27. březen 1944
5. ročník v Bradavicích

Vzkaz, který ji poslal po Edgarovi, byl stručný; nepodepsal se pod něj, ale Christianovo písmo by Raven poznala kdekoli, jakkoli by se ho snažil změnit, nebo upravit.

V jedenáct hodin večer buď na místě, kde kvetou hvězdy.

Hříčka ohledně místa setkání byla až směšně jednoduchá – "hvězda" bylo lidové označení pro třpytivník flekatý, který v temné noci zářil stříbrným světlem; využíval se pro léčivé lektvary, při přípravě kostirostu byl hlavní přísadou.

Shodou okolností rostl jen na jednom místě v Zapovězeném lese, daleko od vyšlapané lidské stezky.

Neznalý poutník by se v lese při hledání třpytivníku ztratil, ale Raven si ráda obstarávala přísady pro své lektvary hledala sama, zvláště proto, že by mohli vzbudit nepříjemné otázky, takže se v Zapovězeném lese vyznala natolik, že na mýtinu dorazila ještě v předstihu.

Přesto na ni už čekal opřený o mohutný kmen stromu a oblečený do tmavého pláště s kapucí před hlavu, která mu zakrývala tvář.

Beze slova vyšel kupředu, zdánlivě po paměti ji vedl neviditelnými cestami směrem dál na jih a dolů, kde ležely Prasinky.

S úderem půlnoci vstoupili do hospody U Prasečí hlavy, která byla i v takhle pokročilou hodinu plná hostů; posadili se k jedinému poloprázdnému stolu, kde seděl asi třicetiletý muž s jasnýma černýma očima.

Na první pohled působil velmi charismaticky a byl obklopený silnou magií, ze které se Raven roztřásla kolena.

Políbil jí ruku a představil se jako Gellert Grindelwald.

21. červen 1944
5. ročník v Bradavicích

Raven se slastně protáhla a zaklapla knihu, kterou si před několika dny vypůjčila ze zakázaného oddělení.

Všechny zkoušky NKÚ už měla za sebou, takže následující dva týdny mohla strávit s Christianem trénováním nových kouzel, které dostala v dopise zamaskovaném jako blahopřání k jistě úspěšnému ukončení Náležité kouzelnické úrovně od "neznámého přítele" s iniciálami GG.

22. červen 1944
5. ročník v Bradavicích

Emily s odfrknutím složila Denní věštec a nasypala si do misky s bílým jogurtem vločky s kousky ovoce. "Samý blbosti," zavrčela podrážděně a hodila noviny přes stůl na Raven, aby si je také mohla přečíst.

Ta je zvědavě rozložila; nemusela pátrat dlouho, aby poznala důvod jejího rozhořčení – ostatně celý Nebelvírský stůl se otřásal zlobou a hrdinskými výkřiky.

ČÍ JE VLASTNĚ TATO VÁLKA?
TEORIE JORAHA PAPAGUIE NA STR. 8–10

Na titulní straně byl mudlovský vůdce vzletně nazvané Třetí říše a vedle něj byla pohybující se fotografie Gellerta Grindelwalda, obklopeného jeho stoupenci.

"Píšou, že Grindelwald toho mudlu ovládá a tím tahá za nitky mudlovské války, takže je ve skutečnosti naše, jako kouzelnická," shrnula Emily hlavní myšlenku článku, aby si ho Raven musela číst, což vlastně ani nechtěla.

"Proč by to dělal?" zeptala se Raven s mírným úšklebkem a nenápadně se otočila na Christiana u Zmijozelského stolu: s lehkým úsměvem četl Denního věštce, jistě rozloženého na stranách 8–10.

Emily nazdvedla obočí. "Proč to asi všichni černokněžníci dělaj? Chce ovládat svět, ne?"

29. červen 1944
5. ročník v Bradavicích

Vzdychla a lehce přejela prsty přes chladný kamenný chrlič s doširoka otevřenou tlamou, který jako by ji vyčítavě pozoroval. 

Raven pokrčila rameny a ušklíbla se. "Nedívej se na mě tak," oslovila ho tiše založila si ruce na prsou. "Tady pro mě už nic není. Chci znát, chápeš? Ve světě je toho tolik, co na mě čeká, až to objevím a to se nestane, když budu zavřená za tadytěmi kamennými zdmi."

Přestože se sama rozhodla do Bradavic další rok nevrátit a naplno se věnovat studiu v učení Gellerta Grindelwalda, pocítila v srdci lehký stesk, když seděla na trávníku ve stínu stromů Zapovězeného lesa a dívala se na siluetu hradu, jak se rýsoval proti bledému, letnímu nebi.

Nic tu pro mě není, opakovala si stále v duchu, přesto bylo těžké vystoupat do točitého schodiště do ložnice a sbalit si kufr s vědomím, že je to naposledy.

30. červen 1944
Sídlo rodu Greengrassů

Letmo zahlédla svou matku, jak strnule stojí na nástupišti u velké rudé lokomotivy, stranou od ostatních rodičů a hledá v davu studentů Coraliny zlaté kudrliny.

Měla na sobě své klasické černé, vdovské šaty s vysokým, tuhým límečkem, který se jí zařezával do líce a indigové vlasy – to jediné, co měla Raven po ní – se jí v záři letního slunce leskly, sepjaté kostěnou sponou do tuhého drdolu na temeni.

Raven se od ní s lehkým pocitem provinění odvrátila.

Nechala se Christianem přemístit do rodinného sídla Greengrassů, kam se ke konci vánočních prázdnin přestěhovala a s úlevným výdechem si na zem položila kufr se svými věcmi.

Slastně se protáhla a přitiskla se k Christianově hrudi; prohrábla mu tmavé vlasy a lehce ho políbila. "Máme spoustu času," zašeptala laškovně a rozepnula mu knoflíček u košile. "Máš nápad, co dělat?" 

Christian jí stáhla ruce ze svého krku a ušklíbl se. "Mám práci, ale ty si dělej, co chceš," s těmito slovy odešel do pracovny svého otce a nechal rozmrzelou Raven stát uprostřed svého lahvově zeleného pokoje.

24. červenec 1944
Nurmengard

"Pro vyšší dobro," přečetla Raven anglicky latinský nápis vytesaný do chladného kamene. Pousmála se a nasála každým pórem ve své kůži ohromnou sílu magie, která jako by spojovala kusy neopracovaného kamene dohromady.

Nad nápisem byl vyrytý znak, který dobře poznávala; kruh protnutý čárou a zasazený do trojúhelníku – relikvie smrti: kámen vzkříšení, bezová hůlka a neviditelný plášť.

Nikdy doopravdy nevěřila pohádkám, které jí chůva četla z lesklé knihy bajek Barda Beedleho, jen samotná existence takových symbolů jí přišla nepravděpodobná, ale neuvěřitelně magická a přitažlivá. A kdo kdy slyšel o darech Smrti a nezatoužil po nich?

Prošla několika temnými chodbami, až zvuk moře, jak naráželo o stěny Grindelwaldovy pevnosti, pomalu utichal, až zmizel úplně a nahradilo ho vzdálené vytí a nářek nelidských tvorů, nebo možná uvězněných duší zemřelých vězňů.

Našla ho v jeho pracovně, která byla zároveň knihovnou – zde jako v jediné místnosti v Nurmengardu bylo teplo a příjemně, dokonce si od ní nechal vykouzlit květiny do malovaných váz, aby celý prostor prosvětlily.

"Ach, Raven!" zvolal, když ji uviděl stát ve dveřích; usmál se a jeho černé oči se mu zablýskaly. "Jsem rád, že jsi přišla, všechno už je připravené, jen pojď!"

Nechala se od něj obejmout kolem ramen a převzít malý kufřík s věcmi, které si chtěla vzít sebou; na takovou blízkost se k němu dostávala málokdy, ale když už se to stalo, omámila ji jeho mužná vůně prosycená chladem a větrem Severního moře, kde si postavil své sídlo, daleko od slídivých očí bystrozorů.

Odvedl ji z knihovny o několik chodeb dál a zastavil ji před dřevěnými dvoukřídlými dveřmi.

Otočil se k ní s protřelým úsměvem, ze kterého se Raven rozbušilo srdce. "Zavři oči," přikázal ji jemně a ona bez zaváhání poslechla.

Cítila, jak ji vzal za ruku a otevřel dveře a potom ji pomalu provedl dovnitř; první, čeho si ještě se zavřenýma očima všimla, bylo, že uvnitř je teplo a ve vzduchu se vznášelo těžké aroma – "Šeřík," řekla a zhluboka se nadechla; rty se jí samovolně roztáhly do úsměvu. "Ten zbožňuji. Jak jste to věděl?"

"Ale no tak, přece jsme tu všichni přátelé," zašeptal jí těsně u ucha; odhrnul jí vlasy z krku, až se zachvěla. "Říkej mi Gellert, jinak se cítím hrozně starý."

"Dobře," souhlasila Raven váhavě. "Už můžu otevřít oči?"

Gellert se potichu zasmál a přitakal.

Raven vydechla úžasem: pokoj, který pro ni připravil, plnil všechny její představy o dokonalé místnosti; stěny byly vymalovány jasně fialovou barvou, na které byl namalovány keře šeříku, které z ní vystupovaly v opravdové trsy květů.

Měla tam všechno, co žena v jejím věku potřebovala – velké skříně z dubového dřeva, toaletní stolek s benátským zrcadlem, knihovnu plnou svazků a velkou dvoujlůžkovou postel, postavenou přímo naproti dveřím, orámovanou poloprůhlednými nebesy.

"Je to nádherné, Gellerte," vydechla okouzleně.

"Můžeš mi poděkovat, jestli chceš," navrhl jí mnohoslibně; otočil si ji k sobě čelem a odněkud ze vzduchu vytáhl sklenku s růžovým vínem; Raven se nadechla, aby mu poděkovala, ale on se smíchem zavrtěl hlavou. "Ne, takhle ne... Svlékni se."