8. zaří 1940
2. ročník v Bradavicích

"To není fér," prohlásil chlapec a vzpurně si založil ruce na prsou.

Raven s ním souhlasila, ale měla dost rozumu, aby si své námitky nechala pro sebe, takže se vyhnula pokárání: "Porušení školního řádu se trestá, pane McKinnone," odsekl mu školník Hubets se škodolibou radostí a zvedl krátkou křivou hůlku o něco výš.

Ve skutečnosti měl ten Nebelvír pravdu – skutečně nebylo spravedlivé, že jako jediní si měli trest odpykat oni dva, zvlášť když měla Raven zkrátka jenom smůlu a byla ve špatný čas na špatném místě.

Kdo mohl tušit, že ta banda Nebelvírských pitomců bude chystat past uprostřed chodby právě když kolem procházela s nosem zabořeným do knihy?

Školník Hubets z přístěnku sebral dva kbelíky a hodil ho nich dva páchnoucí hadry a několik čistících prostředků; Raven svůj kbelík vzala s tichou odevzdanností, ale blonďatý Nebelvír si zřejmě chtěl zanechat zbytek důstojnosti a tak váhal, než se poté také podvolil a následoval Hubetse dál.

Mávnutím hůlky rozžhul pochodně v dlouhé chodbě a odhalil dvě řady brnění. "Je jich třicet šest," prohlásil; otočil se na McKinnona a přísně prohlásil: "Ne, že si je budete zkoušet."

McKinnon si smutně povzdechl a Huberts se jen uchechtl. "Jen ať se lesknou," vyzval je. "Přeji příjemnou zábavu a dobrou noc." Jeho chechot slyšeli ještě kolik dalších minut, než konečně odezněl v dálce. 

Raven se bavila představou, jak by se tvářila její matka, kdyby ji viděla na kolenou s vyhrnutými rukávy, jak leští holenní plát starého brnění, ale po půl hodině přestala myslet na všechno a jen mechanicky pohybovala rukama v osvojeném pohybu.

"Tohle děláš poprvé, že?" ozval se nakonec chlapec.

Raven chvíli trvalo rozpoznat význam jeho slov, ale potom pokrčila rameny a vyždímala hadr. "Vy snad máte doma tři tucty nepoužívaných brnění, které tě nechávají rodiče leštit?"

McKinnon se na ni zvědavě otočil a zasmál se. "Ne, to nemáme. My máme normální rodinnej domek. Myslel jsem, že Peregrinovi bydlí na nějakým hradě a tam přece jsou brnění, ne?"

"Náš dům postavil pra pra vnuk Roweny z Havraspáru a začaroval ho, takže se mění s módou, nebo jak si to přeje hlava rodiny," přiznala Raven trochu nejistě. "Teď už pár let vypadá jako klasický viktoriánský dům."

"To je super," uznal neochotně, ale potom se na ni znovu otočil. "Jsem Jim, mimochodem," řekl; mezi předními zuby měl malou mezeru, ale jeho vzhled to nijak nekazilo.

Překvapeně zjistila, že mu úsměv opětuje. "Raven."

12. říjen 1940
2. ročník v Bradavicích

"Ale, ale... Kohopak to tu máme?"

Raven pevněji sevřela knihy, která držela v náručí a zkousla si ret: dařilo se jí vyhýbat se Weeney a její partě násilnických Zmijozelů už skoro týden, ale zdálo se, že má dnes špatnou náladu a hledá někoho, na kom by si to vylila.

"Dej mi pokoj, Weeney," zmohla se na chabou obranu, ale na pažích jí pod svetrem zastudil chlad.

"Ale no tak, Raven! Přece bys od nás neutíkala," zavrkal Trevor a pevně ji chytil za ramena; mohl být docela hezký, nebýt nějaké oční vady kvůli které mu víčko levého oka neustále tikalo.

Raven se zamračila a vytrhla se mu.

"Však ona nám neuteče," protáhla Weeney a vytáhla hůlku.

14. říjen 1940
2. ročník v Bradavicích

"Čau, Raven! Ten tvůj havran je fakt... Merline, co se ti to stalo?"

Raven se křečovitě usmála a prohrábla si vlasy: poslední dobou jí dost narostly – sahaly jí až ke znaku Havraspárské koleje na prsou. "Co myslíš?" zeptala se vyhýbavě a protáhla se kolem Jima do knihovny. 

Ten ji zamračeně následoval s pohledem upřeným na její pravou tvář, kde se jasně rýsovala modřina. "Víš dobře, co myslím," odsekl a jemně jí do ní píchl špičkou prstu. 

Z toho doteku se jí rozdrkotaly zuby, ale pevně stiskla rty a snažila se rozmrkat slzy bolesti dříve, než si jich Jim všimne. "Ach, ty myslíš tu modřinu..." odmlčela se, aby měla čas a stáhla z police knihu o bludičkách, zběžně ji prolistovala a vrátila ji zase zpátky. "Upadla jsem."

Jim jí funěl za krk. "Upadla, jo?"

Raven se rázně otočila a přešla do jiného oddělení, vytáhla několik knih a odvrátila se od něj předstírajíc, že je zcela zabraná do Forcoultova popisu získávání šťávy z kořene mandragory. 

Jim ji chytil za rameno a donutil ji otočit se k ní. "Raven... Víš, že kamarádi si navzájem pomáhají? Mě přece můžeš říct všechno." 

Jeho starostlivý tón Raven zarazil natolik, že na něj jen chvíli beze slova zírala, než po chvíli vykoktala váhavý souhlas, aniž by ve skutečnosti chápala, co je pro Jima naprosto normální. "Jasně, ale víš... Chci si to vyřešit sama."

Jim se k ní otočil zády; přesto v jeho "jasně" slyšela zklamání.

6. listopad 1940
2. ročník v Bradavicích

"Výtečně, slečno Peregrinová!" prohlásila profesorka McGonagallová a věnovala jí jeden ze svých vzácných úsměvů.

Jim sedící vedle ní se zachechtal a drkl do ní loktem, jak si ji pobaveně dobíral. "Ale no tak, Raven! To se musíš červenat pokaždý, když tě někdo pochválí?"

Shlédla dolů na hlemýždě, který byl před okamžikem malým porcelánovým šálkem a pyšně se zapýřila, což Jimovi, který seděl vedle ní, neuniklo. "Stejně bys mi měla poděkovat," prohlásil samolibě. "Jen díky mě jsi tohle zvládla tak bravurně!"

Raven koutkem oka pohlédla na jeho hlemýždě s ulitou pokrytou květinovým vzorem a povytáhla obočí. "Děkuju, Jime."

Jim se trochu začervenal a pokrčil rameny. "Není zač."

26. prosinec 1940
Sídlo rodu Peregrinů

"Proslavený výroční závod košťat, který se pořádá ve Švédsku, se poprvé konal v 10. století. Účastníci letí z Kopparbergu do Arjeplogu, což představuje vzdálenost něco přes tři sta mil. Trasa závodu vede přímo středem dračí rezervace a obrovská stříbrná trofej má podobu švédského krátkonosého draka. Dnes má tento závod mezinárodní obsazení a v Kopparbergu se scházejí kouzelníci všech národností, aby povzbudili startující a následně..."

Ticho jejího pokoje přerušilo zaklepání  ostrého zobáku o okenní tabulku. 

Raven zvedla oči a odložila Famfrpál v průběhu věků na noční stolek; zvedla se z měkké postele, kterou pokrývalo několik barevných dek a odhrnula těžké sametové závěsy u okna; na parapetu seděl Edgar s modročernými křídly ztěžklými sněhem.

Pootevřela vysoké okno francouzského stylu, které sahalo od podlahy až skoro do stropu a nechala ho, ať proletí dovnitř rovnou do její postele.

Několikrát zamával křídly, aby se zbavil sněhových vloček a krátce zakrákal na protest, který projevoval proti létání v takové zimě. Raven si k němu sedla a pohladila ho po hlavě; teprve teď si všimla malého balíčku, který měl přivázaný k noze. 

Odvázala ho a zvědavě roztrhla papír.

Na první pohled krabička vypadala prázdná, ale když do ní Raven strčila ruku po zápěstí, na dně kouzlem zvětšeného prostoru nahmatala něco chladného a kluzkého.

Otočila ji vzhůru nohama a vypadl z ní kousek papíru a lahvička naplněná zlatavou tekutinou, zavěšená na tenkém řetízku. 

Raven zadržela dech a přiblížila si lekvar k očím. Felix felicis.