26. květen 1977
Sídlo rodu Peregrinů

Boty jí vrzaly na staré dřevěné podlaze, když opatrně našlapovala ve vstupní hale do přijímacího salónku, kde tušila matčinu přítomnost.

Lehce prsty přejížděla po vyřezávaných mořských konících, kteří byli u úpatí schodiště; měli perly zasazené do zorniček očí – jedna z nich se jistě už dávno odloupla a zakulálela se mezi spáry podlahy.

Raven se nadechla a ohlédla se po obrovském sálu.

Bylo to třicet osm let, ale jí se to zdálo jako rok, když se tu konaly bohaté plesy: hrála tu nejlepší kapela hudebníků, kolem velkého křišťálového lustru – vždy vycíděného do nejvyššího lesku – poletovaly víly a zlaté rámy obrazů se leskly ve světlech svíček.

Teď byly všechny prázdné, nebo tmavé a zaprášené, stejně jako velká jídelna ve druhém patře, byla zvána Malá, protože pro velké společnosti se prostíral ve vstupní hale dlouhý stůl ne nepodobný těm kolejním v Bradavicích.

"Muselo to tu vypadat nádherně," povzdechla si lékouzelnice okouzleně a přejela rukou po zaprášeném sametovém závěsu.

"Pořád je to tu nádherné," odsekla zlostně a rázně vydupala posledních několik schodů; pro nezkušeného návštěvníka se dům měnil v bludiště stále stejných chodeb s desítkami dveří lemovanými obrazy a loučemi s magickým ohněm.

"Je tu spousta obrazů," podivila se dívka a přelétla pohledem přes zátiší z květin.

Raven se bez váhání proplétala chodbami a přikývla. "Na tom si rod Peregrinů vydělal bohatství, ze kterého žijeme prakticky dodnes. Krátce po založení Bradavic – v 11. století – můj předek Barnabáš Peregrin, vášnivý malíř, vynalezl kouzlo, které obrazům vtisklo život. Nebo alespoň jeho zdání."

Náhle se zarazila, když jí její vlastní přednáška něco připoměla; ostře zavolala do ticha domu: "PINKY!"

S tichým PUF se před ní opravdu zhmotnila stařičká domácí skřítka se zády ohnutými do oblouku a chomáči bílých chlupů v obrovských uších.

Zvedla k ní uslzené zelené oči a když ji spatřila, rozplakala se a schoulila se na zem do klubíčka před Raven. "M-má p-pan-ní," vydala ze sebe a došourala se k jejím nohám, aby ji mohla políbit boty. 

Raven odolala touze se odtáhnout a s povzdechem ji jemně zvedla na hubené nožky. "Ano, jsem to já. Vrátila jsem se," ujistila ji pomalu a zřetelně; počkala, až ovládne nový záchvat pláče a utře si slzy do špinavého hadru, který měla omotaný kolem těla. "Je tu matka?"

"An-ano, slečno. Madam se dívá se z okna... jako vždy."

Skutečně ji našla sedící v mohutném křesle oblečenou do svého nejlepšího vdovského oblečení – dlouhých černých šatů s kožešinou z polární lišky přehozenou přes ramena a dlouhými černými rukavicemi s perlami na okrajích.

Na pevně utažených šedivějících vlasech měla položený nízký klobouček, podle francouzské módy nakloněný na stranu s černým závojem přes tvář.

Kdyby s naprosto rovnými zády neseděla otočená k oknu, s rukama spojenýma v klíně a se studeným čajem položeným před sebou na nízkém čajovém stolku z Japonska, řekla by, že se chystá na jeden z proslulých pařížských večírků.

Raven popošla do pokoje a zavřela na sebou dveře; její matka se ani pohnula, ale temný stín, který měl drápy zaryté do opěrky křesla, zamával křídly a lehce zakrákal.

"Edgare?" zavolala na něj tlumeně; poté, co odešla z Bradavic a posléze ze svého domu do Nurmengardu do učení Grindelwalda, její věrný havran jednou vylétl ven na své obvyklé noční toulky a už se nikdy nevrátil.

"Věděl, že se sem jednou vrátíš," řekla její matka tiše. 

Raven sebou trhla – ráda si představovala svou matku stejně zničenou jako byla ona během svého dospívání, ale teď, když slyšela její suchý, šeptavý hlas, zastyděla se za sebe. 

Edgar přítulně seskočil na ruční opěrku a nechal si od ní pohladit hlavu. "Přiletěl krátce potom, cos nenastoupila do Bradavic," vysvětlila sichým hlasem, "a zůstal tu se mnou, zatímco všichni ostatní odcházeli."

"Divíš se?" odsekla Raven tvrdě. "Svou starší dceru jsi vydědila a tu mladší jsi vyhnala," řekla hořce.

Odvrátila pohled, když se na ni matka poprvé podívala. "Vypadáš jako mudla," konstatovala, když si ji celou prohlédla pichlavýma černýma očima po její tváři a mudlovském oblečení, které jí dala lékouzelnice u svatého Munga.

"Byrokracie," řekla Raven a založila si ruce na prsou. "Pro Gringottovi jsem byla osmatřicet let mrtvá, takže jim trvá zkontrolovat, že jsem to opravdu já a převedou mi mé dědictví do vlastního trezoru."

"Jen jedno milují skřeti více, než zlato," řekla suše, "a to je více zlata. Předpokládám, že jsi sem přišla pro hotovost." Když Raven mlčela, její matka se ušklíbla a pokračovala: "Nebo proto, že ti to Ministerstvo nařídilo. Plnoletá budeš až za několik měsíců a do té doby musíš být v domě své rodiny, že?"

Raven se otráveně otočila zády. "Do mých dvaceti let mají nárok vědět, kde se zdržuji: říkají tomu zkušební lhůta; cena za to, že mě neodsoudili na doživotí ve vězení."

"Dnes používají Azkaban," vysvětlila prostě, "nejspíš by to pro tebe nebylo nic nového: vytvořili ho totiž z Grindelwaldovy pevnosti v Severním moři. Z Nurmengradu. Prý ho zazdili zaživa do nejhlubší části podzemí...

Každopádně v posledních třiceti letech se z toho stalo ještě hrůznější místo, než jím kdy bylo – neodbytně to přitahuje mozkomory, víš? Všechna ta krev zůstala na zdech a pro ně je to úplný švédský stůl, ale to ti asi nemusím říkat. Sama víš nejlépe, co se tam za vcholných let Grindelwaldovy hrůzovlády dělo."

27. květen 1977
Havranov

Paprsky světla pronikly skrze špinavé okenní tabulky a zalechtaly ji na zavřeném očním víčku; podrážděně zabručela a otočila se na druhý bok, až skoro sklouzla z postele.

Prakticky hned, co včera lékouzelnici vyhnala zpátky do Londýna, poslala Pinky do banky pro směnu nějakých zlatých galeonů na současné mudlovské peníze a vyrazila přespat do nedaleké vesnice; ta se rozkládala na úpatí kopce, na jehož vrcholu se pod mnoha mudlyodpuzujícími kouzly a iluzemi skrývalo sídlo rodu Peregrinů.

Když tu byla naposledy, Havranov byla malá mudlovská vesnička krčící se ve stínu jejich domu, měla krčmu, několik rodinných domků a obchody se smíšeným zbožím.

Pro větší nákupy, nebo vzácnější zboží mudlové museli jezdit za kopce do města Wisbech, postaveného na síti kanálů, ale za posledních čtyřicet let se vesnice rozrostla do většího města, které fungovalo zcela samostatně.

Pravidelně sem přijížděly autobusy a dříve moc neviděná osobní auta, která stála naleštěná před upravenými zahrádkami domů.

Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra, která ohromila a vyděsila každého, kdo do města náhodou zabloudil, přitahován historkami a tajuplnostmi o čarodějnicích, které se tu prý před dávnými časy scházely při sabatech.

Ještě dodnes na ulicích stály krámky s talismany proti uhranutí, česnekem na odhánění upírů a stříbrnými dýkami na zahnání vlkodlaků.

Nikdo nemohl obyvatelům Havranova upřít, že by nebyli připraveni na kouzelnicko-mudlovskou válku, i když si z nich ostatní střízlivá mudlovská Anglie dělala legraci a vytvářela z údolní vesničky zajímavou atrakci.

Nejspíše to bylo i tím, že zdejší komunita kouzelníků byla nadmíru mizivá – až na pár podivínů ukrytých v chatách na horských úbočích, kteří sledovali chování svišťonů v přirozeném prostředí byli Peregrinovi jediní kouzelníci široko daleko, nepočítajíc mudlorozené, kterých bylo vskutku pomálu.

Havranov byl jedním z nejmudlovštějších měst Anglie a přesto drtivá většina obyvatel v existenci kouzelnického světa opravdu věřila, i když neměli žádné přímé důkazy.

Raven na starousedlíky pohlížela s blahosklonností s jakou sledujeme domácího mazlíčka, který se naučil dělat přemety a provádí je k našemu pobavení; přesto se se zdejší omladinou nestýkala a to, že se rozhodla dnešní noc strávit ve zdejším hostinci, byl vrchol toho, co s nimi dokázala mít společného.