s tebou na ten Křikův večírek, ale ty Vánoce si ještě rozmyslím."

"Odjíždí se zítra," připoměl jí.

Raven pokrčila rameny a usmála se. "Za jeden den se toho může stát spoustu."

TOHO DNE VEČER

"Páni," vzdychla Jane okouzleně. "Vypadáš nádherně."

Raven zdvořile přikývla na znamení vděku, ale jinak nic neříkala, zatímco se ze všech stran prohlížela ve velkém zrcadle.

Se svými spolubydlícími si moc nerozumněla, jednoduše si s nimi neměla a možná ani nechtěla nic říct, ale snažila se pamatovat na své aristokratické vychování a chovat se k nim zdvořile: možná to bylo tím, že jí příliš připomínaly Pomonu a Coraline.

"Taky bych na ten večírek chtěla, ale nikdo mě nepozval a v lektvarech nejsem moc dobrá," pokračovala Jane otráveně.

Raven se snažila nedat příliš najevo znechucení nad tím, jak moc reputace Havraspáru za posledních čtyřicet let upadla a soucitně přikývla: nebylo to tím, že by Jane nebyla chytrá, jen byla zkrátka líná.

"Můžu tě namalovat?" vyjekla Jane najednou, až se Raven vyděsila, vyskočila na nohy, aby si došla do skříně pro svůj objemný kufřík s různými líčidly. "Víš, všimla jsem si, že šminky moc nepoužíváš, jen rteňku, což je fajn, protože jsi krásná i bez toho, ale přece jen je to vánoční večírek a bude tam spousta důležitých lidí."

Nenápadně si povzdechla, ale to už seděla na židli u svého stolu a Jane vesele brebentila, zatímco jí česala dlouhé, černou magií vybělené vlasy.