Pro Petra-krysu nebylo složité se uvnitř přecpaného krámku schovat tak, aby měl dobrý výhled na dívku v bílých šatech, jak si s letmým zájmem prohlíží vystavené exponáty černé magie.

Přikrčil se, když zpoza závěsu vyšel Borgin, asi padesátiletý kouzelník se závojem mastných vlasů; zastavil se a poté šoupavou chůzí došel k pultu; nasadil na rty falešný podlézavý úsměv a zamyšleně se zadíval na dívku uslzenýma očima. 

Náhle se mu rozšířily poznáním. "Raven Peregrinová?"

Usmála se na něj a zamrkala dlouhými řasami, aniž by něco řekla; posadila se na jednoduchou židli u stolu a přehodila si nohu přes nohu.

Na první pohled vypadala uvolněně, ale azurové oči zlostně mhouřila. "Myslel jste si, že už se tady už neukážu, Borgine?"

Borginovi úsměv stekl z tváře jako vosk; bez varování se zamračil a přimhouřil oči do tenkých škvírek, ze kterých se Petrovo malé srdíčko zděšeně roztlouklo. "Tak trochu," uznal. "Říkali, že tě to prolezlo skrz na skrz jako prohnilé jablko."

Raven pokrčila rameny a lehce si mezi prsty promnula medailonek, co měla pověšený na krku. "Zřejmě mám větší sílu, než si kdokoli z nás myslel."

"Chceš se sem vrátit pracovat?" zeptal se Borgin trpce.

Mlčky ji pozoroval, jak se postavila na nohy a oprášila si sukni šatů. "Možná později," odvětila lehce. "Už jste opravil tu skříňku?"

Borgin něco zavrčel a zašel do zadní části obchodu za závěsem, kde několik minut něco hlučně přestavoval, pohyboval krabicemi a tlumeně nadával, než konečně vyšel zpátky do obchodu s drobnou krabičkou v rukou; položil ji na pult a nechal Raven, aby na ni poklepala hůlkou a pečlivě si ji prohlédla.

"Je v pořádku," prohlásil Borgin otráveně, ale vzápětí ztlumil hlas. "Oprava mi zabrala více času a úsilí, než jsem předpokládal –"

"Cena zůstává taková, na jaké jsme se dohodli," odsekla; odněkud vytáhla měšec a vysypala mu na pult několik lesklých mincí: několik srpců se rozkutálelo po stole až na zem, ale to už Raven položila krabičku na dno své brašny a bez dalšího slova se otočila k východu.

Petr se na poslední chvíli propletl mezi jejíma nohama a vyběhl ven na ulici tak rychle, až Raven překvapil. "Měl byste si tu uklidit," otočila se na Borgina znechuceně, "máte tu krysy," vysvětlila a práskla za sebou dveřmi.

1. září 1977
Nástupiště 9 ¾ v Londýně

Naposledy na King's Cross stála v roce 1943, když nastupovala do pátého ročníku, ale poznávala tu to: za všechny ty roky se změnili jen lidé, kteří se loučili se svými dětmi.

Nejvýraznějším rysem, který nepoznávala, bylo mudlovské oblečení, které sledovala s chladným zájmem a částí zděšení, když se do jejího zorného pole dostaly dívky v "jejím věku", co by na ulici bez váhání označila za levné společnice.

Rozhlédla se po nástupišti, než si uvědomila, že nemá koho hledat; sklonila hlavu, aby se nesetkala se svými známými ve starší podobě, jak vyprovázejí své děti do Bradavic a rychlými kroky došla k otevřeným dveřím jasně rudé lokomotivy.

Podle zvyku zamířila chodbou doprava ke kupé, kde trávila většinu jízd a rychle se posadila na sedačku.

Samoty si neužívala dlouho – prudkému otevření dveře kupé předcházel štěkavý smích a dusavé kroky na chodbě; dovnitř vtrhl povědomý mladík s tmavými vlasy spadajícími kolem pěkné tváře s uhrančivýma šedýma očima.

"Cygnus Black," řekla skoro Raven, když se dívala, jak se jeho tvář stáhla do pohrdavého úšklebku; beze slova svolení se rozvalil na sedačce naproti ní a založil si ruce na prsou.

Přes rameno se zašklebil na hocha, který se protáhl dovnitř po něm. Potter, uvědomila si Raven okamžitě: málokdo mohl mít v Bradavicích rozcuchanější houštinu tmavých vlasů a kulaté brýle.

Za ním do kupé mnohem civilizovaněji vstoupil chlapec, kterého Raven potkala v Krucáncích a kaňourech; ten se na ni omluvně usmál, jako by se za své přátele omlouval a zároveň ji tím dával najevo, že si ji pamatuje. "Můžeme si přisednout?"

Než stačila odpovědět, Black ji předběhl: "Je to naše kupé, měla by se spíš ptát ona nás," vyštěkl s pohledem upřeným na mladíka s ošoupanými šaty.

Napočítala do tří, aby se uklidnila a donutila se rozevřít prsty, kterými instinktivně sevřela hůlku v kapse. "Jistě, posaďte se," odpověděla mu klidným hlasem, ale v jejím těle muselo být znát napětí, protože na okamžik všichni ztichli.

"Jsem Remus Lupin," pokračoval mladík a natáhl k ní dlaň; Raven zaváhala – v jejích kruzích nebylo zvykem podávat dámě ruku, ale donutila se mu ji sevřít a lehce s ní potřást. "Tohle je Sirius Black, James Potter a ještě máme jednoho kamaráda, ale ten asi přijde později."

Raven přikývla a otočila se k oknu. "Raven Peregrinová."

"Ty přestupuješ z jiný školy? Nikdy jsem tě předtím v Bradavicích neviděl," řekl James zvědavě a ignoroval Siriusův znechucený obličej.

Raven se zarazila; nijak zvlášť nepřemýšlela nad tím, co ostatním studentům řekne, ale jelikož ve škole budou profesoři, kteří si ji budou pamatovat stejně jako obrazy a duchové, nemělo smysl zapírat, že už jednou v Bradavicích studovala. "Něco takového," broukla nakonec.

***

Čtvrtý člen jejich nebelvírské party byl Petr Pettigrew, nevýrazný chlapec s hnědými vlasy a malýma očima, které se ztrácely v odulém obličeji; přišel krátce poté, co Sirius s Jamesem dohráli první partii Řachavého Petra.

Krátce po něm se dveře kupé otevřely znovu a v nich stála vysoká dívka s rezavými vlasy a zelenýma očima; měla trochu špičatý nos a úzkou bradu, ale navzdory křehké postavě zněla průbojně, když se obrátila na Remuse.

"Profesorka McGonagallová chce vidět primuse v prefektském kupé," řekla a koutkem oka spatřila Raven, jak sedí u okna a co nejvíce se snaží odtáhnout od Petra, který se cpal sladkostmi tak rázně, že mu od úst odletovaly drobky.

"Ahoj, Evansová," vyhrkl James a projel si rukou už tak rozcuchané vlasy. 

Raven se na něj zvědavě podívala – celý vypadal, jako by se rozzářil, ale tvář Evansové pokryly rudé fleky: "Pottere," procedila mezi zuby pečlivě, "dej mi pokoj," jedním dechem se otočila na Remuse, "pojď Reme, ať nepřijdeme pozdě."

"Lily, já totiž –" začal nejistě.

Než ale stačil doříct to, co chtěl, vysvětlení se ozvalo z druhé strany, ze které to nikdo nečekal: "Víš, Evansová, vlastně hledáš mě."

"Pottere, přestaň nás zdržovat, primusové musí chodit včas."

James se zazubil a znovu si rukou projel vlasy. "Budu si to pamatovat," řekl hlubokým hlasem a vstal.

Raven si zamyšleně vzpomněla na ilustraci v jedné knize, která ukazovala kouzelníka stiženého uhranutím; Lily Evansová v tu chvíli vypadala jako naprosto dokonalá kopie. "T-to... TY jsi primus?"

Brumbál je blázen, pomyslela si Raven znechuceně a byla si jistá, že Lily myslí na totéž, ale také to neřekla nahlas a jen se omezila na uražené a nedůvěřivé odfrknutí.

Znovu se otočila na Raven, která se nestačila otočit zpátky k oknu a předstírat, že je někde hodně daleko od nich. "Ty jsi Raven Peregrinová?" vyhrkla okamžitě. "Mám tě přivést sebou, profesorka McGonagallová si s tebou chce promluvit ještě před příjezdem do Prasinek."

***

Coraline se nikdy zmijozelskou prefektkou nestala a v době, kdy Raven v Bradavicích studovala, bylo zvykem jmenovat prefekty až v šestém ročníku s tím, že se dva prefekti z jedné koleje stanou primusy.

Tohle uspořádání se změnilo rok poté, co Raven odešla: z nejnovějšího výtisku Dějin bradavické školy zjistila, že se prefekti začali jmenovat v pátém ročníku jako opatření kvůli otevření Tajemné komnaty, při kterém byl vypuštěn zmijozelův netvor a byla zavražděna mudlorozená studentka.

Kdysi si Raven nepřála nic jiného, než se stát prefektkou havraspárské koleje a dát tak matce najevo, že je stejně dobrá, ne-li lepší než její starší sestra, ale potom přišel Christian a ukázal jí, že v životě může usilovat o mnohem větší věci než je uznání věčně nespokojené matky. 

Uprostřed prefektského kupé stála vysoká čarodějka ve smaragdovém hábitu a špičatém klobouku, která musela být ředitelkou Nebelvírské koleje a zástupkyní ředitele, Minervou McGonagallovou. "Takže, když už jsme všichni –" 

Než stačila říct něco dalšího, přerušila ji Lily Evansová, která se zdála být posedlá kontrolou. "Promiňte, profesorko McGonagallová, chybí prefektka Havraspáru z šestého ročníku." 

Ve chvíli, kdy to řekla, se všichni rozhlédli kolem, aby se ujistili, že se opravdu neschovává pod sedačkou a jejic nová primuska ji jen nepřehlédla. 

"Jsme všichni, slečno Evansová," opravila ji profesorka McGonagallová upjatě: tvářila se, jako by chtěla říci něco, co jí způsobovalo intenzivní bolest zubů. "Novou prefektkou Havraspáru je slečna Peregrinová."