25. říjen 1977
6. ročník v Bradavicích

"RAVEN!" ozvalo se; předstírala, že nic neslyší a dál s hlavou hrdě zvednutou pokračovala po chodbě kupředu. "Raven, nenech mě tě prosit!" vyhrkl Regulus a zadýchaně k ní doběhl, zrovna když zahýbala za další roh.

Přezíravě se na něj podívala a pohodila vlasy. "Co je?" odvětila znuděně letmo si prohlédla nehty. "Pospíchám na hodinu, takže..."

"Já vím, na Přeměňování chodíme spolu," řekl Regulus pobaveně, aniž by si všímal jejího nezaujatého pohledu; jemně jí stiskl ruku. "Chtěl jsem se jen zeptat, jestli se mnou nechceš jít do Prasinek."

"Máš pravdu, nechci," odsekla a vytrhla se mu, "musím dodělat jeden lektvar, na kterém pracuju už dlouho," dodala trochu smířlivěji; odmlčela se a potom se líně usmála. "Ale můžeš mě zkusit pozvat příště."

Nechala ho stát v liduprázdné chodbě, zatímco svižně vyrazila na druhou stranu, než byla učebna Přeměňování a střetla se se Siriusem Blackem, který ležel v obležení nebelvírských a mrzimorských husiček, které se hloupě chichotaly a tiskly se k němu.

Protočila oči a prošla kolem nich širokým obloukem, aniž by si všimla upřeného pohledu, kterým ji sledoval.

5. listopad 1977
6. ročník v Bradavicích

Její kroky se nepříjemně rozhléhaly po liduprázdné chodbě; přejížděla pohledem přes rámy obrazů pověšených na stěnách, ve kterých více či méně úspěšně namalovaní lidé předstírali spánek.

Správně by teď byla být na opačné straně hradu a hlídkovat na chodbách, jak jí velice důležitě nakázala primuska Lily Evansová, ale teď měla na práci důležitější věci než hledat zamilované páry, nebo zatoulané prváky.

Zastavila se před jednu drobnou ikonou, která byla pověšená mezi ostatními obrazy, takže zcela splývala; muž na ní nebyl nijak nápadný: mocný kouzelník, jehož věk se nedal přesně určit, s tmavými vlasy pečlivě upravenými a věčně zavřenýma očima; ruce měl složené v klíně a hlavu měl svěšenou na hruď.

Raven ho chvíli beze slova pozorovala, než vytáhla hůlku a rozsvítila ji; ostatní portréty sebou cukly a začaly mumlat něco o nevychovaných studentech, ale ona si jich nevšímala a upírala pohled na muže, který stále předstíral spánek, i když mu posvítila přímo na bledou tvář.

"To není moc slušné," zamumlal nakonec, když poznal, že se nedá odbýt a zvedl hlavu. "Vlastně... je to dost drzé."

Raven se pousmála a naklonila se k němu blíž, až se očarovaného plátna skoro dotýkala nosem a musela stát na špičkách. "Chci si jen promluvit," řekla mile. "Bude to chvilka. Mohl byste přejít do svého portrétu v soubojnickém klubu?"

"Proč mě nepřekvapuje, že když jsi mě našla tady, víš, kde je soubojnický klub a jak se tam dostat? Ach," zarazil se náhle hraně a otočil hlavu na stranu, jako by si ji zkoumavě prohlížel, ale stále měl zavřené oči. "Havraspár. Vždycky jsou to Havraspáři," zabručel si pro sebe a otevřel oči.

Dvě jasně zelené oči se svislými zorničkami.

***

Soubojnický klub byla dlouhá místnost v podzemí, kterou vybudoval Salazar Zmijozel pro své přátelské klání s Godrikem Nebelvírem a později pro své studenty, aby spolu mohli měřit síly.

Vedlo do něj několik cest, Raven znala většinu z nich, ne-li všechny, ale teď se vydala k té hlavní, která se používala ještě za časů, kdy byly souboje běžnou částí bradavického života; zušil je až mrzimorský ředitel Bradavic v roce 1634, kdy v nich podle něj docházelo k zbytečným šarvátkám mezi studenty a vytvářelo to mezi nimi rozdíly: boje se tedy přesunuly do chodeb.

Hlavní vchod byl mezi sochami vysoké sličné ženy, prohýbajíc se v bocích s rukou nataženou před sebe a muže s hůlkou zdviženou v pozdravu.

Raven se obrátila k ženě, kudy tradičně dovnitř vstupovali Zmijozelové a s mávnutím hůlky jí do dlaně přičarovala prázdnou stříbrnou misku; socha-žena ji pozorovala chladným pohledem, když si přejela špičkou hůlky po dlani a nechala krev nakapat do misky.

"Žádám o vstup," zamumlala, "dávám ti svou krev na znamení, že pro své vítězství jsem schopná ji prolít. Cizí i svou," řekla tiše a kamenná socha ženy strnule přikývla.

"Přijímám," odpověděla s povzdechem a zeď se otevřela.

Raven vstoupila dovnitř a nasála pach hniloby a zatuchliny; kamenné zdi velké haly lemovaly obrazy šampiónů z předešlých let, ale ten největší byl přímo naproti vchodu zasazený do stříbrného rámu.

"To jssi ty," zasyčel Salazar hadím jazykem a zúžil oči bez víček.

Jeho podoba se náhle změnila z pohledného muže do starce připomínajícího hada; když ho Raven v jeho pozdním věku spatřila poprvé, sledovala jeho ústa bez rtů, aby viděla, jestli se mezi nimi protkne rozviklaný jazyk, ale zdálo se, že nemá vůbec žádný, jak ji jednou se smíchem Christian potvrdil.

"Zasse ty," zopakoval Salazar unaveně a jeho spodní víčka se zachvěla; Raven přikývla. "Na cco sse chcceš ptát? Cco ode mne žádášš?"

"Chci vědět, kde je Kniha vědění," vyhrkla Raven okamžitě a vyčkávavě se zahleděla na jeho tvář, jestli se v ní probudí nějaké poznání, ale spatřila jen zklamání a trochu odporu.

"Vššichni jsste sstejní," odvětil a přejel si rukou s ostrými nehty po staré tváři. "Chccete jen znát, vědět vícc, ale neuvědomujete ssi nássledky."

"Uvědomuji," řekla Raven pevně; stálo ji trochu úsilí, aby nenapodobila jeho protahování sykavek. "Strávila jsem kvůli té knize skoro čtyřicet let v kouzelnickém kómatu. Chci vědět, jestli vůbec existuje."

Salazar Zmijozel se na ni netečně podíval. "Ssamozřejmě, že exisstuje. Mysslíš, že by ccelé generacce kouzelníků zešílely kvůli bludu?"

Raven pokrčila rameny a ušklíbla se. "Nebylo by to poprvé..."

Usmál se chladným úsměvem, ale jeho hadí oči zůstaly studené jako hluboké, studené jámy plné mrtvol. "Opravdu čekáš, že ti to řeknu?"

Raven zaváhala; i když to byl jen obraz, portrét, stín původního Salazara Zmijozela, pamatovala na to, že se musí chovat opatrně, tak mlčela; zdálo se, že konečně probudila jeho zájem: naklonil se z obrazu tak blízko, že měla pocit, že se za okamžik vykloní a dotkne se jí.

Zachvěla se, ale donutila se zůstat stát na místě, i když ji jeho dech zalechtal na obličeji, přestože od portrétu stála skoro dva metry. "Dejme tomu, že bych ti to řekl. Cco byss za tu informacci dala mě?"