19. květen 1977
Nemocnice sv. Munga

"Probrala jste se v opravdu správnou chvíli, slečno Peregrinová."

Raven se na něj chladně podívala, aby se ujistila, že svůj výrok myslí opravdu vážně, ale ten břichatý zaměstnanec Ministerstva kouzel se svým vtíravým úsměvem v odulém obličeji působil vskutku upřímně.

"Já vím, možná jste ještě trochu v šoku, což je normální a brzy se na nové prostředí adaptujete," pokračoval bodře a vytáhl z otlučeného kufříku několik složek papírů umaštěných od prachu a něčeho, co připomínalo omastek. 

"Nicméně, můžete být v klidu, váš případ byl před několika měsíci promlčen, takže..." odmlčel se, aby svým slovům dodal více na působivosti, aby Raven ho dál sledovala netečným, chladným pohledem.

"Takže nepůjdu do Azkabanu," dokončila za něj lhostejně. 

Tvář pana Stebbinse poněkud povadla, ale zamaskoval to hlasitým zakašláním a urovnal si složky před sebou.

Bylo zvláštní, že v ní neviděl ani špetku zájmu, nebo úlevy, jak by očekával od někoho, koho právě zprostili rozsudku smrti: skoro se zdálo, jako by jí na tom vůbec nezáleželo.

"Ano, máte takříkajíc amnézii, všechny vaše prohřešky byly vymazány, takže do nového života vkročíte s čistým štítem. Není to skvělé?!"

Raven pohlédla na jeho rozzářený obličej a odolala touze představit si ho rozpuštěného v kouřící kaluži ve které by plavala ta jeho nevkusná oranžovozelená kravata a donutila se předstírat slabý úsměv.

"Omluvte mne, pane Stebbinsi," začala sladce hlasem křehké dívky a trochu se zachvěla, což v únoru oblečená do tenké nemocniční košile nebyl větší problém a pevně stiskla rty. "Jsem jen trochu zmatená... Je toho na mne moc."

Úředník vydal nějaké soucitné zvuky a chápavě pokýval hlavou. 

Potlačila v sobě odpor a trochu popotáhla, aby dojem slabé dívky podpořila a ten hlupák ihned přispěchal s obrovským červenobíle puntíkatým kapesníkem, kterého se štítila na první pohled, ale s trhavým nádechem si ho převzala a lehce si podlepala pod suché oči.

Hrála mu divadlo několik dalších minut, než se konečně chystal k odchodu, což Raven sledovala s nepředstíranou radostí.

Už byl na prahu jejího pokoje, když se k ní otočil. "Ach, ano, ještě jsem vám zapomněl sdělit, že z rozhodnutí Starostolce vám byla odňata... eh, nezákonně získaná plnoletost..."

Raven přikývla. S tím počítala.

"...a tak dle kouzelnických zákonů Velké Británie jste povinna prvního září nastoupit do šestého ročníku v Bradavicích, aby jste dokončila základní vzdělání. Je mi líto, slečno Peregrinová. Starostolec tak rozhodl, koneckonců mnozí si ještě pamatují... však víte, vaše vztahy."

"Ach," nesměle sklopila oči a přikývla, ale uvnitř jí to sžíralo: co bylo vyhnutí se Azkabanu s tím, že bude několik dalších let pod pečlivým dohledem bystrozorů, kteří se jen třesou se postarat, aby za své činy zaplatila? "Samozřejmě."

21. květen 1977
Nemocnice sv. Munga

"Myslím, že po fyzické stránce jste v pořádku," uznala lékouzenice v jedovatě citrónovém hábitu neochotně, když prozkoumala každou část Ravenina těla po centimetru.

Byla dost stará, aby si aféru s Raven pamatovala a nevypadala, že by na to chtěla zapomenout, nebo jí odpustit.

"Což jsem vám říkala," utrousila Raven koutkem úst. 

Všechny tyhle testy ji otravovaly, zvlášť proto, že ti, kteří je prováděli, na ni vrhali zvídavé pohledy; už byla unavená z hraní pro všechny malou kajícnou dívenku i před těmi, kteří si poslední kouzelnickou válku nemohli pamatovat.

"To rád slyším," ozval se postarší kouzelník s rozcuhanými šedivými vlasy; pohlédl na její spis přes tenké brýle na špičce nosu a usmál se na ni. "Myslím, že jsme skončili a budete moci jít domů. Psal jsem vaší matce," pokračoval pomalu a převaloval slova po jazyku. 

Raven se neubránila úšklebku. "Jistě byla nadšená, když se tu radostnou zprávu dozvěděla," řekla jízlivě. 

Peterson sebou škubl a křivě se usmál. "Ani jste se na svou rodinu neptala," řekl tónem, jako by si to právě uvědomil, ale Raven měla všechny tyhle psychologické cesty a způsoby dávno prokouknuté: odborníkem na předstírání tu byla ona.

Jen pokrčila rameny, ale měla je podivně ztuhlá.

Stačily ji noviny z roku 1951, zastrčené v šuplíku jejího nočního stolku, které jí zodpověděly na dvě jediné otázky, které na svou rodinu měla v jednom krátkém článku.

Někdo si dal celé ty roky práci a vystřihoval jí zprávy, které by ji mohly zajímat, kdyby bez života neumírala na měkkém lůžku u okna, ale nijak ji nepřekvapilo, že čím víc času uběhlo, tím méně návštěv a výstřižků měla.

"Nepřišla mi žádná odpověď, ale..."

"Podepíšu plnou zodpovědnost," přerušila ho Raven rázně a nasadila sladký úsměv. "Sova se jistě ztratila a tak to pro matku bude překvapení, že jsem se vrátila."

Peterson ji pochybovačně pozoroval. "Posílal jsem jich pro jistotu víc, ale vaše matka si asi poštu vybírá řídce," uznal pomalu; Raven přikývla, přestože si byla jistá, že všechny dopisy po přečtění slov Vaše dcera... skončily v krbu, nebo roztrhané na malé kousky.

26. květen 1977
Sídlo rodu Peregrinů

Kovová brána obrostlá brečťanem nespokojeně skřípala, když se jí Raven dotkla, aby zprovoznila kouzelný mechanismus pro otevírání.

Peterson trval na tom, aby ji do jejího rodného sídla doprovodila jeho mladičká mudlorozená asistentka nekouzelnickým způsobem, aby se Raven příliš nenamáhala a dala tak Ministerstvu kouzel najevo, že nehodlá porušovat zákaz kouzlení.

Z Londýna jeli autobusem do zapadlé vesničky v Ledové zátoce několik hodin, kdy se jen prohlubovalo Ravenino znechucení a ponížení, což byl podle ní jediný důvod celého tohohle výletu.

Z Grimsby pokračovaly dál vlakem, což v ní zase probudilo vzpomínky na Bradavice, kam se bude muset za několik měsíců vrátit a to ji uvrhlo v trudomyslnost; pozdě odpoledne to lékouzelnice knečně vzdala a přemístila se s ní.

Stoupaly do mírného kopce po malé cestičce vysypané šterkem a lemované stromy, které na ně vrhaly strašidelné stíny.

Lékouzelnice se ustrašeně držela za ní a nevzdalovala se od ní na více než tři kroky, ale Raven navzdory všemu, co ke své rodině cítila, byla klidná a uvolněná.

Nijak ji neznepokojovala viditelná chabá údržba kdysi vznosného sídla, ale naopak v ní probouzela temné uspokojení, protože začarované sídlo Peregrinů svým vzhledem odráželo stav jeho obyvatel, což nemohlo znamenat nic jiného, než že se její matka – kdysi vysoká, štíhlá a hrdá žena s pevně sevřenými rty a tmavými vlasy – proměnila za ty roky osamění v opravdovou ježibabu, která si sáhla na dno.

Jaké pokoření to pro ni musí být! pomyslela si nadšeně. Nejspíš už ani nechodí ven a nedívá se do zrcadla, aby se vyhnula tomu, čemu neunikne. Dívala se kolem sebe a spokojeně si představovala, jak dům nakažený smrtelnou chorobou bude vypadat, ale realita její domněnky naprosto nevystihla.

"Je to ruina," ozvala se nervózně lékouzelnice a pevně sevřela hůlku. "Víš jistě, že v tom domě pořád někdo bydlí?"

Raven v tu chvíli byla ochotna přejít mlčením její důvěrný tón, kterým si dovolila na ni promluvit a jistě přikývla; několika kroky prošla schody a zastavila se před těžkými dveřmi zdobenými hlubokými reliéfy s výjevy historie její rodiny.

Sáhla po klepadle ve tvaru sokola, ale najednou se zarazila. Proč bych klepala? Je to můj dům, řekla si v duchu a spustila ruku. Je to můj dům, patří mi a já patřím jemu.

Nervózně vzhlédla k modrým očím sokola, který jako by ji pozoroval.

Jsem Peregrinová! chtěla zakřičet, ale jen naprázdno pootevřela rty; najednou jako by se okolí domu ochladilo; stromy už nebyly důvěrně známými propletenci větví, ale prsty, které se po ní natahovaly a chtěly ji zardousit. Všechno se kolem ní točilo a svíralo ji. 

Najednou se ve svém domově cítila jako vetřelec.