2. září 1977
6. ročník v Bradavicích

Raven si s povzdechem namazala křehký toust medem, když za sebou uslyšela své spolubydlící, jak si s hlasitým chichotem sedají k ní, aniž by jim dala jakkoliv najevo, že by snad o jejich přítomnost stála.

"Ahoj!" pronesl hlasaně a rázně si sedl na volné místo vedle ní. "Jsem Charlie Flitwood, havraspárský prefekt z šestého ročníku," vychrlil a natáhl k ní ruku k pozdravu.

Raven ji váhavě přijala. Chovej se mile, napomenula se v duchu přísně. Ještě neví, kdo jsi, takže se na něj nuceně usmála. "Raven Peregrinová," představila se zdvořile a s vyrovnaným výrazem ve tváři přetrpěla jeho mihutné zapumpování rukou.

Charlie byl docela hezký, to mohla poznat i sama i bez nemístných pohledů svých spolužaček, které vrhaly jeho směrem; nepříjemně jí tím připomněly Coraline, která se tak snažila zaujmout Christiana ve druhém ročníku.

Než stačila něco říct, nebo se zakousnout do ještě teplého toustu, přišel za ní profesor Kratiknot, který ji jako první věnoval opravdu upřímný úsměv, byť trochu nejistý a váhavý.

"Váš rozvrh, slečno Peregrinová," zapištěl svým obvyklým vysokým hláskem a vtiskl jí do ruky hustě vyplněný papír; po chvíli ještě dodal: "Potom se za mnou zastavte, musíme probrat vaše budoucí zaměření."

Vaše budoucí zaměření. Ta slova jí zněla v hlavě ještě dlouho po tom, co se vydala dlouhými chodbami na první dvouhodinovku lektvarů.

Těch téměř čtyřicet let a vzrůstající obliba ananasových lupínků se na Křiklanově postavě projevila s opravdovou intenzitou – z kdysi malého a pružného muže s ohromným knírem se stal odulý stařík s pleší a neustále potícím se čelem. 

Raven napadlo, že si tu svou sametovou vestu musel nechat ušít z několika jiných, jak se mosazné knoflíčky napínaly pod silou jeho odulého břicha, snažící se rozlétnout do stran.

I přes jeho nový vzhled byla samotná učebna lektvarů pořád stejná se všemi výpary, vzorky různobarevných tekutin a pachem surovin a přísad; všechno bylo, jak si to pamatovala; jako by se nic nezměnilo, což bylo dost pravděpodobné vzhledem ke Křiklanově lenosti měnit cokoliv jiného kromě svého oblečení a jídelníčku.

"Vítejte! Vítejte na letošní první hodině lektvarů!" vyrazil ze sebe se zafuněním a postavil se za katedru; rozpřáhl krátké ruce do stran a přejel pohledem přes svou třídu čítající celkem patnáct studentů.

Chvíli se zdržel na Raven, ale nedal nijak najevo, že ji poznal, nebo dříve znal, což ji nijak nepřekvapilo: spolupráce s Gellertem Grindelwaldem ji připravila o veškerou popularitu jak v aristokratických kruzích, tak v Křikově klubu.

Letos asi pozvání na vánoční večírek nedostanu, pomyslela si kysele a lehce se ušklíbla ne že by jí to nějak vadilo; v posledních dvou letech studia se její priority dost změnily a uznání čistokrevných rodin mezi ně nepatřilo.

"Pro dnešní hodinu jsem si pro vás připravil takovou soutěž," zvolal radostně a přejel pohledem po nezaujatých tvářích studentů. "Je tu několik lektvarů a zvláštní cena pro toho, kdo je všechny pozná bez chyby!"

Vidina zvláštní ceny probudila jiskřičku zájmu zejména u pěti zmijozelských studentů, kteří stáli stranou od ostatních, ale nikdo se příliš nehrnul dopředu jako první, tak profesor Křiklan začal postupně všechny vyvolávat.

Každý student se postavil před kotlík a směl si prohlédnout, promíchat, přivonět a případně na vlastní nebezpečí ochutnat osm v řadě za sebou vyrovaných lektvarů.

Raven se v lektvarech vyznala dokonale a byla na to dost pyšná, takže se nedokázala ubránit jemnému úsměvu, když jako poslední možná vítězka přistupovala k prvnímu kotlíku: první lektvar byl základní Povzbuzovací odvar s jasně oranžovou barvou a vůní sladkého kandovaného ovoce, který v mžiku zhustil krev a dokázal tak na několik hodin z těla vymačkat energii, ale po vyprchání účinku byl uživatel ještě unavenější než předtím.

S ním byl spojený další lekvar, který měl příjemně modrou barvu a byl přikrytý průhlednou stěnou; často se používal v Bradavicích především k pobavení, nebo jako lekvar na spaní už v dobách, kdy tam Raven studovala: Unavující roztok slouží k ředení krve a zablokování energie, takže způsoboval únavu; nebylo třeba ho vypít, stačilo se nadýchat bezbarvého pachu.

Kostirost se svou barvou hnisu a vysokou hustotou poznali snad všichni, nehledě na to, že jeho kyselé aroma bylo snadno rozpoznatelné; používal se v lékouzelnictví jako jednoduchý prostředek pro srůstání kostí, ale jakékoli oslazení cukrem, nebo medem jakožto i rozmíchání do jiné tekutiny jeho činky rapidně snižovaly.

Následoval Amorův šíp, nejsilnější nápoj lásky s růžovou barvou a typicky zakroucenou párou, která z něj stoupala ve spirálách, i když už byl vychladlý; každý z něj cítil něco jiného, podle své oblíbené vůně: Raven cítila starý pergamen, inkoust, lepkavý chlad strýcovy věže, kde četla jeho výzkumy a něco sladce nahnilého.

Mnoholičný lektvar byl zakázaný, vyrobený z pro studenta těžce dostupných surovin; bez poslední přísady – části člověka, ve kterého se chtěl kouzelník fyzicky změnit (podle Vincenta Poodleyho, autora knihy Lekvary nejtemnější, k přeměně dojde i díky kousku mrtvé kůže, nebo krve, ale obecně se používaly vlasy) – vypadal jako bublající bahno; pro zkušeného lekvaristu byl celkem nenáročný, ale na přípravdu potřeboval celý měsíční cyklus a nepůsobil na hlas, takže se pro dokonalý efekt slučoval s Hlasojedem.

Nejtěžší poznat bylo Veritasérum, protože na první i druhý pohled vypadalo jako obyčejná voda bez barvy, bez zápachu a bez chuti; byl to nejcennější lektvar v učebně, protože byl pro silné účinky Ministerstvem zakázán: používali ho bystrozoři při výsleších podezřelých a to jen střídmě v závažných případech, protože účinkoval okamžitě jen díky několika kapkám a nutil člověka bez jakékoli možnosti neposlechnout pravdivě odpovědět na jakoukoli otázku; samozřejmě na něj existoval protijed, ale byl vzácnější bez slimáčí zuby.

Poslední dva lektvary stály blízko u sebe; Raven k nim přistoupila a bez mrknutí oka poznala sedmý lektvar, který nikdo z předchozích studentů poznal. "Luceatus," prohlásila okamžik poté, co se k němu naklonila. 

Fungoval na způsob mudlovského oleje do zápalných lamp: lil se do luceren a ve tmě vytvářel světlo podobné slunečnímu; samotný lektvar bez očarování působil tak, že svítil tím více, čím větší tma byla kolem něj.

Několik studentů ho zaměnilo za Felix felicis, který měl podobnou zlatou barvu, ale na rozdíl od lektvaru štěstí Luceatus jednoduše zářil jako svíčka.

Když se s kamenným výrazem sklonila k poslednímu kotlíku, zarazila se za pečlivého pohledu profesora Křiklana a celé třídy, ale nebylo to proto, že by ho nedokázala určit; naopak tento lektvar znala až moc dobře.

"Slečno Peregrinová?" vybídl ji profesor Křiklan opatrně.

"Posaďte se," řekl chladně a ukázal doprostřed oválné místnosti, kde stojí jediné křeslo ovinuté hrozivými řetězy, které toužebně zachrastily, když jsem se posadila na okraj studené židle a přehodila si nohu přes nohu, i když jsem měla ztuhlé údy.

"Prověřovací lektvar," odpověděla Raven mechanicky.

Celý Starostolec s tehdějším ministrem kouzel Leonardem Spencer-Moonem shlížel z oválných lavic, jak jeden z krvelačných právníků, kteří měli pověst v celé Velké Británii – proslulý Wellington –, přichází ke stolu, kde leží karafa s jasně zeleným lektvarem a pokládá do prázdné misky mou dlouhou hůlku z jasně leštěného černého dřeva.

"Obsahuje tři části ušlechtilých zvířat, ze kterých se vyrábí jádra hůlek," pokračovala Raven přiškrceně, "roh jednorožce, pero z fénixe a blánu z dračího srdce."

"Deset palců dlouhá, neohebná, vyrobena ze dřeva černého bezu s jádrem z testrálovy žíně," prohlásil Wellington a otočil se ke své klientce. "Je to tak?"

"V případě testování hůlek s jiným jádrem se k těmto třem přísadám přidává substance testované hůlky."

Zmohla jsem se jen na přikývnutí; zaryla jsem si nehty do dlaní, až jsem na bříškách prstů ucítila krev; odolala jsem touze vyskočit z křesla a vytrhnout mu svou hůlku z rukou a utéct hodně daleko odtud.

V zádech cítila chladné pohledy Grindelwaldových ministerských špehů, kteří se přišli podívat na mé obvinění; krev mi hučela v uších, ale přesto jsem měla pocit, že slyším, jak brky novinářů z Denního věštce škrábou po pergamenech zápisníků, jak lačně sledují proces s nezletilou čarodějkou z čistokrevné rodiny.

"Dokáže poznat, zda hůlka někdy použila neodpustitelnou kletbu," zašeptala Raven do ticha učebny lektvarů.