Christian rozrazil světelné dveře katedrály zrovna ve chvíli, kdy se její prsty dotkly té prokleté knihy. "Raven!"

Rychle k ní vyběhl, ale Grindelwald ho zarazil na místě štítovým kouzlem; něco jistě řekl, ale Christian ho přes Ravenin nelidský jek neslyšel, jen viděl, jak se mu pohybují tenké hadí rty a mumlají další lži, další nepravdy.

Prorazil štít a vyběhl k Raven; její oči byly černé, bez bělma, ústa měla otevřená ve výkřiku, tělo prohnuté v zádech jako strunu.

Bezmocně stál na místě, když jí z úst, očí a nosu začala téct v tenkých stružkách černá krev; dotkl se jejího ramena, ale bylo tvrdé jako kámen a chladné jako led, takže ho na holých rukou poštípala jako skleněná tabulka pokrytá mrazem a on s vyjeknutím odstoupil. "Raven!"

To nemá smysl, řekl mu vtíravě Grindelwaldův hlas v mysli. Je ztracená.

Christian ji popadl za pas a snažil se jí od knihy odtáhnout, když v tom si všiml temnoty, která jí postupovala žilami od konečků prstů, kterými se dotýkala knihy.

Bříška několika prstů měla docela černá a krev se jí pod bledou, skoro průsvitnou kůží barvila do tmava a silně vystupovala nahoru, jako by jí někdo na bílou pokožku namaloval sítě žil tučným inkoustem. "RAVEN!"

Stiskl jí ruku a vší silou se jí snažil odtáhnout od knihy, ale to nefungovalo a černá magie ji už začala stoupat tváří směrem k temeni.

Christian si ani nechtěl představovat, co by ji dokázala napáchat v mozku, nebo co se stane, až se dostane do jejího srdce; pustil její ruku a místo toho se chytil desek knihy, aby ji zavřel a celé to konečně skončilo.

Připadalo mu, že váží snad jako celý svět, jako by mu odporovala, ale s několika hlubokými výdechy pod ni dokázal vsunout prsty.

Jedním dlouhým výkřikem zatáhl – žíla na spánku mu bolestivě zapulsovala – a pevně ji zavřel; v tom okamžiku Raven utichla, rázně otevřela oči, které měla znovu jasně azurové s bělmem; než stačil něco říct, vykřikla jeho jméno a sesunula se na chladnou podlahu katedrály jako by nic nevážila.

10. březen 1945
Nemocnice u sv. Munga

Christian vyskočil na nohy a rychle se přesunul k Ravenině posteli, když se dveře jejího pokoje otevřely a v nich stál její ošetřující lékař, doktor Filligari, odborník na uřknutí černou magií.

Netvářil se nijak povzbudivě, ale Christian přesto doufal, že ho postup zkoumání té kletby trochu utěší.

"Jak to vypadá? Uzdraví se?"

"Pane Greengrassi," začal doktor Filligari trpělivě a posunul si brýle ke kořeni nosu. "Nejste člen její rodiny, nemůžu vás o postupu léčby informovat, to jsem vám už říkal."

Dveře se otevřely a v nich stála Coraline s rozcuchanými blonďatými vlasy, zcela neupravenými do jejího obvyklého pečlivého účesu; s pevně stisknutými rty se přejela očima od doktora Filligariho ke Christianovi a teprve poté sklouzla ke své sestře.

Rozechvěle se nadechla, ale jinak na sobě nic nedala znát, přestože na Raven byl žalostný pohled.

Christian se ani nepohnul.

"Nicméně je mou povinností seznámit sestru mé pacientky s jejím stavem a to, že posloucháte, jsem nevěděl," řekl Filligari mimochodem a podíval se do papírů, které nesl pod paží. "Pokud s tím ovšem paní Malfoyová souhlasí," dodal.

Když nic neříkala, bez vyzvání pokračoval: "Není to dobré. Kletba byla mimořádně silná a zlá, velice stará a složitá," podíval se přes obroučky brýlí na Raveninu bledou tvář, zpola pokrytou zčernalými žilami.

"Vlastně je zázrak, že je pořád naživu," řekl pro sebe. "Byl to obranný mechanismus – upadla do kouzelnického kómatu, kdyby byla při vědomí, když se postup kletby přerušil, zemřela by strašnou smrtí. Účelem té kletby bylo roztrhání duše na kusy... Nicméně: její tělo vykazuje známky pokusů o regeneraci, což je dobrá zpráva. Snaží se sama sebe vyléčit a co můžeme posoudit, tak se jí to daří."

Christian se na ni pochybovačně podíval. "Nevypadá to tak."

"Je to jen několik dní," řekl opatrně lékouzelník Filligari tónem, jako by nechtěl pokračovat, ale ani nemusel, protože to jako první pochopila Coraline.

"Jak dlouho to bude podle vašich předpokladů trvat, než se té kletby dokáže sama zbavit?" zeptala se dutým hlasem; Filligari chvíli mlčky klepal nohou do podlahy, tak svou otázku hlasitěji zopakovala: "Jak dlouho –"

"Sleč– paní Malfoyová, hlavní otázkou je, jestli je to vůbec možné, což nemůžeme s jistotou tvrdit..." odvětil napruženě. "Ale za předpokladu, že všechno proběhne dobře za nejlepších podmínek a pokrok bude probíhat konstantní rychlostí..."

"Vynechte ty kecy," vyjel na něj Christian. "Jak dlouho?"

Doktor Filligari se mu pevně podíval do očí. "Čtyřicet, možná padesát let: nemáme žádné záznamy podobných zranění, protože to málokdo přežije, takže můžeme další postup jen odhadovat."

"Merline," zašeptala Coraline zničeně.

"Kouzelnické kóma zabraňuje stárnutí, takže jestli se jí podaří kletby zbavit, bude vypadat pořád tak jako teď... Bez těch černých žil a fialových modřin, i když ji navždy zůstanou ty bílé vlasy. Tolik černé magie nemůže nezanechat následky."

"Nemůžete s tím něco udělat? Nějak to urychlit?"

Doktor Filligari zavrtěl hlavou. "Ne, pokud nechceme ohrozit její život. Bylo by příliš riskantní a nebezpečné snažit se do přirozeného průběhu uzdravování zasahovat... Je mi líto."

9. duben 1945
Nemocnice sv. Munga

Coraline narovnala ve váze čerstvé šeříky a pohladila svou sestru po vlasech, vybledlých z krásně modročerné barvy do platiny.

"Vypadá o něco líp," řekl Christian a postavil se vedle ní; upíral pohled na Raveninu tvář; Coraline přikývla, i když si to sama nemyslela, chtěla tomu věřit stejně jako on. "Na rozdíl od tebe," pokračoval a koutkem oka se na ni podíval.

Pohodila vlasy a ušklíbla se; v tu chvíli mu tak strašně připoměla Raven, až se zachvěl, ale vypadalo to, že si toho nevšimla. "Nechceš zajít na oběd? Vypadáš strašně," řekl ledabyle. 

Coraline se zasmála. "Ty teda umíš zalichotit!"

14. listopad 1945
Příčná ulice

"Neměli bychom být takhle na očích," zašeptala se Coraline a koutkem oka pohlédla na skupinku vážně oblečených kouzelníků, kteří je bez ostychu pozorovali. "Přece jen jsem vdaná," dodala laškovně a štípla ho do ruky, kterou ji objímal.

"Nešťastně vdaná," opravil ji Christian vesele a sjel jí rukou o něco níže, až se znovu zachichotala a pleskla ho přes hřbet ruky. "Měla by ses rozvést a vzít si mě."

"To bych teda dopadla!" vyjekla s předstíraným zděšením a přitáhla si jeho hlavu k polibku.

17. prosinec 1959
Sídlo rodu Greengrassů

"Ach!" Sídlem se ozval křik. "Je to chlapeček!"

Christian vydechl radostí a opatrně si převzal do náruče drobný uzlíček ve kterém se skvěla malá, kulatá tvářička s velkýma modrýma očima; rozechvěle se nadechl a posadil se vedle zpocené Coraline. "Děkuju," zašeptal a jemně ji políbil.

"Jak se bude jmenovat?" šeptla se s úsměvem.

Christian se na svého syna podíval. "Můj otec se jmenoval Marcus. Myslím, že by se můj syn měl jmenovat po něm. Marcus Greengrass."