29. červen 1941
2. ročník v Bradavicích

"Tímto bych vám všem chtěl pogratulovat k ukončení dalšího, pro mnohé posledního ročníku na naší škole..."

Jim sedící mezi ostatními Nebelvíry u rudozlatého stolu zhluboka zívl a prohrábl si světlé vlasy. "Zdá se mi to, nebo je Dippetův proslov ještě delší a nudnější než loni?" prohodil směrem ke svým přátelům.

"...zodpovědné chování, které já a celý profesorský sbor od kouzelníků studujících v Bradavicích očekáváme..."

John Parker se ušklíbl a odhrnul si hnědé vlasy z tváře. "Měl bys poslouchat, občas pronese i něco důležitého. Jako třeba vítěze famfrpálového poháru."

Jim si odfrkl a ohlédl se k protějšímu stolu s barvami Havraspáru a instinktivně hledal mezi černě oděnými studenty Raveniny modravé vlasy. "Tentokrát to bylo těsný. Pitomých třicet bodů," zahučel zklamaně, když ji nemohl najít. "Příští rok ty hady rozdrtíme."

"Když myslíš," odvětil John pobaveně a odvrátil se od něj, aby si pečlivě vyslechl zbytek Dippetova roztřeseného proslovu na konec školního roku.

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

"Jaký mám plány na léto?" Raven pokrčila rameny a prohrábla si vlasy. "Jako obvykle, myslím: večírky, plesy, studium... Coraline říkala něco o tom, že pojedeme na pár týdnů k francouzské větvi rodiny."

"Já myslel, že Peregrinovi jsou jen jeden genealogický strom," ozval se Jim zpoza knihy Obrany proti černé magii.

"Myslím Morgany," opravila ho. "Anglická větev s Melody zemřela a americká se rozvětvila... Moje tetička není podle matčina vkusu, takže zůstala jen původní francouzská."

"Nemyslím, že to vyjde. S tím, co se teď ve světě děje," prohlásil John zamračeně, který si doteď jejich konverzace moc nevšímal: nebylo tajemstvím, že se o Jima s čistokrevnou Raven dělí jen s velkým sebezapřením.

"Proč?" zeptala se suše. "Mudlové spolu válčí pořád. Jsou už prostě takoví. Omezení a hloupí. Jestli se chtějí zničit navzájem, kdo jsme, abychom jim v tom bránili?"

Jim rozpačitě seděl na sedačce a zvažoval, jestli do téhle konverzace nemá zasáhnout, ale nechtěl upozorňovat na svou přítomnost a štvát na sebe dva své nejlepší přátele.

"Mého tátu už před pár měsíci odvolali do služby. Teď létá někde v Evropě a už pár týdnů jsme od něj nedostali dopis," opáčil John nebezpečně tiše. "Ale chápu, že ti to je jedno. Vždyť je to jen hloupý, omezený mudla," zavrčel podrážděně a rázně vyšel z kupé.

"Johne!" zavolal za ním Jim, ale on se ani neohlédl.

21. červenec 1941
Malfoy Manor

Coraline si na přípravě pro dnešní večírek dala opravdu záležet, pomyslela si Raven, když viděla svou starší sestru, jak pomalu sestupuje po schodech.

Pleť jí zářila tak, že skoro zastiňovala matný svit kouzelného ohně, který plnil lampy v celém domě; na svých čtrnáct let vypadala mnohem víc jako žena než Raven, která byla sotva o rok mladší, ale s velkýma azurovýma očima a drobným nosem pořád působila jako dítě.

Coraline dělala malé krůčky na nízkých podpatcích zářivých bot: celá byla laděna do zelené a stříbrné, jako by chtěla dát na odiv svou kolej.

Raven se oblékla do jednoduchých typických barev místo modrobronzové: se svou matkou se vyjímečně shodla na tom, že pro ni nebylo už více potřeba ostatním připomínat, že do rodiny Peregrinů nezapadá.

Má matčiny diamanty, uvědomila si náhle Raven s trpkým pocitem v ústech, když pohlédla na její bílé hrdlo. Diamanty, které jí dal otec při jejich zasnoubení. Diamanty, kterých se já nemohla ani dotknout.

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

"Je mi ctí oznámit vám nadcházející spojení dvou významných kouzelnických rodin ve sňatku!" zahlaholil Alfons Malfoy nabubřele.

Tak, jak tam v ten okamžik stáli, je vyfotil reportér z Denního věštce – nenápadně pózovali na vyvýšeném pódiu, kde je všichni mohli obdivovat: Abraxas Malfoy s nosem zdviženým vzhůru držel růžolící Coraline za ruku uprostřed všech ostatních.

"Všechny nás zarmucuje, že se tohoto okamžiku nemohl dožít můj bratr Francois, ale jsem si jistý, že by byl nadšený a hrdý na svou dceru a prasynovce, jako jsem teď já!"

1. září 1941
3. ročník v Bradavicích

"Chceš tím něco naznačit?" zeptala se nabroušeně Raven a podívala se z okna, kde se na nástupišti loučili rodiny s dětmi a potlačila v sobě tichý vztek. "Jaký byly prázdniny?" zapitvořila se. "To jako myslíš vážně?"

"Ano," odsekl Jim, ale potom zvážněl a starostlivě se k ní naklonil, aby viděl, jak se jí lesknou oči. "Co se stalo, Raven? Něco doma?"

"Doma, na nástupišti... Všude," zašeptala Raven tiše a sklopila oči. "Matka je nesnesitelná od chvíle, kdy zemřel otec. Upnula se na Coraline, jako by byla..." zarazila se a pevně sevřela čelisti, když zahlédla povědomou siluetu své starší sestry, jak se vede ruku v ruce s Abraxasem Malfoyem.

"Jako by byla její jediná dcera," dokončila vztekle. "To je pořád samý Coraline tamto, Coraline tohle..." unaveně si povzdechla a zabořila se do sedačky.

"Já myslel, že jste s Malfoy příbuzní," nadhodil Jim, když sledoval její pohled.

"Každý čistokrevný je se všemi příbuzný," opáčila Raven nevzrušeně. "Abraxas je náš bratranec přes koleno, což je v rezervě toho, co není incest. Těsně."

28. listopad 1941
3. ročník v Bradavicích

Jim s tichým výdechem přehodil přes její hlavu papírovou vlaštovku, která plynulým obloukem dopadla přímo za záda knihovnice. "Jedeš na Vánoce domů?"

Raven svěsila ramena a odfrkla si. "Jasně, že jedu. Musím přece," dodala pochmurně; odkašlala si a věrně napodobila hlas své matky: "Víš přece, jak je důležité se reprezentovat jako rodina: nechceš zahambit svou rodinu, že ne?"

Jim se zasmál a protáhl si nohy. "Já zůstávám. Víš, kvůli famfrpálu. Charlie je odhodlanej letos vyfouknout Zmijozelu pohár."

"Páni," řekla Raven pobaveně, ale v koutku duše se cítila sklesle. 

Jim hrál druhého střelce v nebelvírském týmu, který měl letos podle komentátora Jacka Ullmana nejlepší formu za posledních deset let, ale on sám byl v Nebelvíru, tak se mu v tomhle nedalo moc věřit.

Raven ho slyšela totéž říkat i loňský rok a nakonec skončil Nebelvír druhý, což všechny v rudozlaté koleji pěkně otrávilo. 

"Nebelvír má skvělýho chytače. A střelce, když už jsme u toho."

"Kdyby ses jen tak přestal vychloubat," povzdechla si rádoby ztrápeně Raven a zasmála se, když se natáhnul přes knihovní stolek a pocuchal jí vlasy.

17. prosinec 1941
3. ročník v Bradavicích

"Nechceš přece jen zůstat?" zeptal se jí nejistě.

Raven jen smutně zavrtěla hlavou a zastrčila si studené ruce do kapes hábitu. "Nemůžu, Jime," vydechla ztrápeně. "Vždyť to přece víš!"

"Mohli bychom si jít zalétat: hřiště teď bude prázdný a přece jen ti to už docela jde," řekl Jim vážně s pečlivě kontrolovaným výrazem ve tváři, ale přesto neodolal a po očku se podíval na její rudý obličej.

"Docela?" zavrčela pobaveně a strčila do něj, ale neodhadla sílu, kterou do toho vložila: Jim, který to nečekal, zavrávoral a než stačil znovu získat rovnováhu, svalil se do prázdného brnění, které se s hlasitým zařinčením sesunulo na kamennou podlahu.

"Jejda," vyjekl Jim a vyhrabal se z hromady kovu. 

Raven už se skoro rozesmála, ale v tom zaslechli hlas školníka Hubetse, jak láteří a křičí na "nevychované spratky"; Jim na nic nečekal a nebelvírským instinktem ji popadl za ruku a vyběhl do protější chodby.

Raven se zasmála a nechala si vlasy volně poletovat kolem hlavy; běželi asi deset minut, než nemohli popadnout dech a tak se svorně zastavili uprostřed prázdné chodby.

Jim ze sebe vyrazil: "My-myslíš, že jsme- ho setřásli?"

Dívka pokrčila rameny a zaposlouchala se skrze jejich splašená srdce a dech do ticha chodby. "Myslím, že jo," řekla a znovu se potichu rozesmála: za těch několik měsíců jejich přátelství se dokázala smát stejně bezprostředně jako on.

Jim zíral na něco, co viselo nad nimi a vůbec se nesmál: "Jmelí," řekla Raven klidně, když sledovala jeho pohled, ale potom se zarazila. "My-myslím, že jsem ho přece jen slyšela, měli bychom jít," dodala rychle.

Jim se do chodby ani nepodíval, ale stále s rychle se zvedajícím se hrudníkem popošel o kousek blíž; Raven cítila, jak se jí hrne krev do tváří, ale jen bezmocně sledovala, jak udělal další krok, až je od sebe dělilo sotva několik palců. 

Chvíli na sebe zírali, než Raven sklopila oči jako první a nadechla se, aby něco řekla, ale v tom Jim přitiskl své horké rty na její.