16. květen 1981
Sídlo Peregrinů v USA

"Vypadám strašně," zamumlala Raven a přejela si rukou přes vystouplé bříško, "kdyby mě zasáhla Srstnatá kletba, lidi by si mě pletli s kluběnkou."

Lily se na ni v zrcadle usmála. "Taky jsem se tak cítila, ale věř mi. Bude to v pořádku," vyslovila pečlivě a upravila ji stříbrné vlasy stažené do složitého účesu. "Pinky se vážně snažila, vypadáš nádherně."

Raven se ušklíbla. "To mi ani nepřipomínej. Pinky se s Kráturou skoro porvali, jak se přetahovali, kdo z nich se o mě postará. Pak sem přišla Walburga s Helenou a pustily se do toho taky. Připadala jsem si jako v dračí zápasové jámě a já byla kus syrového masa."

Chvíli si prohlížely Raveniny svatební šaty zavěšené na ramínku: byly opravdu krásné, sametově bílé s myrskou krajkou a perličkami, speciálně přešité na její těhotenskou postavu. "Nečekala bych, že bude madame Blacková tak hrr do toho, aby sis vzala její šaty," prohodila Lily, ale potom se zamyslela. "Ale přece jen si bereš jejího milovaného syna."

Raven pokrčila rameny. "Celá tahle svatba je fraška. Všichni ví, že svatební fotografie si s naším synem prohlížet nebudu. Vdávám se pro ně, ne pro sebe."

Neodvrátila pohled. "O to víc by ses měla snažit vypadat dobře."

***

Helena Peregrinová byla pro zbytek rodiny známá jako výstřední manželka výstředního kloboučníka, kterého si kdysi v dobách své krásy vzala z lásky: Raven nikdy neslyšela jediné laskavé slovo, které by o něm teta Helena byla někdy pronesla, ale když před několika lety zemřel, už nikdy o něm nemluvila.

Měla pro Peregrinovy typické modré vlasy a zvyk kouřit pěnovku; právě pro tyto dva znaky si ji pamatovala a měla ji ráda, stejně jako pro její zvláštní povahu nesoucí v sobě tichou hrozbu, ale i náklonnost, proto když se Regulus zcela vzpamatoval, navštívila ji s prosbou.

Téměř ihned souhlasila s tím, že u sebe rodinu Blacků ubytuje tak dlouho, jak bude nutné, ale brzy se ukázalo, že s Walburgou bude mít stejný problém jako se svou sestřenicí Cassiopeiou z Velké Británie s jejími upjatými staroanglickými zvyky, které byly zcela proti americké nekonvečnosti.

Sídlo, které v Americe vybudoval syn Melody Peregrinové, bylo původně na území později zřízeného státu Severní Karolíny, ale postupem času se napříč stoletími pohybovalo podle přání majitele po celých Spojených státech.

V době, kdy se Helena stala hlavou rodiny po smrti svých rodičů, usadilo v Kalifornii, ne náhodou co nejdál bylo možné od Velké Británie, což Raven zcela vyhovovalo.

Jejich jediným spojením s Anglií se tak stal Denní věštec, kterého jim občas přinesla sova z nedaleké kouzelnické vesnice, kde ho odebírala jedna stará čarodějka, ale nic jim to nepřineslo, protože neustále jen přetřásal vítězství Ministerstva kouzel, ne současnou situaci.

Helena se o cokoliv, co se nedělo blíže než na jejím dvorku, odmítala zatěžovat, takže si ani nedokázala dělat starosti se Smrtijedy, kteří je hledali; místo toho se k zděšení Walburgy rozhodla všechnu svou pozornost upnout k organizaci svatby.

Americké sídlo v mnoha ohledech připomínalo to v Anglii, hlavně tím, že bylo postaveno na vrcholu kopce uprostřed hor s údolním jezerem, které Helena s přehledem překouzlila do podoby slunečné pláže, aniž by dbala na názor ostatních, přichystala svatební hostinu a sezvala všechny jejich přátele, aniž by se do toho Regulus, nebo Raven jakkoli zapojili.

Walburga trvala na tom, že si Raven vezme její staré šaty, ve kterých se vdávala za Oriona, čistě jen proto, aby ta nejdůležitější věc byla podle ní.

Raven si povzdechla a nadzvedla si vlasy, aby je Lily mohla zapnout za krkem; na Lilyn vkus byly trochu staromódní, ale Raven si stále bolestně pamatovala prostředí, ve kterém vyrůstala, takže tyhle šaty by klidně mohly být její, kdyby to tehdy bylo jinak. A teď bych byla paní Selwynovou, ne Blackovou.

"Vypadáš krásně, drahoušku," zavrkala Helena a nacpala si dýmku.

Walburga pro jednou odložila své vdovské šaty a šlehla po ní vítězoslavným pohledem. "Samozřejmě, že vypadá," pronesla pyšně a zapýřila se. "Moje snacha přece nemůže vypadat jinak než nádherně."

Raven si s Lily vyměnila pobavený pohled. "Ale teď už pojď, drahoušku," popohnala ji náhle Helena. "Nechceš přece přijít na vlastní svatbu pozdě!" A protože to byla Helena, musela vždycky doplnit něco krutého: "Tak dobře zase nevypadáš!"

***

K oltáři ji mezi dvěma řadami jednoduchých židlí dovedl strýček Andrew; přestože čekání na jejich svatbu vnímala jako hořkosladké, když před improvizovaným oltářem viděla Reguluse v tmavém obleku, jak na ni hledí s pootevřenými ústy a očima zastřenýma láskou, sama ve svých očích ucítila slzy dojetí.

Míjela známé tváře z Fénixova řádu – Salvatora Arista, kterého znala ještě z Bradavic za svého mládí; Pošuka Moodyho; Molly a Arthura Weasleyovi a Elfiase Dóžete; manžele Longbottomovi se synkem Nevillem: byl ve stejném věku jako Harry, kterého držel James na klíně a vedle něj byl unavený vlkodlak Remus s jemným úsměvem.

Také viděla kouzelníky z Bradavic: Aberfortha Brumbála se zamračeným výrazem a Hagrida, který hlasitě smrkal do obrovského kapesníku; profesorku přeměňování Minervu McGonagallovou a Poppy, které také posmrkávaly; Regulusovu sestřenici Andromedu s manželem Teddym Tonksem a jejich osmiletou dcerou Dorou, která na ni ohromeně zírala s otevřenou pusou a jasně žlutými vlasy.

Dívala se na všechny ty tváře a snažila se je zapamatovat, protože věděla, že je takhle pospolu vidí naposledy; ale viděla i tváře, které ji zde chyběly: Narcissu s Dracem, svou matku a otce, který by ji dovedl před oltář, svou starší sestru s Christianem a jejich synem Marcusem.

Helena váhala, jestli je pozvat, ale s Walburgou se vyjimečně shodly na tom, že Greengrassovi mají k Voldemortovi příliš blízko) a své dávno mrtvé bratrance Damiana a Jonathana.

Všichni stáli kolem a usmívali se na ni: mrtví a živí dohromady.

Zastavila se a stiskla Regulusovu ruku jako záchranné lano; za jeho ramenem ji zkoumavě pozoroval Sirius, který mu byl za svědka a za tím svým cítila Lily, jak ji jemně páčí trs květin z pevně sevřené ruky.

Brumbálův proslov vnímala jen napůl, soustředila se jen na teplo Regulusovy ruky a jeho uklidňující oči; zvedli spojené ruce a Brumbál je špičkou hůlky omotal zlatým vláknem. Má Grindelwaldovu hůlku, pomyslela si malátně.

"A tak se dva životy spojily v jeden. V lásce, míru, štěstí a zdraví stejně tak pevně jako ve smrti, válce, neštěstí a nemoci."

Dotek jeho rtů byl jemný a nežný, tak moc, až ji připomněl její první polibek s Jimem McKinnonem: tím, který zemřel před jejíma očima s celou svou rodinou; dívala se na Reguluse, aniž by kolem sebe vnímala radostné výkřiky a blahopřání.

Všude kolem ní bylo štěstí a radost, ale Raven se cítila prázdná.