Vyběhla schody a rozrazila dveře do pracovny svého otce.

Aniž by se příliš rozmýšlela, nabrala do studené dlaně prášek letaxu, který byl položený na římse; do hořícího krbu vstoupila ve chvíli, kdy na dveře zabušila její matka: "OTEVŘI, RAVEN! OKAMŽITĚ OTEVŘI, NEBO TOHO BUDEŠ LITOVAT!"

Raven se ušklíbla a hodila si letax pod nohy; skrz zelené plameny ještě spatřila svou matku, jak se vztekle dobývá přes malý stolek, kterým zabarikádovala dveře, než se svět kolem ní roztočil jako káča a ona zmizela.

Když se zastavila, zmrzlé nohy se jí zamotaly do sebe a Raven zaryla kolena do měkkého koberečku před krbem v pracovně plné knih.

Rychle se postavila na nohy a objala si rukama ramena.

V sídle Greengrassů už několikrát byla, takže se dokázala z pracovny dostat nenápadně do Christianova pokoje, který předtím navštívila jen jednou na pár okamžiků; nejvíce jí pohled přitáhla velká postel s nebesy, která připomínala ložnici v Bradavicích.

Vše v pokoji bylo zabarvené do odstínů zelené barvy, ale neviděla v tom hrdost na vlastní kolej jako u své sestry Coraline, ale jen střídmý a jednoduchý vkus.

Zula si promáčené boty a bosýma nohama přešla ke knihovně. 

Přejížděla konečky prstů hřbety starých, ohmataných knih a mhouřila oči před silou magie, která z nich vyzařovala.

Christian téhle dovednosti říkal slyšení magie – schopnost cítit kouzla i ze zdánlivě obyčejných předmětů: rozpoznal v ní talent, jako zahradník vidí květinu v malém semínku a se stejnou péčí se o její růst staral a s hrdostí sledoval, jak pod jeho rukama rozkvétá; vděčila mu za to, čím dnes je.

"Víš, že je neslušné přijít bez pozvání?" zeptal se konverzačním tónem a zavřel za sebou dveře.

Raven se s chladným výrazem otočila a pokrčila rameny.

Christian přejel jedním pohledem přes její rozcuchané vlasy, lehce poškrábané rameno, rudý otisk dlaně na jejím předloktí, oblinu jejích ňader od vlhkými šaty a zmáčený lem od sněhu a bahna, který jí tančil kolem kotníků.

Vypadala jako divoženka, která utekla z lesů do města; ten pocit ještě zesílil, když promluvila: "Přišla jsem si pro další lekci," řekla Raven pevně a zadívala se mu do očí.

Nedal to na sobě znát, ale přesto ho něco v jejím výrazu, postoji těla, nebo křivky obočí překvapovalo; otočil se k ní zády a vytáhl ze skříňky koňak a baňatou sklenici; nalil si na dva prsty a uvolnil si vázanku kolem krku, kterou měl na rodinnou večeři.

Otočil se k ní a opřel se zády o stěnu; Raven ho beze slova pozorovala a poté si jedním plynulým pohybem stáhla šaty z ramen a nechala je spadnout na podlahu.

S pohledem upřeným do Christianových očí z nich vystoupila a zcela nahá se před něj beze studu postavila. "Myslela jsem to vážně," řekla tiše a popošla k němu. "Chci všechno, co mě můžeš naučit."

"Co když nemám zájem?" zeptal se klidně a napil se koňaku. 

Raven se neusmála, jen odkopla šaty dál do místnosti a několika kroky k němu přešla. "Neptala jsem tě," řekla tiše a hladově se vpila do jeho rtů.

O HODINU POZDĚJI

Zhluboka se nadechla cigaretového kouře a přitiskla se k jeho hrudi o něco blíže. "Nezeptáš se, co se stalo?"

"Zeptal bych se, kdyby mě to zajímalo," odtušil Christian nevzrušeně a potáhl z cigarety. "Už tě nemám moc co učit," uznal po chvíli; poznala, že se usmívá, což nebylo běžné. "Vážně... jsi přirozený talent."

Raven se lehce ušklíbla a prohrábla si inkoustové vlasy, ale potom zvážněla. "Utekla jsem od rodiny. Nemohla jsem to tam snést."

"Hmm," Christian lehce zabručel a vyšvihl se do sedu, až ji tak ze sebe prudce shodil.

Přitáhla si pokrývku k nahým ňadrům a zamračeně se dívala, jak vstal a došel si pro další alkohol. "Zabila jsem psa," prohlásila náhle; napůl čekala, že se jí vysměje, nebo ji něčím utne, ale on se na ni se zájmem otočil, až se skoro začervenala. 

"Psa," zopakoval a zkoumavě přivřel oči až se mu mezi obočím vytvořila jemná vráska jako vždycky, když nad něčím přemýšlel; vrátil se zpátky do postele a přitáhl si ji k sobě.

Přikývla. "Byl to jen nějaký zatoulaný podvraťák, ale –"

"Jak se to stalo?" přerušil ji okamžitě.

"Byla jsem naštvaná," vykoktala zmateně. "Prostě to ze mě vytrysklo, aniž bych nad tím přemýšlela. Myslela jsem na matku a na Coraline, hlavně na ni," váhavě se odmlčela a pod jeho zpytavým pohledem se zachvěla. "Chtěla jsem, aby to byla ona, Christiane. Chtěla jsem zabít svou sestru."

"Jak ses cítila?" zeptal se s potlačovaným zájmem a pečlivě si prohlížel její zamyšlený obličej. "Jaké to bylo?"

Raven si zkousla ret. "Vyděšená," uznala tiše. "Ale zároveň... Cítila jsem se dobře. Když jsem ho tam viděla, víš – On žil, v jednu chvíli a pak hned ne. Zabila jsem ho. Ukončila jeho život a bylo to tak snadné... Cítila jsem se... mocná."

Christian se na ni zamyšleně podíval a pohladil ji po tváři. "Možná tě přece jen můžu ještě něco naučit..." broukl si spíše pro sebe a potěšeně se usmál.

27. prosinec 1943
Sídlo rodu Peregrinů

"Víš jistě, že to bylo tady?" ozval se otráveně.

Raven přikývla; netečně stála uprostřed mýtiny u stromu srdce a nechala Christiana, aby s rozsvícenou hůlkou propátrával porost okolo houští, kam položila mrtvého psa.

"Připomeň mi, k čemu nám to bude," vyzvala ho.

"Chceš se přece naučit něco nového, ne?" opáčil jednoduše a sklonil se k podezřelé hroudě sněhu; na východě Anglie poslední dva dny nadprůměrně sněžilo, takže tělo psa bylo skryté pod bílou pokrývkou. "Mám ho, pojď sem."

Raven k němu přišla a vytáhla hůlku; když odkryl jeho tělo, které se díky chladu ještě nezačalo rozkládat, pochopila důvod jeho zájmu o jeho mrtvolu. "Nevím, jestli to zvládnu," prohodila nervózně a pevněji sevřela hůlku. "O nemrtvých jsem četla a chce to opravdu silnou vůli k naplnění mrtvého těla vlastními úmysly."

Christian ji chytil kolem pasu a laškovně jí přejel dlaní přes bok; tou druhou jí chytil zápěstí a namířil na toulavého psa. "Stačí, když se budeš soustředit na to, co chceš."

Trvalo několik neurčitých pokusů, spíš zmatených a váhavých než opravdových, než se jeho noha konečně trochu pohnula ve snaze se postavit; k opravdovému oživení mrtvého psa potřebovala další půl hodinu. 

Christian vedle ní stál a napjatě sledoval její tvář staženou do soustředěného výrazu, který se náhle změnil na vítězoslavný a plný temného nadšení a překvapení, když se pes trhavě postavil na nohy.

Hlava se mu kývala ze strany na stranu, ale Raven ji jako loutku zvedla a pes na ně upřel chladné, bílé oči bez výrazu a nějaké emoce a pomalu k nim napjatou chůzí přišel, aby ho mohli pohladit po hlavě, jak věrně napodoboval chování skutečného živého psa.