3. listopad 1979
Grimmauldovo náměstí 12

Regulus se převalil v posteli na záda; konečky dlouhých vlasů ho zalechtaly na nahé hrudi a ve tváři ucítil cizí květinový dech. Raven...

Když však otevřel oči, neuviděl její posměšný úsměv, jak sedí vedle něj a stříbřité vlasy jí v dlouhých pramenech padají na snědou kůži a plná ňadra, které se nesnaží skrývat, ale hrdě je vystavuje v lesku zpocené kůže v záři rozednívajícího se slunce.

Vedle něj si s nejistým úsměvem tiskla přikrývku na bílou hruď plná dívka s rusými vlasy a těkavýma očima.

"Měla bys odejít," zamumlal; nechápavě se na něj dívala, jako by nerozuměla; skoro by řekl, že je to ještě dítě, jak nevinně špulila bledé tváře; zle se na ni díval a vzepjal se na loktech; zhluboka se nadechl a pokusil se být klidný. "Vypadni."

Tentokrát pochopila a začala se stydlivě oblékat do rozházeného oblečení všude kolem; když za ní zapadly dveře, se zasténáním se svalil zpátky do postele.

Útržky vzpomínek na včerejší noc se k němu vracely ve vlnách s pulsující bolestí: bar na Obrtlé. Sklenice ohnivé whisky. Dívka s bledýma očima; znovu zasténal a prohrábl si vlasy. Takhle se cítil Sirius po každé noci, co byl pryč a vrátil se opilý s chichotající se dívkou u boku? Cítil ráno tu bolest a znechucení?

Vztekle vstal a oblékl si kalhoty; s tichým klením sáhl po karafě a nalil si na dva prsty brandy; dávno se od svého bratra naučil, že nejlepším lékem na zapomnění je alkohol ve velkém množství a neustále při ruce.

Srdcové rty měla stále pootevřené, pomyslel si s náhlou vzpomínkou na tu cizí dívku. Proto mi v tom šerém osvětlení na okamžik připomněla Raven?

Zavadil pohledem o stůl, kde ležel rozepsaný dopis; už ve chvíli, kdy namočil husí brk do kalamáře a přiložil ho na pergamen, věděl, že ho nepošle: občas ji vídal na Ministerstvu, nebo v Havranově, kam se občas vydal a celé hodiny bloumal po mudlovské vesnici ve snaze ji alespoň zahlédnout jako nějaký zamilovaný ubožák.

Vždycky poté se vydal do nějaké londýnské hospody a polovinu noci propil.

Sestoupil po schodech dolů a prošel kolem matky, která seděla ve svých vdovských šatech s rovnými zády na židli v jídelně a dívala se z okna na ulici s drobným, pečlivě zabaleným balíčkem v klíně.

Čeká na svého syna, pomyslel si hořce a odvrátil se. Čeká, až Sirius přeskočí branku u domu, vyběhne schody, rozrazí dveře a přijde se přivítat se svou matkou a mladším bratrem, aby s nimi oslavil své dvacáté narozeniny.

Ale on nepřijde matko, chtěl jí říct, nepřijde, kvůli tobě ani kvůli mě, ale ty máš syna. Máš dva syny a jeden z nich je tady a potřebuje tě, ale slova se mu zadrhla v hrdle a on si místo toho nalil další sklenici.

"Pan Regulus má navštěvu," řekl Krátura a promnul si kostnaté ruce. "Krátura pana Lestrange uvedl do přijímacího salónku."

"Tos udělal dobře, Kráturo," pochválil ho a střítek jako by se zatetelil. "Dones mi další láhev, ano?" Spatřil záblesk neochoty a strachu v jeho očích, ale jen přikývl a odšoural se do vinného sklípku.

"Má jednu ze svých nálad, co?" prohodil Rabastan a pokynul bradou k jeho zkamenělé matce.

Regulus s povzdechem dopil zbytek brandy a položil sklenku na konferenční stolek. "Chceš něco konkrétního?" zamumlal a rozvalil se v křesle u stolku, kam Krátura položil lahev vína a dvě sklenice; obě dolil a jednu si vzal.

Krátce po plesu v sídle Malfoyů ho Rabastan s Luciusem a Evanem Rosierem táhli celé dva dny po všech hospodách ve Francii, od jednoho výčepu k druhému, z postele jedné dívky ke druhé, ale po víkendu, který jim měl pomoct upustit přebytečnou energii a vyhnat Regulusovi z hlavy Raven, se všichni tři vrátili ke svému minulému životu – Evan jako svědomitý Smrtijed, Rabastan jako mladší rozmařilý synek starších rodičů a Lucius jako dědic panství a snoubenec jeho nevinné a roztomilé sestřenice.

Jen Regulus se dostal do kola večírků, alkoholu, sexu a drog, ze kterého se nemohl a snad ani nechtěl dostat ven.

"Vypadáš hrozně," řekl Rabastan klidně a na nabízenou sklenici se ani nepodíval. "Skoro stejně hrozně jako Raven. Poslední dobou tráví hodně času na Odboru záhad. Myslím, že občas ani nechodí domů a jednoduše usne nad prací."

"Proč mi to říkáš?" odvětil Regulus a sklenici, kterou si zvedal k ústům, zase spustil; většinou se snažili jakékoli konverzaci o Raven vyhnout.

Rabastan zvedl obočí a ušklíbl se. "Zajímá tě to přece. Proto ji ustavičně sleduješ, ne?" Regulus si odkašlal a trochu se začervenal, ale Rabastan tomu nevěnoval pozornost. "Zařídil jsem ti práci. Stroulger, ten advokát kouzelnického práva, by si tě vzal jako asistenta."

Když nic neříkal, Rabastan se zamračil a klidně pokračoval: "Nebo můžeš zůstat tady, zahrabat se ve svém domě se šílenou matkou a upít se k smrti. Je to na tobě."

Zvedl se a prošel kolem zkoprnělého Reguluse do předsíně, kde se na něj ještě naposledy otočil. "Až si to rozmyslíš a budeš se svým životem chtít něco udělat, napiš mi. Ta nabídka nebude platit věčně."

***

Dýchl si na ruce, aby si je zahřál, ale moc mu to nepomohlo, tak si je zastrčil do podpaží kabátu; na počátek listopadu už bylo dost chladno, i když se ještě neobjevila první sněhová vločka.

Zvedl se na špičky a podíval se zářivým oknem dovnitř jednoho z domů: byla to opravdu krásná stavba z červených cihel, doškovou střechou, obrostlá břečťanem, který byl kouzlem udržován při životě, i když na dalších domech v ulici už umrzl; měl předzahrádku s několika keříky planých růží a záhonky s liliemi, které se vinuly podel krátké štěrkem vysypané cestičky.

Přistoupil k nízkému oplocení a zamžoural do světla: obývací pokoj byl vybaven trochu konzervativně, jako typický styl postaršího kouzelnického páru, ale byla tam spousta květin a fotografií, které se pohybovaly; nad krbovou římsou na čestném místě byl zlatý rámeček s černobílou fotografií staršího páru s neučesaným mladíkem a kulatými brýlemi, vedle něj stál vyšší muž s delšími vlasy a širokým úsměvem.

Kolem něj byly další fotky, nejčastěji na nich byla skupina čtyř mladíků a jedné rusovlasé dívky; přistoupil blíž a podíval se na Siriuse, jak se v teple domova rodiny Potterových spokojeně rozvaloval na pohovce a ládoval se čokoládovým dortem, který na jeho počest upekla Lily Potterová a zastrkala do něj dvacet svíček.

Byl v obklopení svých přátel, šťastný a netečný vůči tmavé postavě svého mladšího bratra, který se na něj přes zamrzlé okno díval a v rukou svíral malý balíček s dárkem, co se nikdy nedostane do rukou svého majitele.