27. květen 1977
Sídlo rodu Peregrinů

Zpátky domů se vydala na oběd; protože ji o to Pinky úpěnlivě prosila, nechala se přesvědčit: koneckonců, v Havranově se nemůže skrývat věčně.

Pinky vypadala nadšeně, když ji usadila k prostřenému stolu v Malé jídelně; obědvala sama, protože matka zřejmě posledních třicet let odmítala vyjít ze svého pokoje a nehodlala na tom nic měnit, ani když se vrátila její mladší dcera. Jak typické.

Už při průchodu pozemky k domu si Raven všimla, že rodinné sídlo nabralo o něco více barvy: skoro vypadalo, jako by se samotnou její přítomností začalo uzdravovat a samo se opravovat; nebo v tom měla prsty Pinky, která se snažila do prasklých váz vložit čerstvé květiny a prostřít čistý ubrus.

K obědu jí připravila Ravenin oblíbený plněný nákyp s hovězím a švestkami, ale po dlouhém času v kouzelnickém kómatu dokázala spořádat jen zlomek normální porce.

Když s mírnými obtížemi polykala šlehačkový dort s jahodami, dveře jídelny se prudce otevřely, až sebou několik portrétů prudce škublo a probralo se z dlouhého spánku; Raven se ale široce usmála a vyskočila na nohy. "Strýčku Andrewe!"

Vypadal skoro stejně jako před čtyřiceti lety s tím svým tvídovým oblekem prožraným od molů a rozuchanými vlasy, které už nebyly hnědé s bílými prameny na spáncích, ale byly celé stříbrné, až jí bolestně připoměl Ollivandera na Příčné ulici a jeho výraz, když ji předával její hůlku.

Měl pravdu, pomyslela si hořce. Dokázala jsem s ní velké věci.

"Raven!" zavolal překvapeně, jako by ji vůbec nečekal a nechal se od ní pevně obejmout. "Takže je to pravda!" 

Nechala se od něj odtáhnout na délku paží, aby si ji pečlivě prohlédl. "Vypadáš dobře," zazubil se pobaveně lišáckým úsměvem, kterým se na ni často díval, když jako malá zkoušela projevovat svou první magii.

***

"Takže takhle to bylo..." zamumlal zamyšleně, když o hodinu později seděli v křeslech v jeho pracovně ve věži nad šálkem kávy s brandy.

Raven přikývla a pohodlněji se opřela: vypověděla strýčkovi všechno, co předcházelo té kletbě a následovalo po jejím ukončeném pátém ročníku; ulevilo se jí, když nad tím strýček doopravdy přemýšlel, místo toho, aby ji jako všichni odsoudil.

"Ach, to mi připomíná...!" vyhrkl náhle a vstal tak prudce, až jeho star kocour, kterému Raven říkala Barnabáš, zajíkavě zasyčel a seskočil z jeho klína na zem.

Kocour a havran Edgar se – společně s Raven – jako jediní obyvatelé domu zdáli být naprosto minuti časem, který uběhl.

Několik minut se hrabal v papírech, které měl po celém stole. "Přišlo to krátce potom, cos odešla z domu..." mumlal; náhle se napřímil a přivolal si ruličku starého pergamenu s voskovou pečetí Bradavic. "Myslím, že to budeš potřebovat, až znovu nastoupíš."

"Mé NKÚ?" zeptala se překvapeně a opatrně si ji převzala. 

Pravdou bylo, že od doby, kdy se seznámila s Gellertem Grindelwaldem, na Náležitou kouzelnickou úroveň dočista zapomněla, stejně jako na celé Bradavice a všechno s nimi spojené.

Rozložila ji a přelétla pohledem sloupek známek.

Strýček Andrew se jí podíval za rameno. "To jsou moc dobré výsledky" prohlásil spokojeně, "až na ty kouzelné tvory, ovšem..."

Raven si odfrkla. "Nemám Vynikající kvůli jednorožci: bylo to dost nespravedlivé. Každý ví, že jednorožci si nikdy nelehnou do klína dívky, co není panna, nebo na deset honů páchne černou magií. V tom jsem neměla šanci. A, no... Možná to bylo i kvůli kůrolezovi – dal mi toho nejzuřivějšího, co mě kousl do prstu, když jsem se mu snažila otrhat lístky na nohou."

Pokrčila rameny a zamračila se. "Prostě jsem se neovládla, nechtěla jsem ho zlomit, byla to nehoda, ale Kettleburna to nezajímalo a vyhodil mě."

Strýček Andrew se křivě usmál. "Takže jsi měla vlastně štěstí, že ti dal Nad očekávání a ne Troll."

1. červen 1977
Sídlo rodu Peregrinů

Raven s třesoucími se prsty odvázala známý zažloutlý dopis z nohy velkého puštíka a s odfrknutím dopis z Bradavic rozložila; cítila se znovu jako jedenáctiletá dívenka, která dostala svou pozvánku.

"Jako kdybych potřebovala připomenout, že jsem těsně unikla Azkabanu," zavrčela Raven podrážděně a vytáhla druhý list pergamenu, kde byly podle pokynů profesorky McGonagallové vypsány potřeby pro další ročník.

"Budu potřebovat na Příčnou," zahučela nevrle směrem ke strýci Andrewovi, který se skláněl nad několika ampulkami s odvarem smrti a nevěnoval jí moc pozornosti; sice už měla zařízený trezor u Gringottových, ale centru kouzelnického Londýna se snažila vyhýbat co nejvíce. "A taky potřebuju novou hůlku."

"Já ji mám," řekl najednou mimochodem a zaštrachal v kapse. 

Navzdory zákonům Ministerstva kouzel si prakticky všechno upravoval nezjistitelným zvětšujícím kouzlem, takže nikdy nemohl nic najít.

Několik minut lovil v kapse s rukou zabořenou dovnitř po loket, až vítězoslavně vytáhl bezovou hůlku s jádrem z tesrálovy žíně. "Našel ji Christian v té jeskyni a když bylo jasné, že se jen tak neprobereš, dal mi ji, abych ti ji vrátil, až se dáš do pořádku."

Raven bez dechu sáhla po své hůlce a pevně ji sevřela; zalapala po dechu, když jí celým tělem projela hřejivá energie magie, kterou už tolik let nezažila; zvedla ji a zkusmo mávla v jednoduchém levitačním kouzle: plná sklenice vína se neslyšně zvedla do vzduchu.

"Vypadá to, že tvoje schopnosti zůstaly nedotčené," okomentoval to strýc Andrew potěšeně. "V to jsem ani nedoufal. Skoro to vypadá jako by se ti nic nestalo."

"Navenek," zašeptala tak tiše, aby neměl šanci ji zaslechnout.

18. srpen 1977
Sídlo rodu Peregrinů

Zbývající čas do svých sedmnáctých narozenin strávila ve studovně, kde přepracovávala strýčkovy studie a výzkumy včetně svých vlastních do souhrných deníků.

Byla tak zabraná do svého rozsáhlého zkoumání poznatků o nemrtvých, že ani nepostřehla, že už je plnoprávně dospělá, dokud ji na to neupozornila Pinky a nepředala jí dárek od její matky, kterou vídávala střídmě z okna, jak se prochází po zahradě, nebo se k ní občas připojí k večeři v Malé jídelně.

Tradičním darem pro mladé kouzelníky k jejich plnoletosti byly hodinky, obvykle předávané po generace; dívkám se dávaly svatební šaty spolu s radami do nastávajícího života v manželství.

O Thomasovi Selwynovi mladším, se kterým byla kdysi dávno zasnoubená, vůbec nepřemýšlela, ani jí nikdo o jeho osudu neříkal, tak si na něj poprvé vzpomněla až na své narozeniny – ve skutečnosti nikdy nepřemýšlela nad tím, že by si ho opravdu vzala.

Nejdříve rozbalila dárek od matky, protože jí přišel jako první pod ruku a částečně se obávala toho, co se jí rozhodla darovat její starší sestra se svým manželem, který kdysi Raven zachránil život a naučil ji všemu, co uměla v magii i v posteli.

Z balíčku od matky vypadly diamantové náušnice, které patřily do soupravy k náhrdelníku, který měla Coraline v den svého zasnoubení s Abraxasem Malfoyem; Raven si je zkoumavě prohlédla a poté je uložila zpátky do krabičky; odhodlaná je tam nechat.

Její sestra jí darovala nic neříkající kouzelnou soupravu, která sama připravovala čaj, ale Raven ji ani nerozbalovala a uložila ji na dno velké skříně s šaty.

Coraline se svými dvěma syny měla dost rozumu, aby jí nechodila na oči, za čím Raven jasně cítila Christianovu myšlenku; místo toho jí poslala zdvořilý dopis na který Raven neodpověděla: po přečtení ho hodila do studeného krbu.