30. říjen 1981
Sídlo Peregrinů v USA

Byl vyděšený, když ze zavřeného pokoje slyšel jen Ravenin bolestný křik, ale když všechno ztichlo, byl zoufalý.

Několikrát se snažil dostat do ložnice, kam ji Helena a jeho matka odvedli, když se zhroutila v křečích a tiskla si ruce na vystouplé bříško, ale narazil jen na zamčené dveře a podrážděný hlas jeho matky, kterým na něj křikla, ať zůstane venku, protože teď jeho žena potřebuje klid.

"Ještě je brzy," dokázal ze sebe vyrazit, ale nikdo ho neposlouchal: stažené tváře a náhlá spolupráce jeho matky s Helenou ho stačila umlčet.

Několik hodin střídavě seděl na studené podlaze, přecházel sem a tam, nebo přes dveře volal na Helenu a matku, ale nic z toho mu nebylo k ničemu; nikdo mu nic neřekl, ani léčitel, který se přiřítil o pár minut později, kdy se za nimi zavřely dveře.

"Nevypadá to dobře," zamumlal směrem k Heleně a Walburze, která svírala Raveninu bledou ruku. "Nemá sílu porodit přirozeně. Musíme dítě vypudit."

"Přežije to?" zeptala se jednoduše Walburga, když si Helena roztržitě kousla do špiček prstů, aby zamezila touze si nacpat dýmku a odejít na balkón, daleko od Raveniných vyhasínajících očí a krvavých stehen.

Léčitel se na ni dlouze podíval, ale neodpověděl; sklonil se k malátné Raven, která držela oči sotva otevřené a několikrát ji zopakoval, co chce udělat.

"A můj syn?" vydala ze sebe šeptavě.

Na takovéhle situace byl léčitel připravován, ale nijak ho netěšilo být jejich svědkem; přikývl a dívka se viditelně uvolnila. "Já už jsem mrtvá," zamumlala sotva slyšitelně a z koutku oka jí vypadla dokonale kulatá slza.

Helena odvrátila pohled zuřivě mrkajíc, aby rozehnala slzy a Walburga jí ruku stiskla o něco pevněji, ale Raven nevypadala, že by si toho vůbec všimla, i když to muselo být bolestivé. "Zachraňte mého syna. Udělejte... cokoli, co bude potře–" Její tělo se zachvělo a roztažené nohy se jí roztřásly.

"Musíme to udělat hned," řekl léčitel a rozepnul brašnu.

Jakmile Raven nadzvedli hlavu a ona vypila jasně zelený lektvar, zatřásla se odporem a bolestí; léčitel se posadil mezi její stehna, sevřel jí rukama kolena, aby je držel od sebe a vážně se jí podíval do očí.

"Je to důležité, paní Blacková. Slyšíte mě?" Když přitakala, pokračoval: "Musíte zatlačit. Naposledy. Jednou, dlouze a ze všech sil a váš syn bude venku. Rozumíte? Dokážete to?"

Raven se vzchopila a stiskla Walburžinu ruku. "Postarejte se o ně," zamumlala tiše a podívala se jí do tmavých očí. "Vysvětlete mu to," řekla jasně a polkla; s posledním dlouhým výkřikem, který Reguluse venku na chodbě přiměl vyskočit na nohy a zoufale se přitisknout k těžkým dubovým dveřím, přivedla na svět jejich syna.

Regulus se třásl, když mu Helena opatrně položila do náruče malý uzlíček, který na něj mezi několika vrstvami pokrývek, do kterých ho zabalili, upíral bouřkové oči. Šedé oči; oči Siriuse Blacka.

1. listopad 1981
Londýn, Anglie

Do domu na Grimmauldově náměstí se vrátil sám: matka se rozhodla zůstat v Kalifornii a starat se s Helenou o malého Oriona, což ji nemohl vyčítat – v celé Velké Británii na ni nic nečekalo.

A na něj ostatně také nic, ale trval na tom, že se sem chce podívat: pořád to byl jeho domov; prošel celým přízemím, ale všechno to tu vypadalo stejně jako v den, kdy se tudy hnal do přízemí a nechal se Kráturou přemístit do jeskyně, kde – jak se domníval – leží jeho možnost k vykoupení.

Zastavil se v salónku s rodokmenem; na okamžik zatoužil vzít hůlku a vypálit své jméno jako to matka udělala se Siriusem i s tou tenkou, vybledlou zlatou linkou vedoucí k jménům Raven a Orion Blackovi, ale nedokázal se přimět jen se k tapisérii přiblížit, i když jasně viděl, co je tam napsáno – měl to vypálené na zadní straně víček: viděl to vždycky, když zavřel oči.

Vrátil se k alkoholu jako tehdy, když byl přesvědčený, že si vybere jeho bratra, ale ani tentokrát mu nedokázal pomoct od obrovské bolesti, která mu svírala hrdlo.

Zhroutil se na zem, na drahý perský koberec a zvrátil obsah svého žaludku, který tvořila převážně ohnivá whisky; lapal po dechu a vzlykal, náhle zasažený obrovskou psychickou bolestí, která se vpíjela do té fyzické a drásala ho.

Takhle ho o několik hodin později našel – zkrouceného v hromadě svých zvratků s prázdnou lahví v ruce; posadil se do polstrovaného křesla, až se zvedl obláček prachu a zahleděl se na zlomeného muže před sebou skrze půlměsíčkové brýle.

"Věděl jste to," zamumlal Regulus, když se probral a spatřil jeho šedivé vousy a švestkový hábit. "Věděl jste, že zemře při porodu."

"Rozhodla se tak," řekl Brumbál tlumeně. "Dala život vašemu synovi a zaplatila tím svým. Věděla, že umírá. Vím, že to zní hrozně, Regulusi a vím, že bolí, ale ona obětovala svůj život za ten Orionův. Její smrt byla nevyhnutelná."

Regulus se obrátil na záda a vzlykl. "Ztratil jsem ji."

"Máte syna. Máte pro co žít."

"Nenávidím ji," zašeptal a pevně stiskl rty. "Nenávidím ji za to. O co jednodušší by bylo, kdyby mě nechala zemřít v tom jezeře!"

"Chtěla, abyste se postaral o Oriona," řekl přísně Brumbál. "Nechtěla, aby váš syn vyrůstal bez rodičů, nemůžete jí to zazlívat," zavřel oči a propletl si dlouhé prsty v klíně. "Naučíš se s tím žít. Bolest nikdy neodejde, pořád tu bude prázdné místo, ale naučíš se ji nevnímat."

"Já nechci," zašeptal Regulus zničeně. "Nechci žít bez ní."

***

Když Brumbál odešel, s námahou se zvedl a očistil se; už se stmívalo, ale radovánky kouzelnických komunit na celém světě stále pokračovaly: PÁN ZLA JE PRYČ!

Procházel se tmavou nocí a pozoroval kouzelníky, jak provolávají slávu posledním obětem jeho dlouhé krutovlády, manželům Potterovým a jejich synovi, který nějakým způsobem, který nikdo nechápal, dokázal zvrátit kletbu, která by ho měla zabít; a nebohému Pettigrewovi, ze kterého byl nalezen jen prst.

Jedna z čarodějek, drobná blondýnka, se oddělila od skupinky a vydala se k němu; přitiskla se na něj svým pevným tělem, ale on se jí znechuceně vykroutil a přidal do kroku; toužil od své bolesti utéct, ale nemohl, nedokázal najít cestu, která by ho vyvedla z temnoty, do které ho Ravenina smrt uvrhla.

Věděl, že by se měl vrátit do Kalifornie ke svému synovi, ale nedokázal se přimět opustit londýnskou uličku plnou světel a provolávání slávy ročnímu chlapci.

Klesl na kolena a zabořil hlavu do dlaní. Zemřela jsi, aniž bys věděla, že Pán zla je pryč; že náš syn může mít budoucnost, o které jsme snili, ve kterou jsme doufali a kterou jsem pro něj chtěl; kterou jsem chtěl pro celý svět, když jsem vstoupil do té jeskyně.

Všichni se radovali, ale on ztratil úplně všechno.